But what about second chance? 7

16. června 2011 v 17:36 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 7
HRANICE LÁSKY A POŠETILOSTI
Stál tam, prostě se opíral o rám dveří a usmíval se tím svým klasickým Klausovým způsobem. Vlastně jsem zprvu nemohla jak popadnout dech, tak uvěřit tomu co vidím. Jeho obličej a smějící se oči jsem neviděla před 450 let a najednou mi jej osud naservíruje přímo na stříbrném podnose. Je to moc divné a zvláštní na to, abych mohla uvěřit tomu, že tohle všechno byla pouhá náhoda, která se děje každý den.
"Alex," zopakoval stejné slovo jako včera při našem opětovném setkání a mně se málem podlomila kolena. Stále na mě platila jeho šarmantnost a nádhera, se kterou vystupoval a které si byl velmi dobře vědom.
Uvědomovala jsem si, že bych mu neměla znovu podlehnout, ale copak to bylo tak jednoduché? Tedy, ono to vlastně bylo celkem jednoduché, když jsem si tuhle situaci 450 let představovala v hlavě a ve fantasii, ale v realitě je to něco úplně jiného, těžko srovnatelného…!
"Klausi," přistoupila jsem na jeho hru a skoro jsem se za to praštila do obličeje. Toužila jsme samu sebe uhodit, abych se vzpamatovala. Neustále jsem si připomínala a varovala se, že se musím mít na pozoru a nedívat se mu příliš často do očí, aby mě stejně jako tehdy neovlivnil.
"Už nebudeš utíkat?" zeptá se mě a nejde dál ke mně, stále stojí na tom samém místě, čímž mě nepochopitelně dohání k šílenství.
Zavrtím prostě hlavou, aby šlo vidět, že to myslím absolutně vážně. "Ne. Už utíkat nebudu, Klausi."
"To je dobře," usměje se a nakloní hlavu na pravou stranu. Všimnu si, jak se mu zablýskne v očích. Jsou tak krásné…
"Stejně by to bylo k ničemu, co?" opáčím a klidně mu hledím do obličeje, i když se soustředím na nos a očím se vyhýbám. Vždycky mi prostě způsobovali hotová muka a nejlépe to věděla Thea. Jenomže ta je už teď po smrti…
Klaus mírně vážně přikývne. "Ano, to bylo."
"Co tu děláš?"
Ta naléhavá otázka přišla zčista jasna, že jsem ani ve svém mozku nestihla postřehnout jak si ji v hlavě formuji a dávám jí význam. Vypálila jsem ji z nevím jakého důvodu. Asi jsem to prostě už jen nedokázala vydržet.
Tentokrát se ke mně trochu přiblíží a já si najednou uvědomím svoji očividnou nahotu. Nikdy mě neviděl nahou, to se musí uznat. Tehdy byl čestným mužem. No, nebyl to vlastně muž, kterého jsem poznala. Ne úplně. Člověk, který je upírem, nemůže být úplným mužem. Ale on tak vždycky působil a vystupoval a to se mi na něm nejvíce líbilo. Lákal mě do svých spárů dokud mě nezískal a dokud si nevybojoval moje vlastní srdce, které jsem mu tehdy ochotně odevzdala. Tehdy…
"Mám tu nějaké záležitosti se svým bratrem."
Přikývnu a ihned to rozvedu. Dávám si přitom pozor, abych ho svojí otázkou trochu "proklepla". Podle jeho jednání, očí a odpovědi poznám jestli lže, nebo mluví pravdu. Jistě, nemůžu sice vědět jak moc se za tu dobu změnil, jenomže… Něco o něm stále ještě vím. A je toho dost.
"Snažíš se na něj shodit vinu, že?"
Klaus se kysele ušklíbne. "Vidím, že tě už Stefan naverboval proti mně…?"
Zavrtím prudce, možná hodně prudce hlavou a snažím se v duchu nevysmívat svojí hlouposti.
"Mluvila jsem s ním o tom. A vyjádřil se ohledně názoru, který má. Ale neříkám, že jsem mu uvěřila. Ani, že jsem neuvěřila. Je spousta věcí, kterých jsi schopen a já o tom postupně zjišťuji pravdu."
"Jako třeba?"
Pokrčím rameny a posadím se zpátky na postel, ze které jsem předtím kvapem vstala. "Nevím, Klausi. Jsem si jistá, že jsi mi svoje činy hezky osvětlil v ten den, kdy jsi odešel a opustil mě i svou rodinu. Ale pokud si na ten den ještě vůbec pamatuješ, samozřejmě, víš také to, že já mám polovinu z něj v mlze."
Klaus si povšimne výčitek v mém hlase a nevím proč se temně usměje. Tak temně, že se zachvěji a pocítím náhlý příval zimnice. Pořád ještě si pamatuji, že v něm odjakživa bylo něco, co mě děsilo.
"Takže o tohle jde?" zeptá se jemně a začne se ke mně přibližovat. Necouvnu, protože očividně nemám kam.
Pokrčím nechápavě rameny. "O co?"
"O to, že jsem tě ovlivnil!" odpoví klidně, jako kdyby mu na tom vůbec nic nevadilo. A třeba ani nevadí. Co já vím. Vlastně ho ve skutečnosti ani neznám. Vytvořila jsem si o něm mylnou iluzi, kterou nesplňoval.
"Přiznáváš to?"
"Ano," přikývne na souhlas a v očích se mu zaleskne bývalý smutek a touha a žal, který nikdy nedokázal úplně smazat.
Napětím téměř ani nedýchám. "Proč jsi to ale udělal, Klausi? Udělala jsem něco špatně? Byla jsem pro tebe prostě moc… špatná partie? Nebo proč jsi mě donutil zapomenout na to, co jsi mi řekl, co se stalo a kam jsi nakonec po tom všem stejně odešel? Proč jsi tehdy nechtěl, abych zjistila pravdu? Proč na tebe byl Elijah naštvaný? Tak naštvaný, že kvůli tomu zničil moje lidství do poslední kapky a udělal ze mě tuhle stvůru, v jejímž těle se každý den probouzím a nejhorší na tom všem vždycky bude to, že to už prostě nikdy nezměním? Miloval jsi mě vůbec někdy? Upřímně."
Po tomto náhlém rozsáhlém komentáři jsem se vyděšeně skrčila, protože se Klaus najednou přikrčil těsně ke mně. Ani jsem si nevšimla toho, že během mého monologu přešel až těsně k mé posteli. Nevšimla jsem si vlastně hypoteticky ani toho, že Fillip opustil můj pokoj a zbyli jsme tu jen my dva…
"Tolik otázek," zašeptá něžně a posadí se na postel, přičemž mi z čela odhrne pramínek vlasů. Vzpomínám si na to, že to vždycky dělával. Pokaždé, když se mi zrovna chystal říct něco důležitého.
"Nezodpovězených," dodám netrpělivě.
Klaus se mi zadívá do očí a já v nich opět uvidím toho muže, kterým kdysi býval. Šarmantní, milý, přátelský, obětavý, romantický, zamilovaný, vzdělaný, nebojácný…
"To, že jsem tě ovlivnil, jsem udělal z jednoho prostého důvodu: z bezpečí. Ty jsi pro mě tehdy znamenala daleko víc, než celá má rodina dohromady. Nechtěl jsem prostě, aby se ti něco stalo. Takže jsem ti řekl všechny důvody proč odjedu a ovlivním tě. Musel jsem opustit Ameriku, protože jsem potřeboval najít nějaké lidi, kteří by mi pomohli zničit Elijahův plán…!"
Zamračím se na něj. "Elijah měl copak nějaký plán?"
Klaus vážně přikývne a pokračuje ve vyprávění a já nenadělám nic jiného, než že poslouchám o sto šest.
"Jo, měl. Byl strašně zamilovaný do Katherine, pamatuješ? Ale to nebylo všechno. Probouzela se v něm veliká stvůra. Byl spojením vlka a upíra, odjakživa, stejně jako já. Ale já to potlačoval díky Emily, kterou absolutně nemůžeš znát. Kdyby získal jeden kámen, tak by mohl být upírem i vlkem a to on strašně chtěl. Proto jsem odjel. Potřeboval jsem pomoc čarodějů, aby se mnou zničili ten kámen."
"Našel jsi ho?"
"Ne," zavrtí hlavou. "Protože je někde tady v Mystic Falls. Nezáleží na tom, co řeknu, ty si budeš dál věřit tomu, čemu věříš. Nebudu se tu omlouvat za činy, které jsem udělal, protože byli ve tvém zájmu, na to nikdy nezapomenu a ty to tady nedělej. Vzpomínky ti můžu vrátit, jestliže chceš."
Bez váhání přikývnu, nezáleží na tom jak moc bolestné budou. "Chci."
A Klaus mi řekl jen: "Na viděnou večer!" a dotkl se rukou mého čela, čímž odstartoval tobogán. V hlavě se mi vyrojilo 16.století a já se dívala sama na sebe a na Klause, jak se… loučíme!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 verca verca | 16. června 2011 v 20:06 | Reagovat

uzasne tak dlouho jsem se na to tesila uz jsem zvedava co bude v dalsim dile je to fakt suprove doufam ze dalsi dil bude co nejdriv nebo to nevidrzim jsem fakt zvedava jak to bylo nez ji vymazal ty spominky

2 Candies Candies | 16. června 2011 v 21:05 | Reagovat

miluju tuhle povidku :-)  :-)  :-)

3 verca verca | 17. června 2011 v 13:45 | Reagovat

uz se tesim na dalsi kapitolu tuhle povidku zbooznuju a doufam ze se tam co nevidet neco stane mezi klausem a alex

4 denca denca | 17. června 2011 v 20:28 | Reagovat

to je naprosto uzasne doufam ze tu pridas dalsi dil uz dnes

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama