But what about second chance? 6

10. června 2011 v 21:14 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 6
PŘÍPRAVA
"Nevypadáš nejlépe, Alex!" poznamená co nejšetrněji Fillip a podá mi šálek horkého černého čaje. Pozoruji malé chomáčky mlhy, které z něj vycházejí a následně se rozptýlí vysoko ve vzduchu. Vděčně přijmu a usrknu malý doušek. Cítím, jak se celé mé hrdlo zalévá příjemným teplem.
Dnes už je to druhý den, který trávím v tomto městečku, v tomto domě, v tomhle pokoji a v téhle posteli. Do téhle doby nebylo CO vypravovat. Oddechla jsem si a šla do postele v osm hodin, což je na mě v těchto dnech poměrně veliký rekord. Přestože to tak nevypadá, jsem čím dál tím více unavenější, než dříve. Asi na tom má veliký podíl i ten stres a nervy, které z nového bydliště a z Klause mám. Moje psychika je nyní značně ohrožena a to se mi nelíbí.
Podívám se na digitální hodiny, které jsou postaveny na dřevěném nočním stolku z osmnáctého století, který je hned vedle mé postele. Stoleček je vlastně jediná věc, která se mi z osmnáctého století dochovala. Protože později přišla povodeň, která znamenala obrovské potíže pro podnebí i pro obyvatele. Většinu svého oblečení i nábytku jsem ztratila a neobjevila.
"To je v pohodě, vážně!" usměji se na něj a šálek položím na stůl. Překvapuje mě, že už nejsem tak unavená, jako včera. Asi mi ten patnáctihodinový spánek trochu prospěl.
Fillip se starostlivě posadí na roh mé postele a prohlíží si mě s vráskami na čele. Ten pohled, který po mně vrhá každou sekundu, nebo dvě, se mi ani trochu nelíbí. Naznačuje totiž, že něco není v pořádku.
"Nedívej se na mě tak, prosím," požádám ho a uhnu rychle pohledem na šálek čaje.
Nevidím to na vlastí oči, ale probodne mě pohledem a ne jednou. Cítím, že mám v zádech sto nožů, mečů, seker a já nevím čeho možného ještě. Stočím pohled znovu na Fillipa a setkám se s jeho dotčeným a zamračeně kyselým úšklebkem.
"Mám pro tebe novinku," oznámí mi zčista jasna a já jen pokrčím rameny, jako kdyby mi na tom nijak zvlášť nezáleželo. Je mi to vlastně jedno, chci si jen užívat krásného dne a pokud možno bez problémů. Jenomže já je neustále přitahuji. Ty problémy, samozřejmě! Snad nic jiného.
"Jakou?"
"Je tu Klaus!" vyhrkne triumfálně a já se vyděsím tak moc, že skoro sletím ze své postele. Narovnám se na ní a vykřiknu: "Ne, to ne!"
Jenomže se brzy, velmi brzy ukázalo, že já se nemohu ani vyspat. Pořád mě něco pronásleduje a když to není moje minulost nebo moji bývalí známí, je to Klaus. Škoda, že mě s ním Thea seznámila. Neměla bych teď tolik problémů! Jak jen toho lituji! Jak moc bych si to přála vrátit.
V myšlenkách se vrátím na ten první den, kdy jsem ho potkala. Tehdy se to všechno zatočilo, vše se změnilo do toho divného, zakřiveného tvaru a já cítila, že už nic nikdy nebude moci být stejné. Bylo to tak očividné.
Tehdy byla v jejich domě nějaké oslava. Elijah měl 1689. narozeniny. Samozřejmě, že na veřejnosti něco takového říci ani nemohli, takže si vymysleli, že oslavuje teprve jednadvacáté narozeniny a všichni mu to uvěřili. Já také. Ale to je jiný příběh.
Thea se na mě trochu vyčítavě podívala a ukázala na bohaté lustry, nádherně zdobené gobelíny a poháry vystavené na policiích na zdech, které byli vybarvené z čerstvě rudé barvy, na některých místech zčernalá zeď dávala na vědomí, že už tu žijí trochu delší dobu.
Všude okolo tančilo několik dvojic, tolik pestrobarevného oblečení jsem snad nikdy neviděla pohromadě. A kolik jen muselo stát!
"Alexandro, buď trochu příjemnější! V tomto sále se na tebe budou upírat desítky očí. Nehledě na to, jak vypadáš!"
Pokusím se hlavu vyklonit tak, abych na sebe viděla, ale moc to nejde.
"A jak vypadám? Moc jako usedlá dívka, moc jako nějaké panička, nebo děvka?"
Thea se tajemně usměje. "Něco mezi tím, tím i tím. Vypadáš nádherně, protože jsem ti ty šaty vybrala já a navíc jsem tě i upravila já. Jsi krásná. A v tom je nyní ten háček. Krásných dívek tu není moc, je tu přeplněno hezkými dámami. Ty jsi krásná. Všichni tě tak budou vnímat, budou čekat, že tak krásná dívka jako jsi ty, bude dělat jednu chybu za druhou, Alexandro."
"A proč?" zeptám se a ještě předtím se na sebe podívám do malého zrcadla, kolem kterého zrovna projdeme. Nedá se vlastně říci, že bych toho zahlédla nějak hodně, ale alespoň jsem si pořádně uvědomila, o čem to mluví.
Thea mi vybrala nádherné tmavě modré šaty z hedvábí a saténu s obrovskou sukní, která vypadala velice jen díky tomu dřevěnému nesmyslu, který nemám ve zvyku nosit. Jsou to krásně jemné a hebké šaty, kterých se skoro bojíte dotknout. Nemám rukávy, místo toho jde vidět moje poprsí, protože výstřihem to trochu přehnali. Třeba jim ujela ruka. Šaty mám až po paty, takže asi nikdo nevidí moje černo stříbrné střevíce, ale na tom mi nijak nezáleží. Na krku mi visí diamantový náhrdelník a tmavě rudé vlasy, dlouhé po konečky zad, mám vyčesané dovrchu, přičemž několik pramínků je navlněných do obrovských vln, několik jich jen tak nepatrně povlává a pár pramínků Thea zapletla do copánků a všechny je propojila. Dokonce trochu i upravila obočí a oči. Všechno jen pro to, abych se cítila dobře a abych dobře zapůsobila na jejího přítele.
"Protože krásné ženy dělají veliké chyby. Vždycky to tak bylo. Och můj Bože, podívej!" ukáže najednou na nějakého muže, který zrovna mluví s nějakým politickým přítelem. Neznám ho. Vlastně tu neznám nikoho.
"Kdo je to?" zeptám se ledabyle a prohlédnu si ho. Není nijak moc krásný, má dlouhé vlnité černé vlasy, které mu volně splývají po ramenou, nepatrně vystouplé lícní kosti, jednodenní strniště hnědých vousů, tmavě hnědé oči rámované světlými řasami. Je oblečen do světle modré róby se stříbrným opaskem kolem pasu a na krku mu visí řetízek ve tvaru E. Pravda, není to Bůh ví jaký krasavec, ale něco v jeho obličeji je děsně divoké, zajímavé, působivé, nekonečně půvabné…
Thea se zasměje a jakmile si všimne toho, že na ni upírá zrak, skloní zahanbeně hlavu. "Ty to nevíš?" šeptne mi zklamaně, "tohle je přeci Elijah, člen rodiny Millainových! Je to bratr Fredericka, pro Krista Pána! Ale omlouvám tě, protože jsi tu nová a nic nevíš o šlechtě, která tady vládne."
Zamračím se a to už je ten neznámý Elijah u nás. Na obě dvě se podívá a následně se usměje a políbí ruky.
"Dámy," osloví nás formálně, "jak se vám líbí bál? Snažili jsme se jej vyzdobit co nejlépe na dnešní oslavu."
Ještě jednou se ukloním a obdaruji ho jemným úsměvem. "Opravdu děkuji za to, že jsem se toho mohla zúčastnit. Je to obrovská čest. Blahopřeji vám k narozeninám. Tuto oslavu si užijte co nejvíce."
Elijah se usměje a vysekne mi úklonu. "Děkuji, slečno. A nyní bych vám chtěl někoho představit. Klausi…!"
Překvapeně se otočím za sebe, protože přímo za moji hlavu dopadal Elijahův pohled a setkám se pohledem s očima muže, který mě okouzlil hned v první chvíli.
Byl to přímo božský a nádherný muž. Takový, jehož krásu by nikdo nezvládnul ani vytesat, ani vložit do obrazu. A kdyby ano, byla by to nedocenitelná hodnota. Na sobě měl černou róbu, na tehdejší dobu velmi obvyklou a na bohaté šlechtice šité na míru a zvláště dobře vypracované. U pasu měl zlatý pásek a všimla jsem si, že na krku mu, stejně jako jeho bratrovi, visí řetízek s písmenem K, jako Klaus. Měl dobré vlasy; dlouhé po ramena, rovné a blond, což bylo na tu dobu obzvláště zvláštní. Ale nejvíc, nejvíce mě zaujaly jeho oči. Byly tak nádherné. Čerstvě zelené, jako právě utržený čtyřlístek! Oči měl orámované na rozdíl od Elijaha hustými černýma a dlouhými řasami. Nemohla jsem z něj spustit oči. Tak moc mě udivil a zmátl, že jsem se mu skoro zapomněla uklonit.
"Pane," pozdravím a stále se mu pevně dívám do očí.
Blonďák se usměje a políbí mi ruku, tu druhou, než tu, kterou políbil jeho bratr. "Velice rád vás poznávám, slečno Alexandro. Mohl bych i říci, že vás mohu od nynějška uvítat v našem domě a v naší rodině."
Vykulím na něj neslušně oči, což dokazuje, že jsem prostě dívka z vesnice a nikdy se toho přízviska nezbavím a on se jen pobaveně zasměje, čímž odhalí krásné bílé zuby.
"Vždyť mne znáte necelou minutu!" podivím se.
Elijah se pokloní a usměje. "Klaus člověka nepotřebuje znát dva roky, aby ho mohl zaměstnat. Stačí mu minuta a bedlivé oko, aby zpozoroval, jestliže ten dotyčný za něco stojí, slečno."
"A u vás jsem dospěl k názoru, že stoprocentně!" dodá Klaus a blýskne se znovu svými zuby. Dodá mi to trochu odvahy.
"Děkuji."
"Není zač," uměje se znovu a já cítím, jak…
"Alexandro!" probudí mě ze zasnění Fillip a ukáže na dveře. A tentokrát je mi jedno, že jsem jen v krátké noční a navíc černé upnuté košilce, která zvýrazňuje moje tělo. Protože ve dveřích stojí muž, který mi zničil život. A zároveň žiji díky němu. Paradox.
A opět mě upoutá těma očima. Je mi jasné, že tentokrát nebudu chtít utéct…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 verca verca | 10. června 2011 v 22:06 | Reagovat

wooooow tak to je zajimave uz se tesim na dalsi dil doufam ze bude zitra je to vazne napinave je to krasna povidka a ty jsi velice nadana na psani jen pis dal ja si to vzdycky prectu :-P

2 denca denca | 13. června 2011 v 14:48 | Reagovat

tak to je husty uz se tesim na dalsi dil fakt je to moc krasna povidka

3 Candies Candies | 15. června 2011 v 9:06 | Reagovat

supe skvělý prosím další díl! :-)  :-)

4 aneta aneta | 15. června 2011 v 16:40 | Reagovat

wooow je to fak uzasne doufam ze tu das dalsi dil jeste dneska byla bych moooc rada je to skvela povidka takovych by mohlo byt vic

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama