But what about second chance? 2

4. června 2011 v 17:03 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 2
REALITA VE ŠPATNOU CHVÍLI
Co nejrychleji se z utrpěného šoku a překvapení vzpamatuji a upíří rychlostí se rozběhnu k nedalekému stromu, který je dostatečně velký na to, aby mě za ním Klaus neviděl. Určitě totiž nebyl natolik rychlý, aby si všiml kam mizím.
Třeba to nebyl on, chlácholím sama sebe, ale nedávám té možnosti ani trochu za pravdu. Já moc dobře vím, že čtyři sta padesát let je dosti dlouhá doba na to, aby jste zapomněli na něčí tvář, oči a vlasy, způsob držení těla a hlas, ale u upírů je to jinak. My málokdy zapomínáme, v tom horším případě nezapomeneme nikdy.
Teď, po tak dlouhé době, co jsme se zase konečně viděli, mám před očima zase všechny ty týdny, které jsme spolu strávili. Pamatuji si na jeho první pohled, kdy na mně ulpěl očima a já se cítila strašně trapně, jelikož jsem neměla ponětí, co v takové situaci dělat. Pamatuji si na jeho první pozdrav, kdy mě oslovil jako nějakou šlechtičnu, přestože jsem byla jen pouhou služkou, což v těch dobách znamenalo něco jako odpad. Jeho překvapení, které na něm zanechala má zpověď a přiznání, že jsem podřadný člověk, který mu nestojí za jediný krásný pohled. Jeho první opravdový úsměv, který mě neskutečně příjemně zahřál u srdce a díky kterému jsem při každé vzpomínce na něj získala novou energii do života a sílu jít dál. Jeho první doteky, které na mém těle zanechaly husí kůži a na které si stále ještě vzpomínám. Ale vybavují se mi i slzy, které jsem pro něj vyplakala. Bylo jich moře, možná že později i oceán. Stále mě bolí slova a jeho činy, které mi způsobil a které se se mnou táhnou i nyní, v modernější době!
Nerozumím mu. Co se to s ním děje? Ještě včera byl úplně normální. Dnes jsme se přeci chystali na naši první společnou noc. A on ji takhle strašně zkazí.
"Klausi," povím mu a on sebou trhne při vyslovení jeho jména. Jako kdyby to byla nějaká kletba. "Klausi, co se děje?"
"Jen běž pryč. Prosím," pověděl mi s úpěnlivým a netrpělivým pohledem, který hraničil s divokostí a zuřivostí. "Odejdi."
"Ne," zavrtím pevně hlavou a odvážím se jej dotknout, jenomže on mou ruku setřese jako prach.
"Neodejdu."
"Musíš," trvá na svém s urputným odhodláním rozhodovat o mém životě až do poslední chvíle.
Bojovně se k němu nakloním a vystrčím svou bradu. "A to proč? Z jakého důvodu mi, Klausi, neřekneš ten důvod? Udělala jsem snad něco špatně? Včera jsme se přeci měli tak nádherně."
"Tak na to budeš muset zapomenout. Nechci udělat to, co musím. A ty víš, co to je, Alexandro!" vyhrožuje mi a já se v očekávaném strachu, zklamání a nebezpečí přikrčím. Chápu, o čem mluví.
"Neudělal by jsi to."
"Vážně?" zapochybuje a v tu chvíli se mi pevně zadívá do očí. Mozek se mi naplní vůni vanilky a zároveň pachem hlíny…
A obraz i slova se mi jako vždy rozplývají. Vždy se mi budou rozplývat, protože mě tehdy ovlivnil! Nevím, co udělal. Nevím, co řekl. Nevím, jak se cítil. Vím jen to, že jsem z toho pokoje a domu vyšla jako ponocná, nevěděla jsem o sobě vůbec nic. V té chvíli jsem ještě nebyla upírka. Ten moment přišel až o hodinu dvě později, když jsem to nejméně čekala.
"Elijahu!" usměji se na něj zmateně a rozhlédnu se. Stále mám nepříjemný dojem, že mě někdo pozoruje. Třeba je schovaný za tím houštím tam v rohu. Nebo… ten les je podezřelý! Co když se ten šmírák schovává tam?!
"Alexandro?" zavolá mě zpátky můj přítel Elijah a zatřese se mnou. "Jsi v pořádku? Podívej se na mě."
Jeho žádost mi přijde spíše jako rozkaz, ale nemohu jinak a udělám, co řekl.
"Kde je Klaus, Alexandro? Co víš o tom, kam zmizel?" zeptá se mě najednou a překvapí mě tím ještě více, než ovlivnění mého přítele, kterého jsem milovala. Opravdu Klaus zmizel? A jestliže ano, proč mi neřekl, že musí někam odjet?
'Jen běž pryč, prosím. Odejdi!'
Zavrtím hlavou. Prosil mě o to, abych odešla. Měla jsem to udělat? Nebo jsem jen jeho rozkaz pochopila špatně a on po mně chtěl, abych utekla s ním? A jestliže uprchl, z neznámého důvodu, proč o tom neřekl svému bratrovi, ani tomu druhému bratrovi? Nerozumím tomu…
"On někam odjel?" zeptám se otupěle, jako kdyby mě někdo udeřil hlavou o velmi pevnou a tvrdou zeď.
Elijah si povzdechne a nepříčetně se zamračí. "Očividně za sebou zametl i stopy. Ale co. Já si to zařídím podle svého. Zaplatí za to, co udělal! A ty mi pomůžeš!"
"Jak?"
A než jsem se stačila nadát, Elijah se mi hluboce zakousl do krku, přetnul mi žílu a nasával moji krev, dokud jsem nezemřela a dokud mi nezlomil vaz…
Ošiji se a zhluboka oddechnu. Musím samu sebe přesvědčovat, že tohle byla minulost, která se už nebude vracet. Nikdy bych to nevrátila. I když jsem tehdy byla ovlivněná a dlouho v bezvědomí, velice jasně si na tu bolest vzpomínám. Ještě dokonale jasně vidím svůj odraz v zrcadle, kdy jsem zabila svoji první oběť!
"Je to pryč," zamumlám a opatrně vyjdu z úkrytu. Tam ale na mě číhá další past. Ukázalo se totiž, že Klausovi je nemožno utéci. Vždycky si vás najde. I když jste pouhých deset metrů od něj v úkrytu, o kterém původně ani neměl vědět.
Pokusím se ucouvnout, ale pevně mě chytí za rameno a zacloumá se mnou. Potom se mi hluboce zadívá do očí, tak moc, až se začínám bát, aby mi do nich nepropálil ohnivou díru! Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale hned na to mě krátce obejme, není to ani sekunda… možná ani půl sekundy…
"Jsi to opravdu ty!" vykřikne a nevěřícně se usměje, zatímco já se mračím o sto šest a můj naštvaný a bolavý výraz asi odpovídá na všechny nevyřčené otázky. Nevím, odkud se ten vztek vzal. A je mi to upřímně i jedno.
Vykroutím se z jeho sevření. "Překvapivě. Co jsi čekal?!"
Překvapený Klaus pokrčí nevědoucně rameny. Je to k popukání. "Já nevím. Asi to, že budeš mrtvá. Když jsem se viděl naposledy s bratrem, Elijah říkal, že…!"
Pozvednu jedno obočí a hraně se zasměji. "Neříkal nic, co? To se dalo čekat."
Už jsem na odchodu, když v tom mě nečekaně zastaví. "Počkej!"
Vytrhnu se mu. "Nemám už NA CO čekat! Sbohem!"
Ale já ho znám. Klaus se určitě nezměnil. On přijde. I když jsem mu teď utekla, vždycky si mě najde. Možná ještě dnes…!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 verca verca | 4. června 2011 v 18:27 | Reagovat

woooow to je uplne bozi uz se tesim na dalsi kapitolu doufam ze tu bude co nejdriv jestli ji mas napsanou tak klidne uz i dneska protoze jsem uplne do toho zazrana je to uplne uzasne :-D

2 Candies Candies | 5. června 2011 v 0:28 | Reagovat

jéééé tak tahle povika je super rychle dalsi dil

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama