But what about second chance? 1

3. června 2011 v 22:11 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 1
VZPOMÍNKY
Vzpomínky jsou neúprosné. Jsou jako voda. Jakmile se spustí, nezastaví je nikdo! Neustále nás nutí dívat se nazpátek do minulosti a my to nechceme. A přitom je to mnohdy to jediné, po čem tak toužíme, že už to nevydržíme. Vzpomínky nás pohltí. A my se najednou budeme chtít vrátit. Nezáleží na tom, jak daleko.
Přesně před 450 lety jsme my dva udělali velikou chybu. Já a můj přítel. Tehdy jím ještě byl. Tehdy to byl člověk, kterého jsem nade vše milovala a věřila, že i on to cítí stejně. Nebo jsem tomu chtěla alespoň uvěřit. Byla to iluze? Byl to jen vymyšlený příběh, který se mi vytvořil v hlavě a ve kterém jsem žila? Ke kterému jsem přilnula tak zoufale, že mi trvalo skoro 400 let, než jsem se přes to dostala? Tohle neví ani sám Bůh. Myslím, že odpověď je někde ve mně.
Po 450 let jsem hledala odpovědi na své vlastní otázky, které jsem jednu chvíli odháněla a podruhé se snažila je přinutit k pohybu. Vracela jsem se do Itálie. Jednou abych zapomněla, podruhé abych si vzpomněla. A teď?
Přestala jsem hledat pravdu. Přestala jsem doufat, že se jednoho dne ještě jednou setkám s tím krásným a nebezpečným člověkem, který mi zkřížil cestu a který z mého života udělal jízdu po horské dráze. S člověkem, který mě opustil, protože musel! S člověkem, kterého se snažím nenávidět 450 let.
Všichni tvrdí, že bolest jednoho dne ustoupí a otevře nám bránu do nového, krásnějšího světa. Bez vzpomínek, bez tolika vzpomínek na vlastní život a chyby, kterých jsme se v něm dopustili. Říkají, že to potřebuje čas. Kolik času budu muset ještě strávit doufáním, že už to zmizí? Všechny ty pocity? Dalších 450 let?
Unaveně jsem si protřela oči a zívla. Bylo kolem osmi hodin ráno, ale já se cítila tak neuvěřitelně malátná, že jsem nebyla skoro ani schopná udržet se na nohou. Ve skutečnosti jsem seděla na pohovce ve svém domě a snažila se zahnat noční můry. Snažila jsem se spát. Jediná činnost, která mi posledních pár let dělá trochu problémy. Ale když zavřu oči, ne vždy vidím temnotu.
"V pořádku, slečno?" zeptal se mě sluha Fillip a starostlivě přistoupil blíž. Vlastně to není můj sluha, ale dlouholetý přítel do nouze. Ví o mně všechno a také zná všechny mé obličeje a odpovědi. Takže ví, co bude následovat.
"Samozřejmě, že ano."
"A nechtěla by jste se trochu projít?" navrhne nenápadně a absolutně nevinně Fillip, přičemž rychle vyhlídne z okna, jestli někdo neparkuje u našeho vjezdu. Jenomže to bychom to oba dva slyšeli. O tom nepochybuji.
Přikryji si ústa levou rukou, ještě jednou zívnu a klesnou mi víčka. "Jsem velmi unavená z cesty, příteli. Nyní nemám ani náladu, ani síly na nějakou procházku. Neprospěla by mi, o tom jsem přesvědčená. Ještě na chvíli si lehnu. Ty si také odpočiň."
"Kdy zase vyrazíme na cestu, slečno?"
Zavrtím jen mírně hlavou. "Nevyrazíme. Chci se na nějakou chvíli usadit. Utřídit si myšlenky, zapomenout, nevím. Prostě cokoliv, co by mě mohlo učinit trochu veselejší a živější, pokud tohle ještě možné je. V Mystic Falls se mi opravdu líbí. A navíc zde mám dlouholetého přítele, který tady žije. Navštívím ho. Brzy."
"Přítele?" Fillip listoval stránkami v hlavě a hledal jméno člověka, který je přítelem jeho paní a žije v městečku jako je zrovna toto. Na nikoho nepřišel.
"Jakého?"
"Stefana," odpovím se zívnutím a zvednu ruku do vrchu, jakmile vycítím, že je odhodlaný pokračovat dál. Určitě si mého přítele vybavil, není to moc dlouho, co jsme se my dva viděli naposledy.
"Aha. Vyspěte se, slečno."
"Že mě nechytíš!" zakřičí na světlovlasého přítele a snaží se co nejrychleji doběhnout za ohradu s koni. Jenomže on je rychlejší. Drapne po ní vší silou, strhne do své náruče a oba dva se nahlas rozesmějí.
"To není fér!" křičí rudovlasá dívka. "Ty jsi podváděl!"
"To tedy ne!" brání se její přítel se zdviženýma rukama.
"Ale ano."
"NE!"
"Ano!"
"Přiznej, že jsem byl prostě lepší a rychlejší!" naparuje se a nezapomene si přitom projet rukou ve vlasech, čímž ji dohání téměř k pokraji zoufalství a šílenství. Což jej velmi povzbuzuje a baví.
"Tss," odfrkne si hraně a ironicky rudovláska a odhodí si vlasy z obličeje. "To nikdy nepřiznám."
"Och, no jistě, uražená ženskost."
Dívka povytáhne jedno obočí hraně vzhůru. "Ženskost?"
Mladík se pobaveně zasměje a přiblíží své rty k těm jejím…
"Slečno!!" zakřičí na mě někdo z veliké dálky a já se najednou probudím. Nejprve se nemohu zorientovat, ale potom mi vše dojde, sen nevyjímaje. Posadím se zprudka na postel a protřu oči. Ještě stále na sobě cítím jeho dotek, pohled, jeho nádhernou vůni, kterou mě oslnil hned na první schůzce. Jeho oči, jak pátrají v mém výstřihu, v tom zakázaném údolí, do kterého jsem mu vždy chtěla dát klíč. Jenže potom jsem ho ztratila. Vypadl mi přímo z mých rukou…
"Slečno," zopakuje mé jméno Fillip znovu a zatřese se mnou. Jemně, ale výhružně.
"Jsem v pohodě," oznámím a vstanu. Nevím proč, ale najednou mám silné nutkání jít ke Stefanovi. Bydlí vlastně kousek odtud, což není nijak překvapivé. Vzhledem k tomu, že tohle je penzion, který jsme koupili jen a jen pro sebe. Podařilo se mi shodou okolností udělat oči na bankéře…
"Půjdu za Stefanem, jak jsi mi radil," oznámím mu a vstanu.
"Opravdu?"
"Jo," přikývnu a směji se, i když se mi to ani trochu nevydaří a spíše to celé připomíná kyselý úšklebek třicátnice.
"Přijdu za hodinu, za dvě. Možná později. Nedělej si o mě starosti. Umím se o sebe postarat, dobře?"
Fillip beze slova pouze přikývne a odejde z místnosti. Přejdu k obrovskému a širokému zrcadlu, které je umístěno na zdi a prohlédnu se v něm. Po pás dlouhé rudé vlnité vlasy, světle zelené oči, černé tílko, bílá sukně… Och můj Bože… nikdy dříve jsem sukně nenosila. To jsou prostě jiné módní trendy. Šaty by byli pohodlnější…
Venku je už slunce. Já mám ochranu v podobně prstenu, takže se mi nic zlého stát nemůže. Rozhlédnu se. Nikde ani živáčka. Tím lépe. Stefanův penzion je odtud jen maličký kousek, dvakrát přejdu přes cestu, jednou zabočím doleva, jednou doprava a stojím přímo před tím dřevěným, starodávným domečkem.
Víte, jak jsem vám vyprávěla, že jsem se rozhodla už pravdu nehledat? Nehledat nic? Tak právě to mě dnes dostihlo. Realita přichází vždy, když ji nečekáte. Krutá realita, kterou jsem chtěla, po kterém jsem toužila tolik desítek let. Jenomže mě zastihla absolutně nepřipravenou. Nechtěla jsem ho potkat zrovna nyní.
"Alex!" zavolal na mě někdo a já se otočila.
Stál tam nádherný mladík s opálenou tváří, světle modrýma jiskřivýma očima podbarvenýma veselím a náhlým ztuhnutím a překvapením. Trochu kudrnaté světle hnědé delší vlasy mu dopadaly na ramena a on si je ani neodhodil na záda. V černé kožené bundě a tmavě modrých džínsech vypadal úžasně. Ne tak moderně jako v 15.století.
"Klausi!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 verca verca | 4. června 2011 v 15:24 | Reagovat

zajimave to bude uzasna povidka doufam ze tu budes dily pridavat casteji protoze se uz tesim na dalsi kapitolu :-D

2 k@rin k@rin | 4. června 2011 v 16:16 | Reagovat

teda, tohle vypada zajimave. jsem zvedava co si na nas pripravis dal :-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama