Červen 2011

But what about second chance? 8

17. června 2011 v 22:26 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 8
VZPOMÍNKY BOLÍ!
Před 450 lety, Mystic Falls, dům Millainových
Ten den byl chladný a o to chladnější večer. Zapsal se mi do vzpomínek jako ten nejchladnější a nejsmutnější den na světě. Den, jenž nepředčil ani samotný mor. Pršelo a já poslouchala bušení kapek o okna domu mé paní a mého pána.
Klaus stál přede mnou a nevypadal nejšťastněji. Jeho smutné oči připomínaly oči smutného psa, který právě přišel o svoji oblíbenou hračku, nebo o to hůř - o svého pána, kterému důvěřoval a který byl pro něj vždy zárukou, že se pokaždé vrátí domů. Od tohoto dne nemohl mít Klaus nikdy jistotu, že ho ještě uvidím, natož pak s ním budu bydlet v jednom domě pohromadě.
Byl šílený strachy, neustále se kolem sebe otáčel, jestli se něco neděje. Pořád se zmítal v touze, ale já mu viděla na očích, jak moc se tomu snaží ubránit.
"Tak na to budeš muset zapomenout. Nechci udělat to, co musím. A ty víš, co to je, Alexandro!" vyhrožuje mi a já se v očekávaném strachu, zklamání a nebezpečí přikrčím. Chápu, o čem mluví.
"Neudělal by jsi to."
"Vážně?" zapochybuje a v tu chvíli se mi pevně zadívá do očí. Mozek se mi naplní vůni vanilky a zároveň pachem hlíny… Přemýšlím nad tím co udělá, ale někde v hlouby duše to vím, nikdy jsem nebyla hloupá. Má inteligentnost občas předčila i Klausova vlastního otce, který měl... nevím kolik let.
Osudná chvíle byla v tom momentě, kdy jsem mu pohlédla do očí a pach vanilky a hlíny ještě o to zesílil. Moje hlava se proti tomu tlaku toužila zburcovat a uhnout očima, ale nešlo to. Chtěla jsem křičet, ale můj hlas náhle jako by oněměl. Chtěla jsem vzít nohy na ramena, aby neudělal to, co stejně udělá, ale neměla jsem na to ani trochu odvahy. Nebylo jí dost na to, abych něco udělala. Ani jsem vlastně nechtěla. Každá sekunda, kterou jsem s ním strávila, byla nekonečná a já ji vždycky chtěla ještě o to prodloužit.
"Já musím," zašeptá nešťastně a zaboří levou ruku do svých hustých vlasů, až mám strach, že si je zvládne všechny vyrvat z hlavy. Chová se jako šílený.
Zavrtím hlavou. Ne, ne, tohle přece nemůže dávat smysl! Nemůže, nikdy to nebude dávat smysl! O čem to mluví! Vždyť včera bylo všechno v pořádku, dobré, úžasné, užívali jsme si slunečný den a byli... šťastní.
Déšť zesílil a já si vzpomněla na tu říkanku, kterou mě učila matka. Vyprávěla mi ji každý den před spaním a varovala mě, že nikdy nesmím slevit ze svých cílů, byť jsou téměř nedosažitelné. Nyní bych ji potřebovala, aby byla tady se mnou.
Hvězdy zlaté na nebi září,
ty pláčeš a smutníš,
Tvé sny se rozpadly na dva velké kusy,
musíš je slepit dohromady.
Nevzdávej své sny, nevzdávej sebe samotnou,
jednou přijde den, kdy budeš procházet tmou.
Ten den nastal dnes. Cítím to jako nic na světě a nejhorší na tom je, že to nedokážu zastavit...!
Vezme mou tvář do dlaní a zahledí se mi hluboko do očí. "Alexandro, poslouchej mě. Zapomeneš. Moc dobře víš, že tě miluji, vždycky jsi to věděla. A proto tě musím opustit. Musím od tebe zmizet co nejdál, aby ti nemohl ublížit."
Slza mi skane po tváři. "Cože?! Nemůžeš odejít, Klausi, ne teď!"
Klaus jen potřese hlavou. "Kdybych neodešel, zabil by tě, ublížil by ti, možná to udělá a já toho nemůžu a nechci být svědkem, drahá!"
"Kdo?"
"Elijah," zašeptá ustrašeně. Vidím ho tak poprvé v životě, nikdy strach neprojevil, nikdy nebyl tak neodvážný, vždycky všechno vyřešil, jedno jakým způsobem. V tuhle chvíli jsem si najedou přála, aby se ten nebojácný Klaus vrátil zpátky. Věděla jsem kam náš rozhovor a diskuze, která nabírá na síle, směřuje, ale v žádném případě jsem nebyla ochotná se s tím jen tak smířit! Matka říkala, že boj je důkazem lásky a cti!
Klaus se rozhlédne kolem sebe a zatlačí mě do rohu do úplného kraje místnosti, přičemž zadělá závěsy na oknech. Pomyslím si, že se chová jako blázen.
"Elijah má šílený plán, chce být zrůdou, kterou je jen napůl! Je to upír, je to vlk. Alex, musím to zastavit. Musím ten kámen najít. Když ho nenajdu, Elijah se stane netvorem stokrát horším, než jakým je nyní."
Zamračím se v náhlém poznání. Něco jsem o tom přece četla...
"Je to snad tvoje vina?"
"Je to můj bratr, Alex."
"Ale," namítnu chabě, "to on za to může, Klausi. Proč by si měl odcházet? Půjdu s tebou, to je snad jasné."
Klaus zavyje, čímž mě vyděsí k smrti a zavrtí prudce hlavou.
"To nesmíš!!"
"Klausi, já mám strach. Nikdy bych to nepřiznala nikomu jinému, ale bojím se. Když odejdeš, už se nevrátíš! Neuvidím tě už nikdy, rozumíš tomu vůbec? Ztratím tě navždy a nezabráním tomu! Nechci být takto bezmocná, chci bojovat za naši lásku. Copak je to s Elijahem tak zlé? Je to milý a čestný muž, ne zlý!"
Klaus pokrčí rameny a já cítím, že jeho srdce bije pomaleji. Srdce... pomalu si uvědomuji, že on žádné nemá!
"Elijah je můj bratr, znám ho, Alex. Dokáže mít dvě tváře, vždycky to tak dělal. Prosím tě jen o to, aby jsi odsud dostala Katherine. Je ve stavu, kdy si neuvědomuje jak moc ji má rád a mohl by jí velmi snadno ublížit, to mi věř. A mě na ní také záleží, beru ji vlastně jako sestru.
Odejdu a ty víš co ještě předtím musím udělat, co už dělám."
"Ne."
"Ano."
"Ne!" zakřičím a Klaus mi zacpe ústa dlaní.
Klaus si smutně a zklamaně povzdychne. Po tváři mu stečou dvě slané slzy. "Alex, lásko. Ovlivňuji tě už teď. To, co jsem řekl, si nebudeš pamatovat. Bude to někde v tobě, budeš si na to pamatovat, ale nebudeš to vědět. Nikdy se to nedozvíš."
"Ale...!" pokusím se chabě namítnout, jenomže nemám příležitost. Moje ústa zaplní rychlý příval slz.
"Jestliže se ještě jednou setkáme, vrátím ti to. Ty vzpomínky. Jenomže nyní ne. Je to moc nebezpečné. Sbohem. Uteč odsud kam nejdál to půjde a vyhýbej se Elijahovi!"
A dříve než stihnu něco vykřiknout, mě prudce a divoce políbí, tak divoce, že mě vyděsí k smrti a já nohama snad zarostu do země. Užívám si poslední polibek, protože já moc dobře vím, že je poslední. A potom je pryč. Dřív, než stihnu otevřít oči a naposledy se podívat do jeho krásných zelených očí!

But what about second chance? 7

16. června 2011 v 17:36 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 7
HRANICE LÁSKY A POŠETILOSTI
Stál tam, prostě se opíral o rám dveří a usmíval se tím svým klasickým Klausovým způsobem. Vlastně jsem zprvu nemohla jak popadnout dech, tak uvěřit tomu co vidím. Jeho obličej a smějící se oči jsem neviděla před 450 let a najednou mi jej osud naservíruje přímo na stříbrném podnose. Je to moc divné a zvláštní na to, abych mohla uvěřit tomu, že tohle všechno byla pouhá náhoda, která se děje každý den.
"Alex," zopakoval stejné slovo jako včera při našem opětovném setkání a mně se málem podlomila kolena. Stále na mě platila jeho šarmantnost a nádhera, se kterou vystupoval a které si byl velmi dobře vědom.
Uvědomovala jsem si, že bych mu neměla znovu podlehnout, ale copak to bylo tak jednoduché? Tedy, ono to vlastně bylo celkem jednoduché, když jsem si tuhle situaci 450 let představovala v hlavě a ve fantasii, ale v realitě je to něco úplně jiného, těžko srovnatelného…!
"Klausi," přistoupila jsem na jeho hru a skoro jsem se za to praštila do obličeje. Toužila jsme samu sebe uhodit, abych se vzpamatovala. Neustále jsem si připomínala a varovala se, že se musím mít na pozoru a nedívat se mu příliš často do očí, aby mě stejně jako tehdy neovlivnil.
"Už nebudeš utíkat?" zeptá se mě a nejde dál ke mně, stále stojí na tom samém místě, čímž mě nepochopitelně dohání k šílenství.
Zavrtím prostě hlavou, aby šlo vidět, že to myslím absolutně vážně. "Ne. Už utíkat nebudu, Klausi."
"To je dobře," usměje se a nakloní hlavu na pravou stranu. Všimnu si, jak se mu zablýskne v očích. Jsou tak krásné…
"Stejně by to bylo k ničemu, co?" opáčím a klidně mu hledím do obličeje, i když se soustředím na nos a očím se vyhýbám. Vždycky mi prostě způsobovali hotová muka a nejlépe to věděla Thea. Jenomže ta je už teď po smrti…
Klaus mírně vážně přikývne. "Ano, to bylo."
"Co tu děláš?"
Ta naléhavá otázka přišla zčista jasna, že jsem ani ve svém mozku nestihla postřehnout jak si ji v hlavě formuji a dávám jí význam. Vypálila jsem ji z nevím jakého důvodu. Asi jsem to prostě už jen nedokázala vydržet.
Tentokrát se ke mně trochu přiblíží a já si najednou uvědomím svoji očividnou nahotu. Nikdy mě neviděl nahou, to se musí uznat. Tehdy byl čestným mužem. No, nebyl to vlastně muž, kterého jsem poznala. Ne úplně. Člověk, který je upírem, nemůže být úplným mužem. Ale on tak vždycky působil a vystupoval a to se mi na něm nejvíce líbilo. Lákal mě do svých spárů dokud mě nezískal a dokud si nevybojoval moje vlastní srdce, které jsem mu tehdy ochotně odevzdala. Tehdy…
"Mám tu nějaké záležitosti se svým bratrem."
Přikývnu a ihned to rozvedu. Dávám si přitom pozor, abych ho svojí otázkou trochu "proklepla". Podle jeho jednání, očí a odpovědi poznám jestli lže, nebo mluví pravdu. Jistě, nemůžu sice vědět jak moc se za tu dobu změnil, jenomže… Něco o něm stále ještě vím. A je toho dost.
"Snažíš se na něj shodit vinu, že?"
Klaus se kysele ušklíbne. "Vidím, že tě už Stefan naverboval proti mně…?"
Zavrtím prudce, možná hodně prudce hlavou a snažím se v duchu nevysmívat svojí hlouposti.
"Mluvila jsem s ním o tom. A vyjádřil se ohledně názoru, který má. Ale neříkám, že jsem mu uvěřila. Ani, že jsem neuvěřila. Je spousta věcí, kterých jsi schopen a já o tom postupně zjišťuji pravdu."
"Jako třeba?"
Pokrčím rameny a posadím se zpátky na postel, ze které jsem předtím kvapem vstala. "Nevím, Klausi. Jsem si jistá, že jsi mi svoje činy hezky osvětlil v ten den, kdy jsi odešel a opustil mě i svou rodinu. Ale pokud si na ten den ještě vůbec pamatuješ, samozřejmě, víš také to, že já mám polovinu z něj v mlze."
Klaus si povšimne výčitek v mém hlase a nevím proč se temně usměje. Tak temně, že se zachvěji a pocítím náhlý příval zimnice. Pořád ještě si pamatuji, že v něm odjakživa bylo něco, co mě děsilo.
"Takže o tohle jde?" zeptá se jemně a začne se ke mně přibližovat. Necouvnu, protože očividně nemám kam.
Pokrčím nechápavě rameny. "O co?"
"O to, že jsem tě ovlivnil!" odpoví klidně, jako kdyby mu na tom vůbec nic nevadilo. A třeba ani nevadí. Co já vím. Vlastně ho ve skutečnosti ani neznám. Vytvořila jsem si o něm mylnou iluzi, kterou nesplňoval.
"Přiznáváš to?"
"Ano," přikývne na souhlas a v očích se mu zaleskne bývalý smutek a touha a žal, který nikdy nedokázal úplně smazat.
Napětím téměř ani nedýchám. "Proč jsi to ale udělal, Klausi? Udělala jsem něco špatně? Byla jsem pro tebe prostě moc… špatná partie? Nebo proč jsi mě donutil zapomenout na to, co jsi mi řekl, co se stalo a kam jsi nakonec po tom všem stejně odešel? Proč jsi tehdy nechtěl, abych zjistila pravdu? Proč na tebe byl Elijah naštvaný? Tak naštvaný, že kvůli tomu zničil moje lidství do poslední kapky a udělal ze mě tuhle stvůru, v jejímž těle se každý den probouzím a nejhorší na tom všem vždycky bude to, že to už prostě nikdy nezměním? Miloval jsi mě vůbec někdy? Upřímně."
Po tomto náhlém rozsáhlém komentáři jsem se vyděšeně skrčila, protože se Klaus najednou přikrčil těsně ke mně. Ani jsem si nevšimla toho, že během mého monologu přešel až těsně k mé posteli. Nevšimla jsem si vlastně hypoteticky ani toho, že Fillip opustil můj pokoj a zbyli jsme tu jen my dva…
"Tolik otázek," zašeptá něžně a posadí se na postel, přičemž mi z čela odhrne pramínek vlasů. Vzpomínám si na to, že to vždycky dělával. Pokaždé, když se mi zrovna chystal říct něco důležitého.
"Nezodpovězených," dodám netrpělivě.
Klaus se mi zadívá do očí a já v nich opět uvidím toho muže, kterým kdysi býval. Šarmantní, milý, přátelský, obětavý, romantický, zamilovaný, vzdělaný, nebojácný…
"To, že jsem tě ovlivnil, jsem udělal z jednoho prostého důvodu: z bezpečí. Ty jsi pro mě tehdy znamenala daleko víc, než celá má rodina dohromady. Nechtěl jsem prostě, aby se ti něco stalo. Takže jsem ti řekl všechny důvody proč odjedu a ovlivním tě. Musel jsem opustit Ameriku, protože jsem potřeboval najít nějaké lidi, kteří by mi pomohli zničit Elijahův plán…!"
Zamračím se na něj. "Elijah měl copak nějaký plán?"
Klaus vážně přikývne a pokračuje ve vyprávění a já nenadělám nic jiného, než že poslouchám o sto šest.
"Jo, měl. Byl strašně zamilovaný do Katherine, pamatuješ? Ale to nebylo všechno. Probouzela se v něm veliká stvůra. Byl spojením vlka a upíra, odjakživa, stejně jako já. Ale já to potlačoval díky Emily, kterou absolutně nemůžeš znát. Kdyby získal jeden kámen, tak by mohl být upírem i vlkem a to on strašně chtěl. Proto jsem odjel. Potřeboval jsem pomoc čarodějů, aby se mnou zničili ten kámen."
"Našel jsi ho?"
"Ne," zavrtí hlavou. "Protože je někde tady v Mystic Falls. Nezáleží na tom, co řeknu, ty si budeš dál věřit tomu, čemu věříš. Nebudu se tu omlouvat za činy, které jsem udělal, protože byli ve tvém zájmu, na to nikdy nezapomenu a ty to tady nedělej. Vzpomínky ti můžu vrátit, jestliže chceš."
Bez váhání přikývnu, nezáleží na tom jak moc bolestné budou. "Chci."
A Klaus mi řekl jen: "Na viděnou večer!" a dotkl se rukou mého čela, čímž odstartoval tobogán. V hlavě se mi vyrojilo 16.století a já se dívala sama na sebe a na Klause, jak se… loučíme!

But what about second chance? 6

10. června 2011 v 21:14 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 6
PŘÍPRAVA
"Nevypadáš nejlépe, Alex!" poznamená co nejšetrněji Fillip a podá mi šálek horkého černého čaje. Pozoruji malé chomáčky mlhy, které z něj vycházejí a následně se rozptýlí vysoko ve vzduchu. Vděčně přijmu a usrknu malý doušek. Cítím, jak se celé mé hrdlo zalévá příjemným teplem.
Dnes už je to druhý den, který trávím v tomto městečku, v tomto domě, v tomhle pokoji a v téhle posteli. Do téhle doby nebylo CO vypravovat. Oddechla jsem si a šla do postele v osm hodin, což je na mě v těchto dnech poměrně veliký rekord. Přestože to tak nevypadá, jsem čím dál tím více unavenější, než dříve. Asi na tom má veliký podíl i ten stres a nervy, které z nového bydliště a z Klause mám. Moje psychika je nyní značně ohrožena a to se mi nelíbí.
Podívám se na digitální hodiny, které jsou postaveny na dřevěném nočním stolku z osmnáctého století, který je hned vedle mé postele. Stoleček je vlastně jediná věc, která se mi z osmnáctého století dochovala. Protože později přišla povodeň, která znamenala obrovské potíže pro podnebí i pro obyvatele. Většinu svého oblečení i nábytku jsem ztratila a neobjevila.
"To je v pohodě, vážně!" usměji se na něj a šálek položím na stůl. Překvapuje mě, že už nejsem tak unavená, jako včera. Asi mi ten patnáctihodinový spánek trochu prospěl.
Fillip se starostlivě posadí na roh mé postele a prohlíží si mě s vráskami na čele. Ten pohled, který po mně vrhá každou sekundu, nebo dvě, se mi ani trochu nelíbí. Naznačuje totiž, že něco není v pořádku.
"Nedívej se na mě tak, prosím," požádám ho a uhnu rychle pohledem na šálek čaje.
Nevidím to na vlastí oči, ale probodne mě pohledem a ne jednou. Cítím, že mám v zádech sto nožů, mečů, seker a já nevím čeho možného ještě. Stočím pohled znovu na Fillipa a setkám se s jeho dotčeným a zamračeně kyselým úšklebkem.
"Mám pro tebe novinku," oznámí mi zčista jasna a já jen pokrčím rameny, jako kdyby mi na tom nijak zvlášť nezáleželo. Je mi to vlastně jedno, chci si jen užívat krásného dne a pokud možno bez problémů. Jenomže já je neustále přitahuji. Ty problémy, samozřejmě! Snad nic jiného.
"Jakou?"
"Je tu Klaus!" vyhrkne triumfálně a já se vyděsím tak moc, že skoro sletím ze své postele. Narovnám se na ní a vykřiknu: "Ne, to ne!"
Jenomže se brzy, velmi brzy ukázalo, že já se nemohu ani vyspat. Pořád mě něco pronásleduje a když to není moje minulost nebo moji bývalí známí, je to Klaus. Škoda, že mě s ním Thea seznámila. Neměla bych teď tolik problémů! Jak jen toho lituji! Jak moc bych si to přála vrátit.
V myšlenkách se vrátím na ten první den, kdy jsem ho potkala. Tehdy se to všechno zatočilo, vše se změnilo do toho divného, zakřiveného tvaru a já cítila, že už nic nikdy nebude moci být stejné. Bylo to tak očividné.
Tehdy byla v jejich domě nějaké oslava. Elijah měl 1689. narozeniny. Samozřejmě, že na veřejnosti něco takového říci ani nemohli, takže si vymysleli, že oslavuje teprve jednadvacáté narozeniny a všichni mu to uvěřili. Já také. Ale to je jiný příběh.
Thea se na mě trochu vyčítavě podívala a ukázala na bohaté lustry, nádherně zdobené gobelíny a poháry vystavené na policiích na zdech, které byli vybarvené z čerstvě rudé barvy, na některých místech zčernalá zeď dávala na vědomí, že už tu žijí trochu delší dobu.
Všude okolo tančilo několik dvojic, tolik pestrobarevného oblečení jsem snad nikdy neviděla pohromadě. A kolik jen muselo stát!
"Alexandro, buď trochu příjemnější! V tomto sále se na tebe budou upírat desítky očí. Nehledě na to, jak vypadáš!"
Pokusím se hlavu vyklonit tak, abych na sebe viděla, ale moc to nejde.
"A jak vypadám? Moc jako usedlá dívka, moc jako nějaké panička, nebo děvka?"
Thea se tajemně usměje. "Něco mezi tím, tím i tím. Vypadáš nádherně, protože jsem ti ty šaty vybrala já a navíc jsem tě i upravila já. Jsi krásná. A v tom je nyní ten háček. Krásných dívek tu není moc, je tu přeplněno hezkými dámami. Ty jsi krásná. Všichni tě tak budou vnímat, budou čekat, že tak krásná dívka jako jsi ty, bude dělat jednu chybu za druhou, Alexandro."
"A proč?" zeptám se a ještě předtím se na sebe podívám do malého zrcadla, kolem kterého zrovna projdeme. Nedá se vlastně říci, že bych toho zahlédla nějak hodně, ale alespoň jsem si pořádně uvědomila, o čem to mluví.
Thea mi vybrala nádherné tmavě modré šaty z hedvábí a saténu s obrovskou sukní, která vypadala velice jen díky tomu dřevěnému nesmyslu, který nemám ve zvyku nosit. Jsou to krásně jemné a hebké šaty, kterých se skoro bojíte dotknout. Nemám rukávy, místo toho jde vidět moje poprsí, protože výstřihem to trochu přehnali. Třeba jim ujela ruka. Šaty mám až po paty, takže asi nikdo nevidí moje černo stříbrné střevíce, ale na tom mi nijak nezáleží. Na krku mi visí diamantový náhrdelník a tmavě rudé vlasy, dlouhé po konečky zad, mám vyčesané dovrchu, přičemž několik pramínků je navlněných do obrovských vln, několik jich jen tak nepatrně povlává a pár pramínků Thea zapletla do copánků a všechny je propojila. Dokonce trochu i upravila obočí a oči. Všechno jen pro to, abych se cítila dobře a abych dobře zapůsobila na jejího přítele.
"Protože krásné ženy dělají veliké chyby. Vždycky to tak bylo. Och můj Bože, podívej!" ukáže najednou na nějakého muže, který zrovna mluví s nějakým politickým přítelem. Neznám ho. Vlastně tu neznám nikoho.
"Kdo je to?" zeptám se ledabyle a prohlédnu si ho. Není nijak moc krásný, má dlouhé vlnité černé vlasy, které mu volně splývají po ramenou, nepatrně vystouplé lícní kosti, jednodenní strniště hnědých vousů, tmavě hnědé oči rámované světlými řasami. Je oblečen do světle modré róby se stříbrným opaskem kolem pasu a na krku mu visí řetízek ve tvaru E. Pravda, není to Bůh ví jaký krasavec, ale něco v jeho obličeji je děsně divoké, zajímavé, působivé, nekonečně půvabné…
Thea se zasměje a jakmile si všimne toho, že na ni upírá zrak, skloní zahanbeně hlavu. "Ty to nevíš?" šeptne mi zklamaně, "tohle je přeci Elijah, člen rodiny Millainových! Je to bratr Fredericka, pro Krista Pána! Ale omlouvám tě, protože jsi tu nová a nic nevíš o šlechtě, která tady vládne."
Zamračím se a to už je ten neznámý Elijah u nás. Na obě dvě se podívá a následně se usměje a políbí ruky.
"Dámy," osloví nás formálně, "jak se vám líbí bál? Snažili jsme se jej vyzdobit co nejlépe na dnešní oslavu."
Ještě jednou se ukloním a obdaruji ho jemným úsměvem. "Opravdu děkuji za to, že jsem se toho mohla zúčastnit. Je to obrovská čest. Blahopřeji vám k narozeninám. Tuto oslavu si užijte co nejvíce."
Elijah se usměje a vysekne mi úklonu. "Děkuji, slečno. A nyní bych vám chtěl někoho představit. Klausi…!"
Překvapeně se otočím za sebe, protože přímo za moji hlavu dopadal Elijahův pohled a setkám se pohledem s očima muže, který mě okouzlil hned v první chvíli.
Byl to přímo božský a nádherný muž. Takový, jehož krásu by nikdo nezvládnul ani vytesat, ani vložit do obrazu. A kdyby ano, byla by to nedocenitelná hodnota. Na sobě měl černou róbu, na tehdejší dobu velmi obvyklou a na bohaté šlechtice šité na míru a zvláště dobře vypracované. U pasu měl zlatý pásek a všimla jsem si, že na krku mu, stejně jako jeho bratrovi, visí řetízek s písmenem K, jako Klaus. Měl dobré vlasy; dlouhé po ramena, rovné a blond, což bylo na tu dobu obzvláště zvláštní. Ale nejvíc, nejvíce mě zaujaly jeho oči. Byly tak nádherné. Čerstvě zelené, jako právě utržený čtyřlístek! Oči měl orámované na rozdíl od Elijaha hustými černýma a dlouhými řasami. Nemohla jsem z něj spustit oči. Tak moc mě udivil a zmátl, že jsem se mu skoro zapomněla uklonit.
"Pane," pozdravím a stále se mu pevně dívám do očí.
Blonďák se usměje a políbí mi ruku, tu druhou, než tu, kterou políbil jeho bratr. "Velice rád vás poznávám, slečno Alexandro. Mohl bych i říci, že vás mohu od nynějška uvítat v našem domě a v naší rodině."
Vykulím na něj neslušně oči, což dokazuje, že jsem prostě dívka z vesnice a nikdy se toho přízviska nezbavím a on se jen pobaveně zasměje, čímž odhalí krásné bílé zuby.
"Vždyť mne znáte necelou minutu!" podivím se.
Elijah se pokloní a usměje. "Klaus člověka nepotřebuje znát dva roky, aby ho mohl zaměstnat. Stačí mu minuta a bedlivé oko, aby zpozoroval, jestliže ten dotyčný za něco stojí, slečno."
"A u vás jsem dospěl k názoru, že stoprocentně!" dodá Klaus a blýskne se znovu svými zuby. Dodá mi to trochu odvahy.
"Děkuji."
"Není zač," uměje se znovu a já cítím, jak…
"Alexandro!" probudí mě ze zasnění Fillip a ukáže na dveře. A tentokrát je mi jedno, že jsem jen v krátké noční a navíc černé upnuté košilce, která zvýrazňuje moje tělo. Protože ve dveřích stojí muž, který mi zničil život. A zároveň žiji díky němu. Paradox.
A opět mě upoutá těma očima. Je mi jasné, že tentokrát nebudu chtít utéct…

But what about second chance? 5

8. června 2011 v 20:44 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 5
VZPOMÍNKY NA KAŽDÉM ROHU!
"Asi ano," usměji se a pohlédnu na digitální hodinky na mém zápěstí. Po pravdě řečeno jsem si ani neuvědomila, že už je tak pozdě. Musím si zařídit ještě hodně věcí, vzhledem k tomu, že jsem přijela teprve před nedávnem a nestihla se tu ani ubytovat, ani si zvyknout na poměrně jiné prostředí, ani jsem se neseznámila s novými sousedy, i když velmi pochybuji o tom, že oni by se chtěli seznámit se mnou.
Prudce se zvednu ze židle a podle slušných mravů ji za sebou zasunu. Stefan nechápavě stočí pohled z výhledu z okna a podívá se mi do tváře. Asi čekal a doufal v to, že tady pobudu trochu delší dobu. Jenomže jemu se to řekne. Je tu už dva roky. Já přijela plus mínus před... dvěmi, třemi hodinami?!
"Už odcházíš, Alex?" zeptá se mě s tom neomylnou nadějí, s jakou pokládá otázku, která směřuje na mě.
Pouze krátce přikývnu a vycením zuby. "Jo, už musím jít. Nestihla jsem se ani zabydlet, takže... A navíc se dnes dokonce mohu těšit na návštěvu, Stefane."
Nepohodlně se na židli zavrtí a následně se zvedne také. Pravděpodobně mu přijde trochu blbé, že já stojím a on sedí. Stále si pamatuje na osmnácté století, kdy bylo slušné vstát ve stejnou chvíli jako žena.
"Jakou návštěvu?"
"Klause," pokrčím rameny a vyjdu opatrně ze dveří. Jakmile je zavírám na kliku, docela nepříjemně zavřískají, jako kdyby je někdo natahoval na ostnatý drát.
"Pověděl ti to? Že přijde?"
Zavrtím hlavou a ještě naposledy vyhlédnu z okna. Líbilo by se mi, kdybych tady mohla bydlet a žít s rodinou. Stefan ani nechápe pravý význam slova bratři. Já rodinu nemám, ztratila jsem ji hodně dávno. Ale on? Měl by být šťastný, že má někoho, kdo sdílí stejnou krev jako má on. Jenomže ta jejich zaslepenost a nenávist k tomu druhému je postupem času zničila. I jejich pouto a přátelství, kterého jsem kdysi dávno ještě byla svědkem. Možná už jsem jediným člověkem, který věří tomu, že by se ti dva mohli vzájemně chápat. Ovšem kdyby to tak chtěli oba dva a ne někdo třetí.
"Ne, neřekl mi to přímo. Jenomže... vzhledem k tomu, jak jsem ho odbila, se mnou bude chtít mluvit tak dlouho, dokud k tomu nesvolím, Stefe. A já už jsem s tím smířená," dodám, pouze jakoby nic.
"Opravdu?" zeptá se mě podruhé a je nad slunce jasné, že tomu ani náhodou nevěří. "Zase ti bude měnit život, Alex."
"Tohle už není můj život. Skončil ve chvíli, kdy mě proměnil Elijah. A ty to víš. Sám jsi to zažil, starý příteli."
Starý příteli. Hm... dlouho jsem jej takto nenazvala. Vlastně po pravdě jsem ho spíš dlouho neviděla. Uběhla taková doba! Jak je možné, že jsem si na něj vzpomněla každé dva dny, ale neměla jsem odvahu za ním zajet? Nechtěla jsem ho ani pozdravit. V momentě, kdy se znovu přestěhoval do Mystic Falls, jsem to věděla. Něco ve mě, v mé hlavě, v mém podvědomí, to vědělo. Něco mi do hlavy vyslalo signál a já věděla, že se můj starý a velmi dávný přítel vrátil do Mystic Falls, do městečka, ve kterém jsme kdysi žili svoje vlastní životy a chtěli si splnit své vlastní sny, ve které jsme tehdy věřili a chtěli je uskutečnit.
"Já vím, ale myslel jsem... Měl jsem jen za to, že jsi se přes to už trochu dostala, Alexandro!" dodá ke konci a ani si nevšimnu, že jsem mezi tím sešla už po schodech a stojím právě v tu chvíli před vchodovými dveřmi od penzionu.
"Nebudeme to řešit, ano?" přeruším ho jemně a na krátkou chvíli mu položím ruku na pravé rameno. "Stavím se třeba zítra. Až budu vědět něco nového o Klausovi, dobře?"
Stefan souhlasně přikývne. "Dobře. Ale přijdeš, ano?"
"Samozřejmě, že ano! Proč bych neměla přijít?" zamračím se a sama si otevřu. Nepřijde mi normální stát před dveřmi a jen tak si podívat v hlavolamech o něčem, co mi ani moc nedává smysl.
"Tehdy jsi také odjela a nic jsi neřekla. Přišel jsem do vašeho domu a zeptal se Thei, kde jsi. Ani ona to nevěděla. Postupem času jsem si zjistil, že jsi v Chicagu. Přestěhovala ses zpátky do Itálie, potom do New Yorku, krátce do Egyptu, kam jsi skutečně utekla a určitě se perfektně skryla. Kde jsi vlastně ještě byla? V Praze, Berlíně, Londýně, Dublinu, Mexiku, Paříži, Německu, Mnichově, ve Venezuele...!"
"Utíkala jsem," potvrdím mu jeho vlastní a dobře potvrzenou teorii a raději se mu nedívám do obličeje, abych neviděla jeho výraz. Nemohla bych v noci spát, vím to moc dobře.
"Přede mnou?"
"Ne," zavrtím hlavou.
"Před Elijahem?" zkusí znovu.
"TO také," přitakám mírně vyhýbavě.
"Takže jsi utekla před Klausem!" řekne mi s finálním rozhodnutím, o kterém nepochybuje. Vždycky to věděl. Vždycky věděl, že utíkám.
"Hlavně před sebou, příteli. Už musím jít."
A bez toho, že bych se s ním rozloučila, za sebou zavřu vchodové dveře a vydechnu. Spadnul mi velice veliký kámen ze srdce. Teď můžu v klidu odejít a začít se doma trochu zabydlovat. Snad se mi to podaří.
Naproti v ulici projelo červené auto. Trhla jsem s sebou. Tyhle vzpomínky by zabili každého, jen je škoda, že už nemůžu žít. Život je stejně na nic, jen to nikdo zatím nepochopil. Červená barva byla vždycky barvou Klause. Jeho vlastní pokoj měl vždy červenou a rudou barvu. Možná proto, že mu tolik připomínala krev. Jenomže po čase přešel na jiné barvy. Zamiloval si černou, modrou, zelenou a potom se znovu, překvapivě, ustálil na červené. Nikdy ho to neopustilo. Svoje vlastní zvyky si nikdy nezměnil, alespoň ne natrvalo. Já to vím. Byla jsem toho svědkem poměrně dlouho ...!
Vzpomínky se na mě splavují ze všech stran. Už od té doby, co jsem sem znovu přijela. Bylo to mizerné rozhodnutí. Mizerné rozhodnutí jedné hloupé, naivní dívky, která chtěla minulost hodit za hlavu. Tss. Taková hloupost. Jakoby si snad neuvědomila, že to nejde. Minulost nikdy nikdo nevymaže. Neměla jsem to dělat. Proč jsem byla tak hloupá, zaslepená a naivní? Proč jsem se vrátila na místo, které mi tolik ublížilo? Proč musím neustále za něco platit a ani nyní to u mě nebude výjimkou?
Máma mi kdysi říkala, že zapomenout jde. A snadno. Jen musíme z mysli dostat věci a lidi, na kterých nám záleželo a také ty, ke kterým jsme měli jakékoliv vazby a vztahy. Zapomenu jednou na Klause? Možná ano. Jenomže bych si zrovna nyní strašně moc přála vidět znovu jeho tvář, dotýkat se jeho obličeje znovu a znovu a chtěla bych znovu políbit jeho rty. Tehdy jsem to milovala. I jeho.
"Tady jste!" vykřikne náhle někdo za mnou a pevně mne chytí za namožené rameno. Klaus má docela sílu. Ten den podruhé se překvapeně otočím a přímo před sebou spatřím stát Filipa, jak si ještě tře pot z čela.
Zasměji se. "Promiň, zapomněla jsem trochu na čas. Omlouvám se."
Mávne rukou. "To je v pořádku, jen jsem… Prostě jsem o vás měl poměrně velký strach. Za těch pár let jsme se neoddělovali tak často. A nyní mi jen přijde, že jste čím dál tím více v jiném světě a ten můj vám už nic neříká. Možná se pletu, jen… Chtěl jsem se ujistit, že jste v pořádku, Alexandro."
"To jsem," přitakám, v duchu však pravdu velmi dobře znám. Nejsem ani trochu v pořádku. A i když bych to neměla chtít, strašně moc si nyní přeji setkat se s ním. Setkat se s ďáblem, který děsivým způsobem poznamenal můj život a já se z toho nedokážu jen tak poučit. Vždycky udělám tu stejnou chybu…

But what about second chance? 4

7. června 2011 v 19:00 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 4
KLAMY A HLAVOLAMY
"A jak to chceš zjistit, Alex?" zeptá se mě se smíchem Stefan a bezradně si promne ruce, které se mu třesou jako po dvoudenní zimnici. Neměl jsem s tím ani začínat, napomene se v duchu, ale v realitě je mu velmi dobře jasné, že už nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Třeba mu Alex pomůže.
Pokrčím rameny a pak se náhle usměji, i když moje nálada i aura je najednou tak černá, že by jste v ní nemohli najít cestu ven.
"Klause jsem potkala," přiznám neochotně a zamračím se, až se dvě vrásky na mém čele spojí do jedné a vytvoří tak jednu kolmou.
Stefan se lekne. "Cože? Jak to? Kdy?"
Částečně hystericky se zasměji a vycením krásné bílé zuby. Když si vzpomenu co všechno už ty zuby překously a jsou pořád stejně bílé… no…!
"Asi před patnácti minutami. Dalo by se říci, že jsem utekla. Nepotřebovala jsem ho poslouchat."
"A co ty?" zeptá se mě, bez jakékoliv další reakce na má slova o Klausovi. "Co si myslíš ty? Kdo mluví pravdu?"
Pokrčím rameny. Doopravdy to nevím. A to mu také řeknu. Jako vždycky, když něco vysvětluji, se rozpovídám. "Záleží na tom, čemu chceš věřit.
Klaus je úplně nejstarší z nejstarších, Stefane. Je to upír, o kterém si všichni myslí, že je to jejich stvořitel a pán světa. Co znám těch pár upírů, kteří měli to štěstí a zároveň i smůlu, že se s ním setkali, nikdo by si nedovolil pochybovat o něm a jeho pravdě. Nikdo by si nedovolil mu byť jen odporovat. Protože moc dobře vědí, že by je bez mrknutí oka zabil.
A Elijah… Ty moc dobře znáš můj současný názor na něj.
Dříve, ještě než se stalo to, co se stalo, jsem ho měla ráda skoro jako bratra. Znali jsme se jen dva měsíce a cítila jsem, že se mezi námi ono bratrské pouto doopravdy vytvořilo a my jsme příbuzní, jsme dva lidé, kteří by si nikdy neublížili. Měl tehdy děsivě rád Katherine. Pamatuješ, jak jsem byla tak moc překvapená, když jsem ji v osmnáctém století viděla u vás v domě? Už to ti tehdy dalo na vědomí, že my dvě jsme asi trošku staré známé. I Katherine byla jiná. Nebyla to taková manipulativní mrcha jako je nyní. A navíc měla Elijaha ráda. Hodně ráda."
Stefan se překvapením zachmuří. "Cože? Ona - Katherine - měla ráda Elijaha? Mluví tu o stejných upírech, Alex?"
Mlčky přikývnu a následujícími slovy ho téměř odrovnám, tak, že není schopen dále mluvit. "Ano, je to pravda. Řeknu ti jak to tehdy bylo. Ale… opravdu to chceš slyšet? Nevím, jestli se ti to bude líbit."
Stefan jen mávne rukou na znamení, že je mu už úplně jedno, co uslyší. Nečekal asi, že se rozhovor se mnou takhle… změní. Nečekal a nedoufal v to, jaký směr naše konverzace nabere. Ani já ne. Přišla jsem sem jen za tím cílem, abych si popovídala s přítelem a seznámila se s jeho dívkou. Snad to nakonec jednou všechno stihnu dřív, než odjedu zase jinam. Ale… odjedu?
"Zapleť do toho i tebe a Klause. Nikdy jsi mi to moc neřekla. Vždycky jsi od téhle konverzace utekla…!" namítne skoro dotčeně Stefan a následně se mi ještě omluví za to, že mě tak psychicky ničí, když si na to musím vzpomínat.
"To nevadí. Řeknu ti jak to skutečně bylo. A nebudu ti lhát.
V roce 1544 jsem přijela do Itálie, do hlavního města za účelem, že si najdu práci jako uklízečka nebo služka. Neměla jsem totiž žádné vzdělání, chápej. Byly jiné doby, mnohem těžší, než jsou nyní. A je to o tolik lehčí, že jsi je nikdy nemusel poznat. V malém obchůdku u řeky jsem se seznámila s jednou ženou. Jmenovala se Thulia a byla to velmi přátelská a milá žena, kterou mi Bůh určitě musel seslat z nebe, protože jsem tam neznala vůbec nikoho. Chodila se mnou po městě, po památkách, po pracích, dokud jsem si alespoň pár tras nezapamatovala. A nakonec mi nabídla práci v domě Millainových."
Stefan se nechápavě zamračí a napne v ramenou. "Millainových?"
Přikývnu a vyprávím dál. "Ano. Přivedla mě do rodiny, do které patřil i Elijah a Klaus, tak i jeho matka a otec a ostatní bratři, které postupem času zabil mor."
"Počkej, počkej," zastaví mě s nechápavostí tažného koně Stefan a zvedne ruku do vzduchu. "Upíři nejdou zabít ničím kromě slunce a dřevěného kolíku, natožpak Původní. Jak je mohl sklátit MOR?!"
Usměji se trochu cynicky. "Jednoduše. Protože mor byla tehdy jediná zbraň, která se na všechny upíry dala použít. Mor a dýka, o které jsi už určitě slyšel, protože jak znám Klausova bratra, už ti ji nabídl. Nebo to mohl být John. Ale o to nejde. Mor upíry zabije vždycky. A promiň, Stefane, ale mohl zabít i tebe v osmnáctém století, když se v Americe objevil. Vlastně jsem se tehdy divila, že ještě žiješ. První lidé, kteří jsou morem zabiti, jsou vždycky upíři. Tohle vědí všichni,jen v tehdejší době to bylo úplně jinak. Zabili je jako člověk mouchu. Nic víc k tomu nebylo potřeba.
A právě mor byl tehdy tím důvodem, proč jsem i s nimi, krátce po tom, co jsem se s nimi seznámila a oni mě přijali k sobě do rodiny i přes to, že jsem patřila k lidem, které neměli tehdy zrovna v lásce, musela odjet do Ameriky. Tehdy se ještě pochopitelně nejmenovala Amerika, ale úplně jinak.
Odjela jsem tedy s nimi. A přestěhovali jsme se právě sem, do Mystic Falls. Měli tady zapuštěné své kořeny, takže bylo tehdy úplně jasné kam směřujeme, i když to nikdo z nás tehdá neřekl nahlas.
Usadili jsme se a hned jsme tehdy pořádali ples na náš návrat. Přišlo tehdy tolik lidí, že by jsi tomu snad ani nevěřil. Millainovy byli velice váženi, slavná rodina, která se do tohoto městečka také zapsala svojí důležitostí a kouskem lidskosti. Na tom plese… Thulia mi půjčila šaty, abych se ho mohla zúčastnit. Strašně moc jsem po tom totiž toužila a kupodivu mě k tomu, abych na ples přišla, vybídl i Klaus. Spřátelili jsme se a on mě tehdy na plese vyzval k tanci. Byla jsem tak šťastná, ještě stále si to pamatuji… Jeho úsměv, když mi vyprávěl jak mám nádherné šaty a jak jsme šlechetná a krásná. Poslouchala jsem na sebe chvalozpěvy několik hodin, protože to nebyl první a poslední tanec. Bylo jich několik. Měla jsem původně za to, že jejich matce a otci se to nebude zamlouvat, ale strašně moc jsem se pletla. Oni se do jejich životů, do životů svých synů a dcer, skoro vůbec nepletli. Brali mě jako jejich služebnou, i jako přítelkyni Klause. Brali na vědomí, že jsem se s ním dobře spřátelila, Stefane.
S Elijahem jsem se ten ples seznámila také. A právě na něm se účastnila i Katherine. V té době byla šlechtičnou, velice váženou a Elijah se na ni poprvé podíval a já to prostě věděla; věděla jsem strašně dobře, že se do ní na první pohled zamiloval. Bylo to tak očividné. Všude ji doprovázel, nosil jí kytky, skládal poklony, brával ji na vycházky. Občas jsem na ni dokonce i žárlila, věřil bys tomu? Zrovna já, která si mohla po většinu svého času muže vybírat a neměla bych jich rozhodně málo!
No… Katherine a Klausův bratr se spřátelili, nejprve. Potom spolu začali mít romantický vztah. Který nakonec zničili oba dva, protože se zamotali do lží, které okolo sebe tvořili. Jeden tvrdil různé věci, které nebyly pravdivé a druhý to samé. Katherine se s ním rozešla a… udělal to, co určitě čekala. Učinil z ní upíra a ona před ním začala utíkat. Poštval proti ní i Klause a on na ni vydal… zatykač.
Já a Klaus jsme se stali velmi dobrými přáteli a také jsme si mezi sebou později vytvořili milostný a romantický vztah. Hned ze začátku mi řekl, co je zač a dal mi týden na to abych se s tím buďto vyrovnala, a nebo utekla. Byl kvůli mně úplně jiný, než je určitě dnes. Byl… pozorný, přátelský, romantický, obětavý… Pro to, co chtěl, si šel hodně daleko. Jenomže se to zkomplikovalo.
Jednoho dne, zrovna když jsme si naplánovali krásnou noc, jsem k němu přišla do pokoje a on na mě začal křičet ať uteču, dokud je ještě čas. Chtěl, abych ihned vypadla z jeho pokoje, domu, z města, země, prostě z planety, ale to možné nebylo. Nepamatuji si nic, co bylo po tom. Nepamatuji si jak jsem se s ním rozloučila, jestli vůbec. Ovlivnil mě a já si na to nemohu vzpomenout i když jsem upír. Protože mě ovlivnil Původní.
A potom si zase vzpomínám na ten okamžik, kdy ze mě udělal Elijah upíra."
"Cože…?!"
"Udělal ze mě upíra… No a já jsem od té doby utíkala a utíkala a utíkala. Elijah… ten starý přítel by tohle nikdy neudělal. Moc dobře věděl, že pro mě lidství znamená něco jako dar od Boha, čímž lidství skutečně bylo. Ten starý by to neudělal, tamten… to byl někdo, kterého jsem neznala. Klaus se tím, že jsem člověk, také trápil, to mi věř. Ani netušíš jak. Sžíralo ho to, trápilo, nedokázal se zprvu ani trochu vyrovnat s tím, že jednoho dne budu muset zemřít a já byla přitom jediný člověk, kterého miloval a kterého neuvěřitelně moc chtěl, se kterých chtěl strávit celý život a byla jsem zároveň jediným člověkem, kterému by nikdy v životě neublížil a kterého nikdy nechtěl proměnit v upíra, protože by si to vyčítal.
Takže jestliže chceš vědět můj objektivní názor… Mám pár teorií. A… i když Klaus mi velmi ublížil a nechápu, proč tehdy odešel… Asi pořád věřím jemu."
"Opravdu?"

Never Say Never Ever! 10

6. června 2011 v 20:39 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
NEROZUMÍM
"Damone, co to děláš?" vyjekla poměrně hlasitě, než chtěla Elena zrovna ve chvíli, kdy se k ní začal Damon po krůčcích přibližovat. Vzpurně vztáhla ruce před sebe a zacouvala směrem k oknu, jenomže se tak nachytala sama sebou; narazila totiž na tvrdý okenní parapet - dále už couvání nebylo umožněno.
Pokrčil rameny a poprvé od doby, kdy ho poznala, jí připadal stejně ztracený, jako někdy ona samotná po unáhlené a neočekávané smrti jejích rodičů. Jaké pocity a myšlenky se v něm vlastně musejí po ta léta schovávat? Pomyslela si Elena s jistým zadostiučiněním a vztáhlé ruce spustila zase zpátky směrem k bokům, takže jí jen visely.
"Já ani nevím, věřila bys tomu?" zasměje se poněkud nejistě a poté Eleně pohlédne přímo do očí, tak hluboce, že má strach, aby ji tím žárem, který se v jeho žádostivých očí odráží, nepopálil. Nedokáže se mu dívat do očí. Čehož si samozřejmě velmi dobře všimne i on samotný.
Nakloní hlavu na stranu. "Nedokážeš se mi dívat do očí, přestože tvé srdce směruje stejnou cestou jako to mé, Eleno?"
Hnědovlasá dívka se narovná v zádech a odmítavě zakroutí hlavou, přičemž se jí Bůh ví proč v hlavě přehrávají všechny rozhovory a debaty, které s Damonem za celý svůj život vedla. Mate ji to. Ale moc dobře ví, že za to on nemůže. To její rozum a… ještě něco dalšího… způsobilo, že se cítí podivně svázaná neviditelným provazem, jehož pánem je právě on, Damon…!
"Nerozumím ti," odpoví mělce.
Damon se usměje tím svým starým způsobem ironického Damona, ale ona už v tom úsměvu, celém pokrčeném jako kousek papíru, nepoznává toho starého Damona. Tenhle nový se totiž nechová jako pubertální pako (jak ho často nazývá), kterému je všechno jedno a který se nestará o nikoho jiného, než sám o sebe a svoji minulost, budoucnost i přítomnost. Jak tohle zvládnul za jeden jediný den? Nebo se takto mění celou dobu, co ji zná a ona si toho jen nevšimla, protože byla až přespříliš zahleděná do jeho ironických poznámek na adresu jejího a Stefanova vztahu a chování?
"Rozumíš, ale nechceš mi rozumět. Chápu to, opravdu."
"Ne, nechápeš. Ani já ne. Co se ti stalo??!" panikaří Elena a už ani nemá odvahu se mračit…
Znovu pokrčí rameny. "Nevím. Uvědomil jsem si pár věcí. Nechci kolem tebe neustále chodit a vědět, že nikdy nebudeme mít šanci si o tom promluvit."
"O čem?"
"O nás."
"Tady není žádné "my"!" opraví ho necitelně Elena a setře si rychle, aby to Damon nepostřehl, slzu, která jí skane po obličeji. "A nikdy ani nebylo."
"To si myslíš?" usměje se Damon, který si očividně neuvědomuje, že toto téma rozhovoru jí není dvakrát příjemné a nechce se o tom bavit. Jenomže on byl slepý, hluchý a bezcitný vůči všemu ostatnímu.
"Jediné, co chci," řekl a myslel to v tu chvíli opravdu vážně, "je vědět, že ty víš pravdu, Eleno."
"Pravdu? Jakou?" zeptala se v neblahé předtuše, ale už to dávno věděla. Odpověď znala do toho prvního dne, kdy se ji pokusil políbit a ona mu vrazila políček, až jí brněla celá ruka. Tehdy jí hlasitě a bolestivě bušilo srdce, až měla dojem, že jí vyskočí z hrudi. Už nikdy takové vzrušení a zároveň rozrušení nezažila.
"Že tě miluji," odpoví s obtížemi a nedokáže se jí několik sekund podívat do tváře. Nedokáže to.
V momentě, kdy tak přeci jen učiní, si Elena všimne jeho slz, které mu zdobí tvář a nelíbí se jí to, ani náhodou se jí to nelíbí. Ví, co si představuje pod pojem láska zrovna Damon a také ví, že to není jen nějaké mírné poblouznění, ale opravdová a čistá láska. Taková, jakou choval například ke Katherine. Páni, tohle jí moc nepomáhá, myslet v takovou chvíli zrovna na ni. Spíše ji to uvádí do rozpaků a deprese.
"Damone," nadechne se k odpovědi, kterou ani ona samotná v tu chvíli vůbec neví, jenomže on ji necitelně přeruší a pokračuje ve svém proslovu, kdy se neustále zasekává a nedokáže říct kloudnou větu.
"Ne, nepřerušuj mne teď, prosím. Já… chtěl jsem… ti jen něco říct. Něco víc ještě. Mariana… otevřela mi oči, víš? Vlastně mi řekla, že bych si neměl na nic… hrát. A neměl lhát a vše zlehčovat. Jenomže já to tak nikdy nechtěl, Eleno. Já ne. To mi způsobil život, moji povahu. Vždycky to tak bylo… vždycky.
Ale tímhle to nekončí. Já… nikomu jsem se nikdy neotevřel. Chápeš? Proto je to tak těžké. Ti říci, že tě miluji a že tě vždycky budu milovat, protože tohle není jen nějaká hra, kterou hraji. A hrál jsem jich už doopravdy hodně, což si ani nedokážeš představit."
"Damone, nemusíš mi to říkat, vážně ne!" přesvědčuje ho nepřesvědčivým hlasem, ale marně. Rozjel se a je k nezastavení.
Zavrtí hlavou, už počtvrté od té doby. Vyhlédne nepatrně z okna, jestli se někde v blízkosti nenachází Stefan a nebo Marina, jenomže on moc dobře ví, že dříve než zítra ráno se tu ani jeden z nich neobjeví. Ani vlastně neměl tušení, jak to ví. Něco mu napovídalo, že jeho bratříček už prostě přestává být tím svatým člověkem/upírem, kterým ještě před nedávnou dobou býval a více se přibližuje k Damonově povaze, co se týče dívek a jeho náhledu na ně samotné. Ne, že by to Damonovi nějak vadilo, to se musí nechat. Alespoň je Elena častěji sama a on má tím pádem i více možností k tomu, aby s ní mohl být o samotě. Mariana mu kompletně změní život, pomyslel si. Sotva přijela, začíná mít oči jen pro ni a toho si slepá Elena přeci musí všimnout! Nebo se snaží o to, aby si toho nevšímala? Nechce to vidět? Nechce toho být svědkem? Nechce žít v klamu, který okolo sebe ti dva neustále pořád dokola tvoří?!
"Musím. Chci. Potřebuji to říct. Potřeboval jsem ti říci jaké k tobě chovám city, musel jsem. A chci ti ještě říct, ukázat, ještě jednu věc. Můžu?"
Elena pokrčí rameny s mylným domněním, že je jí už všechno jedno. "Fajn. Tak co mi ještě chceš říct, Damone?"
A on beze slova a i bez jejích námitek, které vlastně ve skutečnosti na sto procent očekával, přijde až úplně těsně k ní, obejme ji jemně okolo boků a políbí. Hluboce, vášnivě. Tak, že žádná žena nemůže odmítnout tu náruč vášně…

But what about second chance? 3

5. června 2011 v 13:19 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 3
ROZHOVOR S DÁVNÝM PŘÍTELEM
Sotva jsem zahnula za roh, na poměrně hezkou cestičku po stranách dlážděnou malými šedými kameny a udusanou hlínou, i přes všechen smutek a strach z toho, že se Klaus opět objeví někde přede mnou, jsem se musela usmát a pospíšila jsem si ke Stefanově penzionu. Zajímalo by mě, jestli v něm ještě bydlí Damon. Co já vím, skoro vždycky spolu jsou, přestože se jako bratři nenávidí…
Třikrát jsem zaklepala na dveře a čekala. Sotva uběhlo dvacet sekund, dveře se prudce otevřely a ve vchodu se objevila Stefanova rozcuchaná hlava. Tmavě zelené oči, trochu vystouplé lícní kosti, hubená postava, pod vším tím oblečením svalnatá, tmavě hnědé husté vlasy, na pár místech s kudrlinkami…
Stefanovi se překvapením rozšíří oči, ale nepostává tam jako idiot moc dlouho a hned mě pozve dovnitř a obejme. Díky Bohu, že je ten dům napsaný na něj a ne na nějakého člověka. Málo domů může povolit vstup upír…
"Alex! Co ty tady děláš? Myslel jsem si, že jsi v Chicagu!"
Mezitím co odpovídám, nabídne mi posezení na balkóně, které samozřejmě s radostí přijmu. Stefanovo překvapení a radost z mého návratu je tak veliká a radostná, že ihned zapomenu na všechny starosti, alespoň na nějakou dobu. Posadím se na dřevěnou židli a pohlédnu na nebe. Je krásně modré bez mráčků.
"Byla jsem v Chicagu. Alespoň před pár týdny ještě ano. Rozhodla jsem se vrátit sem, ani nevím, co mě k tomu vedlo. Potřebuji se usadit. Ale jak se tak dívám, ty jsi to už udělal také, viď? Cítím tu dámskou vůni. Jen mě trochu udivuje, že nepatří Katherine. Ale je trochu podobná. Blondýnka to asi nebude, viď?"
Stefan se ironicky zasměje. Já vím, nikdy neměl na vychrtlé blondýnky vkus. Ani v jeho vlastním rodném století. "Ne, to tedy není."
"Takže hnědovláska? Dlouhé vlasy, hnědé oči. Tipla jsem si správně, viď že ano, Stefe?!" hádám a mrknu na něj svými dlouhými řasami.
Přikývne, čímž povzbudí moji zvědavosti. "Och, vážně? No, nebudu se vyptávat. Jak tě znám, a já tě doopravdy velice dobře znám, poměrně brzy mi ji představíš."
"To ano," souhlasí s vědoucným úsměvem. Určitě už si ten blázen představuje a plánuje jak to udělá, tohle byla vždycky jeho parketa.
"Kdy jsi sem vůbec přijel, Stefe? A co Damon?" pokračuji ve vyptávání. Normální člověk by si asi řekl, že by měl nechat trochu nádskoku příteli, ke kterému přišel na návštěvu, ale já takový typ člověka nejsem. Nepotřebuji mu dávat čas, nebo snad kousek času k řeči. Domluvím já, začne mluvit on. Domluví on, začnu mluvit já. Tohle je pravidlo, které dodržujeme už… kolik let? Páni, na to mi nebude stačit ani padesát rukou, abych to mohla spočítat!
"Přijel jsem sem před dvěmi lety. Chodím tady do školy, víš? Možná si ji ještě pamatuješ, stojí tu od roku 1864. kousek od toho největšího supermarketu."
Zapátrám v paměti. "Ach ano, samozřejmě, že si vzpomínám. Na ni se nedá zapomenout, chodila jsem tam tehdy taky. Byla jsem tehdy tvoje spolužačka a dělal jsi na mě oči, než jsi zjistil co jsem zač, viď?"
"Dělal jsem na tebe oči i potom, Alex!" připomene mi jemně a usměje se. Také pátrá ve svých dávných vzpomínkách. Je snadné je obživit. Tak snadné, že si vybavuji dokonce i vůni vzduchu, který jsem v určité momenty dýchala.
"To jo," připustím trochu kousavě. "Ale co Damon? Kde je? Jak ho znám, tak je ten vřed vždycky někde poblíž."
Stefan se zasměje a ukáže nahoru do druhého patra na dveře, ve kterých jasně poznávám pokoj bratra mého bývalého i současného nejlepšího přítele.
"Bydlí se mnou. Momentálně je někde pryč, ale že by mi to vadilo, to se rozhodně říci nedá. Asi někde nabaluje blondýnky a pije jejich krev. Snad dnes nikoho nezabije, byla by to pro mě další práce navíc, kdybych po něm musel zahlazovat stopy."
Chápavě přikývnu a trochu káravě se na něj zamračím. Opět se vracejí ty časy, kdy jsem ho snažila s jeho bratrem smířit, i když jsem předem věděla, že se mi tohle nikdy v životě prostě nepodaří. Jeden je jako voda, druhý jako nezničitelný oheň.
"Stále ještě nepřebral zodpovědnost?"
Stefan zklamaně zavrtí hlavou. "Ne, ani náhodou. Žije si svůj vlastní život podle svých pravidel, podle svého přesvědčení… Je to prostě Damon. Pochybuji, že by ho někdy mohlo něco změnit."
"Naděje je stále, Stefane," opravím ho mile. "Jen ji musíš hledat na správných místech. Ve správnou chvíli."
"A to je kdy a kde?"
Nevědoucně pokrčím rameny. "Tohle netuším. Ale až přijde čas, sám nám dá vědět. O to se bát nemusíš, vždy to tak bylo."
"Jenomže dnes mám těch problémů tak moc, že nepoznám, kdy přijde ten správný čas, kamarádko!" posteskne si a já se v nepříjemném očekávání zamračím. Co všechno se v tomhle městě, vlastně celkově v životě Stefana Salvatora a jeho bratra událo, když jsem byla na jiných místech než oni?
"O čem to mluvíš?"
Stefan se mi pevně podívá do očí a v ten moment vím, o čem bude řeč. On Klause a Elijaha zná. A takový pohled nasadí vždy v momentě, kdy se chce bavit o nich, ale zároveň se bojí mé reakce. No, řekla bych, že dnes má reakce nebude nijak špatnější a divnější než před deseti minutami, kdy jsem se se svým dávným přítelem a milencem osobně setkala. A to jsem to ani neměla v plánu, představte si to. Tohle se zkrátka může stát tak akorát mně. Nikomu jinému, jen mně. Ale co jim mohl udělat za problémy zrovna on? Je tady snad celou dobu, kdy jsem byla pryč já? Co když na mě celou tu dobu čekal? Co když odjel a potom se vrátil, protože doufal, že mě tady ještě najde, ale nestalo se tak? Mohla jsem s ním být 450 let a nemusela jsem snad celou tu dobu marně trpět?!!
"O Klausovi."
Hm. Přesně jak jsem si myslela.
"Stefane, vím moc dobře, že si právě teď myslíš, že není pravá chvíle na to, abys mi tím mužem motal hlavu. Moc dobře znám všechny ty tvé podivné až prapodivné názory na mého dřívějšího milence, ale jestliže ti něco udělal, chci to věděl."
"K čemu ti to bude?"
"K vlastnímu klid v duši a hlavě. Skoro 500 let netoužím po ničem jiném, Stefe. Jsem tvoje kamarádka. Zasloužím si znát pravdu, i když ty si myslíš, že to tak není."
"Sotva jsi přijela, Alexandro. Nechci tě zatěžovat hned první den. Navíc vypadáš hrozně unaveně."
"To posoudím sama," usadím ho trochu nepřiměřeně. "Teď mi řekni, co se stalo. Má to co dočinění s Klausem, takže tím pádem se do tohoto musel zaplést i jeho bratr, viď, že ano? Elijah."
Jen mlčky přikývne. Ale potom, jako kdyby ho něco nabilo energií, pokračuje ve vyprávění dál.
"No, jednoho dne k nám do domu přišel Elijah a tvrdil, že Klaus chce zabít Elenu, moji přítelkyni, kterou ti představím. Tvrdil, že je to pro nějaké obětování, nebo pro co."
"Ale?" postrčím ho trochu a napětím ani nedýchám.
"Ale… Potom přišel Klaus. A to samé tvrdí o Elijahovi. To je celý ten problém. Já vím, krátké vyprávění, ale ten obsah mě děsí. Pro někoho se to možná jako problém nezdá, ale pro mě…!"
Zamračím se a nadechnu se k odpovědi. "Počkej, počkej. Takže ve zkratce: Elijah tvrdí, že Klaus potřebuje Elenu k nějakému obětování a Klaus tvrdí, že Elijah potřebuje tvoji Elenu k obětování? Každý něco jiného?"
Stefan přikývne. "Jo. Tak mi teď řekni komu máme věřit?"
Pokrčím zmateně rameny. "Odpusť, Stefane. Ale to zatím netuším."

But what about second chance? 2

4. června 2011 v 17:03 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 2
REALITA VE ŠPATNOU CHVÍLI
Co nejrychleji se z utrpěného šoku a překvapení vzpamatuji a upíří rychlostí se rozběhnu k nedalekému stromu, který je dostatečně velký na to, aby mě za ním Klaus neviděl. Určitě totiž nebyl natolik rychlý, aby si všiml kam mizím.
Třeba to nebyl on, chlácholím sama sebe, ale nedávám té možnosti ani trochu za pravdu. Já moc dobře vím, že čtyři sta padesát let je dosti dlouhá doba na to, aby jste zapomněli na něčí tvář, oči a vlasy, způsob držení těla a hlas, ale u upírů je to jinak. My málokdy zapomínáme, v tom horším případě nezapomeneme nikdy.
Teď, po tak dlouhé době, co jsme se zase konečně viděli, mám před očima zase všechny ty týdny, které jsme spolu strávili. Pamatuji si na jeho první pohled, kdy na mně ulpěl očima a já se cítila strašně trapně, jelikož jsem neměla ponětí, co v takové situaci dělat. Pamatuji si na jeho první pozdrav, kdy mě oslovil jako nějakou šlechtičnu, přestože jsem byla jen pouhou služkou, což v těch dobách znamenalo něco jako odpad. Jeho překvapení, které na něm zanechala má zpověď a přiznání, že jsem podřadný člověk, který mu nestojí za jediný krásný pohled. Jeho první opravdový úsměv, který mě neskutečně příjemně zahřál u srdce a díky kterému jsem při každé vzpomínce na něj získala novou energii do života a sílu jít dál. Jeho první doteky, které na mém těle zanechaly husí kůži a na které si stále ještě vzpomínám. Ale vybavují se mi i slzy, které jsem pro něj vyplakala. Bylo jich moře, možná že později i oceán. Stále mě bolí slova a jeho činy, které mi způsobil a které se se mnou táhnou i nyní, v modernější době!
Nerozumím mu. Co se to s ním děje? Ještě včera byl úplně normální. Dnes jsme se přeci chystali na naši první společnou noc. A on ji takhle strašně zkazí.
"Klausi," povím mu a on sebou trhne při vyslovení jeho jména. Jako kdyby to byla nějaká kletba. "Klausi, co se děje?"
"Jen běž pryč. Prosím," pověděl mi s úpěnlivým a netrpělivým pohledem, který hraničil s divokostí a zuřivostí. "Odejdi."
"Ne," zavrtím pevně hlavou a odvážím se jej dotknout, jenomže on mou ruku setřese jako prach.
"Neodejdu."
"Musíš," trvá na svém s urputným odhodláním rozhodovat o mém životě až do poslední chvíle.
Bojovně se k němu nakloním a vystrčím svou bradu. "A to proč? Z jakého důvodu mi, Klausi, neřekneš ten důvod? Udělala jsem snad něco špatně? Včera jsme se přeci měli tak nádherně."
"Tak na to budeš muset zapomenout. Nechci udělat to, co musím. A ty víš, co to je, Alexandro!" vyhrožuje mi a já se v očekávaném strachu, zklamání a nebezpečí přikrčím. Chápu, o čem mluví.
"Neudělal by jsi to."
"Vážně?" zapochybuje a v tu chvíli se mi pevně zadívá do očí. Mozek se mi naplní vůni vanilky a zároveň pachem hlíny…
A obraz i slova se mi jako vždy rozplývají. Vždy se mi budou rozplývat, protože mě tehdy ovlivnil! Nevím, co udělal. Nevím, co řekl. Nevím, jak se cítil. Vím jen to, že jsem z toho pokoje a domu vyšla jako ponocná, nevěděla jsem o sobě vůbec nic. V té chvíli jsem ještě nebyla upírka. Ten moment přišel až o hodinu dvě později, když jsem to nejméně čekala.
"Elijahu!" usměji se na něj zmateně a rozhlédnu se. Stále mám nepříjemný dojem, že mě někdo pozoruje. Třeba je schovaný za tím houštím tam v rohu. Nebo… ten les je podezřelý! Co když se ten šmírák schovává tam?!
"Alexandro?" zavolá mě zpátky můj přítel Elijah a zatřese se mnou. "Jsi v pořádku? Podívej se na mě."
Jeho žádost mi přijde spíše jako rozkaz, ale nemohu jinak a udělám, co řekl.
"Kde je Klaus, Alexandro? Co víš o tom, kam zmizel?" zeptá se mě najednou a překvapí mě tím ještě více, než ovlivnění mého přítele, kterého jsem milovala. Opravdu Klaus zmizel? A jestliže ano, proč mi neřekl, že musí někam odjet?
'Jen běž pryč, prosím. Odejdi!'
Zavrtím hlavou. Prosil mě o to, abych odešla. Měla jsem to udělat? Nebo jsem jen jeho rozkaz pochopila špatně a on po mně chtěl, abych utekla s ním? A jestliže uprchl, z neznámého důvodu, proč o tom neřekl svému bratrovi, ani tomu druhému bratrovi? Nerozumím tomu…
"On někam odjel?" zeptám se otupěle, jako kdyby mě někdo udeřil hlavou o velmi pevnou a tvrdou zeď.
Elijah si povzdechne a nepříčetně se zamračí. "Očividně za sebou zametl i stopy. Ale co. Já si to zařídím podle svého. Zaplatí za to, co udělal! A ty mi pomůžeš!"
"Jak?"
A než jsem se stačila nadát, Elijah se mi hluboce zakousl do krku, přetnul mi žílu a nasával moji krev, dokud jsem nezemřela a dokud mi nezlomil vaz…
Ošiji se a zhluboka oddechnu. Musím samu sebe přesvědčovat, že tohle byla minulost, která se už nebude vracet. Nikdy bych to nevrátila. I když jsem tehdy byla ovlivněná a dlouho v bezvědomí, velice jasně si na tu bolest vzpomínám. Ještě dokonale jasně vidím svůj odraz v zrcadle, kdy jsem zabila svoji první oběť!
"Je to pryč," zamumlám a opatrně vyjdu z úkrytu. Tam ale na mě číhá další past. Ukázalo se totiž, že Klausovi je nemožno utéci. Vždycky si vás najde. I když jste pouhých deset metrů od něj v úkrytu, o kterém původně ani neměl vědět.
Pokusím se ucouvnout, ale pevně mě chytí za rameno a zacloumá se mnou. Potom se mi hluboce zadívá do očí, tak moc, až se začínám bát, aby mi do nich nepropálil ohnivou díru! Nevím, jestli se mi to jen nezdálo, ale hned na to mě krátce obejme, není to ani sekunda… možná ani půl sekundy…
"Jsi to opravdu ty!" vykřikne a nevěřícně se usměje, zatímco já se mračím o sto šest a můj naštvaný a bolavý výraz asi odpovídá na všechny nevyřčené otázky. Nevím, odkud se ten vztek vzal. A je mi to upřímně i jedno.
Vykroutím se z jeho sevření. "Překvapivě. Co jsi čekal?!"
Překvapený Klaus pokrčí nevědoucně rameny. Je to k popukání. "Já nevím. Asi to, že budeš mrtvá. Když jsem se viděl naposledy s bratrem, Elijah říkal, že…!"
Pozvednu jedno obočí a hraně se zasměji. "Neříkal nic, co? To se dalo čekat."
Už jsem na odchodu, když v tom mě nečekaně zastaví. "Počkej!"
Vytrhnu se mu. "Nemám už NA CO čekat! Sbohem!"
Ale já ho znám. Klaus se určitě nezměnil. On přijde. I když jsem mu teď utekla, vždycky si mě najde. Možná ještě dnes…!

But what about second chance? 1

3. června 2011 v 22:11 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 1
VZPOMÍNKY
Vzpomínky jsou neúprosné. Jsou jako voda. Jakmile se spustí, nezastaví je nikdo! Neustále nás nutí dívat se nazpátek do minulosti a my to nechceme. A přitom je to mnohdy to jediné, po čem tak toužíme, že už to nevydržíme. Vzpomínky nás pohltí. A my se najednou budeme chtít vrátit. Nezáleží na tom, jak daleko.
Přesně před 450 lety jsme my dva udělali velikou chybu. Já a můj přítel. Tehdy jím ještě byl. Tehdy to byl člověk, kterého jsem nade vše milovala a věřila, že i on to cítí stejně. Nebo jsem tomu chtěla alespoň uvěřit. Byla to iluze? Byl to jen vymyšlený příběh, který se mi vytvořil v hlavě a ve kterém jsem žila? Ke kterému jsem přilnula tak zoufale, že mi trvalo skoro 400 let, než jsem se přes to dostala? Tohle neví ani sám Bůh. Myslím, že odpověď je někde ve mně.
Po 450 let jsem hledala odpovědi na své vlastní otázky, které jsem jednu chvíli odháněla a podruhé se snažila je přinutit k pohybu. Vracela jsem se do Itálie. Jednou abych zapomněla, podruhé abych si vzpomněla. A teď?
Přestala jsem hledat pravdu. Přestala jsem doufat, že se jednoho dne ještě jednou setkám s tím krásným a nebezpečným člověkem, který mi zkřížil cestu a který z mého života udělal jízdu po horské dráze. S člověkem, který mě opustil, protože musel! S člověkem, kterého se snažím nenávidět 450 let.
Všichni tvrdí, že bolest jednoho dne ustoupí a otevře nám bránu do nového, krásnějšího světa. Bez vzpomínek, bez tolika vzpomínek na vlastní život a chyby, kterých jsme se v něm dopustili. Říkají, že to potřebuje čas. Kolik času budu muset ještě strávit doufáním, že už to zmizí? Všechny ty pocity? Dalších 450 let?
Unaveně jsem si protřela oči a zívla. Bylo kolem osmi hodin ráno, ale já se cítila tak neuvěřitelně malátná, že jsem nebyla skoro ani schopná udržet se na nohou. Ve skutečnosti jsem seděla na pohovce ve svém domě a snažila se zahnat noční můry. Snažila jsem se spát. Jediná činnost, která mi posledních pár let dělá trochu problémy. Ale když zavřu oči, ne vždy vidím temnotu.
"V pořádku, slečno?" zeptal se mě sluha Fillip a starostlivě přistoupil blíž. Vlastně to není můj sluha, ale dlouholetý přítel do nouze. Ví o mně všechno a také zná všechny mé obličeje a odpovědi. Takže ví, co bude následovat.
"Samozřejmě, že ano."
"A nechtěla by jste se trochu projít?" navrhne nenápadně a absolutně nevinně Fillip, přičemž rychle vyhlídne z okna, jestli někdo neparkuje u našeho vjezdu. Jenomže to bychom to oba dva slyšeli. O tom nepochybuji.
Přikryji si ústa levou rukou, ještě jednou zívnu a klesnou mi víčka. "Jsem velmi unavená z cesty, příteli. Nyní nemám ani náladu, ani síly na nějakou procházku. Neprospěla by mi, o tom jsem přesvědčená. Ještě na chvíli si lehnu. Ty si také odpočiň."
"Kdy zase vyrazíme na cestu, slečno?"
Zavrtím jen mírně hlavou. "Nevyrazíme. Chci se na nějakou chvíli usadit. Utřídit si myšlenky, zapomenout, nevím. Prostě cokoliv, co by mě mohlo učinit trochu veselejší a živější, pokud tohle ještě možné je. V Mystic Falls se mi opravdu líbí. A navíc zde mám dlouholetého přítele, který tady žije. Navštívím ho. Brzy."
"Přítele?" Fillip listoval stránkami v hlavě a hledal jméno člověka, který je přítelem jeho paní a žije v městečku jako je zrovna toto. Na nikoho nepřišel.
"Jakého?"
"Stefana," odpovím se zívnutím a zvednu ruku do vrchu, jakmile vycítím, že je odhodlaný pokračovat dál. Určitě si mého přítele vybavil, není to moc dlouho, co jsme se my dva viděli naposledy.
"Aha. Vyspěte se, slečno."
"Že mě nechytíš!" zakřičí na světlovlasého přítele a snaží se co nejrychleji doběhnout za ohradu s koni. Jenomže on je rychlejší. Drapne po ní vší silou, strhne do své náruče a oba dva se nahlas rozesmějí.
"To není fér!" křičí rudovlasá dívka. "Ty jsi podváděl!"
"To tedy ne!" brání se její přítel se zdviženýma rukama.
"Ale ano."
"NE!"
"Ano!"
"Přiznej, že jsem byl prostě lepší a rychlejší!" naparuje se a nezapomene si přitom projet rukou ve vlasech, čímž ji dohání téměř k pokraji zoufalství a šílenství. Což jej velmi povzbuzuje a baví.
"Tss," odfrkne si hraně a ironicky rudovláska a odhodí si vlasy z obličeje. "To nikdy nepřiznám."
"Och, no jistě, uražená ženskost."
Dívka povytáhne jedno obočí hraně vzhůru. "Ženskost?"
Mladík se pobaveně zasměje a přiblíží své rty k těm jejím…
"Slečno!!" zakřičí na mě někdo z veliké dálky a já se najednou probudím. Nejprve se nemohu zorientovat, ale potom mi vše dojde, sen nevyjímaje. Posadím se zprudka na postel a protřu oči. Ještě stále na sobě cítím jeho dotek, pohled, jeho nádhernou vůni, kterou mě oslnil hned na první schůzce. Jeho oči, jak pátrají v mém výstřihu, v tom zakázaném údolí, do kterého jsem mu vždy chtěla dát klíč. Jenže potom jsem ho ztratila. Vypadl mi přímo z mých rukou…
"Slečno," zopakuje mé jméno Fillip znovu a zatřese se mnou. Jemně, ale výhružně.
"Jsem v pohodě," oznámím a vstanu. Nevím proč, ale najednou mám silné nutkání jít ke Stefanovi. Bydlí vlastně kousek odtud, což není nijak překvapivé. Vzhledem k tomu, že tohle je penzion, který jsme koupili jen a jen pro sebe. Podařilo se mi shodou okolností udělat oči na bankéře…
"Půjdu za Stefanem, jak jsi mi radil," oznámím mu a vstanu.
"Opravdu?"
"Jo," přikývnu a směji se, i když se mi to ani trochu nevydaří a spíše to celé připomíná kyselý úšklebek třicátnice.
"Přijdu za hodinu, za dvě. Možná později. Nedělej si o mě starosti. Umím se o sebe postarat, dobře?"
Fillip beze slova pouze přikývne a odejde z místnosti. Přejdu k obrovskému a širokému zrcadlu, které je umístěno na zdi a prohlédnu se v něm. Po pás dlouhé rudé vlnité vlasy, světle zelené oči, černé tílko, bílá sukně… Och můj Bože… nikdy dříve jsem sukně nenosila. To jsou prostě jiné módní trendy. Šaty by byli pohodlnější…
Venku je už slunce. Já mám ochranu v podobně prstenu, takže se mi nic zlého stát nemůže. Rozhlédnu se. Nikde ani živáčka. Tím lépe. Stefanův penzion je odtud jen maličký kousek, dvakrát přejdu přes cestu, jednou zabočím doleva, jednou doprava a stojím přímo před tím dřevěným, starodávným domečkem.
Víte, jak jsem vám vyprávěla, že jsem se rozhodla už pravdu nehledat? Nehledat nic? Tak právě to mě dnes dostihlo. Realita přichází vždy, když ji nečekáte. Krutá realita, kterou jsem chtěla, po kterém jsem toužila tolik desítek let. Jenomže mě zastihla absolutně nepřipravenou. Nechtěla jsem ho potkat zrovna nyní.
"Alex!" zavolal na mě někdo a já se otočila.
Stál tam nádherný mladík s opálenou tváří, světle modrýma jiskřivýma očima podbarvenýma veselím a náhlým ztuhnutím a překvapením. Trochu kudrnaté světle hnědé delší vlasy mu dopadaly na ramena a on si je ani neodhodil na záda. V černé kožené bundě a tmavě modrých džínsech vypadal úžasně. Ne tak moderně jako v 15.století.
"Klausi!"

Můj návrat = NOVÁ POVÍDKA!

2. června 2011 v 18:49 | Danielle |  Novinky pro autory, návštěvníky i čtenáře!
Ahooj!
Jak se máte? Velmi se omlouvám, že jsem tady posledních "pár dní" nebyla, ale opravdu jsem nemohla. Nebudu se o tom moc rozepisovat. Teď se OPRAVDU všechno vrací do starých kolejí. Budu sem články přídavat poměrně často, protože se blíží konec dalšího školního roku a já mám volno!
Odedneška začínám pracovat na nové povídce, kterou sem přidám buďto ještě dnes, kolem osmi hodin, nebo zítra kolem dvou hodin(odpoledne)! Snad vám to dlouhý čekání vynahradím ! :D
Loučím se, Danielle