Duben 2011

Never Say Never Ever! 9

26. dubna 2011 v 19:32 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
Note:
Já vím, pozdě, ale přece :D Moje ruka už je celkem v pořádku, ale ten kdo měl něco zlomeného taky ví, o čem mluvím. Doufám, že se vám bude povídka líbit. Teď budu přidávat častěji, možná že i zítra ve středu, nebo v pátek, uvidím :-)
ZMATENÁ, ZMATENÝ, ZMATENÍ
Damon se rozhlédnul po domě Gilbertů, ale nikde nikoho neviděl a ani sebemenší hlas nezaslechl. Podivil se a pomyslel si, že Jenna se asi ještě nevrátila od Alarica. Musí se usmát při tom nenadálém zjištění. Poslední dobou tam byla častěji, než doma.
"Eleno? Eleno!"
Nic.
"Eleno, jsi tu?" zakřičel znovu, jenomže do prázdna. Neozvalo se nic, žádná odezva, dokonce ani sebemenší zvuk. Damon se překvapeně rozhlédl. Fajn, pomyslel si. Když je to nutné, půjde do jejího pokoje.
Vyšlapal po schodech do druhého patra, ve kterém se vznášela jemu velmi povědomá vůně vanilky a pistácie. Připomínalo mu to osmnácté století. Moc dobře věděl, že tato vůně je Eleny. Zajímalo by ho, jestli ji někdy zaregistroval jeho bratr. Určitě vnímal jen pach člověka, který z bratrovy přítelkyně vyzařuje více než z kohokoliv jiného.
Těsně u dveří se zastavil a zasekl v pohybu. Měl by, neměl by, měl by, neměl by…? Moc dobře si uvědomoval, že je to pouze a jen pokoj jeho kamarádky (bohužel musel použít pouze toto slovo) a tudíž nemá sebemenší právo na to vejít dovnitř, přestože jej dávno pozvala, takže měl přístup dovnitř umožněný. To mu problémy nedělalo.
Byla to ona. V poslední době ji trápil víc, než sám chtěl. Štvalo ho to. Štval sám sebe. Neměl v úmyslu chovat se k ní tak sprostě, tak… krutě. Pořád se jí posmíval, pořád ji urážel, pořád se vysmíval vztahu mezi ní a jeho bratrem, jen proto, že ve skutečnosti přímo nebezpečně vražedně žárlil. Nesnesl pohled na ně dva, jak spolu cukrují v pokoji, nebo v kuchyni a vůbec jim nevadí, že je má na očích. Ignorují jeho pohled, pohled plný nenávisti a bolesti, pohled, ve kterém se navíc velmi jednoznačně objevuje i láska, která se nikdy nemohla prodrat na povrch. Kolikrát už to chtěl Eleně říci, kolikrát? Chtěl jí povědět vše, absolutně vše, vypovědět se jí ze svého život a nejkrutějších činů, které spáchal. Chtěl jí toho tolik říct… avšak pohled na svého šťastného bratra a šťastnou, zamilovanou Elenu ho vždy zarazí a zničí zároveň. Měl by si na to zvyknout.
Stiskl kliku, protože nad ním vyzrála touha vidět jít a omluvit se za všechno špatné, co spáchal vůči ní.
Byla v pokoji. Nejdříve si myslel, že je ten pokoj prázdný, ale potom si všiml malé postavy schoulené u zdi na posteli. Spala a klidně přitom oddechovala. Byl si jistý, že nespí tvrdě a sebemenší zvuk by ji dokázal probrat k životu.
Poklekl si k ní a potichu si ji prohlížel. Byla krásná jako obvykle. Stále nemohl uvěřit tomu, že dívka jako ona, kterou ze srdce miluje, je mu zakázaná jako ovoce. Kolikrát se jen musel přemáhat, aby ji nepolíbil i v přítomnosti Stefana…
Pohladil ji po tváři. Jemně jako dotek pírka, ale přesto ji to dokázalo vytrhnout z transu. Probrala se a když si uvědomila, že ji nešálí zrak a ona se skutečně dívá do očí Damonovi, vyskočila na posteli jako čertík z krabičky a zamračila se. Protřela si oči.
"Damone, co ty tu děláš?!"
"Čekám," odvětí klidně.
"A na co?"
"Až se probudíš."
"Probudila jsem se. Díky tobě," dodá Elena a vrásky na čele se jí ještě prohloubí. Nechápe co dělá v jejím pokoji, málokdy sem zašel, málokdy se na ni díval takovým pronikavým a zkoumavým pohledem, málokdy ji propaloval očima, jako nyní. Málokdy nechrlil tolik vtipů a ironie a sarkasmu, až se mu prášilo z úst. Byl jako vyměněný.
Jemně se usměje a ve tváři má snad poprvé, co ho vidí výčitky.
"Chtěl jsem se ti omluvit a něco ti říct. Byly mi otevřeny oči."
Stefan se mnou krůček po krůčku couvá k posteli, až cítím její hranu, která mě nepatrně bodne do nohy, ale já jsem jako na jehlách a nevšímám si toho. Poprvé v životě se cítím téměř opilá, omámená drogami, které do mého těla svými polibky zanáší Stefan. Vpíjí se do mě a já se nesnažím bránit, ačkoliv prvních deset sekund jsem myslela na Elenu a na to, že to co děláme je špatné. Jenomže je to jako hořící šíp, který se nedá zastavit. Líbali jsme se jako šílení, téměř jsme hořeli vášní a chtěli jsme víc a víc, i to co nemůžeme dostat.
Cítila jsem, jak Stefan opatrně svléká z mého těla tričko a odhazuje ho na zem, kde postupně skončí i jeho věci, kterých se zbaví mávnutím proutku a já mu velmi ochotně pomůžu. Jsem trochu ne svá z náhlé nahoty, ale rychle si na to zvyknu a přizpůsobím se. Za pár minut na sobě ani jeden, ani druhý nemáme skoro nic, jen spodní prádlo.
Stefanem cloumá vášeň a láska tak silná, jako hořící maják. Nestačí mě líbat a dýchat zároveň, ale je to upír, takže je pro něj, stejně jako pro mě, vzduch a kyslík skoro nepodstatný, tímhle se jen snažíme, aby si lidé vůbec všimli toho, že máme pulz a nadouvají se nám hrudníky.
Cítím, že mě Stefan opatrně jako porcelánovou panenku pokládá na postel a moje tělo je náhle zaplaveno milióny polibky, které mu oplácím se stejnou vervou jako on mně. Ani si neuvědomím, že jsme nechali odemčené dveře. Co odemčené. Ony jsou vlastně úplně vylomené. Ale myslím na to jen chvíli.
Poté, co chci něco namítnou, mi argumenty smete Stefan ze rtů dech beroucím polibkem a přehoupne mě na sebe, takže ležím na něm a iniciativu mohu konečně přebrat já. Jenomže tady se nachází ten háček. Zatímco Stefan se s dívkami miloval už mnohokrát (stejně tak s Elenou), já jsem vlastně i po staletích panna. Takže nemám absolutní tušení co dál.
Stefan se s mým váháním nijak nezdržuje, díky němu se propadám do neznáma a do černé díry, které jsem se vždycky strašně bála. Jeho ruce bloudí i po dříve velmi zakázaných místech, ale já na to nedbám a dělám to samé, co on.
Později, když už vedle sebe jen ležíme a dýcháme jako zběsilý (i upír může být po divokém sexu udýchaný, nemyslete si) a já na něm ležím polovinou těla, si začnu já jako první uvědomovat všechna rizika a špatné věci, které jsme udělali. Vím, že polibkem na dobrou noc to mělo skončit. Ale ono se to prostě trošku protáhlo.
"Bylo to špatné? To co jsme udělali?" odhadne tiše Stefan přesně to, nač myslím a já jen se smutným úsměvem zavrtím hlavou. Stále se z toho šoku nemohu vzpamatovat. Jsem děsivě zmatená.
"Ne. Ano. Já nevím."
"Chápu."
Divím se, že i po tom, co jsme udělali, Stefanovi na rtech povlává jemný úsměv, ale ani já se mu neubráním, jsem šťastná. Sice jen na malou chvíli, protože moc dobře vím, co bude následovat, ale jsem. Nikdy jsem necítila tolik emocí, přímo explozi. Nikdy jsem neměla důvod radovat se z prožitých citů. A že jsme toho se Stefanem prožili, o tom není vůbec sporu…
"Elena se o tom nesmí dozvědět," řeknu pak rozumně.
Stefan pouze přikývne, nicméně to potom ještě rozvede. "Jednou na to stejně přijde, Mariano. Vím to, cítím to v kostech. Neutajíme to. Nebudeme toho schopni, budou jí stačit pohledy, které na sebe budeme vrhat."
"Přestaneme se stýkat?" vylekám se a ihned se to snažím zamaskovat, nicméně to ale nejde…!
Stefan se krátce zasměje a políbí mě na čelo. "Ne, hlupáčku. Je to špatné, já vím. Nikdo mi nemusí říkat, že dělám chybu. Ale nelituji toho. Ani v nejmenším. A navíc , kdybychom se přestali vídat, byli bychom nervózní, alespoň já ano. A to by bylo zjevné, co se s námi dvěma stalo."
"A?"
"Nemůžu prostě přestat," usměje se a na krátký okamžik se mu v obličeji mihne záznam smutku a provinění. "Ani jeden z nás nemůže."
"Ale jak to utajíme? Já mám prostě jen strach!" vydechnu zoufale a už si představuji to nejhorší.
"Vím. Ale taky vím, že tajit nebudeme muset nic moc dlouho. Jak říkám, oni na to přijdou. Můj bratr možná dvakrát tak rychleji, než Elena. Nikdy by to do mě sice neřekl, ale… to je jedno."
Posmutněle zavrtím hlavou a položím důležitou otázku: "Ty si nemyslíš, že náš vztah má dlouhou budoucnost, viď?"
Stefan po mně rychle blýskne překvapeným pohledem a když vidí, že chci něco namítnout, ihned mě umlčí polibkem, který by mi podlomil nohy, kdybych stála na zemi.
Mezi našimi polibky, které směřují k něčemu většímu, odpoví: "Neřeknu ano, neřeknu ne. Záleží na nás. Ale my dva už nejsme přátelé, ne JEN to. A i když tím ubližuji Eleně, mám dojem, že tě miluji."

Trable s rukou

16. dubna 2011 v 17:08 | Danielle |  Novinky pro autory, návštěvníky i čtenáře!
Ahojky všichni,
ozývám se strašně, strašně pozdě, ale co nadělám. Možná netrpělivě čekáte na další díl, anebo ne. Stejně vám musím říct, že v současnosti nemohu dopsat další kapitolu povídky NSNE , z jednoduchého, avšak bolestivého důvodu: mám zlomenou ruku. A zrovna tu levou, kterou píšu...
No, věřím, že se všechno časem napraví. Nevydržím moc dlouho bez psaní Už ji mám zlomenou delší dobu, takže ve středu jdu k lékaři a ruka bude, doufám, brzo v pohodě. Nevím, kdy tady přibude další kapitola, ale myslím, že tak do čtvrtka možná ano
A teď, jelikož mě nebaví psát jednou rukou, se odporoučím :) Naviděnou ve čtvrtek :) :)

Never Say Never Ever! 8

5. dubna 2011 v 20:45 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
VYHROZENÝ ROZHOVOR alias VŠECHNO SE KOMPLIKUJE
Zděšeně jsem hleděla do Stefanovy usměvavé tváře a v hlavě mi Bůh ví proč vytanula vzpomínka na předpověď počasí, bez důvodu. Stojí "přede dveřmi" (které jsou na zemi) a zírá na mě s nevkusně netaktní pohledem.
Zmateně se poškrábu na zátylku hlavy a cítím, jak mi po zádech kloužou kapky studeného potu. Co teď, pomyslím si rozzuřeně a v hlavě mi to šrotuje na všechny obrátky. Stefana znám za těch pár… hodin, tak dlouho, že vím, že on není tím člověkem, který by odešel, jestliže jej o to požádám.
"Promiň," řekne potom bez jakéhokoliv smyslu a já nepatrnou chvíli jen zírám do prázdna snažím se vymyslet důvod, proč takto začal náš druhý a doufám, že lepší a klidnější rozhovor…
Zamračím se. "Proč?"
Koutky jeho úst se pobaveně zvednou do ironického úšklebku, jaký jsem u něj prozatím ještě nezahlédla.
"Protože jsem vyrazil dveře."
"Aha…," hlesnu napjatě a uvědomím si s jistým pocitem zadostiučiněním, že atmosféra v tomto pokoji a před ním by se dala krájet! Přešlápnu nervózně z nohy na nohu a počítám vteřiny a možná, že i minuty, kdy mlčím jako zařezaný pes, kterému jste sebrali velmi oblíbenou hračku, jež má od dětství a velmi se bojí o ni požádat, aby mu byla vrácena nazpět…
"A taky z jiného důvodu," dodá ještě ke konci, jako kdyby mimochodem, ale oba dva víme, že tento dodatek byl v jeho první větě už dávno, jen jsme ho nevnímali. Ve slově Promiň… myslím, že tam toho bylo více. Nemyslím si, že se mi omlouvá kvůli tomu, že jsem je přerušila v romantickém okamžiku a ani se nechovala zrovna dvakrát dospěle a inteligentně. Jenomže jsem se nikdy nesnažila a vlastně ani neměla důvod proč se snažit, skrývat svoje city, které jsem doposud nepoznala. Myslím to vážně, nikdy jsem necítila přátelství, ani lásku, možná tak vděčnost z toho, že se mě někdo milý ujal a já jsem za to byla ráda, protože bych jinak dopadla o mnoho hůř, možná, že bych byla tak zoufalá a sáhla po možnosti být jako Elijah. Být zrůda, kterými se stal spolu se svými přáteli, které jsem však nikdy ve svém dlouhém životě nepotkala.
Stefan tedy moc dobře ví co se odehrávalo ve mně. Co se odehrávalo v něm samotném. Co se odehrávalo v nás obou. A věřte mi, že to není zrovna dvakrát povzbudivé. Myslím tím to, že přátelství nás dvou? Proč ne, že? Lepší přátelství? To podle mého názoru také celkem ujde. Nejlepší přátelství? Nedošlo k němu (a pevně doufám, že nedojde), ale bylo by to rozhodně lepší než poslední možnost, protože… Láska a přátelství? Nejde to dohromady. Je to… zakázané. A o tohle totiž jde. Život nás učí, že nikdy nemůžeme mít všechno to, co chceme a co by jsme možná někdy v budoucnosti chtěli mít. A zároveň se učíme dalších pár zkušeností a věcí, jako třeba to, že za lásku a svoje cíly bychom měli bojovat, dokud nepohasne i poslední plamínek naší naděje, která nás udržuje při životě a zároveň platí jako startovací dráha, od které se odrazíme v nouzi, kdy už přestáváme věřit sobě samotnému. Jenomže má startovací dráha by neměla existovat. Neměla bych se vůbec odrážet, neměla bych chtít být šťastná, protože kvůli mému štěstí bude spousta lidí nešťastných a to mě děsí a rozčiluje a rozesmutní vždy, když si vzpomenu.
Nerozhodně zvednu hlavu a podívám se mu do očí, ve kterých se zračí divokost a veselá pobavenost, ale i něco mezi touhou a hranicemi, které člověku brání učinit poslední krok, který schází. Což je často škoda…
"Jakého?"
Stefan se dvakrát po sobě nadechne k odpovědi, ale ani jednou z jeho úst nevyjde byť jen sebemenší hláska. Vzpomenu si na jednu knížku, vlastně jich bylo více, ale to teď není nutné. Když jsem četla knížky, nevěřila jsem, že někomu skutečně mohou dojít slova, nebo se může bát něco říct. Vždycky jsem žila v dojmu, že prostě chceš něco říct, tak to řekneš. V žádném jiném. A v tom to je.
"Je mi moc líto, že jsme tě s Elenou uvedli trochu do rozpaků!" dodá nakonec a v jeho tváři není ani jedna jediná stopa po úsměvu.
Trhaně přikývnu hlavou a přešlápnu zase z nohy na nohu, prokroutím si zápěstí, ohýbnu prsty na rukou, abych si byla jistá, že se v nich ještě stále nachází cit a teprve potom až odpovím.
"To je jedno, nic se nestalo."
"Vážně?" hlesne Stefan a měří si mě nedůvěřivým pohledem.
"Jo."
"Nevěřím."
"Měl bys," zamračím se a nebezpečně se odsunu od Stefana dál do pokoje, načež trochu narazím na spadlé dveře a syknu. Asi jsem se narazila trochu víc, cítím jak mi něco teče po noze…
Stefan se nepohne, zůstane nehybně stát a měří si mě nezvykle zkoumavým pohledem, jako rentgen, jako mikroskop, který se jednu určitou látku snaží rozebrat na co největší kousky a vidět sebemenší částečky, aby si byl jist.
"Nevěřím," zopakuje prostě a jemně pokrčí rameny, jako kdyby si byl trochu jist mou pravdou a trochu jist tou svou, díky čemuž se téměř ocitá na hranici mezi tím, zda uvěřit sobě, či mě.
Rozhodím netrpělivě rukama. "Proč?!!"
Tentokrát nezůstane stát, ale trochu se přiblíží, což nezaregistruji napoprvé. S úlekem si uvědomím, že být člověkem, měla bych jednu skvělou výhodu: musela bych ho pozvat dovnitř, aby mohl vstoupit. Kruci!
"Protože jsem viděl tvou tvář," odvětí a opět v jeho očích zahlédnu ty maličké jiskřičky, avšak už netančí tak divoce a jsou trochu pod nátlakem, pod stresem, který nedokážou popsat a proto se drží dál.
"A ta říkala něco jiného."
Zahanbeně sklopím hlavu, jako spráskaný pes a prohlásím z patra: "A co?"
Stefanovo srdce buší jako závod, že má strach, že si toho Mariana všimne a bude jej považovat za idiota. Tolik se bojí svých citů, tolik se v nich nemůže vyznat. Kdo by řekl, že se jednou bude cítit jako na vážkách, ohledně svého vztahu s Elenou a Marianou? Obě dvě jsou tak jiné a obě dvě jsou tak… své. Jenomže který cit převažuje k Eleně a Marianě? Ke komu více přátelství, ke komu více láska? V této chvíli by řekl, že odpověď zná, ale Elena by ji neslyšela moc ráda.
Něco se stalo. Mezi nimi. Je to tak jasné jako světlo zářící ve tmě.
"Že jsi byla naštvaná a smutná," poví mi pevně a s vážným tónem v hlase, přičemž se mi upřeně dívá do očí a pomalu se přibližuje, zatímco já si toho dobře všimnu a spěšně couvám pozpátku dál do místnosti.
"A naštvaná," pokračuje tišším a tišším hlasem a já couvám dál a dál, snažím se dostat pryč od něj, jenomže to nejde, je blíž než si myslím. "Takže uvažuji nad tím, co sis myslela, když jsi nás viděla."
"Že musím jít pryč," hlesu téměř neslyšně.
"Ale proč?" doráží na mě a svůj proslov vede dál a dál.
"Seznámili jsme se před dvěma dny, jenomže nám to tak ani jednomu nepřijde. Je to jako kdybychom se znali už hodně, hodně dlouho. Víme o sobě hodně, protože jsme si toho o sobě hodně řekli a možná to je ten důvod, proč k sobě cítíme to, co k sobě cítíme. Mariano, smiř se s tím."
Už jak to vyslovil, zdálo se mu to trošku… nezvyklé. Zrovna on by nikdy, ale skutečně nikdy neřekl někomu druhému, že by měl podvádět přítele, jenomže co měl dělat, když ho to k ní tak strašně moc táhlo nepředstavitelnou silou, jež se nedala kontrolovat, ovládat, zmenšit... zničit.
Odfrknu si a skoro vyjeknu úlekem, když narazím zády o okenní parapet. Kruci, teprve teď mám trochu větší průser…jenomže to nějak divně zapůsobí na moje city a já najednou spustím, jako kdyby mě někdo nakopl.
"Smířit se s tím? A s čím? A jak? Víš vůbec co prožívám? Víš to? Přišla jsem sem před dvěma dny, chápej, Stefane. A připadne mi to jako před dvěma sekundami, co jsem ti o sobě vyprávěla a ty ses všechno dozvěděl. Vyslechl jsi mě a tím ses pro mě stal celkem důležitým, protože jsi jediným, kdo ví celou pravdu!
City, které k tobě chovám, nikdy nemohou vyjít na povrch. Nikdy nemohou překročit hranice, chápeš? Nikdy, i kdybych sebevíc chtěla. Pokaždé bych si řekla, že někomu někoho přebírám a ten pocit bych nesnesla a …
A ty taky. Nikdy by jsi nemohl udělat něco takového Eleně. A co když jsou naše city úplně jiné, než si myslíme? Určitě je to jen nějaké hloupé pobláznění a ty a já jako dva upíři by si měli být vědomi svých chyb a…!"
Stefan mi opatrně položí levou ruku na rozklepané rameno a ve mně se všechno nepříjemně sevře tušením. Usměje se a je ode mě vzdálený jen pár centimetrů.
"Pořád pokládáš otázky bez toho, že by jsi na ně chtěla znát odpověď?"
Pokrčím neurčitě rameny a když se mi skloní k pravému uchu, zamrazí mě, poněvadž ucítím jeho teplý dech na svém krku a to mě přivádí do mdlob.
"Cože?" vyblafnu zmateně a zamžourám Stefanovi přímo do očí.
Jenomže dřív, než stihnu ještě něco namítnout, jako že toho chci říct ještě víc, Stefan zašeptá v rychlosti : "Odpověď," a potom už naše rty nemohou říci vůbec nic, poněvadž ne, že by neměli co, ale spíše nemohou jak, protože jsou přitisknuté pevně k sobě.
Stefanův polibek mě omráčí jako střela, přicházející z nebe, na kterou se také nikdy nepřichystáte, protože o ní dopředu nikdy nevíte. Cítím jeho horké a zároveň studené rty, jak se přitisknout na ty mé a jemně po nich přejíždí letmými doteky a až potom mě Stefan políbí dokonale jinak, vášnivě a divoce, což bych na něj nikdy netipla. Cítím z něj uvolněnost, volnost, divokost a lásku, silnou nehynoucí vášeň, a všechny tyto věci splývají do jednoho pojmu: smyslu zbavení.
Chtě nechtě začnu Stefanovy horké a neutichající polibky, které pomalu nabírají na intenzitě, opětovat a Stefan si mě levou rukou jemně přitáhne blíže ke svému horkem sálajícímu a chtivému tělu a já jej obejmu kolem krku, takže stojíme ve velmi těsném objetí a Stefanovy rty si stále hledají cestu všude po mé tváři a jeho ruce se nemohou ustálit na jednou místě, prohmatávají každý kousek mého těla jako smyslů zbavené a já cítím, že hořím.
Nevím, jestli děláme dobrou věc. Tedy ano, vím, že děláme něco špatně, jenomže zrovna teď mi to tak nepřijde. Počkejte pět minut a odpovím… nebo možná patnáct…

Selena alebo Delena? 5

5. dubna 2011 v 20:27 | Bayuska |  Selena alebo Delena? - Bayuska
Danielle's opinion:
Tak a je tu konec :-( Takovouhle povídku už tu mít asi nikdy nebudem, ale snad bude další a ještě, ještě mnohem lepší. A mám osobní přání: delší...? :-) :-)
5.kapitola
Milý Denníček. Začínam mať trocha obavy... Ešte stále som sa nedostala z toho, ako sme sa včera so Stefanom pobozkali a o pár minút má pre mňa prísť Damon. Čo teraz? Som si 100% istá, že k Stefanovy niečo cítim, ale Damon ma stále priťahuje. Je jednoducho viac sexi, ale čo by to bol za vzťah, postavený čisto na vzhľade? Som nervózna...
Pozrela som sa na hodinky a keď som zistila, že je už 9:20, zaklapla som denník a utekala si pre musli tyčinku. Nechcela som, aby mi škvŕkalo v bruchu, úplne stačí, že som už dosť nervózna. Neviem kam ma Damon berie, povedal mi iba toľko, že sa mi to bude páčiť. Je vidieť, že sú so Stefanom bratia. Aj Damon po mňa príde o 10 . Dnešná ranná sprcha pred raňajkami ma našťastie trochu upokojila. Kým som sa prezliekla, zobrala som si rifle a svoje obľúbené, zelené tričko bez rukávov, Damon už klopal na dvere. "Dobrý deň prajem." povedal hneď ako som otvorila. "Dobrý deň aj tebe" odpovedala som,"už mi prezradíš, kam ma berieš?" " Hmm...to je prekvapenie" odpovedal a spravil na mňa svoj šibalský úškrn. Milujem jeho všetky mimické znalosti . Nastúpili sme do auta a mala som pocit deja vu... "Ako si sa vyspala?" opýtal sa ma Damon a mne to pripomenulo včerajšie ráno." No, dalo sa to, Jeremy ostal spať u Bonnie, takže ma nerušilo jeho chrápanie, a ty si sa ako vyspal ?Alebo si sa zas hral s karaoke?" podvrtla som..."No, pravdu povediac, nechcel som zas vidieť Stefanovu nazúrenú tvár, takže dnes som šiel poctivo spať "a nahodil svoj prefíkaný úsmev. Ja som sa tiež.... nie, to nebol úsmev.... to bolo bezmyšlienkovité snaženie sa dosiahnúť kútikmi úst na svoje uši. Neprešli sme ďaleko, keď Damon vyhlásil: "Sme na mieste". Chvýľu mi trvalo, kým som prišla na to, kam nás berie....Boli sme v centre Mystic Falls a nablízku bolo len divadlo a..."Ideme na vernisáž do galérie?" opýtala som sa, keďže v divadle dnes nič nehrajú."Áno, máš rada obrazy?" "Zbožňujem každé umenie." a predovšetkým toto... Zhodou okolností som sa sem chcela ísť pozrieť, no nenašla som si na to nikdy čas, toto je totiž špeciálna vernisáž obrazov s rôznymi druhmi energie."To som rád." usmial sa a kráčali sme ku galérii. Hneď ako sme vošli do nás udrela prívalová vlna zmesy energií z každého obrazu. Bolo cítiť, ako sme sa obidvaja uvoľnili. Keď sa na mňa Damon pozrel a zbadal môj blažený víraz, iba spokojne poznamenal: "Som rád, že sa ti tu páči." usmiali sme sa na seba a zastavili sme sa pri každom obraze . Po vernisáži sme išli do neďalekej reštaurácie.Damon si objednal steak so zapekanými zemiakmi a ja, ako inak, syrové tortelliny. Skoro počas celého obeda sme sa rozprávali o obrazoch, ktorý na nás ako vplýval a tak podobne. Ani sa to nezdalo... ale už bolo 5 hodín a keď sme nastupovali do auta, myslela som, že ma už vezie domov, no omyl bol pravdou. Damon zastavil pri mestskej promenáde. Takto večer je nádherná, pretože po jej pravej strane sú každých pár metrov lavičky s nádhernými lampami. Chvýľu sme sa prechádzali a potom sme sa opreli o múrik a pozorovali hladinu jazera. Keď som sa pozrela na Damona, pozeral sa na mňa akoby sa rozhodoval medzi niečim veľmi vážnym. Pravou rukou mi prehrabol vlasy, priložil aj ľavú ruku a veľmi vážnym hlasom mi povedal: "Elena, si tá najúžastnejšia osoba, ktorú som kedy stretol. S nikým iným sa nedokážem tak otvorene porozprávať, pred nikým iným nemusím nič skrývať. Vživote som nebol s dievčaťom niekde sám, som na to až príliš hamblivý..." to ma trošku zaskočilo... "Naozaj? Mne skôr pripadáš ako rebel" usmiala som sa naňho. Aj on sa usmial a pokračoval:" No, to je , tak povediac, moja zbraň. No s tebou je to iné, Veľmi mi na tebe záleží. Mám ťa rád . Nie... mám ťa oveľa radšej, než len rád."teraz sme si pozerali do očí a jednohlasne sme zašepkali: "Ďakujem..." A v tom ma pobozkal. Najprv jemne a potom som sa ocitla vo víre jeho sladkých bozkov. Keď sme sa potom lúčili pred mojim domom ešte raz ma pobozkal. A skôr než som stihla normálne myslieť, už nasadal do auta a odišiel. Jedno bolo isté: niečo ku mne cíti a ja k nemu tiež. Bezmyšlienkovite som sa "odplazila" do svojej izby a premýšľala:"Čo so mnou teraz bude? Je nad Slnko jasné, že obidvaja ku mne niečo cítia... a ja k nim tiež. Ale podvádzať ich nemusím, veď predsa nie som fľandra a nechcem ani jednému z nich ublížiť. Musím si to nechať uležať v hlave." A tak kým som zaspala skoro sa mi hlava rozletela od takej dilemy...Nakoniec som zaspala s myšlienkou, že k nim zajtra po škole zájdem a nech už bude ako bude.... nejako to raz a navždy vyriešim.
Pondelok po škole u Slavatorovcov
"Tak, pôjdem na to priamo... Obidvaja ku mne niečo cítite..." Damon a Stefan sa na seba zamračene pozreli a presne toho som sa obávala, no pokračovala som ďalej: "a ja si toho veľmi vážim, pretože aj ja ku vám niečo cítim.." obidvaja sa teraz pozerali na mňa."K obidvom.." dodala som, pre presnosť. "No nemienim vás podvádzať a nezmierim sa s predstavou, že by som si medzi vami mala vybrať. A tak musíme ostať len priateľmi..." Už som mala slzy na krajíčku a tak som len rýchlo dodala :"Ľúbim vás...oboch..." slzy mi pretiekli cez okraje očí a ja som utekala do auta skôr, než by ma stihli zastaviť. A tak sa z nás nakoniec stala S-D-Lena.
O rok...
Milý Denníček... Dnes mi Stefan vyznal lásku a ja som mu ju opätovala. Zrazu som už necítila žiadne zábrany. Vedela som, že ho milujem aj že on miluje mňa. No tiež som vedela, že to isté cítim aj k niekomu inému, no nevedela som ku komu. Predtým, som si nevedela vybrať medzi Stefanom a Damonom. No Damon je teraz v Canade a ja zrazu nemám žiadne zábrany. No mám čudný pocit. Pamätám si len, ako Damon plakal, keď sa so mnou lúčil a hovoril mi, že ma Stefan nadovšetko miluje. Mám pocit, že to myslel aj inak, no mám na sebe Železník.... aj keď... Damon je dosť prefíkaný. Som šťastná, že som so Stefanom, no som si úplne vedomá toho, že nech sa stane čokoľvek a nech od seba budeme na míľe vzdialený... stále budeme S-D-Lena.
THE END
Dúfam že sa vám páčila
Vaša Bayuska alias Bay4a :)

Selena alebo Delena? 4

5. dubna 2011 v 20:22 | Bayuska |  Selena alebo Delena? - Bayuska
Danielle's opinion:
Pardon, že to sem dávám až takhle pozdě, ale měla jsem menší problémy, tak pardon :-)) Jinak, povídka je vážně úžasná, viďte? :-) Myslím, že tento druh jsem ještě nečetla a to je na tom to úžasné. Strašně se těším, až nás Bayuska opět poctí další povídkou :-)
4.kapitola
Keď sme dorazili k Bonnie, ona tam už pobehovala zo záhrady do domu a späť. " Vizerá to tak, že sme prišli práve vhod." zasmial sa Stefan a ja som sa nezmohla na nič iné, len aby som prikývla a tiež som sa smiala.Zo zadu auta sme vybrali tašku s vecami, čo mi Bonnie kázala nakúpiť a išli sme dnu. Keď nás Bonnie zbadala, akoby jej padol kameň zo srdca. "Ahojte decká!" usmiala sa na nás. "Ahoj Bonnie" odpovedali sme naraz, takže sme sa zasa všetci smiali...
"Čo môžeme robiť?" spýtal sa Stefan a ja som ho len doplnila:"z vonku to vizeralo že mierne nestíhaš..." Zatvárila sa akoby som povedala niečo čo je svetoznáme."Jasné, spomenula som si, že som zabudla kúpiť minerálku, tak som ešte musela utekať do obchodu a tam mali len posledné dve, lebo vraj včera niekto zobral posledný celý bal...." zrazu jej tvár skamenela a keď som následovala jej pohľad, došlo mi, kto bol ten niekto. "A to ťa nenapadlo sa pozrieť do sms-ky čo si mi písala?" pozrela sa na mňa" No, nenapadlo..." a zas sme sa smiali na celý dom . S Bonnie sme povynášali stôl a stoličky na záhradu. Stefan začal pripravovať grill, Bonnie prestrela a naaranžovala stôl a ja som šla spraviť ovocný šalát. ani sme sa nenazdali a bolo pol 6 večer a začali sa zbiehať ľudia. My traja sme sa stretli uprostred predsiene, akoby nás niekto zavolal. "Zvládli sme to." povedala Bonnie so spokojným výrazom na tváry, že máme všetko hotové presne na čas a tak sme si tleskli rukami. Jeremy, samozrejme, o oslave nevedel, tak sme so Stefanom šli na záhradu povedať ostatným, nech sa skryjú, kým Bonnie volala Jeremymu. "Ahoj Jeremy. To som ja Bonnie, mohol by si prosímťa čo najskôr prísť ku mne? Privrela som si šaty do dverí na verande a tie sa zabuchli." čakala, čo na to odpovie a bolo na nej vidieť, že sa premáha, aby sa nezačala smiať." "Ach Bonnie, Bonnie. O 10 minút som u teba, snaž sa nevyparátiť si ešte aj niečo iné prosímťa." počula som ako odpovedal, pretože ho Bonnie dala na reproduktor. Obidvaja sa smiali a tak my- poskrývaní sme mali čo robiť, aby sme sa udržali v tichosti. "No, budem sa snažiť, sľubujem. Keď prídeš, vchodové dvere sú odomknuté, prejdi cez dom a otvor tie verandové, prosím." " O.K. som na ceste, pa zatiaľ." Keď to Jeremy zložil, všetci sme sa začali smiať, že nás bolo počuť možno aj o 5 domov ďalej. Bonnie sa teda išla prezliecť do svojích šiat a zabuchla sa "náhodou" do verandových dverí. My ostatný sme už len čakali na miestach, pretože Jeremyho "10 minút" niekedy trvá menej ako 5. Keď došiel Jeremy, otvoril Bonnie zaseknuté dvere a začal sa na nej smiať. " Čo to tu stváraš?" smial sa a na privítanie ju pobozkal. Ani si nevšimol nových prírastkov na záhrade. V tom sme všetci vyskočili a skríkli " Všetko najlepšie Jeremy! " a on sa tak zľakol, až podskočil. Keď sa porozhliadol, oči mu zažiarili a doširoka sa usmial. Bonnie ho pritiahla k stolu a všetci mu začali gratulovať. Po chvýli sa začali tvoriť skupinky ľudí. Jední boli pri punči, druhí pri repráku, niekoľko ľudí uprostred tancovalo a Jeremy bol stále s niekym iným. ja som stála pod svetielkami pri strome a prišiel za mnou aj Stefan. "Ahoj" usmial sa na mňa a ja na neho. "Ahojky." "Ideme sa prejsť?" navrhol mi. "Jasné, prečo nie." Prechádzali sme sa v zadnej časti záhrady, kde bolo plno stromov a doľahalo tam svetlo zpredu. Potom sme náhle zastavili a Stefan si ma otočil, takže sme stáli len pár centimetrov od seba. Hľadeli sme si do očí ."Elena, ďakujem ti za nádherný deň s tebou. Bol to jeden z mojich najlepších dní v mojom živote.." šepkal mi . "U mňa sa tiež zaraďuje medzi najlepšie dni v mojom živote." odpovedala som. Stefan sa ku mne naklonil a povedal: "Elena?" "Áno?" "Ľúbim ťa..." a skôr než som na to stihla reagovať, sa už naše pery pohybovali v ladnom súlade.
Pokračovanie nabudúce J