You're not alone. I promise, Caroline! 9

10. března 2011 v 23:15 |  You're not alone. I promise, Caroline! - Danielle
V MINULÉ KAPITOLE BYLO:

"Já mu to neodpustím. Navíc se mi za těch několik desítek let ani neomluvil!" … "Vztah mě a Stefana je složitý. I kdybych na to nějak mohl zapomenout, pořád by tu byla ta mezera mezi námi. Znali jsme se před 145 lety. Teď jsme si cizí," vysvětlil a v očích měl smutný výraz. … Když byl naštvaný, bál se ho člověk tak moc, že od něj couval…. On se nikdy nedokáže rozzuřit. Ani naštvat. Ne, vždy jen vyrovná účty. Ale přesně toto ho stojí velkou bolest. Protože, ač si to neumí přiznat, ubližování bratrovi ubližuje i jemu…. když je smutný, máte obrovskou chuť prostě ho obejmout a držet, poskytnout mu lásku, aby na to na všechno nebyl sám…. Je hrozně moc osamělý… "MOŽNÁ by pomohlo někdy si sednout a promluvit si o tom všem. Bez své masky sarkasmu,"… "Je to jediná možnost jak skrýt, že mě něco štve,"… "Nebo bolí,"… "Nehledej na mě žádné pozitivní vlastnosti. Nenajdeš je!" řekl mi najednou Damon a já jen pokrčila rameny a vstala…. "Jsi jediný člověk, který každých pět hodin buďto omdlí, nebo zakopne. A ty to střídáš jako na běžícím pásu!"… To on je prostě takovej. Nezměním ho. Nikdo ho nezmění…. "Jo, máš pravdu. Možná to bude tím, že už ze mě není roztleskávačka. To bych měla jiné nohy."…"MĚ se líbí tvoje nohy!"… "Myslím, že tvoje reflexy poněkud slábnou. Jinak bys mě zachytil trochu rychleji, a neupadla bych. Tohle se mi na tobě moc nelíbí, Damone!"… Najednou mě silně opřel oproti zdi, až jsem trochu zakašlala, ale s očekáváním jsem se mu dívala do obličeje a čekala, co udělá. Cítila jsem jak se mírně třese a oba dva jsme byli tak rozrušení, že jsem se divila, že nic ještě nehoří…



NEDĚLEJ TO

Byla jsem tak blízko jeho obličeji, tak neuvěřitelně blízko jeho rtům, že jsem toužila se jich dotknout, byť jen na kratičký okamžik.
Cítila jsem na sobě jeho pohled i dech a všechno to nakonec dopadlo tak, že to splývalo v jedno. Dívala jsem se mu pevně do očí, jako nikdy v životě, očima jsem mu dávala najevo, že vím co chci. Z jeho očí zmizel veškerý smích, veškerý vtip a zbyla jen vážná grimasa, kdy se rozhodoval.
Věděla jsem, co má určitě namysli. Můj návrh. Můj plán. Mou podmínku. Proč jen jsem po něm tehdy chtěla, aby mi slíbil že už se mě nikdy v životě nedotkne? Že už mě nikdy nepolíbí? Že už se se mnou nikdy nevyspí? Že už mě nikdy nevyužije, nepřiblíží se ke mně? Zapomene na to, že jsme se spolu vyspali a do smrti bude platit za to, že mi ublížil tak hrozným způsobem!
A to všechno jen pro to, abychom my dva, dvě osamělé duše, které stále něco hledají, mohli být přátelé. Tehdy jsem po něm skutečně požadovala hloupost. Myslela jsem si, že je to málo, že po něm mohu chtít víc. Ale až teď, když to s ním lomcovalo, ta touha mě políbit, ale zároveň nutnost dodržet svůj slib, který dal právě mě, jako i Stefanovi, jsem si uvědomila, že jsem toho po něm chtěla příliš.
Víc, než čeho byl schopen.
"Řekl bych, že mám docela rychlý reflexy!" zašeptal mi do ucha a cítila jsem, že se dotýkáme nosy. Mimojiné jsem cítila i silné bušení srdce, skoro až bolestivé. Netušila jsem, co Damon udělá za pár sekund.
Ale rozhodla jsem se. Nemůžu čekat celý život na další takový okamžik, protože si nejsem jistá, jestli se ještě naskytne.A on může kdykoliv odejít. Má na to právo jenomže já mám teda právo udělat tohle.
"Hmm…! Co kdybychom rozjeli jinou hru, Damone?" usmála jsem se na něj roztomile a dloubla ho jemně do hrudi. Připadala jsem si jako stará Carline.
Damon pokýval hlavou a na rtech mu pohrával vědoucný úsměv.
"Já ti nevím. Jak mám hrát když neznám pravidla?"
Zavrtěla jsem hlavou a rozzářila se jako sluníčko.
"V téhle hře nejsou žádná pravidla, Damone!"
Nadzvednul jedno obočí. "Vážně?"
"E-h-m!" přikývla jsem sladce a pomalu se k němu přibližovala stále blíž a blíž. Skoro jsem i zapomínala na to, že mě bolí celé tělo a to jediné, co chce, je ležet zase zpátky v posteli a spát.
"A," Damon se hraně zakabonil a naklonil se ke mně JEŠTĚ BLÍŽ, ač se zdálo, že už to víc nejde, "o co v ní jde?"
Pokrčila jsem rameny jako kdyby mi to bylo úplně jedno a usmála jsem se na něj znovu. Možná se o zdálo divné, ale neusmívala jsem se na něj celou dobu.
"Hm… Když se přiblížíš ještě trošku blíž, možná ti to řeknu," dořekla jsem nakonec, ale Damon na mě zaznamenal nejistotu. Ač jsem se ji všemožně snažila odstranit z mého obličeje i ze srdce.
Pokud odmítne, jakože on asi odmítne, bude mě to bolet. On ví o co se jedná. Je na světě přes 150 let. Tím pádem už není začátečník, ale spíš pokročilý.
Pokroutil hlavou s povzdechem a smutně hleděl do mých očí. V tuhle chvíli jsem si připadala, jako kdybych padala a padala, když jsem hleděla do těch jeho a nemohla se nabažit toho pohledu.
"Stanovilas mi pravidla, pamatuješ?" zašeptal tak potichu, že mi po těle vyrazila husí kůže a rozlil se ve mně chlad.
"V tom případě je můžu měnit," oplatila jsem mu a naklonila se k němu co nejblíže to šlo, ale on se stále zdráhal na hru přistoupit. Asi měl ještě nějaký argument, který je potřeba vyřešit předem.
"Ale co když," začal a cítila jsem z jeho hlasu jak těžce oddechuje, "co když ti zase ublížím? JAKKOLI? Co budeš dělat?"
Zaváhala jsem.
Měl pravdu. Damon mi už tolikrát ublížil, a to ne jen pitím krve z mého těla, nebo zneužitím v posteli. Kolikrát si ze mě utahoval, což se jen těžko dá přirovnávat k ublížení, ale u mě je tomu jinak.
Když mluvil o těch pravidlech, uvědomila jsem si co jsem mu tehdy řekla. Vzpomněla jsem si na to. Byla to taková chyba, jakou člověk udělá a ani si ji neuvědomí. Až když je pozdě. Dá se to ještě nějak napravit?!

Vešla jsem do kuchyně a uviděla tam na jedné z dřevných židlí sedět unavenou Elenu, jak se drží za hlavu a něco si pro sebe mumlá.
Po váhavém kroku jsem k ní přišla a poklepala ji po zádech.
"V pohodě?"
Podívala se na mě zmučeným výrazem. "Na to bych se spíš já měla ptát tebe, ne, Caroline?"
BEZE slova jsem se posadila, rozhodnutá to ignorovat. Jenomže to nešlo. Tak jsem jí dala odpověď aspoň takovou, jakou chtěla.
"Jsem v pohodě!"
"To mě těší!" ozval se za mnou ale najednou ironický hlas, zabarvený do posměšnosti. Otočila jsem se na patě a hleděla přímo do Damonových očí.
Ucukla jsem. Bála jsem se ho. To co mi udělal stále vyselo ve vzduchu. Narazila jsem na hranu stolu a sykla, když jsem ucítila, jak se mé tělo zčásti nabodlo.
Damon se zasmál. "Ale no ták! Přišel jsem jen vyžádat mír!"
Šokovaně jsem nadzvedla jedno obočí. "Mír? Po tom co jsi mi udělal? Máš vůbec ponětí, co jsi mi udělal, ty debilní tupče?"
Damon se zamračil, ale následně se mu všechny vrásky jako vyhladily a on se rozesmál, až se probíhal v zádech.
"Promiň, ale ani moc ne. Chci jen být tvůj kamarád. To snad půjde ne?"
Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. Jenomže on se prostě nevzdával. Elena to všechno sledovala s nervózním tikem v očích.
"Tak hele, omlouvám se. Zapomeneme na to, ok? Budeme teda přáteli, nebo nebude přáteli?" dal konečný rozsudek. Uvažovala jsem. No rozhodnutá jsem byla už dávno předtím, než vlastně vůbec domluvil.
"Jo. Ale mám podmínky."
Pokrčil rameny a usmál se. "Jaké?"
"Už nikdy se mě nedotkneš, už nikdy mě nebudeš ovlivňovat, už nikdy se mě nepokusíš zabít, už nikdy se se mnou nevyspíš, nikdy mi nebudeš lhát jen proto, aby ti všechno vyhovovalo!" tohle rozhodnutí jsem po něm jednoduše plivla a čekala, jak zareaguje on, Damon.
Přikývl a už byl na cestě k odchodu.
"Platí."
To bylo jeho poslední slovo.

Když jsem si teď na to vzpomínala, jen jsem zakroutila hlavou. Proč to jen musí takhle oddalovat? Moc dobře jako on vím, že to chce, i já to chci. proč to tedy ničit? Jen kvůli nějaké dohodě, která stejně ani nebyla sepsaná.
Jenomže teď jsem vážně neřešila nějaké dohody, podmínky, pravidla, nebo zákony. Neřešila jsem, že Damon je upír, pěně nevypočitatelný sexy upír, který se narodil v renesanční Itálii. Neřešila jsem, že se neustále hádá s bratrem. Neřešila jsem, že kdyby chtěl, mohl mě nechat na tom pařezu klidně i zemřít. Neřešila jsem, že mě sprostě zneužil.
Vnímala jsem jen nás dva, tak, jak by to mělo být. Kdyby tu mohl být Stefan, asi by mi teď řekl, ať se před jeho bratrem držím na pozoru, protože si nikdy nemůžu být přesně jistá tím, co udělá. Řekl by mi, ať ucouvnu a rychle uteču z tohoto pokoje.
Ale v tom byl ten problém nemohla jsem se před ním mít na pozoru, vždycky mě dostihl nepřipravenou. Nemohla jsem odtud utéct, protože nohy jsem měla zakované do země a nešlo s nimi hnout. Nemohla jsem se mu přestat dívat do těch jeho nádherných šedých očí, které toužili, po století a půl! Nemohla jsem upokojit svůj chtíč, protože když něco chci, chci to. A nemohla jsem udělat to, co udělám teď.
Ať to stojí co to stojí.
"TO JE MI TEĎ FUK!"
Tohle bylo to poslední, co jsem ze sebe vyhrkla, než jsem se k němu pomalu naklonila a dotkla se svými rty těch jeho. Políbila jsem ho a byla jsem na vrcholu blaha z toho, že on po pár váhavých chvilkách polibek opětoval. Zprvu jemně, potom více energicky.
Objala jsem ho kolem krku a rukou zabrousila do jeho uhlově černých a delších vlasů, než by měl mít. Nebránila jsem se, když mě strhl do hurakánu vášně, poddala jsem se s radostí.
Vlastně jsem ani nezaregistrovala, že už nejsem silou opřená o zeď, ale právě teď se nacházím někde mezi vzduchem a pohovkou. Nenamáhala jsem se ani otevřít oči, věřila jsem Damonovy.
Cítila, jsem, jak mi srdce vyskočilo až do krku a hraje v rytmu samby, cítila jsem, jak se mi občas rty chvějí pod častými vášnivými kolotoči polibků! Cítila jsem na sobě Damonovy ruce, držící mě za boky jako cukrovou panenku.
Potom polibky přešly z těch vášnivých do méně vášnivých, až už jsem jen pociťovala slabé vibrování na krku a čekala co se stane. Jenomže nakonec místo očekávání, že Damon udělá stejnou chybu jako minule, polibky přestaly úplně.
"Hranice překročená. Spokojená?" zasmál se Damon a nabíral dech, protože o něj přicházel stejně tak rychle jako já.
Posadila jsem se na pohovku a strhla ho znovu na sebe. Vůbec jsem si nevšímala toho, jak mě bolí celé mé tělo. Bylo to, jako kdyby do mě někdo píchal jehličky, ale s ním jsem to ignorovala.
Ale Damon jen mírně zakroutil hlavou a s úšklebkem mě naposledy políbil na čelo, jemně, jako kdybych vážně byla jen z tenkého marcipánu.
"Ale, ale! Pozor. Mohlo by to dopadnout špatně. Nezapomínej na to, že tohle bychom raději teď dělat neměli. Jsi oslabená, potřebuješ odpočívat.
Nezapomínej, jde se přeci na PLES. Kdo ví, co se stane pak."
Usmála jsem se. "Konečně jsi zapomněl na dohodu?"
Uculil se nevinně a zašeptal. "Když už jsem ji s tebou porušil, budeme ve hře pokračovat. Ne? Jenom se stavím za Stefanem."
Chápavě jsem pokývala hlavou a lehla jsem si na pohovku. Damon už odešel, cítila jsem to. Všimla bych si kdyby tu ještě zůstal. Ale bylo to mírně podivné. Jak to myslel, že se potřebuje stavit za Stefanem? Byl nahoře, ale…
Věděla jsem moc dobře že za Stefanem by nešel, kdyby se něco nedělo. A dělo se snad něco, o čem nevím?

Ne ne, tohle není možné. Tohle nemůže být možné. Tehdy, když spolu spali, připadalo mu že je na tom něco divného, ale přičítal to jen její povaze! Ale tohle bylo skutečně vážné. Byl ohrožen její život. Tohle se nikdy nemělo stát. ale jak vůbec mohlo? Vždyť to postrádá veškerou logiku!
Měl o ni strach. Dokonce kvůli ní ze své vůle šel za svým bratrem, což rozhodně nechtěl a byla to pro něj citová sebevražda. Ale šlo o někoho, ke komu cítil něco víc než pouhé přátelství. A to musí obětovat.
"STEFANE!" zařval a skoro svou silou vyrazil dveře jeho pokoje. Našel ho sedět u stolu, jak si něco zapisuje do svého deníku. Jindy by poznamenal: Zase? Ale teď ne. Neměl na to čas.
Vzhlédl a nechápavě si ho změřil pohledem. "Děje se něco?"
Damon protočil oči a rychlostí blesku byl u něj a poklepával prsty do stolní desky z leštěného dřeva.
"Kdyby ne, nevyrazím ti skoro dveře!"
"Tak věci, o co jde?"
"O Caroline," sdělil prostě Damon a čekal, až bude pokračovat jeho bratr.
Svraštil obočí a zapřemýšlel. Vůbec nic ho nenapadalo. O co se mělo jednat.
"Je s ní něco v nepořádku?"
"JO, je! A ve velkým!" zařval Damon, ale dával si moc dobrý pozor na to, aby ho Caroline nemohla slyšet. V tuhle chvíli už ale asi usnula. O tom nepochyboval. Byla hodně unavená,
"Tak co se děje? Mluv!"
"Máme problém," povzdechl si a posadil se ztěžka na Stefanovu postel, o které vždy prohlašoval, že se toho nikdy nedotkne, protože to patří právě jemu a on se nechce nechat poskvrnit.
"To mi došlo. Jaký?" pokračoval Stefan a s očekáváním hleděl na bratra.
"NECÍTÍM JEJÍ KREV, Stefane. To je ten PROBLÉM. Vlastně jsem ji nikdy necítil!" sdělil mu Damon a Stefan je zakroutil hlavou, jako kdyby tomu odmítal uvěřit. Ne, to nemohla být pravda. Protože moc dobře věděl, že Caroline JE člověk. Vždycky byla…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama