You're not alone. I promise, Caroline! 8

10. března 2011 v 23:13 |  You're not alone. I promise, Caroline! - Danielle
V MINULÉ KAPITOLE BYLO:
"Jakmile se nasnídáš, jdeš zase odpočívat"… Měla jsem na sobě jedině mou klasickou černou podprsenku, kterou jsem si nesvlékla, samozřejmě… "To tričko jsem hodil do čistírny. Nebylo ve stavu třetího použití. Ty obzvláště by sis toho měla všímat. Tady jsem ti přinesl něco jiného.Ven stejně nepůjdeš, takže není co řešit. Leda by jsi nechtěla ležet v posteli polonahá!"… Vzala jsem si jeho košili a začala si ji navlékat na sebe… "Ale, ale? Vrací se stará dobrá Caroline?" prohodil sarkasticky a já jsem ho lehce dloubla do ramene…. S Damonem jsem zapomínala na to, že jsem holka k ničemu. Někdo, kdo je na světě úplně zbytečně. Nejsem nijak významná, nijak… "Kdeže. To je maskování," smutně jsem se zasmála… Neví o mě vůbec nic. A přesto je to jediný člověk, kterému bych se teď svěřila, kdyby o to měl zájem. Kdyby měl zájem o to mi pomoci, abych se jeden jediný krátký okamžik v mém životě mohla cítit jako každá obyčejná sedmnáctiletá pubertální holka.
…" Buď taková, jaká jsi. Proč předstíráš že jsi ztřeštěná a zajímáš se jen o módu a drby? Bez urážky?"… "Ty ale nemusíš být sám," upozornila jsem ho… "Jsem. Nedá se s tím nic dělat, Caroline!" řekl tiše a zahleděl se do země též… Ty máš velkou šanci nebýt sám. Proč jí nechceš využít, Damone?"… "Nejde o to, že bych nechtěl," pověděl mi nakonec… "Tak o co?" optala jsem se, ale ani jsem na odpověď nečekala. …"Jde o ten slib, který jsi dal Stefanovi? Protože jestli ano, jsi hloupý. Bože, Damone, uvědom si to! Žiješ v domě, ke bydlí i tvůj bratr. A ty se k němu chováš jako k nějakému hlupákovi, který ti zničil život!"… "Ale on mi ho zničil. V tom je ten háček."… "To nebyl on. A ty to víš. Zničila ti ho Katherine. Oba dva vás OVLIVŇOVALA! Nemůže za to ani jeden z vás a ty už vůbec nemůžeš obviňovat svého bratra, stejně jako Stefan nemůže obviňovat tebe. Kdyby nebylo Katherine, nežil by už ani jeden z vás to je pravda, ale uvědom si jak jiné by to bylo. Stále by jste byli přátelé, bratři až do smrti. Není tak těžké se k takovému životu vrátit. Chce to jen to, že to musíš chtít. A musíš se přestat bát."… "Čeho?"… "SEBE."


NEUMÍM ODPOUŠTĚT!

Damon ale jen zavrtěl hlavou, když si ve své hlavě zhruba z poloviny srovnal o čem to ve skutečnosti mluvím a jak velký to má význam, když si to jisto jistě odmítá připustit. Moc dobře vím, že TOHLE si nikdy nepřipustí.
Na to má až velký strach.
Strach ze všeho.
Ze sebe.
Ze Stefana.
Z přátelství.
Z bratrství.
ZE STRACHU.
"Já nemám strach ze sebe, Caroline. Nikdy jsem neměl!" dodal ještě, ale méně jistěji. Spíše o to i méně pravděpodobněji. Poslední větou, nad tou váhal. Bylo to znát. Moc dobře věděl, stejně jako já, že v lidském životě se bál neustále. Ale vždyť to přeci není nic zahanbujícího! Něco, co si nemůže dovolit. Jen to dokazuje, že je to člověk, i když to vlastně člověk není. Lidskost je důležitá.
"Nevěřím ti. Ale dobře, bavme se o něčem jiném."
"O čem?"
"O to, proč se nechceš usmířit se svým bratrem. Se Stefanem!" upřesnila jsem trošku sklesle, jak jsem si tak uvědomovala, že už není možnost dostat z něj informace o tom, jestli má nebo nemá strach. Ale třeba tímhle rozhovorem něčeho dosáhnu. Byl to úspěch storočí, pravděpodobně.
Damon protočil oči a posadil se znovu na postel. Ani po váhavé chvilce, kdy mi hořely tváře, jsem se ale neposadila a dala jsem tak založenýma rukama najevo, že chci upřímnou odpověď. Cítila jsem, jak mnou něco silně vibruje. Asi bych neměla stát tak dlouho na nohách, protože cítím, že se oslabuji ještě víc, než před chvílí.
"Caroline… Já mu to neodpustím. Navíc se mi za těch několik desítek let ani neomluvil!" vyjekl a já jsem se pomalu začala bát toho, zda pokračovat, či ne.
"Třeba… se to stane teď. Nikdy nevíš," povzbudila jsem ho a pousmála se.
Damon ale zavrtěl hlavou. "Ne. Nestane. Ale díky že mě přesvědčuješ."
"Za málo," utrousila jsem a začala jsem si mnout ruce.
"Damone, v životě jsem nepotkala upíra, který by byl tak tvrdohlavý jako ty," řekla jsem prostě ještě na truc abych ho donutila jít s pravdou ven.
Ale to jsem musela být pěkně naivní, protože by to nebyl Damon, kdyby mi odpověděl po normálním způsobu. Jen se na mě tak díval a očividně nad něčím rozmýšlel. Toto tajemství jsem ale nevěděla. Zčásti jsem se ho na to bála zeptat. Jak by asi znělo: "Hele, nad čím přemýšlíš?" Hloupě. A zčásti protože jsem se bála, že by odešel a nechal by mě tu sedět o samotě jen se svými myšlenkami, které posledních pár minut zase začaly být pěkně ponuré, což se mi příčilo a nezamlouvalo.
Nadechl se konečně k odpovědi a já jsem byla na vážkách, jestli vydržím úlevou a klidem nevydechnout. Nakonec jsem se tedy ovládla, no… Co jiného mi zbývalo.
"Vztah mě a Stefana je složitý. I kdybych na to nějak mohl zapomenout, pořád by tu byla ta mezera mezi námi. Znali jsme se před 145 lety. Teď jsme si cizí," vysvětlil a v očích měl smutný výraz.
A u Damona se smutný výraz rovnal smutnému všemu. Když byl naštvaný, bál se ho člověk tak moc, že od něj couval. Jenomže to se stávalo jen málokdy. Protože, jak jednou řekl Stefan mě a Eleně, na Damonovi je zvláštní právě to, že on se nikdy nedokáže rozzuřit. Ani naštvat. Ne, vždy jen vyrovná účty. Ale přesně toto ho stojí velkou bolest. Protože, ač si to neumí přiznat, ubližování bratrovi ubližuje i jemu.
A když je Damon smutný, je to, jako kdyby se celý život zastavil. Celý svět se zastavil a rozprostřel se na malé bílé a černé obláčky, v tuto chvíli všechny zčernalé strachem a úzkostí, která ho stravuje. Ne že by jste se báli, kdyby jste byli svědkem toho, že někdo jako je on je smutný. Což se stávalo skutečně pouze a jen jednou za uherský rok.
Ale když je smutný, máte obrovskou chuť prostě ho obejmout a držet, poskytnout mu lásku, aby na to na všechno nebyl sám.
Jenomže Damon byl na všechno vždycky sám. Řekla bych, že od doby co se pohádal a začal nenávidět se svým jediným, do té doby milovaným bratrem. Je hrozně moc osamělý. Ani jsem si nemohla představit, co se uvnitř v jeho srdci může dít. A on má srdce. Tím jsme si jistá. Jen si nejsem jistá tím, jestli to někdy řekne nahlas.
Složila jsem si ruce na klín, abych tak zabránila jakékoliv mu mému letmému doteku a rozmýšlela nad odpovědí.
Jenomže ona byla automatická. Nepotřebovala jsem nad tím sebemíň uvažovat. Nechtěla jsem říct něco, co znělo dobře a upřímně, ale přitom to nebylo vůbec dobré a v žádném případě ne od srdce.
"MOŽNÁ by pomohlo někdy si sednout a promluvit si o tom všem. Bez své masky sarkasmu," varovala jsem ho a musela jsem se uculit, jak se překvapeně koukl na můj odvrácený usměvavý obličej. Tohle nečekal. Ostatně, ani já jsem si nikdy nevěřila, že bych toto řekla.
"Je to jediná možnost jak skrýt, že mě něco štve," odvětil argument Damon, ale i já poznala, že říká lež. Klamnou lež, která se nikdy nestane pravdou. On už se naučil předstírat. Uměl v tom již chodit.
"Nebo bolí,"
"Carolione, já nejsem člověk. Ne teď."
Zamračila jsem se na něj a veškerý vtip zmizel z mé tváře jako po výbuchu atomové sopky.
"Ale BYL jsi! Nesmíš na to zapomínat! Házet lidskost za hlavu, Damone. Tohle není správné!"
Pokrčil bezvýznamně rameny. "To je FUK."
"Není!"
"Nehledej na mě žádné pozitivní vlastnosti. Nenajdeš je!" řekl mi najednou Damon a já jen pokrčila rameny a vstala. Damon se překvapeně a možná mírně šokovaně podíval mým směrem.
"Kam jdeš?"
"Jak jsi řekl. Až se nasnídám, lehnu si zase zpátky do postele. To je prostě můj dnešní osud a myslím, že se to v nejbližších několika dnech asi nezmění. Jdu se nasnídat. Rozhovor dokončíme jindy. Ale DOKONČÍME!"
Poslední slovo jsem silně zvýraznila, jako kdyby na něm závisel celý život mě i jeho. Sice to tak nebylo, no pomohlo mi to v tom abych ho na minutu překvapila a šokovala tak silně, že se skoro zapomněl zvednout a doprovodit mě.
"Neměla by jsi běhat! Stůj!"
Když jsem se totiž trošku skoky rozběhla po schodech, zakřičel na mě ať stojím, ale já jsem si počkala až mě dohoní a až potom jsem zastavila s upřímným úsměvem na tváři a pobaveným úšklebkem.
"Nedělám nic vážného. Žádné strachy!"
Odfrkl si a srovnal se mnou krok. "Ty by sis měla spíše dělat ty. Pokud budeš takhle dám pokračovat, vysloužíš si jedině letenku zpátky do nemocnice!"
"Ále," mávla jsem rukou a zasmála se, i když mi vůbec nebylo do smíchu. Opět to bylo tady. Ta maska. Jenomže v přítomnosti Damona bych ji raději měla zahodit. Bylo by to vhodnější. On to totiž pozná. Vždycky všechno pozná…
Dorazili jsme do kuchyně a já jsem se už chystala dojít si k lince pro nějaké sušenky a džus, který Damon nakoupil a o čemž jsem věděla, protože jinak by to tady neleželo a nečekalo na člověka. A Stefan to být nemohl. To ne.
Jenomže jsem jaksi nevyrovnala krok a zakopla o svoje vlastní nohy, které mi v tuto chvíli trochu překážely. Zaskučela jsem a ucítila jsem na sobě DAMONVŮV dotek, jak mě zvedá na nohy, přičemž se u toho směje.
"Dokonalá póza! Vážně!"
"Ha Ha!"
"Neurážej se Caroline!" doporučil mi stále ještě se smíchem Damon.
"Já? Já se neurážím!"
"Ne?" pochyboval a podíval se na mě se zdviženým obočím.
Zamračila jsem se a odvrátila jsem se do něj pohledem.
"Ne."
"Já mám na to jiný názor,"
Otočila jsem se na něj stále ještě zamračená a zeptala jsem se.
"A můžu věděl jaký? Ty tvoje NÁZORY mě totiž vždycky ohromně dostanou!"
Uculil se na mě a podal mi ruku. Nebyla chladná, nebyla studená, ale kupodivu dokonce příjemně hřála.
"Jsi jediný člověk, který každých pět hodin buďto omdlí, nebo zakopne. A ty to střídáš jako na běžícím pásu!"
Pokrčila jsem rameny. Už jsem si hooodně, hoooodně dávno zvykla na to, že se do mě takhle naváží. Nemělo by mě to pořád překvapovat. Ale nic jsem s tím už nemohla děla.To on je prostě takovej. Nezměním ho. Nikdo ho nezmění.
Ale stejně to myslel jen z legrace. Vždycky všechno myslí z legrace. Jen pokud se nebavíme o Stefanovi. Bylo mi ho líto. Bylo mi líto i Damona, možná že toho dokonce více. Bylo mi jich líto obou. Stále nad tím musím uvažovat. Jestli se nikdy nestanou opět přáteli a o to bratry, co s nimi bude? Nemohou se celý život nenávidět.
"Jo, máš pravdu. Možná to bude tím, že už ze mě není roztleskávačka. To bych měla jiné nohy."
"MĚ se líbí tvoje nohy!" pošťuchoval mě neustále Damon až jsem se teda doopravdy už naštvala a přiblžila jsem se k němu na minimální vzdálenost. Středně zamžikal očima, aby si šimnul co se to děje.
"Myslím, že tvoje reflexy poněkud slábnou. Jinak bys mě zachytil trochu rychleji, a neupadla bych. Tohle se mi na tobě moc nelíbí, Damone!"
Věděl, že ho schválně provokuji, ale právě teď jsem se dotknula jednoho z těch mála vzácných míst, kdy se přestane ovládat a je možnost, že udělá cokoliv.
Najednou mě silně opřel oproti zdi, až jsem trochu zakašlala, ale s očekáváním jsem se mu dívala do obličeje a čekala, co udělá. Cítila jsem jak se mírně třese a oba dva jsme byli tak rozrušení, že jsem se divila, že nic ještě nehoří.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama