You're not alone. I promise, Caroline! 6

10. března 2011 v 23:11 |  You're not alone. I promise, Caroline! - Danielle
V MINULÉ KAPITOLE BYLO:

"Pusť mě, hele! Pusť mě, okamžitě mě pusť! Přísahám Bohu, že tě zabiju!"… "Nepustím, nezabiješ a jedna rada: Nikdy neříkej přísahám když nevěříš v Boha, Caroline!" poznamenal jako by nic Damon a přehodil si mě jako nějakou zátěž přes rameno, čímž si málem vysloužil pohlavek přes rameno…. Existuje vůbec nějaký způsob, kdy se tenhle idiot naštve? Kdy ho něco rozzuří? Ach, asi ne. Co už. Ale to se nebojte, já na něco přijdu… Nakonec se mnou ten inteligent žuchnul na postel…"Jak se daří zádům?" zašeptal mi do ucha a chvíli to vypadalo, jako že se mě chystá políbit. Musela jsem několikrát zamrkat, abych byla schopná mu rozumně odpovědět… Co to říkám? Že mi není lhostejný? Samozřejmě, že je mi absolutně lhostejný! Nic k němu necítím….Netušil proč, ale před chvílí měl pocit, že by ji nejraději políbil! Ne, ne, tohle bude muset nějak udržet. Bylo to jen klamné, nic víc…Bude se od ní muset pro jistotu držet co nejdál. Ne se jí štítit, jen… nemůže dovolit, aby to přešlo hranice…
Tehdy jí slíbil, že už se to nikdy nestane a že pokud chtějí být přátelé, budou se od citů k sobě držet dál a od sebe samotných také. Bylo to pravidlo, měla na to právo. Pravidlo pro to, aby mohli být přátelé. Podmínka…. Cítil na sobě změny. Ale nic ho nezměnilo doopravdy, ne doopravdy… Už v něm nebylo tolik krutosti, aby se ke všem a ke všemu choval jako k dobytku, jako k věcem na jedno použití. Byl jiný. Proto by Caroline nedokázal podruhé ublížit. Už ne… Spala v jeho pokoji a dokonce v jeho posteli. Tím pádem neměl kde spát on a… na zemi ani na pohovce prostě spát nebude. To je docela až moc nepohodlné… Jeho postel je prostě jeho postel. A navíc se od ní bude držet dál. Nedotkne se jí, neublíží jí… "Koukám, že jsi neposlechla. Zase. Nemůžeš mě jednou poslechnout a spát, Caroline?"
… Možná protože, že z téhle postele jsem ho prostě CÍTILA. Jeho vůni. Ta se nikdy nemohla změnit. Voněl tak jedině on…"Nemůžu usnout!"… Svlékl si pomalu svou černou košili, rozepnul si všechny knoflíky a pohodil ji na to křeslo, které bylo posazené přímo čelem ke stolu. Kalhoty si nesundal…."Je to můj pokoj, moje postel. Budu tu spát. Neboj se, každý na jiné straně. Ne jako minule."…" Dobrou noc, Caroline!"… Nakonec jsem se rozhodla poslechnout tu druhou část a nechat to být. Snažit se od něj držet dál. Bude to tak nejlepší…



KLÍDEK, BRATŘÍČKU!

Damon párkrát zakroutil hlavou a neochotně otevřel oči. Podle toho, že z okna už vyzařovalo ranní slunce, muselo být už… poledne? Kolem desíti hodin? Možná víc možná míň.
Chtěl se už otočil, že zkontroluje, jestli Caroline spí, když v tom si ale všimnul jedné věci: Něco je špatně. A to něco docela rychle zaregistroval, no spíš i ucítil.
Caroline klidně spala, s jemným úsměvem na rtech, ale byla Damonovy neuvěřitelně blízko. A její pravá ruka spočívala na jeho nahém rameni. Vypadalo to, jako kdyby se k němu v noci tulila. Zdálo se jí snad něco?
Těžko říct, jestli to Damona více potěšilo, nebo nervóznělo. Řekl si, že budou přátelé. Vlastně k ní cítil jen mírné sympatie, které nemohly ani časem přijít k něčemu většímu jako je třeba láska. Přátelství mu úplně stačí.
Pomalu se otočil a chytil ji za teplou ruku. Složil ji na její hruď tak pomalu a jemně, že si ani nemohla všimnout toho doteku. Ale Damon ano. Pálil ho po celém těle jako doběla rozžhavený kov.
Odhrnul peřinu a vstal. Nakonec si ještě všiml, že Caroline není dostatečně přikrytá, takže jí peřinu přihrnul více ke krku, aby jí třeba nebyla zima!
Bože, teď se doopravdy chová jako nějaký romantický snílek. Musí s tím přestat. Bude se o ni starat normálně, třeba tak, jak by se staral o Elenu.
Elena… kopie Katherine. Když si jen vzpomněl na to, jak moc toužil po tom si ji získat pro sebe a znepřátelit si Stefana! Chtěl, aby trpěl! Dříve. Proč teď nad tím váhá? Proč teď váhá nad tím, jestli stále ještě chce, aby jeho bratr trpěl? Změnilo se něco v atmosféře okolo jejich přátelství. To již zpozoroval. Ale jestli se ještě změní jeho plány…
Proč už se o Elenu nezajímá? Proč ji bere jen jako pouhou kamarádku, která je neskutečně zažraná do Stefana? Už mu to ani nevadilo. Třeba pochopil, že je to jeho bratr a příbuzní si něco takového nedělají. Třeba pochopil, že Elena o něj nemá sebemenší zájem, protože ho považuje za zlého ironického debila?
Tohle už ale doopravdy hraničí se šíleností, pomyslel si Damon a nadával sám sobě. Ani si nevšimnul, že se rukou dotýká Carolinina obličeje. Stáhnul hned ruku a odešel z pokoje, přičemž zásobil svoji osobu četnými nadávky.
Jsem idiot, idiot! Teď bych se Stefanem klidně i souhlasil, jen kdyby tu byl! Ne, ne, musím to dotáhnout do konce. Slíbil jsem mu, že ho budu nadosmrti pronásledovat, že ho budu nenávidět! Musím to dodržet, byl to slib a navíc se mi to pěkně dlouho už daří. Neslevím teď, to ne!
Ale uvědomoval si, že jistý vliv na něj má i ona. CAROLINE. Od té doby co jí pomohl a odvezl ji do nemocnice za ni cítí zvláštní zodpovědnost. Něco, čemu nikdy nerozuměl a ani v nejmenším netušil, co to znamená. Teď to ale ví. I o bratra se takto strachoval… dříve. Sice je to již pryč, ale stále má na ten svůj ubohý lidský život vzpomínky. A kupodivu ne všechny jsou zlé. Se Stefanem zažil i krásné doby, kdy se měli jako bratři hodně rádi. Možná že i z části litoval, že to tak už není.
Zahnal mávnutím ruky všechny myšlenky a chystal se jít znovu do obývacího pokoje, aby si lehnul na pohovku a pokusil se spát v blízkosti někoho jiného, než byla Caroline. Skoro by řekl, že přemýšlel ještě dobrých dvacet minut, než dokázal zamhouřit oka a usnout. Ale to by přeháněl, nebo nepřeháněl. Netušil když zaspal.
Jenomže když se probudil, objevila se před ním osoba, která obsahovala asi padesát procent jeho myšlenek. Stefan.
Tvářil se neurčitě, Damon hádal, že teď asi právě odešel od Eleny. Protože měl na sobě to samé oblečení, které měl i včera ráno, když se loučili. Respektive se loučil Stefan, Damon na to jen kývnul hlavou a dál se o to už nestaral. Měl vlastní věci na práci. Třeba si vyrazit do městečka…
"Damone," pozdravil ho Stefan a posadil se na židli u pohovky. Damon si jen vzdechl a narovnal se na pohovce, která byla jen kosíček od té židle, na které seděl Stefan. I když si toho nevšímal.
"Stefane," zase ten ironický hlas a pohled, které splývaly v jedno. "Copak, Elena s tebou dnes nejde?"
Stefan zavrtěl hlavou. "Ne. Volala jí šerifka, něco od ní potřebovala. Víš už o tom, že její dcera Caroline utekla? Zajímalo by mě, kde může být!"
Damon se zachechtal a ukázal do schodů. "Nahoře."
"Jak: Nahoře? Co tím myslíš?" nechápal Stefan a hleděl na něj jako socha. Nebo jako voda na písek…
Damon protočil oči a začal povídat, samozřejmě se svým sarkastickým podáním. "Coby. Šel jsem se tak trošku projít a nečerpat nové známosti a uviděl jsem na jednom kořenu stromu sedět Caroline. Brečela. Tak jsem šel za ní, zeptal se jí jak dlouho tam je a ona omdlela. Odvezl jsem jí do nemocnice, doktor řekl že utrpěla šok a prochladla, má být v klidu, má odpočívat, odešel jsem s ní sem do penzionu a je tady. Tečka."
Stefan překvapeně vydechl. No to bylo tedy krásné ranní překvapení. "Cože? A jak to? Lisa říkala… říkala že se pohádaly a že neví kde je. Ví o tom, že je tady v penzioně, Damone. Že jo?"
Damon opět dramaticky protočil oči a přehodil si nohu pře nohu. Nalil si do malé skleničky whisky, kterou včera Caroline viděla obráceně. Při té vzpomínce, jak mu vyhrožovala že ho zabije, se musel usmát.
"Ví. Byl jsem za ní. Nemůže být v domě, kde je její matka, protože by v tom případě nebyla v klidu, Stefane."
"A ty si myslíš, že tady bude?" znejistil Stefan a na tváři se mu udělala klasická kolmá vráska… Ale klídek…!
"Jop!"
"No já si tím nejsem tak jistý," pokračoval pořád Stefan a drbal se na bradě. Úplně jako Einstein…
Damon protočil oči a zavrtěl hlavou. Vždy tak důsledný bratříček! Bože, tohle ho vážně ničilo. Kdyby se o tom dozvěděla nějaká jeho "fanynka"… noo… to by dopadlo. Měl by vymalováno po kariéře…!
"Stefane, ty si nejseš nikdy ničím jistý. Klasika. Řekneš mi někdy něco ZAJÍMAVÉHO? Hm, tak asi ne. Měj se."
"Kam jdeš?!" vykřikl Stefan a vstal. "Já jsem ještě neskončil, Damone!"
"Ale já ano," pravil Damon a znovu zamířil do kuchyně, když v tom se před ním jako kdyby náhodou objevil Stefan a zatarasil mu cestu.
"Co ještě chceš? Promluvili jsme si jako bratři? Jo. Tak mě nech projít!" odsekl mu a snažil se přes něj zuby nehty dostat, ale Stefan byl neoblomný. V této situaci.
"Chtěl jsem s tebou mluvit o Katherine!" vysvětlil nakonec, ale spíš než jako odpověď to znělo jako prosba. A Damon nebyl tak hloupý, aby to přeslechl. Vyznal se ve svém bratrovi lépe, než kdokoliv jiný. Možná i poroto ho tolik nesnáší.
Zavrtěl pouze rezignovaně hlavou. Tohle bylo tedy to poslední téma, o kterém by se svým bratrem chtěl mluvit. Stále k ní něco cítil, ale nebyla to láska. Když zjistil že nebyla v hrobce a že si úplně sama pochodovala po světě, bez toho že by jim dala vědět, rozhodnul se, že zapomenout na ni je to nejlepší, co může udělat. Nemilovala ho. A postupem času i on zjišťuje, že je to to nejlepší co pro něj mohla udělat. Teď má alespoň klid. Začínal mít dojem, že ani on ji nemiloval.
"Ne, Stefane. Do toho dnes nebudeme zabředat!" varoval ho a šťouchnul ho prstem do hrudníku. Ten na to ale nijak nereagoval.
"Ale musím se ti omluvit," trval si na svém Stefan a Damon se otočil.
Dávno, dávno si už zvyknul na to, že jeho bratr se omlouvá snad ještě častěji než si vyměňuje ponožky. A právě proto byl tohle důvod, proč jít dál, odhodit ho třeba o protější zeď a nevšímat si těch keců, které během deseti vteřin začne mít. Nechtěl slyšet nic typu omlouvám se že jsem tě zradil, bratře! Bylo toho na něj moc i tak. A tohle byla věc, která by mu určitě nepomohla.
"Ne, to nemusíš Stefane. Už dávno jsem si uvědomil, že Katherine je manipulativní mrcha a že láska k ní byla umělá. Vím to. Nesnaž se to popřít, nesnaž se to ignorovat, nesnaž se to podporovat. Bude mi stačit když mi s ní dáš pokoj. Stejně tak to udělala i ona."
Stefan zakroutil nervózně hlavou. "Mám obavy, že se nám stále bude plést do života. To se mi příčí!"
"Tobě nemusí, Stefe!" odvětil Damon, přešel před Stefana, skoro ho při tom dokonce i porazil, ale neodešel, tak jak to měl v úmysle. Zůstal stát a pozoroval svého bratra, věděl co řekne v příští sekundě dvou.
"Proč ne?" trefa.
Damon se uculil a jen dodal. "Protože tvoji lásku si nevynutila."
"To… to není pravda!!" vykřikl znepokojeně Stefan a snažil se to popřít i ve svém obličeji, ale on v tom viděl všechno. Všechno to popírání ho už nudilo. Stefan si nikdy lásku ke Katherine nepřizná. On si myslí, že není co přiznávat, ale jeho bratr moc dobře ví co je na tom všem pravdy. Stefan se přes svoji veelkou první lásku ještě nedokázal přenést. I když je s Elenou, jeho myšlenky občas zabloudí ke Katherine a on se tomu nedokáže bránit, jelikož vzpomínky na ni jsou až moc silné na to, aby je dokázal odehnat. Nikdy toho nebude schopen. Katherine byla vždycky jediná osoba na světě, která ho dokázala přinutit k tomu, aby na všechno ostatní co se kolem nich dvou děje, zapomněl. Jediná, co ho dokázala vždy rozesmát… Co si pamatoval, ovlivnila ho jedině jednou a to bylo poprvé a naposledy. Kromě té krve, nu.
"Stefane, lhaní ti jde příšerně. Proč si to nepřiznat? Elenu sice miluješ, ale je to jen proto, že nedokážeš zapomenout na Katherine. Pořád to máš v sobě. Tu lásku. A ať se ji budeš snažit nenávidět sebevíc, nedostaneš to ze sebe."
"Byla to ona, kdo zničil pouto našeho bratrství!" šeptl Stefan a odvrátil pohled.
Damon nějakou chvíli uvažoval nad tím, co by mohl říct. Vlastně to ve skutečnosti byla všechno pravda. Katherine byla katastrofa, fatamorgána, osoba a upír v jednom a upír, který dokázal zničit všechno.
"S tm už nemůžeš nic nadělat. Už toho bylo dost. Je pozdě, Stefe!" vzdechl Damon, až v něm bylo trochu vidět smutku a zklamání. Potom se ale znovu obrnil a čekal na bratrovu odpověď.
"Je to moje chyba."
"To nepopírám."
"Chtěl bych, abychom byli zase bratři!" odpověděl Stefan tak tiše, že se musel k němu Damon trochu natáhnout, aby něco mohl slyšet.
Jenomže tohle už nešlo. Katherine nejenže zničila Damona a jeho povaha, ta dobrá, byla na úrovni mrazu, ale zničila i jejich bratrství. Nenáviděli se. Ale Stefan se to po čase pokusil napravit. Respektive se o to snažil od té doby, co ho po patnácti letech opět viděl. A stále se mu to nepodařilo. A nepodaří. Rány jsou moc čerstvé. Nikdy se to nezahojí. A i kdyby ano, nikdy už to nebude jako dřív.
"Doba, kdy jsi to mohl napravit, je už pryč, Stefane!"
A s těmito slovy se vytratil do kuchyně, kam věděl, že ho jeho bratr nebude pronásledovat. Ne po této větě. Dal mu čas na přemýšlení, co to znamená.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama