You're not alone. I promise, Caroline! 5

10. března 2011 v 23:09 |  You're not alone. I promise, Caroline! - Danielle
V MINULÉ KAPITOLE BYLO:
…Je jeden problém co se týče svalů ve vašem těle a vaší síly, slečno Forbesová!"… "To znamená, že teoreticky by se sice neměla vaše síla ještě snížit, ale možné to je. A síla je k životu hodně důležitá. Vy jste ale nějakým způsobem o většinu z ní přišla…Nechci se celý život bát. Ale když půjdu k Damonovi a Stefanovi do penzionu… bydlet s upíry?...Ne, ne, ne. Tohle mě ani tak moc neděsí, jako skutečnost, že budu v docela hodně těšné blízkosti s Damonem. Tohle je to co mě tak moc děsí…Ale, je pravda, že by mě něco zajímalo. A chtěla bych vědět pravdu. Skutečnou…Jestli ke mně někdy v životě Damon něco cítil. Nebo jestli to byla jen krátká zastávka před tím, než se začne všem kolem sebe plést do života…chtěla bych vědět jaký ve skutečnosti je. Protože to, co předstírá, že je, není on… "Vím, že za šest dní se koná ples Mystic Falls a nepochybně na něj někdo jako vy půjde, proto jsem vám chtěl říci, že máte dovoleno tam jít. Od lékaře…. I pro mě to bylo dříve důležité. Ale teď… proboha, nemůžu tam jít! Vždyť ani nemám s kým!... Shodila jsem nohy na zem a chtěla jsem vstát, když v tom jsem si uvědomila, že nemám žádné oblečení… "Tady," znovu jsem mírně nadskočila, když se vedle mého pravého ucha objevil Damon…"Díky,"… Trošku jsem zavrávorala a hned jsem na svých bocích cítila ten důvěrně známý dotek. Damonův dotek… "V pohodě, Caroline?"… Tak proč k němu cítím… co? Zbylo snad po té noci něco, čeho jsem si nevšimla? Nějaký následek?... Pro něj jsem jen holka, která se zhroutila…Byla nádherná. Polonahá, jen v krajkované černé podprsence a kalhotkách stejného druhu. Štíhlá postava se k ní hodila nejvíce, černá jen zdůrazňovala jak moc jí to sluší…"Měla jsi mi říct, abych vypadnul a nechal tě tu o samotě!"... Už jsi mě takhle viděl. Minimálně jednou. Tak si nestěžuj. A počkej, než se obleču."… Děsivě jí zasáhnul do života, tak moc, že se za to až styděl. Zneužil takhle už tolik dívek, ale u žádné necítil takovou vinu za to, co jim udělal…Celou cestu ven z budovy jsme mlčeli. Až když jsme dorazili ven, rozesmála jsem se a měla jsem sto chutí Damona objat...Zarazila jsem se asi deset centimetrů od něj a odkašlala si. Dobře, tohle nebyl dobrý nápad. Opravdu ne…"Jedeme… do penzionu?"Damon přikývl. "Jo. Jedeme. Nastup si."

PENZION

Vylezla jsem z auta a znovu jsem nasála čerstvý vzduch. Bože, dělalo mi to tak dobře. A nejen na plíce. Cítila jsem se tak volná! Jako kdyby se mi nikdy v životě nestalo nic špatného. Bylo to tak impulsivní!
Penzion vypadal stále stejně, jak jsem si ho pamatovala poprvé. Nezměnil se. Damon mi podržel vchodové dveře a já vešla do haly. Nasměrovala jsem se sama směrem do obývacího pokoje.
"Posaď se. Nebudeš stát, Caroline!" upozornil mě a částečně i varoval a já jsem ho tedy poslechla.
Hned, jak se moje páteř ohnula, jsem ucítila prudkou bolest. Chytila jsem se znovu za boky a žebra a zrychleně dýchala. Damon byl mžiku u mě. Starostlivě se na mě díval a snažil se odhadnout co se děje a jak by mohl zabránit tomu, aby se něco takového ještě vůbec stalo. Ale asi při tom nebyl úspěšný.
"Caroline, vážně jsi v pohodě?" zněl mírně depresivně. No, přesný hlas mě samotné, když jsem se něčeho bála nebo se něco snažila… vyřešit.
Pokrčila jsem nerozhodně rameny. "Jo i ne. Když udělám nějaký takový pohyb, prostě mě začnou hrozně bolet záda."
Damon přikývl a uvažoval. Jestli je takhle oslabená a každý sebemenší pohyb jí vadí, v tom případě nemůže spát tady. Bolelo by ji celé tělo dříve než by zaspala. Tohle proto není to pravé ořechové…
"Pojď," řekl mi jenom a já jsem se podivila. Kam mám zase jít? Poslední dobou pořád jenom někam chodím. On mě snad chce zabít, každý pohyb mi jedině tak může přitížit…
"Kam?!!" vykřikla jsem, jenomže to už mě opatrně zvedal rychlostí blesku do své náruče a nesl mě do… no, to nevím. Každopádně někam, kam nevím kam…
"Pusť mě, hele! Pusť mě, okamžitě mě pusť! Přísahám Bohu, že tě zabiju!" ječela jsem a máchala kolem sebe, ale když jsem ucítila, že moje záda pomalu začínají vykonávat svoji službu, podvolila jsem se mu a povolila svaly v těle.
"Nepustím, nezabiješ a jedna rada: Nikdy neříkej přísahám když nevěříš v Boha, Caroline!" poznamenal jako by nic Damon a přehodil si mě jako nějakou zátěž přes rameno, čímž si málem vysloužil pohlavek přes rameno.
"Damone, já nejsem pytel mouky!" zařvala jsem mu do ucha, ale on byl tak inteligentní, že sebou ani trochu necuknul.
Zasmál se a jen na de mnou zakroutil hlavou. Očividně si tuhle situaci ohromně užíval. Měla jsem chuť ho zabít a poprvé v životě jsem zadoufala, že by mě přeměnil v upíra, abych ho zaškrtila.
"Ne, ty jsi pytel sena," upřesnil a já jsem se na něj podívala způsobem, který měl specifický pohled typu máš-sto-nožů-v-zádech-Damone-!
Tím snad naznačoval, že nejen že já nic nevážím, ale že nic neváží ani můj mozek? Bylo by to od něj sprosté, ale měla bych si už konečně uvědomit, že nejenže se Damon nechová jako člověk, ale on ani člověk není. Možná bych si to už měla uvědomit a ne jen stále doufat v… radši nic…
Víte co je na tom vše nejdivnější? I když mě Damon pořádně hodně a hnusně zneužil a vyspal se se mnou a potom se na mě… krmil… Prostě ho nedokážu nenávidět. Vím, že je to ten nejkrásnější a nejzápornější, nezlejší, nejnebezpečnější, neironičtější, nejsarkatističtější, nejkrutější, nejbezcitnější, nejidiotský, egoistický upír a šmejd co existuje, vím, že v něm není nic co by se dalo připisovat k lidství, ani k pouhé napodobenině a vím, že není možnost, že by mohl někoho milovat. Protože je to on, kdo všechny nenávidí jen kvůli tomu, že ho zklamal a podrazil Stefan. Všichni takoví nejsou.
"Táhni k čertu s pytlem!" ta slova jsem po něm skoro plivla, ale on reagoval prostě jako stěna, do které někdo kopne. Taky se nebrání. No, asi proto že stěny většinou nemají čím… ale on jo.
"Tam mají pytlů dost, to se neboj…"
Vždyť říkám, jako stěna. Existuje vůbec nějaký způsob, kdy se tenhle idiot naštve? Kdy ho něco rozzuří? Ach, asi ne. Co už. Ale to se nebojte, já na něco přijdu. Tak hloupá zase nejsem, i když si to o mě hromada lidí myslí. Vlastně mám takový dojem, že si to o mě myslí všichni. A už není žádný způsob, jak to řešit. Maximálně to ignorovat a nevšímat si toho, že jsem pro ostatní oči hloupá, neviditelná a dětská…
"Damone!" napomenula jsem ho a osvětlila mu to ještě. "Damone, nech toho, prosím. Alespoň dnes. Mám toho za sebou hodně, jsem unavená…"
Damon kupodivu chápavě pokýval hlavou a najednou jsem se rozhlédla a podiveně si uvědomila, že jsme v docela jiném pokoji, v jiné části domu. Tenhle pokoj jsem ještě neznala. Nebyla jsem tu nikdy.
Byl tak obrovský, že by se sem mohl vejít celý náš dům i s verandou a zahradou. Všude kolem jsem viděla jedině knihy, knihy, knihy, dřevo, dřevo, dřevo, knihy, knihy…
Na levé straně stál dřevěný stůl se sklenicemi a whisky. Aspoň teda myslím, že to byla whisky, těžko říct, protože jsem si nemohla v klidu přečíst název. Motala se mi hlava, ale nebylo to z toho že jsem byla unavená a už jsem doopravdy chtěla spát, ale tím, že jsem byla vzhůru nohama. A způsobil to kdo? No nějaký inteligent, který si mě tak obrátil, abych nebyla jako pytel mouky, ale pytel sena!
A nakonec se mnou ten inteligent žuchnul na postel. Dezorientovaně jsem se otáčela, ale než se mi přestala točit hlava, neviděla jsem vlastně teoreticky vůbec nic. Protože jsem právě před chvílí udělala stojku ve vzduchu díky někomu jinému.
Cítila jsem, jak mi Damon srovnává nohy, abych je neměla nakřivo jako cvok a klaun. A potom mě jen jemně srovnal tělo, abych ležela zkrátka rovně a cítila se dobře a ne nepříjemně. Musím uznat, že to od něj bylo trochu ohleduplné. Co trochu! Vůbec mě udivilo, že na něco takového Damon vůbec pomyslel. Za jiných okolností by ho to ani v nejmenším nezajímalo, ale teď?
Když jsem se mu chtěla podívat do obličeje, nemohla jsem, protože jsem viděla jasně jedině jeho oči, které byli tak neuvěřitelně blízko těm mým! Vypadal ustaraně a se zájmem se na mě díval. Zase to byl ten jiný Damon. Ten, co se stará.
"Jak se daří zádům?" zašeptal mi do ucha a chvíli to vypadalo, jako že se mě chystá políbit. Musela jsem několikrát zamrkat, abych byla schopná mu rozumně odpovědět. Až teď jsem si uvědomila, že mě ani nijak zvlášť nebolí. Třeba tahle postel má na moje záda a celkové tělo nějaký vliv. Akorát že jsem se v téhle posteli cítila neuvěřitelně abnormálně unavená, že jsem cítila, jak se mi klíží oči. Potom to naštěstí přestalo, protože jsem se věnovala odpovědi Damonovi.
"Ale jo, celkem v pohodě. Děkuju!" jsem tak blbá! Nevydržela jsem to a musela jsem odvrátit zrak. Proč jsem to pro pána Boha jen udělala? Musel poznat, že mi není lhostejný a právě to je ta… chyba.
Co to říkám? Že mi není lhostejný? Samozřejmě, že je mi absolutně lhostejný! Nic k němu necítím. Vyspali jsme se spolu protože to chtěl a protože mě ovlivnil a protože… protože prostě chtěl a já ne. I když… nepamatuji si jak jsem reagovala… kruci, proč jen se tohle musí stát jedině mě?
Damon se uculil a dotknul se mého ramene. Asi něco zkoumal, protože se na něj dlouho upřeně díval a prozkoumával ho. Asi přemýšlel nad tím, jestli jsem v pořádku nebo ne. Já věřila spíš té druhé možnosti.
"Budeš v pořádku, Caroline. Teď jdu pryč, ty zkus zatím spát."
A s těmito slovy odešel. A zanechal mě jen s tím zmatkem, který jsem teď měla v hlavě. Nic jiného mi v něm nebylo.

Vyšel ze svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Nerozuměl tomu. Nerozuměl tomu, co se to tu děje. To, že je Caroline jeho "kamarádka" a to kamarádství poskakuje nahoru a dolů podle toho jak se oni dva cítí, to věděl. To respektoval. Jenomže…
To, že ji na nějaký ten čas přestěhoval k sobě, to se rozhodnul sám o sobě. Byla to jeho volba. Jenomže… co očekával? V co doufal? Že to bude všechno v pohodě? Že si ji sem prostě přiveze do penzionu, čas od času jí s něčím pomůže, kdyby jí například bylo mizerně a tím to skončí?
Proč mu jen připadalo, že tohle není konec? Že je to jen začátek něčeho velkého? Pěkně divoký začátek. Netušil proč, ale před chvílí měl pocit, že by ji nejraději políbil! Ne, ne, tohle bude muset nějak udržet. Bylo to jen klamné, nic víc.
Bude se od ní muset pro jistotu držet co nejdál. Ne se jí štítit, jen… nemůže dovolit, aby to přešlo hranice. Tím, že se spolu vyspali a on se z ní krmil, to skončilo. Hnusilo se mu to teď, když na to vzpomínal, ale k jejich společné minulosti to prostě patří. A tehdy ji stejně donutil, aby se s ním vyspala. I když… ovlivnil ji dřív, než zjistil jestli to chce také a nebo jestli třeba ne.
Netušil, jak to bude muset udělat. Ale musí. Je to jediná cesta, neexistuje už žádné jiné východisko. Tehdy jí slíbil, že už se to nikdy nestane a že pokud chtějí být přátelé, budou se od citů k sobě držet dál a od sebe samotných také. Bylo to pravidlo, měla na to právo. Pravidlo pro to, aby mohli být přátelé. Podmínka. Možná, že tohle lidské město, kde dříve vyrostl a kde měl domov, ho trochu měnilo. Cítil na sobě změny. Ale nic ho nezměnilo doopravdy, ne doopravdy.
V tohle stále doufal, i když moc dobře věděl, jak šeredně se mílí. Už v něm nebylo tolik krutosti, aby se ke všem a ke všemu choval jako k dobytku, jako k věcem na jedno použití. Byl jiný. Proto by Caroline nedokázal podruhé ublížit. Už ne.
Zbývá otázka: cítí k němu něco? Myslel si, že se jí zhnusil, ale teď, když k ní byl tak nebezpečně blízko, cítil, že se v jejím srdci něco musí prostě dít. Odvrátila od něj pohled. Její city nejsou lhostejné. Ale jen doufal, že to ještě nepřekročilo meze. Možná k němu doopravdy něco cítí, nebo spíš cítila… MUSEL doufat, že už je to naprosto pryč… už jen kvůli tomu, aby byla v bezpečí a aby jí už znovu neublížil. A aby byla dohoda neporušená.
Jenomže je tady jeden problém. Spala v jeho pokoji a dokonce v jeho posteli. Tím pádem neměl kde spát on a… na zemi ani na pohovce prostě spát nebude. To je docela až moc nepohodlné.
I když to nedělal rád, rozhodnul se. Jeho postel je prostě jeho postel. A navíc se od ní bude držet dál. Nedotkne se jí, neublíží jí. Je to jen jeho kamarádka, jedna z veeeelice, veeeeelice mála. A on jí nesmí ubližovat. Musí ji chránit.
I když nevěděl jak se od ní držet dál, protože se NIKDY od NIKOHO nedržel dál. Jen od Stefana, ale to je jeho bratr…


"Koukám, že jsi neposlechla. Zase. Nemůžeš mě jednou poslechnout a spát, Caroline?"
Koukala jsem se před sebe a nepřítomně civěla i na něj samotného. Celou dobu, co byl pryč, jsem uvažovala nad tím, jestli se ještě vrátí. Nad tím, co cítím, nad tím, co budu dělat… a už jsem přišla na to, že tohle je jeho pokoj. Ani nevím proč. Možná protože, že z téhle postele jsem ho prostě CÍTILA. Jeho vůni. Ta se nikdy nemohla změnit. Voněl tak jedině on. A pochybovala jsem, že by mě odnesl do pokoje Stefana.
"Nemůžu usnout!" oznámila jsem mu jednoduše a prostě a koukla jsem se po dlouhé době na NĚJ. Usmíval se, i se mračil. Dost neobvyklá kombinace.
Povzdechl si. A potom udělal to, co jsem nečekala. Svlékl si pomalu svou černou košili, rozepnul si všechny knoflíky a pohodil ji na to křeslo, které bylo posazené přímo čelem ke stolu. Kalhoty si nesundal.
Podivila jsem se a když viděl můj výraz, chvíli se jen díval, jako kdyby přemýšlel, jestli je to co právě dělá správné, ale potom si v hlavě asi něco ujasnil a já jsem viděla, jak se rychlostí blesku přemístil ke své posteli a začal odhrnovat peřinu.
"Co… co to děláš, Damone?" vyjekla jsem a měřila jsem si ho zmateným a podmračeným výrazem.
Pokrčil rameny. Asi ho to moc nezajímalo. To jsem se ale šeredně pletla. Musel se ovládat, aby se mě nedotknul. Jen doufal, že to vydrží celou noc.
"Je to můj pokoj, moje postel. Budu tu spát. Neboj se, každý na jiné straně. Ne jako minule."
Přikývla jsem a už jsem jen zahlédla, jak se otočil na stranu, abych mu asi nemohla vidět do obličeje a slyšela jsem pouhé: "Dobrou noc, Caroline!"
"Dobrou noc, Damone…!"
Také jsem se otočila na svoji stranu a zamračila jsem se. Ani nemohl tušit, jaký boj se ve mně odehrával.
Víte, jaké to je, ležet v posteli vedle muže se kterým jste už jednou spali a nemůžete se ho ani dotknout, ač vás k tomu srdce i rozum nutí, ale přitom vás srdce i rozum navádějí k tomu, aby jste se od něj držela dál? Myslím, že jste to nikdy necítili tak jako já. Tohle se stalo jen mě.
Nakonec jsem se rozhodla poslechnout tu druhou část a nechat to být. Snažit se od něj držet dál. Bude to tak nejlepší…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama