You're not alone. I promise, Caroline! 4

10. března 2011 v 23:06 |  You're not alone. I promise, Caroline! - Danielle
V MINULÉ KAPITOLE BYLO:
… Celé mé tělo bylo v jednom ohni… Celý obraz se pomalu začínal ostřit a já jsem mohla rozpoznat rozmazané bílé stěny a postel. A … byla jsem doopravdy v nemocnici? Ne, ne, nemohla jsem být v nemocnici! Nebyl přeci nikdo kdo by mě odvezl! Krátce po tom, co jsem omdlela Damon určitě odešel a nechal mě tam… Zrovna když jsem se chystala zavřít oči, jsem uslyšela jak práskly dveře od mého nemocničního pokoje a někdo vešel tiše dovnitř… Díval se z okna a vypadal vzdáleně, jako kdyby se snažil si na něco vzpomenout… Ta osoba, na které mě vždy fascinovaly jeho oči.Damon… Vypadal trochu utrápeně, jako kdyby měl za sebou velice těžký den…Proč mi jen přišlo, že se ten někdo, zvaný Damon, koho velice, veelice dobře znám, začíná měnit? Proč se začíná chovat jinak?... Zachránil mi život. To díky němu jsem tady… Ale proč to udělal? Nikdy v něm nebylo nic dobrého, žádná lidskost… Možná že se jen přetvařuje, aby tak Stefanovi ublížil dvakrát tak moc…. "Skončila jsi se zkoumáním mého těla?"… "Nezkoumala jsem tvé tělo," odpověděla jsem mu hrkavě a odkašlala jsem si, aby můj hlas nezněl tak… nezvykle a špatně… nemelodicky…Damonův koutek úst se jen pozdvihl vzhůru. "Jistě!"… Dal mi jasně najevo že mi nevěří ani slovo z toho co jsem teď řekla… Ano, zkoumala jsem ho… "Tady. Napij se."… Damon se zasmál. "Co jsi čekala? Vodu?"…Rozkašlala jsem se. "Možná. Co to je za sajrajt?"…"Tohle mě tak akorát zabije!"…"Znám lepší způsob,"… Kdybych jen tak věděla, jestli o tom ví máma. Určitě ne. Protože kdyby ano, už by tady byla a vyhrožovala by všem zavřením a zčernáním, kdyby si dovolili jí odporovat a nepustit mě domů… "Kam potom půjdu?"… "O to si nemusíš dělat starosti!"… "U nás v penzioně," oznámil prostě jako kdyby se nechumelilo a sedl si na židli naproti mé postele. … "Jestli nechceš, stačí říct,"… "Děkuji, Damone."… Byl to nějaký muž oblečený do bílého pláště. Doktor…. "Pane doktore! Tak co se děje? Můžu jít domů?" vhrkla jsem a čekala… Těkala jsem očima z Damona na doktora, který stále nic neříkal…

ODCHOD
Doktore, tak jak to vypadá?" zeptal se i Damon, protože to připadalo podezřelé oběma z nás dvou.
"No, abych byl upřímný," začal konečně a já si mírně oddechla. "Abych byl upřímný, nevypadá to vlastně nijak. Lebka není narušená, mozek funguje bez problému, jediná potíž je na psychické dráze a ještě je jeden problém co se týče svalů ve vašem těle a vaší síly, slečno Forbesová!"
Zamračila jsem se. Dosud jsem žila v domnění, že moje síla je docela v pohodě a on si teď přijde a bude tvrdit něco jiného?
Vlastně jsem mu to ale na druhou stranu nemohla mít za zlé. Byl to doktor, přece jenom. Dělal pouze svoji práci.
"Co to znamená?" ujala jsem se slova a snažila jsme se vypadat jako člověk, kterému sil neubývá, ale za to jich má docela hodně. Podle toho jakým způsobem se na mě díval Damon jsem pochopila, že to nevypadá nijak odvážně nebo statečně. Spíš hloupě. Nečekala jsem vlastně ani, že by to mělo opačný účinek.
Doktor se nadechl k odpovědi. "To znamená, že teoreticky by se sice neměla vaše síla ještě snížit, ale možné to je. A síla je k životu hodně důležitá. Vy jste ale nějakým způsobem o většinu z ní přišla. Zajímalo by mě, jak je to možné. Možná tím vším, co se vám teď stalo, slečno.
A z toho tedy vyplívá, že od teď by jste se neměla věnovat ničemu, co by vás nějak oslabovalo. Mohlo by to působit vážný kolaps vašeho organismu a celé tělo by se potom jen těžko dávalo dohromady."
Dívala jsem se do prázdna. Teď jsem měla tisíc chutí mu říct, že mě oooooohromně potěšil. Ale ne, ve skutečnosti jsem na něj byla jedině tak naštvaná. Pokud mi chcete připomenout že na to nemám sebemenší právo, stejně jako to už udělal můj mozek a rozum a nějaká část osobnosti, která je k ostatním lidem vlídná, fajn. Máte na to právo. Ale já to uznávám také. To moje právo bylo trochu méně opodstatnělé. Ten doktor se jen snažil odvést dobře svoji práci a pomoci pacientovi (kterým jsem v tuto chvíli byla já), aby se pokud možno uzdravil a rozhodně se cítil líp. A já to vím. A jsem mu za to hodně vděčná.
Jen mi tak trošku přijde, že je to všechno nespravedlivé. Nespravedlivé… tohle slovo jsem si v posledních dnech oblíbila docela hodně… možná proto, že mi to tak přišlo doopravdy a ne jen v té části mě samotné, která toužila do celého světa vykřičet jak je to nespravedlivé. A že to je nespravedlivé.
Už i tak jsem měla několik problémů. Prvním byla moje matka, která mě přehlíží, ignoruje, dělá svoji práci a nezajímá ji že mi tak docela pekelně ubližuje. Druhým je, že jsem právě odešla z domova a i když jsem před pár hodinami ještě brečela a v duchu jsem si všem možným Svatým stěžovala na to, že nemám kde bydlet a spát, teď mám docela slušnou odpověď. U Damona a Stefana v penzioně.
Jistě, jistě, není to nic špatného, ale nikdo by mi teď nemohl zapřít… tedy, já bych teď nikomu nemohla zapřít, že mám i tak trochu, za vší tou hromadou štěstí a radosti z toho že ze mě nebude bezdomovec, strach. Jo, bála sem se a nebudu to opakovat celý život. Nechci se celý život bát. Ale když půjdu k Damonovi a Stefanovi do penzionu… bydlet s upíry?
Ne, ne, ne. Tohle mě ani tak moc neděsí, jako skutečnost, že budu v docela hodně těšné blízkosti s Damonem. Tohle je to co mě tak moc děsí. Od té doby co jsem se s Damonem vyspala (upřímně, nemám ani ponětí kolikrát to bylo, protože jak říkám, byla jsem díky němu ovlivněná a byla jsem jako chodící nevědomá mátoha-holka) jsem si nějak nezvykla na to, že by se mohlo stát, že budeme spát blízko sebe, ale tak daleko. Tím myslím, v oddělených pokojích…
Musela jsem nad tím pořád přemýšlet. A pořád jsem musela myslet jen na to, jak divné to je. Já a Damon. Kdysi jsme se neostýchaly líbat na veřejnosti, ale od té doby co vím o čem je řeč a co je on zač… mě už ani nenapadlo, že bychom se k sobě někdy v životě mohli ještě vrátit.
Bože proč nad tím vůbec uvažuji? Ani nevím, jak jsem se od té konverzace, kterou jsem vedla předtím, dostala k této. Ale, je pravda, že by mě něco zajímalo. A chtěla bych vědět pravdu. Skutečnou…
Jestli ke mně někdy v životě Damon něco cítil. Nebo jestli to byla jen krátká zastávka před tím, než se začne všem kolem sebe plést do života. Proto přijel. Nikdy mi sice neřekl pravý důvod toho všeho, ale touhle věcí jsem si byla jistá. Určitě přijel kvůli tomu, že chce Stefana mučit každodenně svojí přítomností… a upřímně? Bylo mi to docela jedno. A docela jsem mu to i přála. Myslím Stefanovi. Ublížil Damonovi. Nejsem typ člověka, co by něco takového přál tomu druhému, ale myslím si, že… Stefan toho má hodně, co by měl splatit Damonovi… svému bratrovi.
Určitě to muselo na jeho duši zanechat veliké jizvy, které se nemůžou zahojit. Damonovi jsem ale nikdy neviděla do duše. Počítala jsem vlastně i s tím, že on nikdy nechtěl, aby mu do duše někdy někdo viděl. Odhalit tu slupku, a zjistit co se skrývá pod ní… chtěla bych vědět jaký ve skutečnosti je. Protože to, co předstírá, že je, není on.
"Mám nějakou naději že budu ještě někdy v životě… normální?" otázala jsem se ho, aby nešlo vidět, že jsem nad něčím uvažovala, nebo snad dokonce váhala! Myslím, že jsem to docela dobře zamaskovala.
Doktor přikývl a vrásky z jeho obličeje téměř zmizely.
"Ano, samozřejmě, že ano. Dokonce velikou. Ale upozorňuji vás, že by jste neměla chodit do školy. Ne v nejbližších třech týdnech. Vlastně, tohle jsem řekl vašemu příteli, ale po těchto výsledcích, které jsem o chvíli potom udělal, jsem dospěl k názoru, že čtyři týdny by byli nejlepší."
Přikývla jsem s povzdechem. "Ano, dobře. Děkuji vám, doktore."
"Jistě, není zač, je to moje práce. Ale mohu vás ještě o něco požádat?"
Pokrčila jsem rameny. "Ano." Co tak zvláštního může přeci ještě říct, že? To hlavní mi už řekl.
"Vím, že za šest dní se koná ples Mystic Falls a nepochybně na něj někdo jako vy půjde, proto jsem vám chtěl říci, že máte dovoleno tam jít. Od lékaře. Ale neměla by jste se moc namáhat, ano? Možná že i hluk vám tentokrát nepomůže."
Zamračila jsem se. Ples. No jistě. Jak by na to tady v městečku někdo mohl na jeden den zapomenout? Odpověď je jednoduchá: nijak.
Jenomže já bych byla neskutečně ráda, kdybych JÁ zapomenout mohla. Není cesty zpět, slíbila jsem to mámě, slíbila jsem jí, že tam budu. Je to pro ni důležité. I pro mě to bylo dříve důležité. Ale teď… proboha, nemůžu tam jít! Vždyť ani nemám s kým!
"Myslím že si o to asi ani nemusíte dělat starosti, doktore," objasnila jsem a pokračovala dál. "Já na ten ples stejně nepůjdu, nemám doprovod. Ale slibuji, že si budu dávat pozor. Ani já se nechci rozpadnout!"
Doktor se malinko zasmál a potřásl mi s rukou. "Dobře, v tom případě… Můžete jít. Jak jsem říkal, výsledky jsou stejné jako před hodinou, možná i o trochu lepší. Ale pamatujte na to, co jsem řekl."
Přikývla jsem. "Jistě."
A když se otočil k odchodu, zadumaně jsem ho pozoroval při každém jeho pohybu, než odešel z místnosti a nechal mě tam s Damonem o samotě, což bylo to poslední, co jsem chtěla. Pořád jsem se podvědomě bála. Ale už v tom mám tak moc veliký zmatek, že nevím, proč vůbec…
Povzdechla jsem si a začala svoje nohy směrovat na zem. Podařilo se mi to, i když mě celé tělo děsivě bolelo. Ale bylo to trochu lepší, než před několika minutami. Moje tělo již nehořelo…!
Shodila jsem nohy na zem a chtěla jsem vstát, když v tom jsem si uvědomila, že nemám žádné oblečení. Na sobě jsem měla jen bílé pyžamo, které je typické pro nemocniční pacienty. Ne ale pro mě. Potřebovala jsem svoje oblečení. Kde jen mohlo být? Nikde jsem ho nemohla najít.
"Tady," znovu jsem mírně nadskočila, když se vedle mého pravého ucha objevil Damon a podával mi sukni a tričko. Podivila jsem se, kde to asi tak mohl najít? Nebo mi to snad schoval, abych to nemohla najít já? Dobře, ne, to asi ne.
"Díky," poděkovala jsem mu zakřiknutě.
"Bylo hned za tebou. To je to jediné místo, kam ses nepodívala!" poznamenal a zachechtal se. A zase tam byla ta ironie, ta klasická a upřímně známá, že mě z toho až mrazilo v zádech. V jednu chvíli je jiný, v jednu chvíli je stejný. Jak si mám tedy udělat ucelenou představu o tom, kým je ve skutečnosti?
Přikývla jsem, neměla jsem sílu na to se s ním hádat a seskočila jsem z postele. Trošku jsem zavrávorala a hned jsem na svých bocích cítila ten důvěrně známý dotek. Damonův dotek. To bylo to jediné, co jsem si z našich nocí pamatovala.
"V pohodě, Caroline?" ujistil se a stále ještě mě držel.
Zmateně jsem přikývla. "Ano."
Asi nemusím nijak zvlášť dodávat, že ten jeho náhlý a zcela nečekaný dotek mě zastihnul poměrně nepřipravenou? Člověk by si nemyslel, že se budu cítit tak divně, když už jsme spolu spali. Ale já jsem si uvědomila, že tehdy to vlastně muselo být jen z Damonovy strany. Z té mé ne.
Tak proč k němu cítím… co? Zbylo snad po té noci něco, čeho jsem si nevšimla? Nějaký následek? Těžko by mi totiž po tak dlouhé době i teď silně bušilo srdce při vědomí, že se mě dotýká a je jen kousek ode mě…
A potom to bylo všechno pryč. Damon si asi uvědomil co dělal a sundal z mého těla ruce dřív, než, podle něj začnu křičet nebo mu nadávat. Asi se nechtěl hádat. Netušil, jak moc jsem si přála, aby se mě stále ještě dotýkal.
Ne! Něco jsem si slíbila! Slíbila jsem si, že tohle musí skončit.a ono to skončí. Musí. Není jiné východisko. Vlastně k němu cítím pouhé přátelství s "menší" historií, no tak co, že jo? Hm?
Navíc pro něj jsem jen holka, která se zhroutila.
Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala všechny ty myšlenky, co mě teď napadly a přetáhla jsem si silou vůle pyžamo přes hlavu. Díky Bohu, že jsem na sobě měla alespoň to spodní prádlo!
Damon se zrovna otáčel, aby Caroline popohnal, když v tom si všiml toho, v jakém stavu se nachází. Takhle ji už dlouuuuuho neviděl. Byla nádherná. Polonahá, jen v krajkované černé podprsence a kalhotkách stejného druhu. Štíhlá postava se k ní hodila nejvíce, černá jen zdůrazňovala jak moc jí to sluší…
Ne, ne, ne. Na co to jen myslí? Tehdy bylo TEHDY a navíc, neměl už absolutně žádné právo na to si sní zahrávat. Stačí už to, že se skoro nenávidí za to, co jí udělal minule… věděl, že to nebylo správné. Ale nikdo jiný neví o tom, jak toho nyní lituje…
Zajímalo by ho, proč se o ni začal bát před chvílí… Stejně jí totiž nic nebylo. Jen se držela za bok… měl by s tím už přestat, není to správné. Všichni by mu to mohli vyčítat… i on sobě samému.
"Ehm, Ehm," odkašlal si a já na něj upřela zvědavý obličej. Samozřejmě, že jsem věděla, oč se jedná.
"Co?"
"Měla jsi mi říct, abych vypadnul a nechal tě tu o samotě!" dodal, ale všimla jsem si toho, že ještě stále z mého těla a ze mě celkové nespustil oči.
Pokrčila jsem rameny, jako kdyby mi to bylo úplně jedno a začala jsem se pomalu oblékat.
"Pokud jsem si dobře všimla, Damone, nikde tady není ještě jiný pokoj, například koupelna. Takže. A navíc, pokud si pamatuji, i když toho rozhodně není mnoho, už jsi mě takhle viděl. Minimálně jednou. Tak si nestěžuj. A počkej, než se obleču."
Damon odvrátil pohled a sklopil oči k zemi. Pamatovala si na to. Samozřejmě, že si na to pamatovala. Musela. Děsivě jí zasáhnul do života, tak moc, že se za to až styděl. Zneužil takhle už tolik dívek, ale u žádné necítil takovou vinu za to, co jim udělal. Bylo to snad tím, že Caroline byla přítelkyně Eleny, Bonnie, Stefana, dcera Lisy…? Ne, ne, ne. Každopádně na to bude muset časem přijít.
Oblekla jsem si zbytek oblečení a podívala se nedočkavě na Damona. Nemohla jsem se dočkat toho, až konečně budu stát venku před budovou a radovat se z čistého!vzduchu. Tohle bylo prostě nedocenitelné!
"Jdeme?"
Damon přikývl, otevřel mi dveře, kupodivu dokonce počkal, než projdu já a potom prošel i on.
Celou cestu ven z budovy jsme mlčeli. Až když jsme dorazili ven, rozesmála jsem se a měla jsem sto chutí Damona objat.
Zarazila jsem se asi deset centimetrů od něj a odkašlala si. Dobře, tohle nebyl dobrý nápad. Opravdu ne.
"Jedeme… do penzionu?"
Damon přikývl. "Jo. Jedeme. Nastup si."
Skoro jsem si ani nevšimla jeho auta…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama