You're not alone. I promise, Caroline! 3

10. března 2011 v 23:05 |  You're not alone. I promise, Caroline! - Danielle
V MINULÉ KAPITOLE BYLO:


"Vaše přítelkyně, myslím že se jmenuje Caroline, měla zkrátka veliké štěstí, že jste tam byl. V případě, že by tam nebyl nikdo, kdo by ji mohl zachytnout než se převrátila… neumím si představit jak by její výsledky hlavy vypadaly teď."… "Ta dívka omdlela ze silného prochladnutí. Musela tam sedět už dobré půl hodiny, možná i déle!"… "Slečna Caroline musela v blízké době, hodně blízké, možná ještě dnes, utrpět velice rozsáhlý šok. Něco, co ji vyděsilo, co způsobilo že dostala silný strach a depresi. Proto také omdlela…"To záleží na to, jaké výsledky bude mít za přibližných pět hodin. Pokud je bude mít dobré, může jít… domů."… "V každém případě by alespoň dva týdny neměla chodit do školy. Možná i tři týdny. Měla by odpočívat a mít klid tam kde se o to bude snažit."… "Dobře, v tom případě si ji na chvíli "přestěhuji" k sobě domů. Myslím, že jí to vadit nebude."… "Dobře, v tom případě je to v pořádku. Pokud vám to samozřejmě nebude vadit. Ale s její matkou by jste si promluvit v každém případě měl. Je to nutné. Nemocnice potřebuje vědět, že rodiče ví o umístění dceři do tohoto zařízení, pane Salvatore."… "Co chceš?" štěkla na něj a posadila se rychle do křesla. Damon se usadil na pohovce přímo naproti ní…"Chtěl jsem tě o něčem informovat. Ale první ti něco řeknu. Liso, nemohla by jsi toho už konečně jednou v životě nechat a začít se starat o svou dceru? Protože je jenom jedna a práce to není."… Caroline jsem musel vlastnoručně odvést do nemocnice, protože prochladla a omdlela. Doktor říkal, že utrpěla rozsáhlý šok a poranění hlavy."… "Ty mi nebudeš říkat co MÁM dělat a co NEMÁM dělat Damone. Jsem dospělá osoba!"… . "Dospělá, ale hloupá a pošetilá. Pohádaly jste se a to je asi také důvod, proč odpadla, takže ti nedovolím abys tam jen tak přišla a odvedla si ji domů, kde se bude cítit stokrát hůř."…Lisa si odfrkla. "Odkdy se TY zajímáš o to co je správné dělat?! A hlavně od kdy máš o někoho starost? Zvlášť o mou dceru?!"… "Tohle je lepší. A zajímám se o ni. Je to Caroline. Člověk, který potřebuje pomoc… " Dcera je důležitější! Tak si práci přestaň tahat domů. Protože pokud to ještě uděláš, mám takový dojem, že to s ní sekne úplně!"… "A jestli tě to zajímá… bude u mě."… "A co Stefan? Ví o tom všem?!" "Nepotřebuje to vědět!" prohlásil ledově Damon a tentokrát se o to, aby zněl chladně nemusel snažit…"Je to tvůj bratr!"… "Je to idiot!"… "Damone! Bude s tebou v bezpečí? Vyléčí se? Bude v pořádku? Pomůžeš jí?"… "Nenechám ji v tom," odpověděl tiše.

NEMOCNICE

Au. Tohle bylo to první, co jsem si pomyslela, když jsem se pokusila otevřít oči. Pálily mě, i když jsem se na nic nedívala. Cítila jsem ostrou bolest na hlavě, i když jsem si byla jistá, že jsem se o nic nepraštila. Cítila jsem bolest vlastně ve zkratce po celém těle. Byla až ohromující. Celé mé tělo bylo v jednom ohni.
Kořen stromu. Damon. Hádka s matkou. Když jsem se snažila vybavit si to, co se stalo, tohle bylo to jediné. Ale bylo to jinak. První jsem se pohádala s matkou, potom jsem utekla z domu v chatrném oblečení, rozplakala jsem se a… musela jsem silně zapřemýšlet, co bylo potom, ale to nebylo moc lehké, protože mě bolela hlava.
Ach ano, potom jsem se zastavila u toho kořene, který byl nablízku. A poootom… tam přišel Damon. Něco mi říkal. Co mi to jen říkal? Nemohu si vzpomenout, Bože! Proč se tohle musí stát jedině mě?
A matka… zapřemýšlela jsem nad tím, jestli ji hodně naštvalo, že jsem utekla a neví ani v nejmenším kde jsem. Ale potom…
Rychle jsem otevřela oči i přes tu oslepující bolest, která se ve mně usadila, protože jsem si najednou nebyla jistá tím, jestli vůbec JÁ vím, kde jsem.
Celý obraz se pomalu začínal ostřit a já jsem mohla rozpoznat rozmazané bílé stěny a postel. A … byla jsem doopravdy v nemocnici? Ne, ne, nemohla jsem být v nemocnici! Nebyl přeci nikdo kdo by mě odvezl! Krátce po tom, co jsem omdlela Damon určitě odešel a nechal mě tam. Že by mě snad našel nějaký cizinec? Nebo někdo ze známý a najednou vyjde ze dveří a pozdraví mě s úsměvem na tváří a šálkem dobrého čaje?
Dobře, má představivost sahala až dalece. Ale to teď nebylo nic co bych mohla řešit.
Pocítila jsem touhu si zívnout, ale neměla jsem k tomu odvahu. Bála jsem se, že by se mi mohlo v těle něco zlomit, nebo prasknout… Bože, jsem hloupá. Nevím, co mě to teď tak popadlo.
Zrovna když jsem se chystala zavřít oči, jsem uslyšela jak práskly dveře od mého nemocničního pokoje a někdo vešel tiše dovnitř. Ten NĚKDO měl asi za to, že ještě stále spím, ale já jsem dobře při vědomí.
Zaměřila jsem na něj svůj zrak a nestačila se divit. Ten, kdo vešel do mého pokoje a dokonce nesl i sklenici vody, nejenže nevěděl, že jsem vzhůru, ale dokonce nevěděl, jaký šok mi připravil teprve on. Díval se z okna a vypadal vzdáleně, jako kdyby se snažil si na něco vzpomenout.
A já ho znala. Byla to ta zvláštní osoba, ke které jsem nikdy nezjistila, co ve skutečnosti vlastně cítím. Osoba nezměněná a stará, ale mladá. Osoba, která se stále obléká do černé a i teď na sobě měla černé tričko, černou koženou bundu a černé kalhoty. Ta osoba, na které mě vždy fascinovaly jeho oči.
Damon.
Prohlédla jsem si ho. Vypadal trochu utrápeně, jako kdyby měl za sebou velice těžký den. Nepochybně to byla i pravda. Damon nebyl ten typ člověka, který by se neusmíval každou vteřinou, ale naopak mračil. Vždy byl veselý, dokázal tím nakazit i okolí a z ničeho si nedělal hlavu.
Ale teď to bylo jiné. Proč mi jen přišlo, že se ten někdo, zvaný Damon, koho velice, veelice dobře znám, začíná měnit? Proč se začíná chovat jinak? Teď mu nebudu moci říkat že je to idiot. Nemůžu. A chápala jsem moc dobře proč.
Zachránil mi život. To díky němu jsem tady. Nikdy bych to do něj neřekla. Měla bych mu poděkovat. Zaslouží si to. Ale proč to udělal? Nikdy v něm nebylo nic dobrého, žádná lidskost. Tak proč teď najednou?
Nebo se v něm možná mýlím. Možná že se jen přetvařuje, aby tak Stefanovi ublížil dvakrát tak moc. Otázka ale zní, jestli ze sebe někdy shodí tuhle masku arogantnosti. Asi ne, co si budeme nalhávat. Damon byl, je a vždycky bude ten ironický, sarkastický, zaslepený a krutý upír. Co nenávidí svého bratra a všechny okolo. A já… já nejsem výjimka. Ale proč mě tedy zachránil?
Byla jsem na vážkách.
"Skončila jsi se zkoumáním mého těla?"
Damon promluvil tak tiše a tak pomalu a pobaveně, že by se normální člověk za normálních okolností nevylekal. Jenomže v pokoji bylo až na zurčení vody z umyvadla ticho a já jsem byla tak zamyšlená… a uvažovala jsem. To on mě vytrhl z úvah.
"Nezkoumala jsem tvé tělo," odpověděla jsem mu hrkavě a odkašlala jsem si, aby můj hlas nezněl tak… nezvykle a špatně… nemelodicky.
Damonův koutek úst se jen pozdvihl vzhůru. "Jistě!"
Dal mi jasně najevo že mi nevěří ani slovo z toho co jsem teď řekla. On má prostě oči všude! Udělal dobře, ani já jsem si nevěřila. A věděla jsem velice dobře, stejně jako on ostatně, že jsem neřekla pravdu, ale lež. Ano, zkoumal jsem ho. Jeho tělo, jeho držení těla, jeho pohled, oči, tvář… přemýšlela jsem o jeho celkové podstatě o tom, proč mě zachránil, o tom, jak se najednou začal měnit… ale to on nemusel vědět. Ne ode mě. A i pokud ano, ne teď.
Neodpověděla jsem mu, ale pozorovala jsem ho jak zvedá ladným způsobem skleničku s vodou a nese mi ji k posteli. Jak to, že měl takové dokonalé způsoby?! Jak to mohl dokázat? Bylo to snad tím, že to byl upír? Ale právě upír by měl být neohrabaný a… ošklivý. No, to asi moc nedokazovalo mou teorii, protože když jsem se podívala na Damona… viděla jsem cokoliv, jen ne neohrabanost a ošklivost.
"Tady. Napij se."
S přikývnutím jsem ho poslechla a napila se. Jenomže hned o necelou vteřinu později jsem celý obsah doušku vyplivla ven, hlavně pryč z mého těla.
Damon se zasmál. "Co jsi čekala? Vodu?"
Rozkašlala jsem se. "Možná. Co to je za sajrajt?"
Damon zakroutil nevěřícně hlavou. "Nevím. Řekl bych že nějaký lék, co ti může pomoct, Caroline."
"Tohle mě tak akorát zabije!" odfrkla jsem si a se sklenicí v ruce sledovala Damona. Netuším, na co mohl myslet.
"Znám lepší způsob," poznamenal Damon a čekal až to vypiji. Věděla jsem, o čem to mluví. Jen se mi nechtělo na to teď nijak reagovat. Kdybych totiž otevřela ústa, vyplila bych to ven znovu.
Musela jsem se silou vůle držet. Vlastně jsem se musela držet i okraje postele, abych se z toho pachu té "vody" a jejího původu nevyvrátila.
Damon mě pozoroval, ale ani náhodou to nevypadalo zkroušeně, přesně jak jsem se cítila a jak jsem vypadala já. Určitě si to musel užívat. Vidět člověka takhle, jak trpí, i když to ve srovnání s tím co už stačil zažít on není vůbec nic. Neuměla jsem si představit, jak se cítil, když… byl přeměněn.
"Hodila" jsem se sklenicí na stoleček hned vedle mě a upřela oči na Damona. Veselost ze mě vyprchala už dávno. Což on stále ještě nemohl jaksi pochopit.
"Spokojen?"
Pozdvihl jedno obočí. "Já? To ty jsi ta kdo tady leží a potřebuje pomoc!"
Zabořila jsem se zpátky do polštáře a dívala se do stropu. Kdybych jen tak věděla, jestli o tom ví máma. Určitě ne. Protože kdyby ano, už by tady byla a vyhrožovala by všem zavřením a zčernáním, kdyby si dovolili jí odporovat a nepustit mě domů.
Ale třeba už to věděla. Nemocnice jí určitě zavolala. Jenomže… to jsem pro ni doopravdy tak… tak bezvýznamná, že nepřijde do nemocnice navštívit ani svoji vlastní dceru? Ale vlastně to bylo dobře poslední dobou si uvědomuji, že ona asi ani nemá ponětí o tom, že nějakou porodila.
Kdyby přišla, všechno by se ale začalo opakovat. Neměla bych tady vůbec sebemenší klid. O tom jsem byla přesvědčená. Možná bych tomu, kdo se o to postaral, měla poděkovat. Zasloužil by si to.
"Kam potom půjdu?" pronesla jsem potom pomalu do ticha, když jsem si začínala uvědomovat závažnost situace. Nemohla jsem jít domů, tam by čekala moje máma a stejně by mě zase jen přehlížela, nebo se se mnou hádala. Do hotelu, to také nepřicházelo v úvahu. Neměla jsem s sebou peníze a domů jsem si pro ně tedy rozhodně nehodlala jít. K Eleně… to by mě ani ve snu nenapadlo, jednak proto že by tam určitě měla zase Stefana a Bůh ví, co by dělali (vlastně to vím i já, není to tak těžké uhádnout) a jednak i proto, že se to rovnalo sebevraždě. Elena mě skoro nevnímala, jedině se mě někdy čas od času zeptala na to, jak se mám, na to, jak to jde s mámou a nebo co se se mnou děje že jsem tak bledá. Tuhle větu si hoodně oblíbila, protože tím maskovala že o tom, v jaké jsem nyní situaci, neví zhola nic. Takže… nikoho jiného, komu bych NEVADILA, jsem neměla.
Damon se usmál. "O to si nemusíš dělat starosti!"
Překvapeně jsem vydechla. "Jak nemusím?! Nemám kde bydlet! A to si nemám dělat starosti?!"
"Máš," odporoval Damon a já jsem se zamračila. Ne, nemám, ale to nebylo nutné mu říkat. On si stejně bude tvrdit svoje.
"Jo? Kde?"
"U nás v penzioně," oznámil prostě jako kdyby se nechumelilo a sedl si na židli naproti mé postele.
Dobře, tohle už na mě bylo trochu moc teda. Podívala jsem se na něj znovu, ale tvářil se celkem důvěryhodně. Co se to s ním vážně kruci děje??? Mění se? Protože to tak očividně vypadá! Ale… vždyť mě tehdy jen využíval, tak proč teď chce předstírat, že se o mě zajímá?! Nebo stará???! To není normální, rozhodně ne na něho.
"A…a…a…ale… to ti budu překážet."
Na nic jiného jsem se nezmohla a on to očividně zaregistroval.
"Jestli nechceš, stačí říct," prohlásil nakonec, ale moc dobře věděl, že tohle já neřeknu. Potřebovala jsem někde bydlet. Ať už to bylo kdekoliv. Neměla jsem na vybranou. A musím uznat, že jsem se trochu těšila i na to, že ho budu prudit.
Ne, to jsem myslela z legrace. Nemohu ho prudit. Pořád mám na mysli, že mi zachránil život.
"Děkuji, Damone."
Kývl a chtěl ještě asi něco dodat, když v tom se otevřely dveře od pokoje. Podívala jsem se na toho kdo právě vešel. Byl to nějaký muž oblečený do bílého pláště. Doktor.
"Pane doktore! Tak co se děje? Můžu jít domů?" vhrkla jsem a čekala. Těkala jsem očima z Damona na doktora, který stále nic neříkal…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama