You're not alone. I promise, Caroline! 11

10. března 2011 v 23:18 |  You're not alone. I promise, Caroline! - Danielle
V MINULÉ KAPITOLE BYLO:

Jak říkám, bratře, necítím její krev. Většině upírů by se to možná zdálo báječné a nemuseli by se tolik ovládat, ale jak říkám, necítím ji. A v tomto případě je to spíš asi problém. Dost těžko můžeme předpokládat že je to sto let stará upírka která vypadá jako člověk a stárne jako člověk. Že?"… "Řekneme jí to?"… "Samozřejmě, že jo! Má právo to vědět! Koneckonců, když se nad tím zamyslíš, jedná se o ni!"… "Kam jdeš?!!"… "Za Caroline. Nechci, aby byla sama," dodal skoro něžně a sám se podivil, jak bizarně mu to zní… Stefan překvapeně nadzvednul obočí. Neočekával od bratra takové gesto. Udivilo ho, že se o ni vůbec stará. Když ji sem přivedl, měl za to že ji nechá prostě odpočívat a vypaří se, aby si mohl chodit po svých čertech a nahánět šestnáctileté sedmnáctileté studentky, se kterými by si mohl užít…"Co tvoje zábava?"… "To počká."… . Jeden z těch koláčů jsem si naložila na talířek a džus jsem si nalila do čistě bílé a vybroušené sklenice…."Přišel jsem o něco? Héj, máš ležet!"… "Uvažovala jsem nad tím, jestli by jsi mě někdy nemohl pustit ven. Víš jak to myslím," dodala jsem hned rychle a hlasitěji když jsem zaregistrovala jeho touhu mě přerušit a zase začít s kázáním, "jen se třeba projít, nebo tak něco."… "Co mám s tebou dělat. Ale až zítra. Dnes budeš ležet, zlatovlásko,"… projel mi rukou v blond vlasech a bez toho, že bych mu mohla odpovědět, protože jsem byla mírně šokovaná a překvapená, zase odešel. … "Zapomněl si ještě něco?"… "Jo. Neboj, nebude to vůbec na dlouho. Jen jsem ti přišel říct, že jsem se rozhodnul jednat."… Těsně před tím, než za sebou klasicky zase zavřel dveře a nechal Stefana sedět u stolu s perem v ruce a v šoku, řekl jednu větu, která vše měnila….."Promluvím si s Katherine!"


TY JSI BLÁZEN!!

"Cože?! Ty jsi se zbláznil!" zařval na něj Stefan a docílil toho, že mu křičelo i obočí. Damon se tomu ale jen zasmál a pohodil rukama.
"To je stará věc, Stefe."
Stefan si provokativně založil ruce na prsou. "Jo, fakt? A jak to chceš udělat? Zajdeš si na policii, zavoláš matku Caroline a řekneš jí něco ve stylu: "Promiňte, šerifko, nemohla by jste mi zjistit, kde je Katherine Piercová, brutální 600setletá upírka se sklony manipulovat s lidmi, abych se jí mohl optat na to jestli není vaše dcera mentálně narušená osoba, u které necítím krev?"!"
Damon se nad tím zamyslel. No jo, vlastně měl tak trochu pravdu. Nemohl jít za šerifkou, aby se jí zeptal na to, kde je jeho dávno zapomenutá láska z dávných časů. Vlastně není nijak moc dávno zapomenutá. Ale byl si jistý tím, že ji najde. Musí ji najít. Věděl, že miluje Stefana. Tím pádem se jisto jistě bude potloukat někde kolem. A on si ji najde. Teď už musí. Závisí na tom mnoho.
"A víš že jo? Zkus si to ale sám. Jsem sice blázen a rád riskuji, ale takhle riskovat, tak takový blázen zase nejsem!" cukroval Damon a svíral v ruce kliku od dveří, kterou se úpěnlivě držel.
Stefan pokroutil hlavou, jako kdyby si myslel, že tohle není nejvhodnější doba na vtipy. No měl pravdu. Tohle doopravdy nebyla moc dobře vybraná doba na to, aby někdo vtipkoval a nebral věci vážně.
"Mluvím vážně Damone!"
"I já," odvětil Damon a pohledem bratra zkoumal, no nic nevykoumal, jako obvykle, když se to jeho bratříček pokoušel moc dobře tajit.
"Jen se snažím brát věci tak, jak jsou, Stefe!"
Stefan se mírně zasmál a znělo to až příliš zle, tak zle, že to překvapilo i Damona, který je zvyklý na daleko horší věci.
"Ty, Damone? Ty si je vždycky nádherně přikrášlíš!" dodal, načež jen sledoval, jak se Damon na patě obrací a má v úmyslu odejít.
Ne, ne, tohle ale nechtěl. Nechtěl ho naštvat, ani urazit. Teprve později si uvědomil, že to co řekl možná skutečně byla chyba.
Než za sebou zavřel dveře, oznámil dutě a naštvaně bratrovi.
"Bratříčku, přišel jsem za tebou jen proto, abych ti to oznámil a ty jsi nebyl překvapený, až ti o tom řeknu. Klidně jsem to mohl udělat tak jako vždycky, když něco chci. Zjistit, kde je, zavolat ji, promluvit si, zabít ji a pomoct tomu, na kom mi záleží!
Ale fajn, ty máš vlastně svou hlavu. No tak jo! Víš co, nepotřebuji tvoji pomoc. Na chvíli jsem měl nepatrný bláznivý nápad, že se snad zajímáš o to co se děje s člověkem, na kterým mi záleží, ale asi to byl vážně planý poplach. Jakmile si nedělám z něčeho legraci já, činíš tak ty. Ale víš co? Dělej to.
Zavolám Katherine, ta sem přijde a je mi upřímně úplně jedno, jakou spoušť tady zanechá. Risknu to. Pokud mi řekne, co je s Caroline, nezabiju ji. Slíbit to sice nemohu, ale i tak je to docela přijatelné. No a pokud mi to neřekne, víš co udělám.
Tak čau!"
Bouchnul za sebou dveřmi tak silně a hlasitě, že dvě tabulky skla vylétly ze dveří a dopadly za velkého třesku na zem, kde se rozprášily na tisíce kousků. Stefan se je ale ani neobtěžoval zvednout.
Povzdechl si a chystal se jít za Damonem a omluvit se mu, protože se doopravdy choval jako prachsprostý idiot, ale v tom se dveře otevřeli znovu, jen s tou výjimkou, že v nich nestál Damon, rozzuřený a panovačný a mimořádně a nebezpečně až vážný. Byla to Elena. Jeho krásná Elena.
"Ahoj, Stefane. Co je to s Damonem? On byl v tvém pokoji? Není nemocný?"
Ach, pomyslel si přitom Stefan a zakroutil hlavou, ani nevěděl zda na Elenu,nebo jen tak pro sebe. První věta, kterou pronese, a musí se hned týkat jeho bratra, kterého se mu mimořádně podařilo naštvat. Jindy by to oslavoval a napsal klidně i do kalendáře, nebo z toho udělal veliký kilometrový billboard, aby ho naštval ještě víc, ale dnes víc než kdykoliv jindy mu to bylo moc líto.
Zaostřil na ni zrak.
"Ne, není. Dnes tu byl dokonce už dvakrát. Nebo třikrát. Byl tu tak často, že se mi to už i plete. I přes svoji přísahu, že sem už nikdy v životě nevkročí!"
Elena nadzvedla obočí a sedla si vedle svého přítele, ač upířího. Dal jí ruku okolo ramen a klidně vydechoval. Musel se z té situace nějak dostat.
"Aha. A co se stalo, že vyletěl tak naštvaně a uraženě?"
Stefan se zamračil. "Zjistil, že necítí krev Caroline a už je to delší dobu. Mluvili jsme o tom, ale Caroline musí být člověk, protože si nic jiného představit neumím. A kdyby byla upír, rychle by se vyléčila. A navíc by neomdlela.
A Damon se rozhodnul promluvit si o tom všem s Katherine. Chce ji najít, aby se jí zeptal, jestli je proti tomu něco, s čím by se mohlo proti tomu bojovat. Chce ji požádat o radu. A já jsem ho naštval, protože jsem si z něj utahoval a zrovna v tu uvili!"
Stefan zaklel a Elena jen nechápavě kroutila hlavou.
"V jaké chvíli?"
Stefan se na ni podíval pohledem zraněného člověka, kterému bylo už před hodně dlouhou dobou ublíženo a dnes se to ještě zopakovalo a prohloubilo.
"Ve chvíli, kdy mi pravděpodobně věřil."

"To jsi tam teda nebyl dlouho, usmála jsem se na něj když jsem slyšela jeho kroky před kuchyní. Ležela jsem na pohovce a když si to uvědomil, lehce se pousmál a poukázal rukou na moje záda.
"Už jsou v pohodě?"
Rozzářila jsem se jako sluníčko.
"A víš ty, že jo? Včera večer to ještě strašně bolelo, ale dneska už je to o hodně lepší. Dokonce mě skoro nebolí. Tenhle dům na to má asi nějaké zázračné účinky. Cítím se o hodně lépe. Děkuji."
"Za co?" nechápal Damon a posadil se vedle mě, přičemž se mi pokusil přikrývku přihrnout ještě co nejvíc ke krku, ale to jsem jen zavrtěla hlavou a odhrnula ji. Bylo mi docela teplo i bez toho abych vypadala jako víla v zimním spánku, přikrytá až po ramena.
"Za to, že jsi mě tu nechal."
Usmál se a krátce a jemně mě políbil na čelo. Byla jsem na vrcholu blaha z toho, že všechny hranice již padly a my dva se už nemusíme bránit, abychom se mohli milovat. Netušila jsem sice, jestli mě Damone skutečně miluje, ale v tu chvíli nebylo daleko k tomu, abych uvěřila. Doufala jsem v to. Věřila jsem v to.
"Kdykoliv budeš chtít," zašeptal a vtisknul mi další jemný polibek do vlasů.
"Měním tě," zasmála jsem se tomu tiše, jako kdybych se bála, že mě někdo uslyší. Byla jsem si moc jistá tím, že mám pravdu. Ok, možná že až moc… ale za těch pár dní jsem toho byla svědkem. Respektive za tři dny. Za tu dobu se toho dokáže hodně stát, až by jste se divili… já se divím.
Nadzvednul jedno obočí. "Joo?"
"Jo."
Koutky jeho úst se zvedly v radostné grimase.
"Z části jsem i rád. Bleško, to už ale nedělej. Ničíš moji zlou pověst…!" uchechtal se a já měla co dělat, abych se nerozbublala smíchy.
"Ale buduji tu dobrou," namítla jsem vášnivě, až to dopadlo tak, že mě objal a přivinul k sobě. Když jsem tam s ním tak seděla a objímali jsme se, rozhodla jsem se tak nááádhernou chvíli přerušit a zeptat se ho na to, co mi už pekelně dlouhou dobu leželo v žaludku. Potřebovala jsem to vědět. Potřebovala jsem vědět informace a skutečnosti. To, co se kolem mě děje. Potřebovala jsem vědět pravdu.
"Ty, Damone," začala jsem, odtáhla se od něj a nebezpečně mu pohlédla do očí. "Co se tu děje?"
Povzdechl si a sklonil hlavu. Přemýšlela jsem nad tím, co mi chce říct. Něco jsem tušila, ale úplně jsem se mýlila. Nemohlo jít o jeho bratra Stefana, protože to by spíše bublal vzteky, ač hranými, a ne smutkem. Něco mi tajil. Něco moc a moc důležitého. Jsem tak hloupá, že stále netuším co?
"Asi bych ti to měl říct."
Usoudil nakonec a já jen přikývla, co nejrychleji a nejpravděpodobněji to šlo.
"Jo, to teda jo. Jedná se o mně, že jo?"
Přikývl. "JO. Víš, když jsem tě políbil… trošku jsi mě vlastně překvapila."
Zamračila jsem se. Cože? Čekala jsem vlastně cokoliv, ale tohle ani zdaleka. Jak jsem ho mohla překvapit? A čím jsem ho vůbec mohla já překvapit? O čem to proboha zase mluví? Musím se vždycky všechno dozvídat jako ta poslední?
"E?" hlesla jsem nahlas, jakože nerozumím.
Povzdechl si znovu. Byla to bezedná studna smutku.
"Necítím tvoji krev. Nikdy jsem ji necítil. Proto jsi mě vyděsila. Proto jsem hned šel za Stefanem. Promiň, nechtěl jsem ti to tajit, ale… musel jsem. Aspoň tu chvíli, než se rozhodneme co dál!"
Zamračila jsem se. Cože? Proč tohle říká? Jak může necítit MOU KREV? Je se mnou něco špatně? Vždycky jsem si myslela že jsem narušená jen psychicky, ale i fyzicky a "krevně"?? to se mi zdálo nepravděpodobné.
Ale naopak to všechno až moc dobře zapadalo do sebe. Tak proto! Tak proto mě přestal líbal a šel za svým bratrem, do pokoje, kam nikdy už nechtěl vejít, dokonce se proti tomu zapřísáhl! Ach Bože… ne, ne, ne, musím to brát… jinak než negativně!
"A-a-aha. A co ses rozhodl udělat?" vykoktala jsem nakonec a zírala na něj urputným pohledem.
"Jsem si jistý, že je jen jeden jediný člověk, který o tom bude něco vědět. Ten, který mi pomůže, i když ji možná budu přesvědčovat hodně dlouho, ale stojí to za to.
Katherine."
Moje vrásky se prohloubily o to více. Jak může chtít jít za tou psychotickou mrchou? Vždyť je to šílenství!! Ale… ostatně, právě řekl že je to jediná osoba, který mi může pomoci… to stojí za ten risk.
"Dobře."
Udiveně zavrtěl hlavou a zkoumal mě pohledem. "Nic nenamítáš? Proč?"
"Chci vědět co je se mnou špatně. Víš, kde ji hledat?"
Damon přikývl. "Jo. Vím. Asi."
"Kde?"
Nezaváhal ani na vteřinu, ale přesto jsem v jeho očích uviděla malý záblesk nerozhodnosti a strachu z dopovědi, dávné bolesti.
"V domě, kde jsme dříve bydleli. Tady v Mystic Falls... Já, Stefan otec, matka. Tam bude. Určitě věděla, že ji tam jednou budeme hledat."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama