You're not alone. I promise, Caroline! 1

10. března 2011 v 23:00 |  You're not alone. I promise, Caroline! - Danielle
About: Tato povídka je o Caroline, kterou všichni znají jako ztřeštěnou holku s blond vlasy, ale uvnitř je osamocená. Když se děsivě pohádá s matkou, která ji ignoruje a dělá jako kdyby ji neviděla, uteče z domova ven a první kdo ji najde a odveze do nemocnice, je Damon. Kvůli prochladnutí doktor rozhodne, že by měla zůstat doma. Ale domů se vrátit nechce, takže se Damon rozhodne jinak: "přestěhuje" ji do penzionu. Damon a Caroline si začínají hodně rozumět, Damon jí pomáhá aby se necítila samotná a je to právě ona, kdo ho mění. Caroline si hodně brzy všimne že i on mění ji. A její city jdou napovrch. Jak to všechno skončí?
ŽIVOT JE NA NIC

Všechno se mi to hroutí. Úplně všechno. Začala jsem si to uvědomovat už na začátku ročníku, ale to jsem byla ještě až moc hloupá na to, abych si přiznala, jak krutě na tom ve skutečnosti jsem. Přitom se nestalo nic zvláštního. Tedy, ne nic divnějšího než každý jiný den. Děsivý den.
Už tři roky vím, že bych si měla zvykat na to, jak mě berou ostatní. Připadám jim jako hlupák s blond vlasy, který neumí nic jiného, než se jen hloupě usmívat, nosit krátké sukně a stupidně reagovat na vše, co mi někdo řekne, nakupovat a nutit k tomu dokonce i mé nejlepší kamarádky, starat se jen o sebe a o svůj vzhled a na ostatní lidi kolem sebe úplně zvysoka kašlat.
Dobře, blond vlasy mám, to ví úplně každý, nebo spíše vidí. Už dávno jsem si je chtěla trochu obarvit, ale měla jsem strach, co by na to spolužáci řekli a co by na to řekla moje máma. A hlavně aby se mi nikdo nesmál. Ale hlupák? Všichni moc dobře víte, že já prostě nejsem typ člověka, který umí s tím druhým mluvit dvě hodiny. Dokonce bych to nedokázala ani co se týče oblečení. Ale… jak mám reagovat na ty hromady lidí, kteří se se mnou snaží bavit? Někdy jsem doopravdy nepříjemná. Přiznávám to. A je to další z těch hodně věcí, co na sobě nenávidím.
Jednodušší by bylo vlastně říct, že nenávidím celkovou svou podstatu. Proč jsem vůbec na světě, kladu si tuhle otázku. Je to tak každý den. Vstanu, jdu do školy, přijdu a někdy tu najdu v obýváku sedět mou mámu, jak odpočívá po naléhavém dni v práci.
Ach, moje máma. Vždycky, když si na ni byť jen jedinkrát vzpomenu, zaplaví mě vlna… vzteku, smutku, slz a zklamání. To ona mě zklamala. A dělá to tak každý den od té doby, co ji opustil táta. Abych nezapomněla, víte něco o mém tátovi? Doufám že ne, to by jste mnou totiž museli pohrdat ještě víc.
Ale já vám to stejně řeknu. Důvod, proč můj táta není s mou šílenou mámou, která ho děsivě milovala a i on ji, je jednoduchý. Táta je tak trochu přeorientovaný na jiné pohlaví a v současnosti žije se svým přítelem Jackem Euforiatem v Los Angeles. Daleko od mámy, daleko od známých a daleko ode mě.
Už když jsem se narodila o mě neměl nejmenší zájem. Věděla jsem to. Máma se ho kolikrát pokusila nějak kontaktovat, ale… nevyšlo to. Myslím, že se doteď ještě nesmířila s tím, že táta miluje jinéHO.
Co se týče mě, nevadí mi to. Nevadilo by mi kdyby miloval toho Jacka, nebo kdo že to vlastně je, ale hlavně aby měl o mě zájem! To je to jediné co jsem chtěla od narození. No, vlastně ještě to, aby mě moje máma a spolužáci někdy v životě už skutečně začínali brát vážně.
U mé mámy to není možné. Je zahleděná buď do sebe, nebo do své práce. je jí jedno, že já sedím ve vedlejším pokoji s puštěnou hudbou a slzami v očích, protože si mě nevšímá a raději se věnuje tomu, co miluje ještě víc. Práci.
Moje máma je policistka. Postarala se už o několik desítek (možná stovek) případů. Díky ní je tady v Mystic Falls klid a pořádek. Ano, v městečku ano. Ale doma vládne upřímná bouře. O tenhle případ se ještě nedokázala postarat. Možná proto že si myslí, že není co řešit. Nerozumím tomu, proč není máma schopná se mnou strávit jeden jediný den! Blíží se ples Zakladatelů a já ani neumím popsat, jak bych byla šťastná, kdyby tam šla se mnou. Ne jako policistka a zaměstnaná žena, která je známá jedině tím, že vykonává svoji práci, ale jako moje MÁMA.
A právě dneska večer jsme se spolu šílené pohádaly. Vlastně to bylo po hoodně dlouhé době, co se se mnou skutečně bavila a netvářila se při tom buď jako že nemá ani čtyři pohromadě nebo jako že je ještě pořád někde v dáli u nějakého případu.
A téma hádky? My dvě!! Jako vždycky, koneckonců. Vyčetla jsem jí všechno, co mě tížilo na srdci. Že se o mě nestará, že se o mě nezajímá, že pořád bloudí vzpomínkami někde u mého táty a Jacka, místo aby si všímala reality, že je více v práci než doma, kde by měla být. Že si s ní ani nemohu promluvit o škole, o tom jak mě pomlouvají za zády, ale tváří se, jako kdyby se mnou byli Bůh ví jací přátelé. Že si s ní nemohu promluvit ani o klucích, i když mi poslední dobou nemotá hlavu ani jeden z nich. Že tehdy, když jsem byla kvůli Damonovi tak zmatená a skutečně jsem tehdy nevěděla o co kdy jde,( ovlivnil mě) mi nepomohla!
Ach…
A víte vy co mi na to všechno řekla? Že se mýlím! Normálně mi řekla že se pletu, že se chová jako pravá matka a že není už nic na světě, co by dokázala udělat líp. S tímhle s ní musím bohužel souhlasit. Protože ona nedělá nic.
A spolužáci? Víte, jak jsem se před chvílí zmínila, že už od narození chci, aby mě všichni brali vážně? Nedělají to. Jen předstírají. V pohodě za mnou přijdou a třeba pokecají, i když já vždycky plácnu nějakou veelikou hloupost a tohle je právě ten důvod, proč se mi pak hned za rohem posmívají, ale realita je jiná.
Nikdy jsem to nebyla já, kdo se zdá všem jako člověk, který si je vědom reality. Měla jsem za to, že pokud se lidem budu zdát jako moc v pohodě, moc sladká a trochu "hloupá", což jsem v plánu ale neměla, nějak se to vyvodilo samo o sobě, budou mě mít rádi. Jenomže tehdy jsem vážně ještě nepochopila, že si o mě budou myslet, že jsem osel.
Myslí si to všichni. Chtěla jsem si psát prvních pár let deník. A také, že jsem si ho psala. Jenomže jsem došla k závěru, že by to nebyl deník ale kniha. Takže jsem toho nechala a teď nemám už vůbec nic a nikoho, komu bych se mohla vyzpovídat.
Zbývají mi jen jediné čtyři osoby, které mě znají moc a moc dobře, ale ve skutečnosti o mě neví nic…
První z nich je Elena. Je to jedna z mých dvou nejlepších kamarádek a je to poslední dobou ona, kdo se mění. Od té doby co je na světě Stefan se se mnou téměř nebaví, pořád někde lítá a nemá čas ani na to aby na chvilku zašla s kamarádkami do Grillu. Byly doby, kdy jsme si byly děsivě blízké než kdokoliv jiný s kýmkoliv jiným. Ale ty jsou pryč. Dokonce ani na Bonnie si neudělala nikdy už čas.
Bonnie. To je moje druhá nejlepší kamarádka a poslední kamarádka, kterou snad ještě mám a o které můžu mít jistotu, že je to holka, co mě nikdy nikde za rohem nepomlouvá a nesnaží se ostatní přesvědčit o nízké kvalitě mého mozku. Poznaly jsme se už ve školce a od té doby jsme spolu jako jedna. Dělaly jsme spolu odjakživa všechno. To ona byla ten človíček, který mi vždycky pomohl, když mi bylo nejhůř. To jí jsem vždycky ve všem nejvíce věřila, protože jsem měla jistotu, že mi nelže, ale říká pravdu.
Jenomže už dva měsíce, od té doby, co mám právě ty nejhorší krize, je moje nejlepší kamarádka pryč v San Diegu na praxi. Vybrala si to. Já ne, chtěla jsem zůstat tady. A i kdybych jela, nebyla by to ona s kým bych jela, protože by to žádný z učitelů nedopustil. No, nic nenadělám.
Už jsem si na to zvykla, že jsem na všechno prostě sama. Aha, pamatujete jak jsem říkala že jsou tu čtyři lidi, se kterými jsem v poslední době nejvíce v kontaktu? Ano, tak je to tedy pravda. Jen jsem si je nechávala nakonec. Ty dva.
Když jsem řekla, že díky mé mámě je tady klid a mír a pořádek a kdesi cosi, myslela jsem to vážně. Až na skutečnost, že se v městečku Mystic Falls vyskytují stvoření, které zázrakem mohou chodit na slunce: upíři. (Mimochodem, moje máma má proti nic silnou averzi a snaží se je zabít. Už dlouho moc dobře ví, že mí dva přátelé jsou upíři, ale já jsem jí řekla, že jestli je zabije, stanu se jedním z nich a udělám v jejím městečku, "poklidném městečku"… pěkný zmatek…)
Tím prvním je Stefan. Je to velice, velice slušný upír, nepije lidskou krev, živí se jen na zvířecí krvi a to ho oslabuje, ale on si na to už zvykl a nic se s tím nesnaží dělat. Elena ho podporuje. Je jeho přítelkyně. Pravda, není to zrovna on, kdo je zábavný až za kopce, ale i přes to mu někdy můžu něco říct, nebo se s něčím svěřit. Jenomže… je to nepřirozené.
Od té doby, co mi jako kdyby sebral Eleninu přítomnost, jsem na něj trochu naštvaná. Dobře, víc než jen tu trochu. Kvůli němu si Elena skoro ani nevšimne, že s ní sedím ve třídě. Nemůžu jí to vyčítat, přeji jí, aby byla se Stefanem šťastná, ale o hodně víc si přeji, abych někdy byla šťastná i já. Copak chci tak moc?
A druhý upír je Damon. Je to ten nejnebezpečnější, nejkrásnější, nejnádhernější, nejsprostější, nejsarkatistější, nejnecitelnější a nejvíc sexy upír na světě, co jsem kdy potkala. Vlastně na něj nemá nikdo, co se týče vzhledu. Ani žádná filmová, či Hollywoodová hvězda. Vždycky mě na něm nejvíce poutaly jeho oči. Děsivě pronikavé.
Damon je ale pravý opak Stefana, jak už jsem řekla. Svého bratra. Člověk by ani nepoznal, že jsou příbuzní. Nemluvím o tom, že si jsou děsivě podobní, když se na to člověk hodně, doopravdy hooodně zaměří, ale mluvím o tom, že zatímco Stefan je ten správný, docela hezký, klidný upír, který nezabíjí lidi, je to právě Damon kdo je jeho pravý opak. Zlý, nebezpečný, sexy, nádherný, pro všechny přitahovaný, krutý, ironický, věčně veselý, sarkastický upír, co zabíjí lidi, nebo se v tom lepším případě živí lidskou krví z nemocnice. A já s tím mám zkušenosti.
Krátce po tom, co přišel, jsem ho jednou potkala v Grillu a potom různě po Mystic Falls. Nevěděla jsem o koho jde, ale vzhledem k tomu, jak jsem byla osamělá, jsem toužila po nějakém vztahu. Po jakémkoliv, i když krátkém a nenaplněném.
Takže jsme si toho ani moc neřekli a vyspali jsme se spolu. Jenomže, ani nevím jak k tomu došlo, jsem se stala od toho okamžiku člověkem, který byl jeho zásobárnou krve. Krmil se ze mě. Já vím, zní to hrozně. Mazal mi vzpomínky na to všechno, ovlivňoval mě podle toho co chtěl a co nechtěl. A jednou mě dokonce na dálku, i přes to že byl ohromně oslabený, donutil, abych ho dostala z cely, kam ho strčil Stefan aby od něj měl pokoj a pokusil se to všechno urovnat.
Když jsem se to dozvěděla a můj mozek a mysl se prostě jako kdyby vyčistila… vyjasnila… byla jsem zprvu děsně naštvaná. Nenáviděla jsem ho. Ale po tom, co se mi omluvil… já nevím, prostě jsem se rozhodla, že spolu nebudeme nijak zvlášť mluvit, ale nebudeme se nenávidět.
Nechtěla jsem být za špatně i s ním. Myslím, že mě také považuje ZA ŠÍLENCE. Nedivím se mu. Protože já jím jsem.
A teď mám veliký problém, protože nejen že jsem se rozhodla se s mámou pohádat, což se mi bez většího naléhání podařilo a podařilo se mi také dokázat ji přinutit, aby na mě křičela… ale také jsem se rozhodla, že už více nebudu snášet ty její kecy o tom, jak se o mě stará, přičemž nedělá vůbec nic. Nebudu snášet ani to, jak se chová k vlastní dceři. Jako kdybych neexistovala. Takže jsem se rozhodla docela jednoduše. Pro některé.
Odešla jsem z domu.
A teď nevím co dělat, ani kam jít. Nemohu domů, nemohu k Eleně, nemohu do žádného hotelu, protože nemám peníze. Takže?

Protřela jsem si oči, které jsem měla od samé únavy červené a silně jsem zadoufala, že nemám moc veliké kruhy pod očima. Posadila jsem se na ten malý kořen stromu, toho nejstaršího v Mystic Falls. Vždycky jsem tady seděla o samotě, když mi bylo nejhůř. Teď jsem tady i teď.
Podívala jsem se do dáli, kde jsem mohla vidět hrbolky skal a hor. Bílé. Byla zima, nedivila bych se kdyby konečně začalo sněžit.
Otřásla jsem se zimou a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Proboha živého, proč mě jen nenapadlo vzít si nějaké teplejší oblečení? Jsem tu jen v sukni a s tílkem. Domácí oblečení. Kdybych alespoň věděla kam jít! Proklínala jsem sebe samotnou.
Cítila jsem, jak mi po prochladlé znecitlivělé tváři klouže horká slza smutku a bolesti. Jak dlouho to ještě bude trvat? Neregistrovala jsem skutečnost, že se mi rozpíjí make-up.
Začala jsem hloupě uvažovat nad tím, jestli byl opravdu ten nejlepší nápad odejít od mámy. Rozhodně tam bylo tepleji, napadlo mě sarkasticky. Ale nemohla jsem to tam už vydržet. Tohle bylo dobré rozhodnutí. I když trochu bolestné. Necítila jsem nic, necítila jsem nohy ani tělo. Jediné, co jsem cítila byla ta bolest.
Neovládla jsem se a konečně jsem se rozplakala. Zabořila jsem obličej do dlaní a obemknula si kolena.
Všechno je špatně, je to špatně, špatně!! Tohle se nikdy nemělo stát!
"Jsi v pohodě?" ozval se za mnou ten známý veselý hlas, tentokrát trochu starostlivý.
Ani jsem se nenamáhala zvednout hlavu a zavrtěla jsem hlavou. Vzlykla jsem. Cítila jsem, jak mě ten NĚKDO chytnul za zápěstí.
"Jsi celá prochladlá!" zakřičel Damon a zacloumal se mnou. "Jak dlouho už tu jsi, Caroline?"
Pokrčila jsem rameny. Když se mnou zacloumal, cítila jsem jak mi tmavne všechno před očima. Viděla jsem malé černé obláčky, které se změnily do jednoho velkého. Nevěděla jsem, co se to děje.
"Caroline, jak dlouho už tu jsi? Jak dlouho?!" křičel na mě, ale já jsem ho slyšela jen jako kdyby z veliké dálky. Stihla jsem si jen uvědomit, že už to teď v tuhle chvíli není ten ironický Damon, jakého jsem ho znala. Hm, zvláštní. Lidé se ale mění, i když on není člověk. Zítra bude zase sejný. Znám ho. Kéž by se jen změnila moje matka.
"Tohle se nemělo stát," zašeptala jsem, tak neslyšně, že to skoro nepostřehl, ale přesto je to upír a slyší vše.
Cítila jsem bolest na ramenou, jak mě pevně svíral. Dezorientovaně jsem mu pohlédla poprvé od té doby do tváře a uviděla jsem mírné zděšení. Možná že více než jen mírné. Takhle se nikdy netvářil. Vlastně totiž nebylo nic co by ho mohlo šokovat. Ale jak říkám, já vždycky dokázala nemožné.
"Co se nemělo stát? Tak mluv, Caroline!"
Zavrtěla jsem jen hlavou a naposledy, než jsem se stihla zvrátit dozadu a omdlít, jsem zašeptala: "Kéž by se změnila!"
Potom jsem se propadla do temnoty…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama