Never Say Never Ever! 7

25. března 2011 v 16:34 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
OMLUVA A HRYZAVÉ SVĚDOMÍ
Ráno jsem se probudila přímo královsky, musím poznamenat. Víte, je to sice děsně, děsně zvláštní, když se probudíte v posteli, kterou jste si ani moc neprohlédli a už jste to zalomili, ale zato tak krásné, až se vám chce spát ještě déle a postel si vychutnat. Nicméně jsem věděla, že nemohu vylehávat celý den, čekají mě i povinnosti. Bydlím v tomhle domě na nějaký čas, takže musím pomoci s jeho chodem!
Vylezu jako mátoha z obrovské postele a navleču na sebe nějakou černou látku, kterou najdu přehozenou na židli u ozdobně vyřezávaného dřevěného černého nočního stolku. Hm, prohodím v myšlenkách uznale, ten, kdo navrhoval tuhle košilku, měl vážně styl, to se musí nechat.
Hlasitě zívnu a připadám si jako neandrtálec, takže si hned rukou ústa přikryji a přistiženě se rozhlédnu kolem sebe. Naštěstí nevidím nikoho, ani nic zvláštního. Žádný nečekaný a nechtěný pozorovatel mého hrubého chování.
Z okna vidím na tu překrásnou nádheru, která se rozprostírá na Salvatorovic zahradě. Asi jsem v životě neviděla nic tak kr…
CING! Celým domem se rozlehne zazvonění (překvapuje mě, že Stefan v tomhle domě vůbec nějaký zvonek má) a já div neuklouznu na mokré podlaze v koupelně. Ulevím si pár naštvanými sprostými slovy a bez ohledu na to, že mě velmi zajímá kdo do penzionu směřuje takhle brzy ráno, si to spokojeně a s pobrukováním kráčím do obrovské koupelny s naleštěnými modrošedými kachličkami, světlým sprchovým koutem, se staromódní, ale zato bohatě ozdobenou vanou, s podlahou, která je tak naleštěná, že spíš připomíná led k bruslení, stejně klouzavá a hladká je. Bodne ve mně při pomyšlení, že se té podlahy a sprchového koutu dotknu a znečistím jej. Jsou tak… nevím, bezchybné! Nevypadá to tu jako v rodině upírů!
Shodím ze sebe oblečení a pustím proud vlažné vody. Je to tak příjemné, když na vás dopadá těch pár kapek vody! Vlasy si rozhodím po ramenech a užívám si ten nezvyklý pocit čistoty a svobody, ta lehkost, s jakou zaplavuje voda moje horké tělo, ze kterého ještě stále sálá horko! Nakonec si umyji i vlasy a zaplaví mě divoká vůně mandlí a čerstvých jahod. Vůně, která je napsaná na šamponu.
Usměji se blaženým způsobem a vůbec netuším, proč. Vlastně ani nevím jak je to dlouho, co jsem se takhle bezvadně sprchovala. Ta voda ke mně promlouvá, říká mi, že se nemusím bát mít znovu nějaký domov, ve kterém bych se takhle mohla sprchovat věčně a nemusela bych mít strach, že mě načapá někdo z opravdových vlastníků domu. Ani si nepřipustím situaci, kdy by mě načapal třeba Stefan, nebo Damon, hlavně Stefan ne!
Zavrtím hlavou a vypnu proud vody. Obtočím kolem sebe černý ručník s vyšitým písmenem D a hned mi v mysli vytane jméno toho člověka, který tento ručník kdysi používal, ale žádný pocit ve mně nezanechá.
Povzdechnu si a v pokoji na sebe hodím svoje včerejší oblečení alias Černá Kráska. Cítím se o hodně lépe, než včera. Vlastně jsem odhodila polovinu svojí povahy a duše, takže je mi volněji a je to, jako kdybych už neměla na zádech 100kilové břemeno, ale jen 50kilové. Ta druhá polovina spočívala v něčem neměnném a jiném.
Budoucnost měníš každou vteřinou, vzpomenu si na oblíbené moudro mé opatrovnice. V jistém smyslu měla i pravdu, jenomže já mám tu nevýhodu, že nemohu změnit absolutně nic. Jak bych mohla jít třeba za Stefanem chtít si s ním popovídat, protože po tom tolik toužím? Protože chci od někoho slyšet něco jiného, něco, co se netýká mého života a mých problémů, mých nedostatků a mé minulosti. Se Stefanem je to vždycky úplně jiné, cítím se jako by ta tíha, která mě celý život stravuje, utekla. Jako kdyby zmizela a objevila se až tehdy, kdy už Stefan není přítomen.
Zaženu ihned všechny takové myšlenky z hlavy, ale nedá mi to, zvědavost nade mnou vyzraje.
Hluboce si povzdechnu a opatrně, co nejpomaleji, otevřu dveře. Na chodbě neslyším žádné zvuky něčí přítomnosti, avšak přísahala bych, že ještě před půl hodinou, ve sprše, jsem zaslechla nějaký hovor, přicházející z obývacího pokoje. Asi se vrátil Damon a mluvil se Stefanem…
Stefan zaslechne zvonek, který se rozlehne celým domem a zadoufá, že se Mariana nevzbudila. Seběhne tiše jako myška ze schodů a otevře vchodové dveře. Jaké je jeho překvapení, když za nimi stojí Elena.
"Ahoj, Stefane," pozdraví a v obličeji zčervená. Sklopí hlavu. Hanbí se za ta slova, která jí včera vyletěla z úst, aniž by to chtěla, nebo to mohla nějak ovládat.
Stefan se opatrně pousměje, ale není to ten plnohodnotný úsměv, který na ni vrhal tolikrát! Není.
"Ahoj, Eleno."
"Je mi to líto!"
Přikývne s vážným výrazem. "Já vím. Mně je to také líto. Nechtěl jsem se s tebou tolik pohádat. Vyděsila jsi mě, jak jsi začala křičet a… chci jen říct, že Damon to nemyslel nijak…"
"Špatně," dodá Elena výstižně a zacukají jí koutky úst. "Jo, já vím. Přes noc jsem si to nějak uvědomila. Večer, hned po tom, co jsi odešel, jsem za tebou chtěla běžet, ale nějak jsem… já nevím. Styděla jsem se a byla naštvaná. Už ne na tebe, protože jsem si uvědomila, kde jsem udělala chybu, ale na sebe, protože jsem pokazila co se dalo a teď toho lituji a strašně moc doufám, že už to bude opět zase tak, jako dřív a my dva budeme mít nějakou budoucnost, Stefane."
Jakmile dokončila svůj hodně obsáhlý proslov, odmlčela se a čekala na Stefanovo vyjádření, ale ten zatím jen mlčel. Hned jak skončí, řekne si v hlavě, že už nikdy nic nebude jak dřív, ale nahlas neřekne raději nic. Jednu chvíli.
"To je v pořádku," odpoví tedy nakonec, i když to tak vůbec, ale vůbec necítí. A není to jen tím, že se jeho přítelkyně změnila k nepoznání, je to něčím v ovzduší, něčím, co nedělá dobře on, něčím, co by neměl dělat po nocích, kdyže je jeho přítelkyně mimo penzion a nikdo neví o tom, kudy se toulá…
V duchu zavrtí hlavou a tuhle myšlenku zamítne, stejně jako milion dalších, které se teprve derou na povrch. Je to od něj hloupost, takhle uvažovat. Jak si to jen vůbec může dovolit? Je to od něj neuvěřitelně sobecké, ještě sobečtější, než když si myslel Damon, že by o něj Elena někdy mohla stát.
"Není," vyjádří Elena závěr, ke kterému v duchu došel i Stefan a přiblíží se o centimetr blíž k němu, čím dál tím více odvážněji. Nakonec je od něj vzdálena pouhých deset, patnáct centimetrů a tváře obou dvou se neustále přibližují, až se spojí v polibek. Stefan se musí přemáhat, aby se do něj zapojil aktivně.
Elena líbá stejně jako vždycky, jemně, něžně, ale je tam i jiný prvek, ten, který by jindy a za rozhodně úplně jiných situací přiřadil k Damonovi. Protože v Eleně nikdy nebyla ani trocha divokosti a nyní… je všude v jejích polibcích!
Něco se mezi nimi změnilo. Něco je jinak a jeho to rozčiluje, protože nemá tušení CO. Proč ho najednou Eleniny polibky nevzrušují tolik jako dříve? Proč se cítí jako v pasti, ze které vede pouze jeden východ a ten je zablokován? Proč mu přijde, že cestu a cíl života, který hledá, nemůže najít v osobě naproti jemu?!
Seberu se a po schodech seběhnu rychlostí blesku, tak, že by to nikdo pouhým lidským okem asi nestihnul zaregistrovat. Tedy, poprvé v dějinách upířího lidstva jsem asi zaznamenala, že můj příchod nezaregistroval ani upír. A že to, co jsem uviděla, byl pořádný šok, který mě po ránu probudí lépe než sprcha, o tom jsem se přesvědčila hned na to, co jsem vypustila z úst jediné písmenko, než jsem se trapně zarazila.
"S…!"
Stefan si všimne mojí přítomnosti hned, jak …stojím jako solný sloup. Zaraženě se od Eleny odtrhne a promne si ruce. Vidím na něj, jak se snaží situaci zvládnout, ale jak zatraceně těžko to zvládá. A sama na tom nejsem nejlépe, protože do této doby jsem měla ještě nějakou… naději?? Dá se to tak nazvat? Jenomže naději na co? Co jsem si proboha myslela? Že bych mohla něco cítit k upírovi, který je po uši nenávratně zamilovaný do člověka tak krásného, milého, pravdivého a inteligentního, se kterým se já nemohu ani omylem srovnávat? Byla jsem tak hloupá!
"Ehm, pardon," vyletí ze mě a rychle couvám zpátky po schodech, aniž bych si to uvědomovala. Všechno se ve mně bortí a stěny opatrnosti a citů, které skrývám, se bortí na miliony kousků.
"Ne-ne-nechci otravovat, jen jsem-jen-jen jsem chtěla… no, to je jedno. Ahoj… Eleno…!!!"
Vyběhnu po schodech rychlostí toho nejrychlejšího blesku a jsem si jistá, že bouchnutí mých dveří slyší jako tříštící se porcelán, přestože roztříštěně se cítím spíš já.
Proč mám chuť plakat? Vždyť jsem pouze přistihla, jak se můj kamarád líbá se svojí oficiální přítelkyní, tak proč… vlastně to ani není můj kamarád, jen někdo, ke komu jsem se nacpala a on teď určitě využívá toho, že mě může psychicky ničit!
Nezmatkuj, napomenu se v duchu a tvrdě dosednu na postel, která mi nyní přijde jako železná oprátka. Bouří se ve mně několik citů najednou, což jsem upřímně v životě nezažila a netuším, co mám dělat!!
Stefan se zaraženě dívá za odcházející Marianou a mísí se v něm pocity jako smutek, trapnost, vztek na sebe samotného a ještě jeden neidentifikovatelný cit, o kterém VÍ, že ho musí vymazat ze svého srdce!
"Mariana je strašně unavená, asi by se měla ještě vyspat," zavrní vesele Elena, která si jejího vyděšeného a zaskočeného výrazu vůbec nevšimla, přestože se to v její tváři zračilo dokonale průhledně a přestože přesně tak, jako ona, se tvářil i Stefan, se kterým se zrovna líbala.
Elena okolo Stefana obtočí ruce, jenomže ten je tak zmatený a nerozhodný, že ji setřese a když po něm hodí uraženým a vraždícím pohledem, omluvně se zašklebí a neurčitým hlasem pokračuje.
"Promiň, ale musím něco vyřešit s Damonem. Přijdu zítra k večeru, ano?" usměje se na ni a falešně se zasměje. Cítí se jako kdyby ho někdo napínal na kříž, jako Ježíše Krista.
Elena se zamračí a založí ruce v bok. "Tak pozdě? A proč?"
"Protože potřebujeme něco vyřešit, jde o Marianu. Chceme zjistit, kde je Katherine a neplést tě do toho. Ale přijdu. Slibuji," dodá a je mu na smrt jasné, že lže jako když tiskne. Neměl ani potuchy kde se jeho bratr potuluje a jen doufá, že až potká Elenu, neřekne pravdu a to tudíž tu, že Stefan je s kýmkoliv jiným, jen ne s Damonem.
Elena pokrčí rameny, ale nechce aby se opět pohádali, takže ho políbí a s úsměvem blaženosti na rtech opustí dům Salvatorů.
Fajn, fajn, opakuji si už tak po sté a štráduji po místnosti jako hotový uragán. Jsem plně zabraná do svých myšlenek, takže když mě vyruší jemné zaklepání na dveře, vyděsím se skoro k smrti a přidušeně vykřiknu.
"Mariano? Mariano! Mariano, otevři!" zaslechnu Stefanův neústupný hlas a zamračím se. Jo, jasně, to tak! Co čekáš? Že ti otevřu tyhle dveře, abys mohl vidět, jak mě zničil pohled na vás dva? Kruci, znám tě jen dva dny, ale už mi děláš v hlavě takový zmatek, že by to nedokázal nikdo jiný, jen ty! Chci odejít! Nechci tady pořád tvrdnout a čím dál tím více se dostávat do lásky, ze které by nebylo úniku! Tohle všechno bych si tak přála, abych mohla vyslovit nahlas. Ale copak to svedu? Nesvedu! Protože…
"Mariano," zopakuje důrazně, ale stále mírně klidným hlasem Stefan. "Otevři ty dveře, vím, že tam jsi! Chci si jen promluvit."
Nevydržím to, zvědavosti mi vážně nedá, takže ze mě vypadne něco v tomhle smyslu: "Jo, ale já ne."
Za dveřmi zaslechnu povzdechnutí. "Mariano… Chci si JEN promluvit. Pár věcí musíme vyřešit."
"Není na nich nic k řešení, Stefane. Absolutně nic!" zakřičím přes dveře a ruce se mi začnou třást tak silně, že se otřásá celý dům až v základech. Bojím se. Dobře, znávám, že se bojím. V životě jsem se nedostala do konfrontace s člověkem, u něhož jsem cítila něco jiného, než jen nenávist, nebo jen přátelství. Nikdy jsem si nedávala tolik záležet na tom, co řeknu a jak to vyzní. Prostě jsem nikdy v ničem nebyla tak po uši, jako teď a strašně mě to štve, protože si to nechci přiznat, nechci!!!
Stefan má ale jiný názor na moji odpověď. "Otevři ty dveře. Slibuji, že se na tebe klidně ani nebudu dívat, můžeš stát čelem k oknu a nebudeš vidět mou tvář! No tak, buď jednou rozumná!"
Jednou? Jednou? A rozumná? K sakru, copak on vážně nechápe, že to je zrovna to, oč se snažím? Být rozumná? Rozhodovat se správně? Co bych udělala, kdybych nakonec otevřela ty dveře? Co bych řekla? Že se omlouvám? Že jsem se jen procházela rychlostí závodního koně po domě a načapala je při romantické chvíli, která se mi ani náhodou nelíbila, protože prostě nesnáším, když je v jeho přítomnosti nějaká žena, která nemá nic společného se mnou?! Musela bych se podívat do tváře "člověku", který je zadaný a jeho láska k milované osobě je tisíckrát větší a silnější, než má láska k němu. Kruci. Vždyť já ho přeci nemám ráda, o čem to mluvím!!??!
"Lžeš," vydechnu a zastavím se. Potom se rezolutně postavím přede dveře a klidným, trpělivým hláskem prohlásím: "Odejdi, já s tebou mluvit nechci. Mám právo odmítnout. Jdi pryč, jdi za Elenou!"
Jenomže když už se otáčím k oknu, abych z něj jako myška tiše vyklouzla, Stefan na mě přes dveře zakřičí.
"Mariano! Otevři, nebo ty dveře vyrazím."
"Za prvé o tom pochybuji a za druhé mě to nezajímá!" oplatím mu křik a dám nohu přes okenní parapet. A skoro z okna vypadnu, protože se ozve rána jako z lodního děla a já jen pozoruji, jak dveře, které mě bezpečně a nenapravitelně hlídali a oddělovali od nebezpečí, dopadají na zem a třískají jako dusot koně. Víte, vždycky jsem si myslela, že je Stefan hodně odvážný. Ale skutečně mě nenapadlo, že by sám sebe vzal za slovo a ty dveře vážně vyrazil!!!!
Teď jsem mu zírala šokovaně a vyděšeně zároveň do očí a neměla páru o tom, co říct, nebo co udělat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Candies Candies | 26. března 2011 v 0:50 | Reagovat

:-)  :-)  :-)

2 liisa liisa | 27. března 2011 v 14:24 | Reagovat

prosím další díl :-)

3 k@ron k@ron | 5. dubna 2011 v 0:18 | Reagovat

whow, uz aby byla dalsi kapitolka :) pises cim dal tim lip ;)

4 k@rin k@rin | 5. dubna 2011 v 0:19 | Reagovat

sakra, melo tam byt k@rin :-/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama