Never Say Never Ever! 5

13. března 2011 v 12:11 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
NERVY
Odešli jsme se Stefanem asi o hodinu později. V té jedné hodině jsme diskutovali o tom, že ho prosím, aby nic z toho, co jsem řekla, nevyžvanil Eleně, ani Damonovi. Moc mi na tom záleželo. Stefan mi to slíbil. Zavázal se slibem, což bych od něj nikdy nečekala, ale což mě hlavně utvrdilo v tom, že bych mu věřit skutečně mohla. Osvědčil se už jako hodně dobrý přítel v nouzi…
Jeho oslovení květinou mě velmi zaujalo, ale raději jsem se k tomu už nevrátila. Ani on to neudělal. Cítila bych se… trapně, nevím. Nepatřičně. To oslovení mě zaráželo a zaráží i nyní, asi na to nezapomenu, alespoň dnes ne. Netuším jak to myslel, asi v žádném kontextu, než jak to mělo původně vyznít, i když to, co si budeme nalhávat, vyznělo trošku… divně…!

Neřekne to ani Damonovi, ani Eleně, což mě udivuje. Vlastně je to jeho přítelkyně, měl by to udělat. Říct jí to… Každopádně jsem mu strašně vděčná. Hned se cítím klidněji a příjemněji.
Když jsme se vrátili do Elenina domu, seděla tam s Damonem na pohovce. Tedy, abych byla přesnější a upřímnější, on seděl a mluvil a ona stála před ním a nadávala a lomila rukama, v obličeji celá rudá. Ani jeden ani druhý si nevšiml našeho příchodu, a to jsme tak moc praštili dveřmi!
Elena dupne pravou nohou do země a není daleko od toho, aby Damonovi vlepila facku, díky které by normální člověk odletěl trochu daleko. No, trochu daleko. Pokud tak usuzujete z nabourání zdi, je to v pohodě.
"Ty jsi tak ohromný idiot, až to bolí! Nemůžeš dávat trochu pozor, Damone? Budu to uklízet nejmíň dvě hodiny!"
Damon se usměje tím svým vlezlým a otravným způsobem a pobaveně se uculí jako pětileté dítě. "Och, já nerad."
Elena se zatváří jako kdyby měla chuť po Damonovi něco hodit. Nedivím se jí. Soudě podle barvy jejího obličeje se už hádají nejméně deset minut a já bych ztratila trpělivost po prvních dvou minutách.
"Ježíši, to je taková škoda že tě nemůžu zabít! Ale jednou ti utrhnu hlavu a hodím krysám a tvoje oči pošlu na výstavku do Londýnského muzea, aby viděla tu zrůdu, která se kupodivu dokázala narodit!!"
Pobaveně vyprsknu, jenomže ti dva jsou tak zabraní do rozhovoru, nebo spíš hádky (v Elenině případě jde spíše o zabrání do vzteku a touhy po krvi), že to ani nezaregistrují. A to je Damon upír, jehož sluch daleko předčí ten lidský. Stefan je na tom podobně jako já, také mu cukají koutky úst a hádkou se skutečně baví. Se založenýma rukama je pozoruje a neunikne mu, že Damon se v očích směje.
"Jak mi chceš utrhnout hlavu, když jsi člověk?" zeptá se úplně nevinně Damon a blýskne se bílýma zuby.
Elena už to nevydrží a sáhne po malé skleničce na pití, kterou po něm vztekle vrhne a která ho mine jen o chlup, proletí kousek kolem jeho pravého ucha.
Damona to přitom nijak nerozhodí a poťouchle se usměje, čímž Elenu rozzuří ještě víc, což má beztak v úmyslu. "To je všechno?"
Elena vybuchne, uleví si pár nadávkami a vydupe po schodech do svého pokoje, přičemž její hlasitý pochod připomíná německý nálet do Velké Británie.
Damon se usměje a najednou jako kdyby si všimnul naší přítomnosti, se otočí a vítězoslavně se na svého bratra usměje. Najednou na Stefanovi vůbec nejde vidět, že se bavil jejich vyměňováním názorů. Má starost o Elenu…
"Ahoj, bratříčku. Kde jste tak dlouho? Čekali jsme tu. A skvěle se přitom bavili," dodá s liščím výrazem v očích i na rtech. Chtě nechtě musím uznat, že toho upíra nejde úplně nenávidět. Mezi jeho řečmi je totiž tolik sarkasmu, vtipu a ironie, že se prostě nejde nezasmát…
Stefan po něm hodí vyčítavým pohledem. "Taky jsme se bavili. Ovšem trochu jiným způsobem než vy dva spolu. Elena je trochu citlivější a vnímavější než tvoje neexistující lidskost, takže se k ní příště chovej trochu líp, jasný? To jsi doopravdy zapomněl co to znamená cítit?!"
Podivím se a s překvapeným výrazem zůstanu hledět střídavě na jednoho bratra s potom hned na toho druhého. Stefan na Damona docela nebezpečně vyjel, nevěstí to nic dobrého. Ale to co řekl… ano, byla to asi pravda, ale povědět tohle svému vlastnímu bratrovi… já bych to asi neudělala.
Damon na sobě nenechá nic znát a pouze se ušklíbne. "Ale no tak, snad tě to nějak nenaštvalo. Ona vychladne, za chvilku přijde dolů a bude se usmívat jako kdyby se nic nestalo. Šťastně ti padne do náruče a všechno bude tak, jak má být, uvidíš, bratře. Žádný vztek. Určitě je to už za ní."
Hned na to se nad námi v Elenině pokoji ozve hlasitá rána tříštícího se skla. Pochybovačně si Damona změřím, zatímco Stefan si pouze povzdechne a s prohrou se došourá po schodech do jámy lvové.
Posadím se na místo okolo kterého proletěla mířená zbraň a povzdechnu si taky. Cítím v sobě zvláštní úlevu, jakou jsem nepocítila už věky. Je to přímo osvobozující.
"Muselo to být?" zeptám se Damona a upřu na něj své oči, které se ve stejnou chvíli střetnou s těmi jeho.
Damon přikývne a nevinně se usměje. "Hele, zábava musí být. Nic jsem jí neudělal. To ona tu na mě páchala atentát, krásko."
"A ty se jí divíš?" až nyní si všimnu červené tekutiny rozlité pod sedačkou. Není to moc velká louže, ale dost velká na to, aby dalo hodně práce dostat ji pryč.
Jen pokrčí rameny. "Někdy jo, někdy ne, krásko. To je vždycky jinak. Ale Elena to už zná, jen mě udivuje že se naštve vždycky se stejnou vervou a… úchvatností."
Nezbývá mi, než nad ním zakroutit hlavou. Damon je prostě nepoučitelný. Ale stejně v něm není jen necitelnost. Těžko by Elenu tak moc otravoval, kdyby k ní v podvědomí nechoval nějaké city. Elena vypadá úplně stejně jako Katherine. Sice jsem ji zatím viděla jen na fotografii, ale mají obě dvě něco společného, něco do sebe. Navíc obě dvě přitahují oba bratry. Já mám tu výhodu, že nevypadám jako Elena a ani moc jako Katherine, alespoň myslím, což znamená, že nepřitahuji ani jednoho…
"Doufám, že se udobří," vyslovím nahlas přání, které ani nemyslím moc vážně. Je mi to celkem jedno, Elenu vůbec neznám a Stefan mi může být taky úplně šum a fuk. Šlo mi spíš o to, aby řeč nestála. Nemám ráda ticho, zvlášť takové, které mě děsně rozčiluje.
Damon pozvedne hraně jedno obočí. "To myslíš vážně? O tom pochybuji, Elena je teď jako beran. Fajn, asi jsem ji urazil. Uznávám. Ale nemyslel jsem to nijak špatně, baví mě to. To je celé. Jestli se Stefanovi podaří Elenu udobřit, netuším. A abych byl upřímný, což velmi často nedělám, je mi to docela jedno."
Pochybovačně si ho změřím, ale nic nenamítám. Až když na to navede téma on. Zahlédl můj pohled: "Tak co je, Mariano?"
"Nic," usměji se líbezně. "Jen o tom pochybuji. Tváříš se jako necita, ale uvnitř v sobě musíš skrývat něco. Nějaké pocity, nějaké obavy… Já jsem upír taky, Damone. Vím, jak se cítíme, vím, jak se nemůžeme cítit a jak se zároveň nemusíme cítit. Jen nechápu, proč ty to tak abnormálně předstíráš a řeknu ti, skoro se ti podařilo přesvědčit i mě. Nediv se, že tě Elena nesnáší, když nedáváš najevo svoje city. Protože to je asi důvod proč se zamilovala… do Stefana. U něj si je jistá svými i jeho city."
Damon se poprvé za celou dobu skutečně zamračí a obvyklou masku nepřístupnosti a ironie odhodí. "Jak to myslíš? Já svoje city taky dávám najevo. Usmívám se, směji se, pošťuchuji. Tohle je moje povaha, moje pocity, můj život. Nic jiného."
Pokrčím rameny a začnu se zvedat. Snažím se ignorovat zmateného a popleteného Damona, který upřeně hledí na určité partie, které jsou zakázané.
U dveří se zastavím, ještě jednou si prohlédnu Damonův obličej a zavřené dveře Elenina pokoje, za kterými se neozývá vůbec nic (pověstné ticho před bouří).
"Každý člověk má nějakou povahu. Tvou necitelnost a arogantnost vůči ostatním lidem a hlavně vůči tvému bratrovi ti nevěřím a nesdílím, v to nedoufej. Jsem na světě déle než ty, Damone. Ale dám ti jednu radu; jestli si chceš naklonit lidi k sobě, nedělej hlouposti a jednej. Prostě jednej. Eleně by jsi se měl omluvit a jestli jí na tobě alespoň trochu záleží, omluvu přijme. Vám dvěma sice sluší, když se spolu hádáte a pošťuchujete, ale oba dva moc dobře víme, že to není opravdové.
Jo, mimochodem, jestli odsud bude Stefan odcházet zpátky do penzionu, bez Eleny nebo klidně i s ní, řekni mu, že počkám před domem. Jeho nabídku jsem nakonec přijala, i když mám pořád malé pochybnosti. Jestli tady bude zůstávat přes noc… neříkej mu nic. Uděláš to pro mě, prosím?"
Damon po zaváhání přikývne a zadumaně si prohlíží ruce. Asi jsem mu nasadila trošku většího brouka do hlavy.
Cestu k penzionu znám, takže jsem tam docela brzo, během pár minut. Posadím se ke kamennému chodníku rovnou na zem, nijak se nebojím, že bych se mohla ušpinit, nebo onemocnět… Upíři nemohou být nemocní. Představte si někoho, kdo je mrtvý a zároveň nemocný? Dokážete to?
"Eleno, no tak!" domlouval jí Stefan a pomalu už ztrácet trpělivost. Elena se Damonovými řečmi málokdy nechala unést tak, jako dnes. Většinou jej označila jako nemístného grázla a osla a nechala to jednoduše být, takže bylo zřejmé, že druhý den to opět začne nanovo. Ale dnes? Byla jako uragán!
"Ne, Stefane!" křičela a Stefan měl dojem, že se pod jejími kroky otřásá celý křehký dům až v základech. "Ne! Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila ty jeho intriky a idiotské poznámky ignorovat, ale teď to už vážně nejde. Nevšiml sis, jak je ironický a sebestředný a arogantní, sebevědomý, sarkastický? Nejde s ním hnout. Nic, co mu řeknu s tou jeho betonovou hlavou nehne ani o milimetr!"
Stefan se už po několikáté pokusil ji pohladit po rameni, avšak ona jeho přátelskou ruku setřásla a pochodovala po pokoji jako kdyby se nechumelilo.
"Eleno, on si jen dělá legraci. Nemyslí to tak, chce tě pouze rozčílit. Uvidíš, zítra bude líp. Pojď, půjdeme se projít a něco si koupíme k jídlu. Hned bude lépe!"
Elena zakroutí hlavou. "Ne, nebude, Stefane. Moje nálada se prostě nemění jako chameleón, zvykni si. Snažím se to nějak zvládat, ale nejde to. Musíš mi prostě dát za pravdu. Damona nenávidím a nejsou to silná slova."
"Tak se prostě půjdeme…," pokusí se Stefan, jenomže Elena očividně zlomí hůl i nad ním…
"NE! Řekla jsem, že ne! Prosím tebe, víš co? Běž. Běž za Marianou a dobře si pokecejte, stejně je to to jediné, co spolu umíte. Nechceš snad nakonec ji? A dnes už se nevracej, nechci tě vidět. Nechci nikoho vidět!!"
S ječením a křikem Stefana krok po kroku nedobrovolně vyprovodila ze svého pokoje a zaklapla za sebou dveře.
Stefan zůstal zaraženě stát přede dveřmi, až se nakonec sebral a po schodech si to kráčel směrem dolů. Damon stále ležel na pohovce a na tváři se mu usadil podivně zasněný výraz, který měl, když ještě býval člověkem.
"Tak díky, Elena je rozzuřená k nepříčetnosti. Jdu do penzionu!" a rozloučil se s ním. Kousek ode dveří na něj bratr zavolá zamyšleným hlasem, jako kdyby se někde toulal.
"Mariana čeká před penzionem. Abys ji mohl ubytovat. Nakonec souhlasila. Asi se tam s ní setkáš, Stefane!"
Bratr přikývne a trochu se usměje, čehož si ale Damon nevšimne, poněvadž stále hledí do země.
"Dík.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Candies Candies | 14. března 2011 v 19:45 | Reagovat

dalšííí pls :-)  :-)

2 Punxi Punxi | 15. března 2011 v 20:06 | Reagovat

Bombaa!! :-)

3 Bayuska Bayuska | Web | 15. března 2011 v 22:42 | Reagovat

super new dess :) ....

4 Kath Kath | 19. března 2011 v 12:23 | Reagovat

skvely!! pises fakt suprove.. zacitam se do toho cim dal vic.. jen tak dal!! uzasny!! :-)

5 Bayuska Bayuska | Web | 22. března 2011 v 0:31 | Reagovat

wow tato cast bola total super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama