Never Say Never Ever! 2

9. března 2011 v 9:31 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
ODHALENÍ
Damon a Elena poulili oči jeden na druhého a hlavně pak na MĚ, jak se snažili dostat se z takového šoku a nepropadnout panice. Sledovala jsem, jak Damonovým obličejem zmítají pochyby a nepřesvědčeně pokoukává po bratrovi. Ten na rozdíl od něj klidně hleděl do mých očí přímo, bez ostychu a nějakých nepříjemností, až si Elena přesně dva metry za mnou hlasitě odkašlala.
"Katherine… Katherine měla dceru?" dovolila si se otázat a trošku znechuceně, trošku obávaně si prohlížela moje vlasy a celkovou postavu, ve které bych jí mohla směle konkurovat. Asi se jí moc nelíbil můj styl alá černá Kráska. Vlastně mi chybí už jen to… Zvíře…
Vyčkávavě stočím pohled na jediného člověka, který mi přišel sympatický hned během dvou minut. Stefanova pohotovost u mě odbourávala zdi ostražitosti a nedůvěřivosti. Což neznamená ale to, že věřím všem třem. Pouze on má kolem sebe důvěřivou auru, podle které se řídím. Dokonce i přes to, že je to upír.
Stefan je nad věcí. "Ano. Marianu. Respektive, Katarina měla dceru. Jen jsem nikdy nevěřil tomu, že by dokázala přežít."
Pokud jsem se mu teď bez výčitek a problémů koukala do toho krásného obličeje, který se mi začínal líbit více než Damonův, náhle jsem sklopila oči. Nachytal mě. Snažil se ze mě dostat informace, ale já mu je neřeknu. Přišla jsem sem jen kvůli jedné věci a nehodlám se vzdát.
"Zázraky se dějí," uštědřím uštěpačnou poznámku, spíše na Eleninu adresu než na Stefanovu. Stále se nějak nemohu vyrovnat s tím, že vypadá jako moje matka. A což o to, asi je to i má příbuzná…
Stefan přistoupil o krok blíž a zpytavě si mě prohlížel těma svýma tmavě zelenýma očima. "Pokud jsi Katherinina dcera a já o tom ani náhodou nepochybuji, poněvadž jste si dost podobné, ty rysy… pokud JSI, musela jsi zdědit i část jejího uvažování. Moc dobře vím, že Katherine by nikdy v životě nešla do domu lidí, které ani nezná a nevěřila by jim. Hledala by sama. Až pokud by nic nenašla, rozhodla by se nějak si… vypomoct."
Teď jsem valila oči zase já. Skutečně jsem se matku snažila najít. Ale snažila je dost slabé slovo. Posledních sto let nedělám nic jiného, než že jen po matince zametám stopy a přitom nikdy nechytnu tu pravou, podle které bych se řídila. Stále má přede mnou náskok. Její poslední stopa mě dovedla do Mystic Falls. Je tak obtížné ji dohonit…! Stefan by to možná zvládnul, zná ji lépe než já…
"No, pak asi něco společného máme. Ale dost těch řečí. Nepřišla jsem sem řečnit. Potřebuji odpovědi. Myslím že vy mi je dáte. Nebo… nejméně jeden z vás!" ulpím pohledem na Stefanovi a sleduji, jak se koutky jeho úst zvednout v pobaveném úšklebku. Skutečně mi vidí až do žaludku.
"Něco za něco."
Zachmuřím se. "Nepřišla jsem pro to, aby jste mi dávali podmínky!"
"Divím se že jsi VŮBEC přišla, Mariano," pravil Stefan a naklonil hlavu na stranu. Neorientovala jsem se v jeho chování. Z jakéhopak důvodu naklání hlavu? A proč nereagují ti dva?!
"Říkáš to, jako kdybys něco takového tušil, Stefane!" namítla jsem ironicky a bez dovolení se posadila na gauči. Tedy, ne že by si toho někdo všiml, nebo snad něco namítnul, to je pravda.
Krátce se zasměje. "Netušil jsem ani to, že vůbec žiješ. Sebrali tě Katherine hned po porodu přímo z náručí. Neměla ponětí kam tě odnesli, určitě ji to muselo hodně ranit."
"Co ty o tom víš, Stefane?" zavrčela jsem nevlídně a ne zrovna dvakrát mile. Nechtěla jsem, aby se pitval v mém životě, v mém světě, v mé rodině! Bylo to citlivé místo, na které jsem nikdy nedala dopustit. Ačkoliv jsem rodinu nejenže neměla, ale ani nepoznala, dvakrát tak víc jsem po ní vždy toužila. Musela jsem se proplétat životem jako vyděděnec, netušila jsem, kde je moje pravé místo. Netušila jsem, zda ještě někdy poznám někoho, s kým by šlo žít, s kým by šlo se přátelit…
Pokrčil rameny. Asi mou situaci pochopil, protože pochopení se v jeho očích zračilo na míle daleko. "O tobě nic, ale o Katherine hodně."
"Ani mě nehledala!" odfrknu si pohrdavě. Když mi řekli kdo je moje matka a kým jsem já, nebo spíš ČÍM jsem já, nemohla jsem té skutečnosti uvěřit. Celé dny jsem proseděla v pokoji, seděla, nespala, četla si, ale v duchu stále myslela na tu jedinou, jedinou věc na světě. JSEM UPÍR!
Po dvou měsících urputného odmítání pomoci a sebemenších laskavostí jsem se s tím částečně srovnala a naučila se s ním žít, jako s darem, ne tíhou na bedrech. Ačkoliv to byla těžká životní zkouška, teď mě čekala další. Když jsem přišla do Mystic Falls doufala jsem, že tady matka někde bude! Samozřejmě, nemám tím na mysli že jsem si říkala, že bude sedět u starých dobrých přátel a milenců v jednom, bratrů Salvatorových a popíjet kafe nebo červenou tekutinu, ale… věřila jsem, že jsou s ní v kontaktu. Teď mě naděje hodně rychle opouští. Nemám se čeho chytit.
"Stal se z ní jiný člověk. Katarina už nežije. Katherine je její kopie. Věrná na pohled. Možná, že v duši a v srdci je stále ještě tou usměvavou dívkou, jako kdysi byla, ale moc bych tomu nedával. Život ji hodně změnil. Naučil ji, že se nemůže ke všem chovat tak laskavě, jako to ona dělala. Svým způsobem ji chápu."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Tohle není omluva. Měla několik desítek let na to, aby mě našla. Století jsem setrvávala na jednou jediném místě a čekala jako hlupák! A čeho jsem se dočkala? Jedině těch přihlouplých schopností, co mě denně… stravují!"
Kruci! Kruci, kruci, kruci, nadávala jsem si v duchu a proklínala se. Zapomněla jsem na to, že mám schopnosti, o kterých oni neví. A teď jsem jim to bez problémů prozradila. Na co jsem jen myslela? Mohla bych vrátit čas, ale… to by znamenalo, že dám v sázku příliš mnoho, a to nebyl můj úmysl.
"Schopnosti?" zbystřil Damon najednou a promluvil poprvé od té doby. "Jaké schopnosti? Kousat lidi?"
Střelila jsem po něm tak zlověstným pohledem, že se opět stáhnul a opřel se o rám dveří vedle pobledlé Eleny. Chudák, skoro mi je jí líto. Ani neví, která bije. Nebo to ví, ale nechce mluvit. Skutečně se mě bojí? Zrovna ona? To já se prvních pár sekund po seznámení bála JÍ!!!!
"Upírka se schopnostmi? O Tom jsem ještě neslyšel!" nechal se slyšet Stefan zadumaně a procházel se po místnosti, jako by se nechumelilo. Sledovala jsem jej se zamračeným výrazem, ne nepodobnému liščímu. Zda měl něco v plánu, o tom věděly jedině hvězdy. Ale nezamlouval se mi jeho tón.
Náhle se otočí a pronikavě se na mě zahledí, ač cítím, že se proti své vůli a upířím zvyklostem červenám. Se zájmem si začnu prohlížet hodiny pověšené na čerstvě bíle vymalované zdi a vyčkávám.
Ozve se Damon. Pravda, neslyším ho zrovna nejradostněji. K srdci mi nepřirostl hned dvakrát. "JAKÉ schopnosti?"
Teď se zastaví i Stefan, jelikož se opět začal procházet a vypadal jako na fotografii z minulého století. Ruce zkřížené za zády dodávaly jeho tělu aristokratický vzhled, ačkoliv jsem nikoho podobného ještě v životě neviděla.
Zavrtím hlavou. "Jen…jen… prostě jenom něco ovládám."
Měla jsem za to, že se tomu šikovně vykroutím, ale šeredně jsem se pletla. Toto ani na jednoho z bratrů neplatí, tudíž se nemohu moc podivovat nad tím, že je neoblafnu. Zvláště pak jeden má oči snad všude… a někde by je naopak snad ani neměl mít!
"Mariano," osloví mě přímo Stefan a opět se na mě zahledí oním zpytavým pohledem. Jak si jen může dovolovat přivádět mě do takových rozpaků? Cítím, že opět rudnu. Nikdy v životě se mi něco podobného nestalo. Z jakého důvodu? Vždyť jsem upírka, neměla bych se nikdy cítit jako člověk, ani pouhým zdáním.
"Co?" snažím se ho odradit hlasem, respektive tónem hlasu, ale jsem vedle jako jedle. On si totiž vesele pokračuje dál.
"Tvé schopnosti… ačkoliv nevím o co se jedná mohu se tě na něco zeptat? Prosím!" dodá na závěr.
Pokrčím rameny a s lhostejným výrazem si založím ruce na prsou. Elenin výraz, při kterém by mě nejraději uhodila dost silně nažhaveným pohrabáčem do hlavy, ignoruji.
"Máš s nimi nějaké plány?"
Zírám s otevřenými ústy. Je snad doopravdy možné, aby mě někdo jako je on, byť jen někdo jako je ON, prokouknul? Kruci, musím si na sebe dávat větší pozor. Stále si všechno připouštím k tělu a pak se nemohu divit, když odpovědi vyčte z mých očí i rtů.
"Nebudu lhát," pravím, "nikdy jsem nelhala. Neměla jsem to totiž zapotřebí. Připadalo by mi totiž, že jsem méněcenná. Zda někdo z vás ví o tom s kým měla má matka Katherine poměr, tudíž mě zplodila, nebude těžké zjistit co mám v plánu. Ale varuji vás! Jestli se někomu z vás bude zachtít trochu mé plány opozdit, nebo zničit úplně, neskončí to s vámi dobře. Jasné?"
"Tvůj otec je mrtvý?" zeptá se najednou trochu mimo téma Stefan a já ho probodnu znechuceným pohledem. Nemůže se stále dotýkat mého citlivého místa. Nemá důvod zajímat se o mého otce.
"Ano."
"V tom případě už vím, po čem tak moc toužíš!" dodá s mírným úsměvem, nikoliv úšklebkem. Ví co mám v plánu. Ví to a ani nic neříká, neposmívá se mi, neříká, že to nezvládnu, že něco takového není ani v lidských silách, natož v upířích. Že to neudělám, protože jsem na to až moc slabá!
"Tak si to nech pro sebe," poprosím ho a usměji se na něj tak výhružným pohledem, že tentokrát uhne pohledem on. Vítězně se zatetelím radostí.
Vyhlédnu z nedalekého okna. Nepřipadá mi, že je tam zrovna dvakrát světlo. Už bych měla vyrazit. V nějakém hotelu se určitě místo pro přespání najde, o tom není pochyb. A vlastně… nebudu se tam vůbec zdržovat. Celý den budu mimo, takže! A poleze-li mi někdo do pokoje, skončí to s ním hůře než jen špatně.
Koženou bundu si připlácnu více k tělu a mám se k odchodu, když v tom na sobě ucítím ruku. Ohlédnu se s překvapeným a trochu popuzeným pohledem vepsaným ve tváři. Stefan. Jak jinak. Stále se mi bude plést do cesty. V budoucnosti… no, doufám, že v ní nebude v žádné hlavní roli!
"Co je?" otážu se nevyzpytatelně.
Usměje se. "Kam jdeš?"
"Do nějakého hotelu, přespím tam. Zítra si promluvíme zase, ale nebojte, nebudu vás nijak zdržovat!" přispěchám s faktem a odmlčím se. Byla bych odešla, jak jsem měla původně v plánu, kdyby mě Stefan opět nezastavil a s očima upřenýma do těch mých nepronesl památnou větu.
"Můžeš přespat u nás v penzioně. Nač utrácet peníze, nebo ovlivňovat lidi, Mariano?"
Nemusím být upírkou na to, abych zahlédla, jak po Stefanovi Elena šlehla pohledem. Skoro se divím, že pod tou tíhou žárlivého zabijáckého pohledu nezkameněl. Určitě se jí nejeví jako dobrý nápad, že u sebe v domě nechá přespat hloupou, ale sebevědomou upírku, jakou jsem já. Vědomí, že mě má za nebezpečnou, se mi skutečně zalíbilo. Asi v něm budu pokračovat. Nabídka Stefana je vskutku milá a příjemná, nemusela bych si dělat starosti, ale… koneckonců, ono to má určitě i jiný smysl, proč mi to nabízí. Nechci, aby se o mě něco dozvěděl. Nechci!! I když... polovina veškeré mé bolesti by možná odplavala na druhý břeh...
"Stejně se o tom nikdy nedozví. A navíc, já tohle nedělám. Nesnesla bych pocit, že někomu ubližuji tak moc na psychické dráze. Vždy je nějak přesvědčím. Mám na to… schopnosti, dalo by se říct."
Stefan pokrčil rameny, ale vedl si svou stále. "To možná ano, ale… v penzioně budeš mít klid, to ti zaručuji. Do školy stejně, alespoň předpokládám, nechodíš. Elena je u nás v penzioně minimálně, většinou jsme spolu venku nebo tady. Já sám v penzioně skoro jen přespávám, nebo si čtu v pokoji a tam stejně nikdo nikdy nechodí, nikdo kromě mě, tedy. A Damon… se jako obvykle umí dostatečně dobře bavit podle sebe, aby tím neotravoval ostatní. Nikdo by tě tam nerušil. Slibuji."
"Přišla jsem sem jen proto, abych zjistila, kde je matka. Potřebuji… no, to je jedno. Vážím si tvé nabídky, vážně, Stefane, ale… moc bych vás obtěžovala. A navíc… vejdu si sem a něco po vás chci. Moc dobře vím, že slušné to přímo dvakrát není, ale omlouvám se. Život mě nenaučil chovat se jinak, alespoň tedy ne k lidem nebo upírům, které osobně neznám déle. Vy máte výhodu. Znám vás z vyprávění. Ale přesto… nechci obtěžovat. Nevadí mi ani tak skutečnost, že by tam nebyl nebo byl klid, to je mi celkem jedno. Ale mým zvykem rozhodně není zanechávat po sobě stopy nebo dluhy."
Stefan se na mě díval jako na pitomou káču. Aspoň mi to tak připadalo. Nevěřícně civěl na mé rty, zda nevypustím z úst ještě nějakou, mě podobnou a moudrou řeč. Kruci, možná že jsem ho o stopách a dluzích přesvědčila, nýbrž ne natolik, aby upustil od svého původního plánu.
"Nic nedlužíš. Naopak. Splatíš nám to tím, že nám odpovíš na pár otázek. Kterými," pokračuje, když zahlédne, že chci opět něco namítnout, "kterými samozřejmě neprozradíš skoro nic. Jen… vezmi v úvahu, že nemohu o Katherine nic říct, když nevím, z jakého důvodu s ní potřebuješ mluvit. Možná máš za to, že je to jen a jen tvoje věc, ale já… mám dojem, že by mě to mohlo zajímat. Viď?"
"Chcete vědět jen proč tu jsem?" otážu se nevěřícně, skoro tomu odmítám uvěřit. Určitě ze mě bude tahat rozumy nejméně deset hodin a když se nic nedozví, vyhodí mě na ulici. Tedy, ne že by mi to snad tolik vadilo, to ne! Ale… pomyšlení na to, že mě vyhodí člověk, jemuž jsem věřila, nebo se o to alespoň pokoušela, je… deprimující a frustrující.
"TO už víme," uvede na pravou míru Stefan a usměje se přátelským úsměvem, pod kterým se mi kupodivu skoro podlomí kolena. "Chceme vědět proč chceš mluvit s Katherine…? Odpovíš nám?"
"Ne!" vyhrknu rychle, leč si za to musím ihned v duchu nadávat. Vím, měla jsem v plánu zeptat se: Kde je Katherine, chci s ní mluvit!! Ale… možná, že by neuškodilo prozradit na sebe trochu víc. Co když mi totiž jinak neřeknou nic? A já nutně, nutně, potřebuji vědět, kde se má vlastní matka nachází. Už jen kvůli otci…
Zaženu pochmurné myšlenky na oba rodiče a zpod řas promluvím na svého "přítele" naproti. Stojí mě to všechnu mou pýchu a ostražitost.
Vlastně i vím do čeho se ženu. Odpovědí všechno změním. Nevím, zda to Stefan pochopí, ale musí. Nebudu se vystavovat tak velikému… riziku!
"Ne. VÁM ne. Vám. Ale tobě, Stefane, ano! Protože ti trochu věřím!"
Elena vykřikne. "COŽE?" zatímco Damon zavije: "A já?!"
Přesně tuhle reakci jsem čekala, stejně jako tu Stefanovu, tudíž že se je oba bude snažit uklidnit a usměrnit jejich hlas. Ušklíbla jsem se na Elenu a Damona nabrala také a vrhla po ní takový smrtelný pohled, že se skoro sklátila dozadu. Zbělela jako stěna, chudáček jeden, no ne?!
"Stefane?" upozorním ho na svou přítomnost, jelikož do této doby se zajímal pouze o Damona a svou dívku, která se tak nápadně podobá mé matce Katherine, až ji za to pomalu nenávidím. Nemám moc času, potřebovala bych se podívat ještě po městě… Mystic Falls jsem navštívila jen jednou v životě a to o tom neměla ani páru.
"Jistě, pojďme. Třeba se můžeme projít venku!" navrhne a jelikož s radostí a oddechnutím souhlasím, před nevěřícnými zraky Damona a Eleny projdeme ven na předzahrádku a kolem nějaké sousedky od Eleny. Zakroutí nad námi zarputile hlavou a dál si hudruje a nás si nevšímá.
Dobře že tak. Máme toho docela dost na práci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama