Cold Fire 6

9. března 2011 v 10:47 |  Cold Fire - Danielle
KLID A MÍR
A bylo to tady zase; sama pro sebe jsem se usmála. Poznala jsem ho, konečně jsem po tak dlouhé době poznala, jaký je Damon ve skutečnosti. S jeho smutkem a bolestí se nedalo moc dělat. To jsem věděla, už když jsem se o tom všem ujistila a dozvěděla, přímo od něj. Muselo mu dát hodně práce, aby to někomu řekl. Po století a více to nikomu neprozradil a tentokrát to udělal s člověkem, kterého teoreticky ani neznal.
"Uff!" vydechla jsem štěstím a úlevou. No, konečně se mi podařilo koberec očistit. Ani jsem se odvažovala pohlédnout na hodiny, pověšené nazdi. Jednak proto, že bych se asi vyděsila (překvapilo mě, jak moc času Damon má. No jo, upír nikdy nepospíchá) a jednak proto, že by přes všechnu tu špínu stejně nešlo vidět. Proklela jsem znovu Elenu; kdyby mi to všechno alespoň zakryla!
S bolestmi a sykáním jsem se s obtížemi zvedla z trošku ještě promočené země, která mezitím začínala trošku schnout, a prohrábla si zlaté rovné dlouhé vlasy, v této chvíli trochu rozčepýřené a mokré od vody. Nevýhoda hooodně dlouhých vlasů( což jsem já samozřejmě měla, no)…
Damon u mě hnedka byl, když si všiml mého zkřiveného a sykajícího pohledu. Dalo by se, bez legrace, říct, že u mě byl v setině vteřiny a už už mě podpíral svýma chladnýma rukama, ale tak pečlivýma a starostlivýma. Stále mi v hlavě běželo, že takto by se ke Stefanovi nikdy nechoval. Ne teď, po sto letech. Tak proč to dělá se mnou? Mate mě, proč? Třebaže na to existuje nějaké rozumné vysvětlení. Jen teď jsem se o to ani moc ze zkušenosti nezajímala.
"Jsi v pořádku?" staral se dojemně a v očích mu blýskala starost. Jeho oči jako kdyby zesvětlali. Zdálo se mi to, nebo ne?
Přikývla jsem. "Jo. Jen ta nevýhoda sedět hodinu v jedné poloze!"
Damon se vesele zasmál. "Dobře. Ale stejně si myslím, že by ses měla posadit. Posadit, zdůrazňuji. Jsi unavená."
Přimhouřila jsem na něj podezřele oči a zatvářila se asi tak jako kočka, čímž jsem ho očividně rozesmála ještě víc. Posadila jsem se na studenou zem. On mě následoval. Ale nevadilo mi to. Rozesmála jsem se taky. Pohledem jsem sjela na jeho ruky. Věděla jsem, že tam jsou, ale i přes to jsem se nutně potřebovala přesvědčit. Ano, stále tam byly. Na mých bocích, působící jako kapesní lednička… bylo to příjemné, ale jako kdyby něco můj rozum očekával, toužil po něčem…
"Nejsem unavená!" odporovala jsem mu a nereagovala jsem slovy na jeho dovolení, aby položil své ruce na mé boky. Z nějakého… nevysvětlitelného a mě neznámému důvodu jsem si byla i jistá, že kdybych na ně upozornila, stáhl by je.
Povytáhnul jedno obočí. "Ne? Dobře, tak jdeme zase pracovat, ne? Ke všemu máme hromadu času. Trocha toho ještě zbývá!"
Odfrkla jsem si s jistou dávkou ironie. Tohle jsem nepotřebovala. On po mě chtěl, abych šla zase po minutě dvou pracovat? On se zbláznil! Bláznivý upír! Jo, tohle mu sedne. Asi o tom někdy fakt napíšu knihu. To mi připomíná, že bych si asi měla začít psát deník. Na tohle jednou v životě budu s radostí vzpomínat.
"Trocha? Ty Damone, neměl by jsi jít na oční? Ze špinavého okna vidíš, ale nepořádek, jo to je jiná liga?"
Damon se prohnul a zařehtal se, ač ruce stále ještě nespustil. Ani teď jsem si neuvědomila, že je až moc blízko. Damon byl velice blízko, ale já jsem to jaksi ignorovala. Nebo… jak to bylo? Dobře, jsem už rozhodnutá. Zítra si musím koupit deník.
"No… když řeknu, že jo, vstaneš?"
Přimhouřila jsem jedno oko, což šlo velice těžce. Vím, že bych si neměla zahrávat s ohněm (v této chvíli s ledem), ale co jsem měla dělat, když mě to tak děsně lákalo?
"Asi ne."
Damon si viditelně povzdechl a chvíli jsem neměla ani trochu páru o tom, co v příští vteřině udělá. Nakonec si ještě jednou skoropovzdechnul a tak rychle, že jsem to vážně nestihla ani zastihnout, mě zvednul rukama na nohy. Následně je spustil z mých boků hezky podél těla a mě zbyly jen oči pro pláč( zase ten sarkasmus. No co mám s tím dělat…)
"Jsi zvyklej vždycky dostat to, co chceš?" vyjekla jsem na něj trošku vyděšeně, jak jsem se najednou ze sedu ocitla na nohách a byla vyděšená skutečností, že nemám problém s koordinací pohybů.
Uculil se. "Záleží na tom, o co jde!"
Odvrátila jsem pohled. Červenala jsem se, vycítila jsem to, poněvadž mi najednou silně hořely tváře. Ok, tohle vidět nemusel, ale asi to vytušil. Upírské reflexy jsou nepřekonatelné a proti nim jsou naopak ty lidské úplné nicky. Navíc jeho dvojsmyslná slova mě doháněla k šílenství.
"Aha. Možná by bylo lepší to teď nerozebírat!" rozhodla jsem se teda a začala odkrývat igelit z mé postele. Damon mi přeochotně pomohl a nakonec jsme igelit odhodili za dveře na chodbě a postel trošku očistily, jen co potřebovala formálnost, abych v ní mohla ještě dneska spát.
"Ty a Stefan… promiň, moc se omlouvám za to, že se do toho pletu, ale nemůžete… nemůžete se usmířit?"
Damon ani na sekundu nepřestal s jednoduchou prací, ale neodpověděl ani když už si vymáchával kus látky v kbelíku. Na okamžik mě pochytila nervozita, jestli jsem se doopravdy neptala až moc. Přeci jen, řekl, že se o tom nebudeme už bavit. A věděla jsem, že začínat s tím po půl hodině zase, by byla veliká chyba, ale stalo se a já nejsem zatím natolik dobrá, abych dokázala vrátit čas. Ani bych ho nechtěla vrátit. Jediné, co bych zažít doopravdy nechtěla, byla maminčina a tátova smrt. Tohle… bych změnila.
Odhodlal se nakonec k nic neříkající nemastné neslané odpovědi a ani se po mém obličeji neohlédnul. Byl stále sklopený k vodě.
"Ne."
"Proč?"
"Je to složité!" vymlouval se Damon, ale moje trpělivost zacházela opravdu hodně daleko (už).
"Neboj se, Damone, já mám čas. Máme ho přeci hromadu," připomněla jsem mu sarkasticky a nevinně.
Damon si unaveně povzdechl. Nebyl nikdy rád, když mu někdo a to kdokoliv, připomínal Stefana. Ano, byl to jeho bratr, ale tolik ho nenáviděl… Bylo tomu někdy vlastně vůbec jinak? Dříve ho měl rád, to ano. Ale jako kdyby na to zapomněl… jako kdyby to odplulo hodně daleko a on si nedělal hlavu s tím, že by to možná… možná měl chytit. A držet moc pevně a nenechat znovu uletět.
"Já a Stefan… nejde to. Dříve mezi námi dvěma něco bylo. Přátelství. Nejlepší přátelství. Vlastně bratrství. Tehdy jsem někdy zapomněl na to, že vlastně díky němu nežije moje matka. Byl jsem rád už jen za to, že mám někoho, komu můžu věřit a mít ho rád. Ale všechno se to zhroutilo."
Smutnýma očkama jsem se zavrtala do země. Neuvědomovala jsem si, že bych o něj neměla mít starost. Ale bylo to teď vedlejší. Na druhé koleji a já byla tak, tak ráda, že jsem zůstala na té první.
"Omlouvám se. Nechtěla jsem… abys vzpomínal."
Damon se na mě pořád díval. Nerozluštila jsem jeho pohled, ale rozluštila jsem skutečnost, že mi asi něco chce říct. Co to bylo zač? Proč jsem nikdy nevěděla, co mi vlastně říci chce a co mi chce navždy utajit? Proč jsem v něm měla zmatek? Vlastně… ne jen v něm. I v sobě. . Takové protichůdné city jsem ještě nikdy nezažila a on mi je skoro vnucoval, až jsem měla téměř sto chutí se mu o tom svěřit. Ale to bych neměla, já vím!
"Jednáš se mnou jako s člověkem," podotkl posléze a musel čelit mému zpytavému pohledu.
"A to je nějaký problém, Damone?"
Přikývl, poodešel kousek ode mě a začal utírat okenní parapet, přičemž jsem se mu ještě rozhodla pomoci a utírala celkově okno. Vždycky jsem patřila k oněm druhům lidí, kteří rádi sledovali, jak se špína vzdaluje. Vidět špinavé, zaprášené místo, a po tom hned krásné, zářivé a průhledné sklo, tohle byl zázrak!
"To by jsi neměla."
"Proč?" pokývala jsem nesmyslně hlavou.
"Protože nejsem člověk. Jsem upír. Lidé by měli chápat podstatu mého bytí na téhle planetě."
Zamračila jsem se a na okamžik práce nechala. Chápala jsem, co mi tímhle vším naznačoval.
"Každý, komu by jsi řekl o tom, co jsi, by to chápal. Asi by se tě i bál. Ale ten, který ví, že jsi upírem, a řekne ti, že přes to všechno člověkem nejsi… tak TO není člověk."
Damon si mě se zájmem prohlížel. Jak tohle může říct?pomyslel si. Věděla, že je to upír, věděla, že je to bratr Stefana. Věděla, že zabíjel lidi. Věděla, kdo ji k tomu donutil. Věděla dokonce i to, že je nebezpečnější než cokoliv jiného. Nebo kdokoliv jiný. Tak proč tvrdila tohle? Byl zmatený jejím jednáním. Niky nepotkal dívku, která by se při pohledu na něj neklepala strachy. Byla Margaret vůbec normální? V čem byla tak jiná, že ho dokázala upoutat?
"Máš zajímavý pohled na upíry."
Zavrtěla jsem v odporu hlavou. "Já v nich na rozdíl od Eleny a ostatních nevidím nestvůry. Ne ve všech. Samozřejmě, že je neberu všechny hned jako lidi, ale…"
"Tak proč bereš jako člověka mě?" přerušil mě hnedka a mrknul na mě šalamounským úsměvem.
Ale já měla odpověď připravenou hnedka po ruce. Neměl žádnou šanci na to, aby mě chytnul do pasti.
"Protože ti věřím."
"Vážně?"
"Ano," odpověděla jsem sebejistě. Kdybych mu nevěřila, je snad docela jisté a jasné zároveň, že bych mu takto neodpověděla. Asi se jen chtěl ujistit.
"Kdybych ti řekl, abys zkusila vylézt z okna a slíbil ti, že tě chytím, kdybys padala… udělala by jsi to? Uvěřil by jsi mi?"
"Ano."
Znovu ta jistota. Ani náhodou nevěděl, kde se v ní bere. Samozřejmě, že by ji chytil. Nepustil by ji. Na to si jí až moc vážil…
???
Vážil? Možná by doopravdy měl zajít k nějakém doktorovi. Tohle ho ještě nikdy nenapadlo, tedy kromě Katherine…
"Dobře."
"Dobře. Zkusíme to?" navrhla jsem hnedka sebevědomě a vzrušeně, hned odhodlaná to zkusit. Damon jen zavrtěl nevěřícně hlavou nad mým návrhem.
"Ty jsi doopravdy tak jiná, než Elena. Ta by mě za takový návrh spíše zabila."
Provokativně jsem ho dloubla do ramene a vyjádřila tím k předešlé diskuzi jednoznačnou odpověď: Hej, ty jsi člověk! Nebudu se k tobě chovat jako k soše.
"Hele! Kolikrát mám říkat, že nejsem Elena, Damone?"
"Nevím."
"Lžeš."
"A ty to poznáš?" nakrčil obočí a rozesmál mě tím. Dočista jsem zapomněla na všechno okolo nás. Možná i na to, že náš smích a hluk šel asi dole pod námi v obývacím pokoji a kuchyni docela slušně slyšet. No co, pomyslela jsem si, ať si to Stefan a Elena užijí. Neměli mě tak rozzuřit. Vůbec na to neměli právo. Stejně jako Damona. Ale ten dá vztek najevo málokdy. Ještě nikdy jsem to neviděla.
"Jo, poznám. Nejsem upírka, ale mám jisté… reflexy."
"Jo tak reflexy? Ty tvoje "reflexy" bych chtěl vidět!" zasmál se a ještě jednou udělal poslední tah přes pravou polovinu okna.
Podívala jsem se na oblohu. Stmívalo se. Lampy dole na ulici už svítily žlutým oranžovým světlem, které mi v Londýně tolik chybělo, cesta nebyla zaplněná auty a koly, které si tam odložili lidé. Na obloze se rýsoval černý mrak.
"Bude pršet!"oznámila jsem Damonovi, vlastně spíš reflexně( tomuhle se musím jedině už smát).
Damon se zase ironicky uculil. "Zas ty tvoje "reflexy"?"
Zamračila jsem se na něj. "Podceňuješ mě."
"Konstatování?" hádal pobaveně.
"Ano."
"Pravdivé?"
"Ano."
"Tím myslíš to konstatování, nebo reflexy?" poznala jsem, o co se snažil. Poplést mi hlavu. Ha, ale já se nedám.
"Oboje."
"Zvláštní. Ty reflexy mi někdy ukážeš, viď že jo?"
Zářivě jsem se na ně usmála. "No samo sebou, že ukážu. Klidně hned zítra můžeme vyzkoušet ten strom!"
Zavrtěl pobaveně a ironicky zároveň hlavou a já si tak všimla že má v uhlově černých vlasech také usazeno několik kapek vody. Nebyla jsem to tedy jenom já, kdo byl takové pako a nedával pozor.
"Ne, zítra ne. Slibuji ti, že někdy jindy. Třeba za,…"
"Týden!" vyhrkla jsem bez rozmyslu. Ne, měla jsem navrhnout tak tři dny! Na co jsem teď myslela bože?
Přikývl na souhlas. "Dobře, tedy týden. Platí."

Elena se zhroutila do postele a Stefan jí podepřel hlavu, aby jí viděl do rozzlobeného, zmateného, smutného, ublíženého, a nic neříkaného obličeje. On sám na tom byl stejně. Jeho nálada se sice měnila den ode dne, ale tohle nečekal. Takové komplikace! S Margaret a Damonem bude ještě hodně práce.
"Tohle není dobré!" řekl už potřetí za minutu a Elena si jen zabořila hlavu do dlaní. Těšila se na to tak dlouhou dobu, na to, že se vrátí její dlouho postrádaná a očekávaná sestra! A teď se všechno obrátilo. Zjistila, že usmířit si svoji sestru a svého upířího přítele jí zabere více než jen chvilku souznění. Její sestra se nezměnila, byla stále stejně tvrdohlavá jako ona. A Stefana si moc neoblíbila. To poznala moc brzo.
"Já vím, Stefane, já vím. Bože, nemůže existovat nic horšího než tohle!" posteskla si a objala Stefana, který ji teď udělil další ránu.
"Bohužel existuje."
Elena zvedla hlavu a mírně se od něj napůl odtáhla. Ne, jen ne další šok! Tohle už dneska neustojí.
"Cože?"
"Víš, Katherine… pamatuješ, jak jsem ti říkal, že vypadáte úplně stejně, Eleno?"
Samozřejmě přikývla. No, upřímně, na takovouhle zkušenost se jen tak zapomenout nedá. Není upír. Zatím. Stejně je to jedině otázka času.
"Vím."
"No… Katherine… Nikdy jsem ti to neřekl. Ani Damon ti to bezpochyby nikdy neřekl. Zapomněli jsme se na ni. V době Katherine pro nás byla důležitější, než kdokoliv jiný. Jenomže ona… už tu není. Zmizela. Nezemřela, ale odešla někam hned po tom, kdy se s Katherine pohádala."
"Kdo se s Katherine pohádal, Stefane?"
"Katherine ji měla hodně ráda. Ale tehdy, když se dověděla, co Katherine způsobila, jak s námi dvěma zacházela … rozčílila se a s Katherine se nikdy neusmířila!" pokračoval dál, nevšímajíc si Eleny.
"O kom to mluvíš, Stefane?" chtěla vědět Elena, mírně se v jeho náručí zakolíbala, držíc se přitom okrajů postele. Doufala, že to nebude takový šok.
"O sestře Katherine. Kate."
Vydechla. Dobře, pletla se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama