Cold Fire 5

9. března 2011 v 10:45 |  Cold Fire - Danielle
PŘÍBĚHY DVOU OSAMĚLÝCH DUŠÍ
Dívala jsem se do těch jeho očí, tak nádherných, ale bez jiskřiček, jako tomu bylo u mě… to byla skutečně chyba. Lest na moje city. Kdyby se mě někdo zeptal, kde je nebe, asi bych ukázala přímo před sebe. Říct něco takového, to bych se málokdy odvážila, ale on to říkal tak nenuceným tónem!
"To ne," připustila jsem s častým mrkáním očí a čekala jsem, jestli na něco tentokrát naváže. Nechtěla jsem mluvit jedině já!
"A…," prolomil konečně Díky Bohu ticho, "a… tvůj otec? Ani jednou ses o něm skoro nezmínila. Jestli nechceš…"
Hned jsem v odporu vrtěla hlavou, aby si nevyvodil nějaký hloupý, přikreslený závěr.
"Ne, ne tím to není. Já jen… víš… je něco jiného umět mluvit o mámě a něco jiného o tátovi. Vlastně byli úplně jiní. Ne v chování, nebo v tom, co se pro nás každý z nich snažil udělat, to ne! Ale táta… vždycky byl úplně jiný. Zvláštní. Jako kdyby měl v duši něco schovaného. Byl tajemný, už v té době kdy prý mámu potkal. Vždy, když jsem se ho na to zeptala, řekl, že je to jen… přechodný stav a že se to za pár týdnů změní. Jenže se to nezměnilo.
Táta vždy dbal na to, abych se já i Elena skvěle učily. Vzpomínám si ještě na hodiny, které nám nahrazoval, když nám něco uteklo a my to nepochopily. Chovala jsem k němu vždycky velikou důvěru a respekt. To je možná důvod, proč jsem se snažila, hlavně po jeho smrti… jako kdyby mu dokázat, že udělám všechno pro to, abych se přiblížila o kousek dál a zase o kousek dál. Stal se to můj smysl života, poslední tři roky a nějakých pár týdnů, měsíců, se v mém životě neděje vůbec nic jiného. Vlastně ani zajímavého."
"Dělala jsi to tedy všechno - to učení, zkoušky - protože jsi nechtěla svého otce zklamat?" domníval se správně Damon a zatvářil se chápavě. Možná dokonce i neironicky… jako kdyby ho to dojalo, zaujalo. Je to můj příběh: jak může někoho dojmout? Nebo dokonce jen překvapit?! Nic zajímavého, jen smutek a studování.
"Ano," přikývla jsem Damonovi na souhlas. Vzala jsem si z kbelíku vykroucenou hadru, kterou jsem sebrala ze země, hned jak jsem sem přišla, klekla si na zem a začala čistit koberec. Ani trochu to nešlo špatně; ne tak, jak jsem si myslela. Špíny ubývalo a ubývalo. Jenomže také ubýval čas, kdy jsem se zamýšlela nad svou odpovědí. Nechtěla jsem, aby si zase myslel, že o tom nechci vůbec mluvit. Právě naopak; to, že je někdo ochotný mi naslouchat, pro mě znamenalo až moc. V Londýně mi nikdo nenaslouchal; jo, měla jsem tam HROMADU kamarádek, ale žádná opravdová, která by vydržela a neplácala samé nesmysly jedině o módě a líčení. Takových lidí, jako jsou v Londýně, právě na jednom místě skoro nenajdete (kromě Caroline): v Mystic Falls.
Nadechla jsem se a spustila. Byla jsem tolik ráda za to, že se nemusím tentokrát dívat do jeho očí, nýbrž na koberec. Všimla jsem si, že odněkud vyhrabal (asi za topením) další kus látky a pomáhal mi. Za kratší dobu, než jsem to dělala já, tak on měl dvakrát větší plochu už zcela čistou a zářící ( jo, a mokrou… jako já…). Pracoval přímo naproti mně, ale nedíval se mi do očí. Ani se o to nesnažil. Věděl, že já bych toho teď nebyla schopná.
"Už jsem ti to říkala. Nikdy bych otce nechtěla zklamat. A i když už není s námi… pořád ho mám v paměti. Pořád si na něj vzpomínám, i když to jde den ze dne složitěji a složitěji. Štve mě, že si skoro nemohu v hlavě a myšlenkách vybavit jeho obličej. Táta byl vždy pohledný. Když táta zemřel… moje víra, že se musím stále zlepšovat, se jedině zvětšovala! Nevím, jestli jsem to, jak dobrá jsem a budu, chtěla dokazovat spíš tátovi než mě samotné."
Damon s kolmou vráskou na čele přikývl a měl na jazyku další otázku, tentokrát se však ani tak moc netýkala rodičů.
"A Elena? Ta si jeho rady také vzala k srdci? Nevšiml jsem si… no, že by v učení dvakrát vynikala!" uvedl na pravou mírou.
Se smutný úsměvem spojeným s povzdechem jsem přikývla. Jen jsem doufala, že to neuviděl. Byl však přece upír.
"Elena… byla vždy jiná než já. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že nejsem Elena. Lidé to pořád dělají. Chci říct, že mi pořád říkají, jak krásná a chytrá jsem, stejně jako Elena. Jak toho máme hodně společného a další. Neštve mě to, jestli si myslíš tohle. To vůbec ne. Ale vždycky si v hlavě řeknu: Vidí ty rozdíly? Víš… Elena se trochu učila v době, kdy naši rodiče… kdy naši rodiče žili. Ale potom si řekla něco úplně jiného: Proč se učit, když to už nikdo nezjistí? A s tímhle žila. Vykašlala se na to, že by v životě třeba něco mohla dokázat. Já vím, že je to průměrný student a z většiny předmětů nemá tak děsivé známky, ale kdyby ona doopravdy chtěla… dokázala by to."
Damon souhlasně přikývl. "Jo, to asi jo. Taky jsem si všiml těch rozdílů mezi vámi. To se neboj."
Vzhlédla jsem a poprvé od doby, kdy jsem se zvedla z křesla a začala konečně uklízet koberec, jsem se mu zadívala do očí. Tohle mi ještě nikdo neřekl. Začínala jsem pochybovat, zda toho byl vůbec někdo někdy v životě schopný. Pochopit, jak rozdílná je každá naše duše. Elena je jiná, já jsem jiná. Ty jsi jiná, ona je jiná: tohle kdyby mi někdo řekl, ani nevíte jak ráda bych za to byla. Od Damona mě to ale více než je "překvapilo"… nezná mě, ale řekne něco v tomhle smyslu? Myslí to vážně?
"Jo? A není v tom náhodou ta výhoda, že jsi sarkastický upír?" no to víte, neodpustila jsem si do něj trochu rýpnout. Co bych to byla za člověka?
Uculil se na mě s oním pokřiveným úsměvem a udělal na koberci jeden veliký tah. Mohla jsem si jen domýšlet, co to vlastně znamenalo…
"Když se člověk pořádně dívá, najde," pronesl potichu, že jsem stěží slyšela co to ve skutečnosti řekl zač.
Protočila jsem nervózně oči v sloup. "Ocenila bych, kdybys nemluvil v hádankách. Jsi něčeho tak… lidského schopný?"
Ušklíbnul se a ironicky pokračoval. "Ano, asi. Mám pokračovat?"
Přikývla jsem beze slova. K tomuhle slova nebyla ani trochu nutná.
"Snažil jsem se… si tě představit jako by jsi byla Elenou. A dospěl jsem k tomu, že kdybych neznal vaši podobnost a příjmení, nikdy bych netvrdil, že jste sestry."
Zamračila jsem se nechápavostí. "Jak to myslíš, Damone?"
"Myslím to tak, že zatímco Elena ke mně zpočátku byla jako led, ty místo toho, aby ses mě snažila vyškrtnout ze světa, jsi udělala opak a pozvala mě, že tu mohu počkat. Co víc, co jsem navíc nečekal, jsi mi dovolila vstoupit do tvého pokoje. Elena nemohla, neměla na vybranou, její pokoj je brán jako celý dům, mhol jsem tam jít kdykoliv, jestliže jsem měl přístup do domu. Ale ty jsi měla možnost. Věděla jsi o tom. Že jsi to věděla, Margaret?"
S úsměvem jsem podruhé přikývla. Samozřejmě, že jsem to předtím věděla. Zjistila jsem to totiž ve chvíli, kdy nešel za mnou do pokoje poslušně jako pejsek. Jak se předtím tvářil! Na to nikdy nezapomenu, slíbila jsem si a chtě nechtě jsem se v dušičce zaradovala!
"V tom případě jsi mě nemohla překvapit víc. Snad jen svým chováním."
"Mým chováním?" optala jsem se ho znovu zmateně a sledovala, jak se jeho pohled odtrhnul od podlahy a namířil si to přímo na mě, takže, vzhledem k tomu že já jsem celou tu dobu civěla na něj a vzpomínala na naše první a vlastně teoreticky dnešní setkání a seznámení, sklonila jsem tentokrát pohled s červenými tvářemi. Netušila jsem to, ale zaregistroval to.
Pokýval hlavou. "Ano, tvým chováním. Je to tak… mění se to zkrátka každou vteřinou. A ke všemu v tobě roste humor a sarkasmus. Úplně jiná liga, než do jaké patří tvá sestra Elena. Zkrátka… oheň!"
Potěšeně jsem na něj zazářila svým úsměvem s bělostnými zuby jako lampička. Byla jsem tolik ráda za to, jak mě nazval. Oheň? Ano, moc se mi to líbilo. Bylo k nevíře, že mi takto, mimochodem, řeklo už asi deset lidí. A právě Elena mezi ně patřila jako první. Vždycky, už v době kdy jsem byla jako malé dítě ještě vychovávaná mamkou a tátou, jsem měla takovou povahu. Měnila se každý den, přesně! Bylo to… trochu uhozené. Člověk, který mě zná jeden den( vím, že to říkám pořád) toho o mě ví daleko víc než člověk, který o mě neví sice skoro nic, ale zná mě celý život a kterého jsem jednou jedinkrát v životě dokonce i nazvala svým nejlepším přítelem.
"Máš pravdu. Dříve jsem to měla hodně ráda. Bavilo mě se takhle chovat. A nepředstírala jsem nic z toho. Bylo to proto, že to bavilo jak mě, tak mé blízké. Stala jsem se takovou fontánou humoru a štěstí, až málokdo by věřil, že jsou někdy doby, kdy se necítím dobře.
Ale teď, když tady rodiče nejsou, jsem se v tom naučila vlastně hypoteticky žít a chodit. Nechovám se jinak. Dobře, chovám vlastně, ještě mě to tak moc neovládlo… je to ale proto, že to skrývá moji osobní bolest. Nikdy jsem nechtěla, aby ji někdo znal, víš? Byla by to… vyzrazení mé nejslabší stránky."
Damon uznale přikývl. Přesně v tuto chvíli byl v situaci, kdy na svoji ironii a sarkasmus docela zapomněl a choval se přirozeně… lidsky.
"To by jsi dělat neměla."
Vážně jsem k němu vzhlédla a přemítala, jestli bych měla začít mluvit o tom, o čem jsem vlastně mluvit chtěla. Tolik mě to lákalo! Nechtěla jsem dál pořád mluvit o mně a o mých rodičích. Chtěla jsem něco vědět o Damonovi, protože to by mě určitě nebolelo tolik, jako vzpomínky mé. Nechtěla jsem pořád plavat v bolestech; bylo to tak ubohé. Kdokoliv v Londýně by tím pohrdal.
"Damone… možná se pletu… ale mám dojem, že ty předstíráš!"
Svraštil obočí. Nerozuměl (mírně řečeno). "Co?"
"Svůj pohled na svět… svoji povahu… sarkasmus, dokonce. Myslím, že takový nejsi. Ne v jádru."
"A jaký tedy jsem?" zeptal se mě škodolibě a provokativně mě provrtával šedomodrýma očima. Už jsem se fakt utopila? Jak to, že můžu ale ve vodě mluvit?
"Netuším," přiznala jsem popravdě, "ublížený? Zraněný? Smutný? Osamělý? Takhle se chová člověk, který toho v životě prožil už mnoho."
Damon odvrátil pohled a zatvářil se hodně vážně. Co ta o tom mohla vědět?pomyslel si. To by jí to všechno musel říct. Ale co jí měl ve skutečnosti říct? Nemluvil o tom, nikomu se s tím nesvěřil. Vlastně… nikdy se s tím nikomu nesvěřoval. Nebyl takové povahy. Nebyl otevřený jako kniha, kterou si mohl kdokoliv kdykoliv otevřít na určité stránce a číst si v ní, bez toho že by s tím třeba souhlasila.
Snesla by vůbec takovou pravdu? To, jak se stal upírem? To, že mu to vůbec nevadilo? To, že se na to měsíce připravoval, aby mohl žít na věky s jedinou osobou, kterou kdy miloval, která ho potom tak krutě zradila a pletla se i s jeho bratrem? Která ho nikdy v životě nemilovala, ale využívala?
"Nikdy jsem o tom nemluvil, Margaret!" varoval mě opatrně a doufal, že si to rozmyslím a nezačnu s tím zase. To se ale hodně pletl. Už jsem to dřív říkala, že jsem tvrdohlavá jako pes. A jako… Damon.
"Teď máš dobrou šanci, abys začal!" popostrčila jsem ho opatrně a čekala. Nebylo to tím, jak moc zvědavá jsem byla. A ano, zvědavá to jo, to jsem byla. Jenomže jsem chtěla, aby se naučil o své bolesti mluvit. Je tak uzavřený, až mě to děsí. Nikdy bych nečekala, že ho potkám! Nikoho jako je on.
Damon pokrčil rameny a nasadil mimořádně nic neříkající výraz. Uvažoval nad tím. Tím, že jí to poví, se nestane nic divného, zvláštního, děsivého, nebo nebezpečného. Jen nechtěl, aby o něm přestala mít dobré mínění a změnila se tak, že se o něj nebude ani trochu zajímat. To z nějakého nevysvětlitelného důvodu vůbec nechtěl. Nevysvětlil by to nikomu, nikdy, ani kdyby ho o to na kolenou prosil. V této chvíli měl svázané ruce. Bolest nikdy neuměl vyjádřit, tak jak o ní mluvit?
"Není… není to dobrý nápad."
Povzdechla jsem si a sklopila hlavu. Uvažovala jsem velice pečlivě nad jeho slovy. Čím to bylo, že mi přišlo, že se o to, co se mu tehdy stalo, pramálo zajímá? Nebo byla jeho bolest tak nepřekonatelná, že ji nemohlo nic zlomit, dokonce ne ani utišit? To byla pro mě veliká záhada, větší než Velikonoční ostrov. Možná o tom třeba jen nechce mluvit, napadlo mě v tu chvíli asi již po… no, po hodně kráté. Ale asi mu bránila jeho přesahující hrdost a snaha udržet to, kým byl. Určitě žil více než století a tím pádem se více než století nechoval jinak. Přes to let a něco chodit po planetě Zemi a nevšímat si ostatních, jejich bolesti, jejích citů, vůbec ničeho, dokonce neregistrovat ani ty své, to by mě zničilo. Jenomže Damon byl jiný. Měl výdrž. To já ale taky.
"Snažíš se držet tu masku bezstarostnosti. Vím to. Taky vím, že nemůžeš přestat předstírat to, kdo jsi. Ale vím, že by jsi měl. Alespoň přede mnou… to už za to přece stojí. Nikdo neví, jaký doopravdy jsi. Věděla bych to jen já. A snažila se ti pomoci. Je už načase, aby ses někomu svěřil!"
Damon se na mě opět povzdechem, přesahující lidské možnosti, podíval. Co se jí v tuhle chvíli honilo hlavou, napadlo ho. Snažila se to z něj dostat, možná že i správným způsobem. Ale on nevěděl jak začít. Chtěl si udržet tu masku, kterou mu vlastně nasadil Stefan, ale zároveň chtěl, aby věděla, jak moc se snaží být "člověkem" a že to nebylo zrovna dvakrát jednoduché, o tom se už přesvědčil!
"Může za to Stefan!" vyhrkl nakonec zmateně, že se k tomu přece jen odhodlal. Tak v tom to je, napadlo mě. O to tady jde?
"Stefan? Za co může, Damone? Je to tvůj bratr!" namítla jsem odvážně a znovu se rozhodla čistit koberec, jelikož jsem přestala. Jen s tím rozdílem, že jsem se při tom snažila stále dívat na Damona, na jeho výraz. Byl mi bližší.
Pokrčil nevědoucně rameny, i když jsem se domnívala, a to správně, že toho ví až moc a moc dobře. Přesvědčila jsem o tom v dalších pár vteřinách, kdy se konečně rozhodl. To, co mi řekl, jsem si chtěla a snažila se si uchovat do paměti, aby mi to odtamtud nikdy nezmizelo. Ne jako otcův portrét v myšlenkách.
"Stefan… My dva… začalo to všechno v roce 1864. Já a Stefan jsme byli… nejlepší přátelé. Bratři na život a na smrt. Nikdy by mě nenapadlo, co se může stát. ale stalo se. Neseme za to vinu oba dva. Zasloužili jsme si to.
V roce 1864 jsme byli ještě lidmi. Stefan pořád studoval hromady a hromady knížek… přečetl celou knihovnu v našem domě v Itálii. Otec ho v tom horoucně podporoval! Tsss! A já jsem… musel studovat. Stefan studoval rád a s takovou vervou. Otec chtěl, abych šel studovat i na universitu v Itálii. Ale tehdy přetekl pohár trpělivosti a já jsem se s ním jednoho dne šíleně pohádal. Podle něj, kdybych nešel studovat a jen se" flákal po světě", byl bych mezi jeho přáteli za vyvrhela. Za nicku. A v ten den mě ještě Stefan obhajoval. Snažil se mi pomoci.
Odešel jsem. V rodině jsem nebyl už tak… rok a půl, když jsem se vrátil. A zrovna… ve chvíli… kdy přijela Katherine se svým otcem. Ten posléze odjel, aby se mohl věnovat jiným záležitostem. Katherine byla podle něj hodně nemocná, ale se Stefanem jsme nakonec zjistili, co se jí stalo. Stala se z ní upírka, aby nezemřela a mohla žít dál.
Zamiloval jsem se do ní. Žil jsem ve velice milné představě, že ona mě taky. Ale byl do ní zamilovaný i Stefan. To byla ta chyba. Ta chyba, která tady nikdy neměla být. Kdyby nebylo jeho, Katherine by se nikdy nemusela rozhodovat. Nikdy by ji neodvlekli do toho prokletého kostela.
Můj otec plánoval díky jednomu kompasu pochytat všech ty upíry a spálit je na prach. Chtěli jsme Katherine ochránit. Já… jsem ji chtěl ochránit. Požádal jsem Stefana, aby o tom otci neřekl. Jenomže on se tak hloupě vyptával, že se to nakonec přeci stalo a do Stefana otec napumpoval sporýše. Věřil jsem mu. To byly ty doby, kdy jsem mu věřil víc, než komukoliv jinému. Ale Stefan věřil i otci. A Katherine byla odhalena. Otec zjistil, proč se tak hloupě vyptával. Jenomže…
Když jsem se ji snažil se Stefanem ochránit… byli jsme zastřeleni. A víš, Margaret, kdo stiskl spoušť?"
Smutně jsem zavrtěla hlavou. Damon vypadal poprvé za tu dobu tak zničeně! Jako kdyby se někde zapomněl, jako kdyby netušil, ve kterém pokoji je, ve kterém městě je, ve které chvíli to vůbec žije. Bylo to tak dávno a on si to stále pamatoval. No ano, musela z toho vzejít veliká jizva.
Kdo ho asi tak mohl zastřelit? Že by nějaký policista z tehdejší doby, co si myslel, že je jedním z nich? Ale on žije. Takže tady existuje nějaké ALE.
"Nevím."
Damon si hlasitě odfrkl. No, slušně!
"Otec."
Vyvalila jsem na něj oči. Cože? Jak ho mohl jeho vlastní otec zabít? Proč ho vlastně zabil? Jen kvůli tomu, že se znal s upírem? Jen kvůli skutečnosti, že upíra miloval? To se mi zdálo jako hodně nedostačující výraz. A zabil svého syna. Tohle se zdálo málo? Damon sice přežil nějakým způsobem, ale on stejně nikdy nezapomene na to, co mu a Stefanovi chtěl jeho otec udělat. Kdyby se to samé stalo mě… nevěřím… asi bych to nedokázala snést. Už mě neudivovalo, že o tom nechtěl mluvit. Jenomže on pokračoval.
"Překvapilo tě to. Nedivím se ti. Jenomže jsem já i Stefan stále naživu. A je to z jednoho jediného prostého důvodu: Katherine nás ovládala, manipulovala s námi. Se mnou ani moc ne, věděl jsem, co chci. Ji. Nutila nás, abychom pili její krev. Ani si nepamatuji, jaké to bylo. Ve skutečnosti. Byl jsem celou tu dobu trochu zmatený."
Vydechla jsem neuvěřitelně. Trochu zmatený? Když si to Damon ani trochu nepamatoval, jak mohl bát "trochu" zmatený? Pít krev upíra, navíc Katherine… miloval ji. A ona ho k tomu nutila. Ona ho nemilovala. Už jsem to pochopila. Tohle mi Damon po celou tu dobu naznačoval, aby to pokud možno nemuset říci nahlas. Stejně tomu neunikne, pomyslela jsem si v hlavě a vyčkávala.
"Přežili jsme tedy. Ale k tomu, abychom se mohli stát upírem, jsme… museli někoho zabít. A ten, kdo to udělal jako první… byl Stefan."
"Cože?"
Nevesele se zasmál, nikde ani trochu známka po opravdovém rozveselení (co by na tom také mohlo být vlastně směšného).
"Ano. A víš z koho se napil? Koho defakto zabil?"
Zavrtěla jsem hlavou. Už už jsem mu chtěla říct, ať nic neříká, ale v tom jsem se krutou novinu dozvěděla. Byla bych raději, kdyby to byl neřekl. Nechtěla jsem tohle vědět. Ale možné jsem to musela vědět, abych mohla pochopit zbytek.
"Z otce."
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a ruka, kterou jsem čistila poslední zbytky špinavého koberce( ani jsem si nevšimla, že jsme každou minutou postupovali dál a dál, až jsme skončili u dveří) se začala třást.
Stále byl ochotný pokračovat. "Ano.chtěl mu jen říct, že je naživu. Kdežto se dozvěděl, že to on ho chtěl zabít. Nevím, co se pak stalo. Asi se moc rozčílil, mrštil s ním o zem. Otci začala téct krev. A v tom byl onen problém."
"Chápu!" přikývla jsem co nejklidněji to vůbec šlo.
"Potom… řekl jsem mu, že bez Katherine nebudu žít. Nevěděl jsem, že to přežila. Ani náhodou. Řekl jsem mu, že chci teď zemřít. Ale on se s tím nehodlal smířit. Přinesl mi… Bože, přinesl mi oběť, kterou on ovládl a já ji měl zabít. já vím. Je… těžké to pochopit. Měl mě rád. Já jeho asi taky. Ale nechtěl, abych zemřel a proto, když viděl, že se k ničemu nemám, ji začal zabíjet on. Až jsem se neovládl a…"
Ani to nedořekl. Za což jsem mu byla, mimochodem, velice vděčná. Bože, neuvědomila jsem si, jak strašlivé bude to všechno slyšet. Samotný Stefan… jak to mohl bratrovi udělat? Stěžoval si na něj, ale přitom to on může za to, co se z něj stalo! Nevím, jestli teď budu schopná dělat jako že nic samotná podstava toho mě ničila, teď se mi Stefan pomalu začínal hnusit. Bylo by lepší, kdyby ho nechal zemřít, než žít v neustálém pokušení ohledně krvi ostatních.
Jakoby toho nebylo málo. "Uvědomil jsem si, co se ze mě teď stalo. A řekl jsem Stefanovi, že Katherinina smrt je jedině jeho a jeho vina. Že za to může jedině on. Měl jsem pravdu. Věděl jsem, že ji mám. I teď to vím a Stefan také. Slíbil jsem mu, že ho budu navěky nenávidět. Slíbil jsem mu, že ho budu pronásledovat a že bude Stefan trpět. Nikdy ho nenechám nepokoji. Litoval toho. Mrzelo ho to. Ale bylo pozdě."
Pomalu jsem pohybovala hlavou nahoru a dolů. Zcela jistě jsem se cítila jako opařená. "Takže… nenávidíš ho proto, že tě donutil k zabíjení lidí? Proto, že miloval Katherine? Že ho proměnila také?"
Damonovi oči náhle připomínal hlubokou studánku. Stejně veliká, a stejně snadno se dala vylít.
"Ne jenom kvůli tomu… byla tu… je tu… ta okolnost. S matkou!" dodal a já jsem podle jeho ubohého výrazu zjistila, že to je bolestivější téma. Musel ji hodně milovat. Asi možná i více než Katherine!
Když viděl, že nemluvím, čekám, jen se na něj upřeně dívám a sleduji každý jeho pohled, každý jeho pohyb… zase pokračoval. V té chvíli mi bylo jedno, že tady sedím na zemi s "člověkem" (upírem), kterého doopravdy neznám ani trochu déle než jeden de. Bylo mi jedno, že je to upír. Už jsem zjišťovala, jaká je pravda. Tohle pro mě začínalo tvořit podstatu.
"Moje matka byla skvělá žena. Teď, když jsem upírem, si mnohem lépe pamatuji svůj předchozí život. Milovala mého otce. Můj otec miloval ji. Byli si oddaní… ale ty hádky… až teprve v tuhle chvíli si uvědomuji, jakou měli váhu!
Moje matka zemřela něco přes dva roky, kdy jsem se narodil já. Zemřela, protože ještě jednou porodila… porodila Stefana. Kdyby nebylo jeho, moje matka by stále žila. Nikdy v životě jsem si nepřipustil jinou možnost. To je ten důvod, proč ho hlavně nenávidím! Kdyby matka ještě žila, proměnil bych ji. Chtěl bych, aby žila se mnou. Ale o to se postaral Stefan. Tsss! Stefan si myslí, že ho nenávidím kvůli Katherine a jeho… donucení. Ten poslední a nejvážnější důvod nezjistil nikdy. Očividně by to ani nepochopil."
Zaraženě jsem na něj přímo civěla. Damon mi právě odkryl celý jeho příběh. A dobře, musela jsem uznat, že smrt jeho matky je o hodně, hodně bolestivější. Obviňoval z toho svého bratra. Vlastně… ani mě to nepřekvapilo… já bych být na jeho místě udělala asi… to samé. Jenže já na jeho místě nebyla.
Přesunula jsem se do kleku a dotkla se Damonovi chladné tváře. Na jeho čele se opět objevila kolmá vráska. Třásla se mu levá ruka. Pocítila jsem nutkavou touhu mu pomoci. Chtěla… jsem mu pomoci. Jen jsem nevěděla jak. Jedině svou přítomností, v těchto chvílích nemůže být sám.
"Je mi to líto, Damone. Je mi to tak líto."
Vzhlédl ke mně a ač jsem nechtěla, po tváři mi v ten moment stekla horká slza. Asi to bylo tím, že jsem se poprvé v životě dozvěděla celý příběh. Smutný. Celý příběh nějaké pohádky. Ale tohle bylo prokletí. Setřel slzu jediným rychlým pohybem a sám párkrát zamrkal. S trochou radosti jsem si uvědomila, že jeho touha uronit slzu je silná.
"Nebudeme… nebudeme se o tom už bavit. Že ne?" ujistil se ještě, než se opět pustil do práce. Bylo to ale zvláštní; znal mě, znala jsem já jeho, jak už jsem pověděla, znali jsme jeden druhého jeden den. A přeci nám to připadalo (alespoň tedy mně)… že se známe celý náš život…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama