Cold Fire 29 část 2. - EPILOG

9. března 2011 v 12:46 |  Cold Fire - Danielle
"Tak! UF! A teď už mám konečně díky Bohu sbalené všechno!"
Strávila jsem asi další dvě hodiny tím, že jsem se snažila všechny věci, které jsem si vybalila směstnat do malého prostoru v Damonově autě do kufru a měla jsem štěstí, že 30% z toho , aspoň, zůstalo v tom druhém kufru. Jinak vážně si ani neodvažuji odhadnout, jak by to dopadlo.
Damon se na mě pobaveně díval, jak jsem se tam jen tak opírala o jeho auto s rukou v bok a oddychovala jsem ztěžka. Připomnělo mu to tu komickou situaci, kdy zachraňoval Elenu, která se málem zabila v autě…
"V pohodě?"
"Jo," přikývla jsem a rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Co jsem asi čekala? Přeplněnou ulici s hromadou papparazzi?
Damon mě chytil a rychle se mnou proběhl dveřmi, načež mě složil na postel a přinesl mi sklenici vody. Ironicky jsem se na něj podívala se zdvihnutým obočím. Tohle myslí vážně? Voda? To je jako kdyby se blázen živil na bláznovi.
"Problém?"
Povzdechla jsem si, zavrtěla jsem hlavou a odpověděla tak, jak jsem stejně musela…
"Ne, ne, a ne! V lednici neexistuje džus, co?" poukázala jsem jen tak "mimochodem" na ledničku a potom jsem ještě z legrace dodala.
"Nebo, Damone, ví ty vůbec jak ta lednice vypadá? Je taková bílá, velká, hranatá, studená a většinou se tam dává jídlo nebo pití, kdy ho člověk POTŘEBUJE."
Damon se jen zašklebil a pomalou normální lidskou chůzí došel k té "bílé krabici". Vyndal z ní nějakou červenou tekutinu, o které jsem věděla, že je to jahodový džus a s díky jsem ho přijala, když mi ho podával.
"Damone?" navázala jsem opatrně a čekala jsem na to, jestli mu nebude vadit když budu pokračovat. Nechtěla jsem zase začínat, ale nemohla jsem si to nechat od cesty. No znáte mě ne?
"Ano?" nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť popudilo, spíše ho zajímalo s čím zase přijdu. Protože jsem s něčím přicházela každých… ehm… pět minut? No dobře, když jsem si dělala čístku v pokoji tak to bylo každých deset minut plus nějaké kecy na téma: může být člověk větší bordelář než jsem já? (Nechtějte vědět odpověď…)
"Co teď bude se… no Stefanem?" řekla jsem tiše a obávaně jsem čekala.
Dlouho se nic neozvalo, slyšela jsem jen Damonovy pomalé kroky, jak si to rázoval ke kuchyňské lince. Od té doby, co se dozvěděl o tom všem co jeho bratr udělal o něm ještě ani jednou nepromluvil. Nedivila jsem se mu, nechtěla jsem to po něm, ani jsem se o to radši nijak moc nestarala. Ale věděla jsem, stejně jako to určitě bez pochyby věděl i Damon, že se to bude muset jednou vyřešit. Nemohl to prostě nechat "plavat" a odjet si do Itálie se mnou a s Elenou.
"No, mám za to, že Kate s Elenou to už vyřešily."
Nebyl naštvaný, ale podle mého názoru to znělo jako kdyby to říkal z jaké dálky…
"Vyřešily?" zamračila jsem se na něj, i přes to ž to teď neviděl. Damon toto slovo používal doopravdy málokdy. A když už to někdy vážně použil, nemohlo to znamenat nic příjemného, nebo pozitivního.
"Jak - vyřešily?"
Damon se posadil na židli hned vedle mě a objal mě krátce kolem ramen. Poznala jsem, co mi tím chtěl říct. (A vy to jistě víte)
"Vyřešily, jako vyřešily tím způsobem, že už se o něj nemusíme starat, Margaret. Pro mě to skončilo. I pro mámu. A pro všechny."
Přikývla jsem a zavrtala jsem mu provokativně obličej někam mezi jeho hruď. Zasmál se.
"Ale, tak ty chceš pořád další kola?"
Přikývla jsem se zasněným (ironickým) pohledem ve tvářičce, jako sladké děvčátko. "Joooooooo. Pokud sis nevšiml, jsem tvoje holka a to znamená, že se nespokojím s dvěma kolama za den… noo a vlastně jedním. To první bylo jaksi VČERA."
Damon pokýval "vážně" hlavou. "No jooo!"
"Hm," povýšeně jsem na něj jukla a snažila se srovnat jeho rozesmátý výraz (asi nemusím dodávat komu se vysmíval, co?)
"Tak co s tím budeš dělat?" rýpla jsem do něj a zachechtala se jako nějaká bláznivá noční reportérka ze San Diega.
"Noooooo…!! Že by další kolo?"
"Ehm!" přikývla jsem nedočkavě a už by jsme asi byli znovu na cestě do mé ložnice, kdyby někdo inteligentní nevlezl do domu. Hnedka když jsem zaslechla ten smích, doprovázený bouchnutím silným jako "prase", věděla jsem přesně o koho se jedná, aniž bych se musela dívat jemu do obličeje.
Jenna.
"Ahoj, Margaret!" uvítal mě Rick, kterého jsem zvětřila hned vzápětí. No… respektive když mě pozdravil. Ale i to se počítá, ne?
Usmála jsem se a mírně se odklonila od Damona, který se tvářil asi tak stejně jako člověk, kterého v zimě nutíte aby skočil do bazénu… Ale je to můj miláček a ovládnul se… To by to jinak nebyl Damon. No aspoň ne ten kterého znám já.
"Ahoj, lidi. Už jste se odzapomněli?" poukázala jsem na vzkaz na stole a hodila po Rickovi vědoucným pohledem. Heh, on moc dobře věděl jak jsem to mohla vědět. Asi proto se tvářil mírně vykolejeně…
"Ano," přikývla Jenna se spokojeným výrazem vtisknutým ve tváři a celá se rozplývala. "Jo, přesně. Promiň nám to. A kde je moje druhá dceruška Elena?"
Jenna měla vždycky ve zvyku nám takhle říkat. Dceruška bylo její oblíbené slovo a to zrovna ve chvíli, kdy se snažila něco oddálit, nějakou řeč, nebo se snažila něco úúúúplně zamaskovat. Teď asi celý můj mozek uvažuje nad tou druhou možností.
"Tvoje dceruška je v penzioně. S Mattem."
Jenna se zatvářila mírně překvapeně. No, nemohla jsem jí to vyčítat. Elena s Mattem dlouho chodila a Jenna si každý měsíc tipovala, že tentokrát to už určitě dají dohromady. Jenomže když se prý na cestičce před jejím krásným domečkem objevil Stefan Salvatore… no, zkrátka si musela najít někoho jiného, o kom by mohla hádat a sázet, i když dotyčný o tom mnohdy neměl ani páru…
A já jsem jí samozřejmě nemohla říct, že Elena je v penzioně Salvatorových s mojí dvojnicí, Kate, která se jako kdyby náhodou vrátila, aby mohla konečně po několika desítkách letech zabít upíra, kterého nenáviděla od srdce? A která sem přivezla ještě jednoho upíra, mimořádně Damonovu matku? Mohla bych jen očekávat že Jenna dvakrát vydechne a celé se to s ní pak podlomí. Možná i podlaha.
"To je zajímavé. Netušíš kdy se vrátí?"
"Ehm," víc jsem říct nestačila, protože hned v tu chvíli se domovní dveře znovu otevřeli a dovnitř vešel Matt spolu s mojí sestrou Elenou. Překvapilo mě, že se tvářila šťastně a vesele. Třeba na Stefana zapomněla hodně rychle. Tohle bylo to jediné, v co jsem mohla teď doufat. Myslím.
"A hele, my o vlku," poznamenal Damon a usmál se. Vysekl jí poklonu, než ji pustil, aby mohla projít kolem nás všech k pohovce a perfektně se na ni svalit. Ty její pohyby někdy vypadají tak nemotorně, že bych si tipla, že něco málo vypila…
Ale to by to nebyla Elena. Ta pije jen v nouzi, jak tomu tak často říká. A potom nestíhá uhýbat autům ze silnice…
"Pardon," začala se hned omlouvat a držela se za ruku. Vypadalo to, že o něco zakopla a upadla. Hm, aha, no to to všechno vysvětluje, pomyslela jsem si s jistým zadostičiněním a pozorovala ji vraním pohledem (pro vaši informaci si ani nejsem v tuhle chvíli moc jistá, co to znamená…)
Vyměnila jsem si pohled s Damonem a naznačila jsem mu, že asi bude na čase, abych se svou sestřičkou zapředla rozhovor na téma odchod z Mystic Falls. Když to zaregistroval, jen mírně pokýval hlavou, což mi jako souhlas jednoduše a prostě stačilo. Dost na to, abych se odhodlala k činu.
"Eleno?"
Zaostřila na mě a usmála se. Ten úsměv znamenal všechno. Věděla jsem, že se přes toho Stefana ještě stále nedostala, ale věděla jsem i skutečnost, že se o to v poslední době bude pilně snažit!
"Jo?"
"Mohla by jsi se mnou jít prosím do pokoje? Potřebuji s tebou o něčem mluvit. Nebude to na dlouho," dodala jsem ještě, když jsem si všimla toho jak urputně zívá.
Pokrčila rameny a vyšla se mnou po schodech nahoru do pokoje. Vhledem k tomu, že byl perfektně vyklizený a všechno v něm bylo ohozené igelitem, Elena si určitě domyslí, co že se to tady ve skutečnosti děje a o čem s ní chci mluvit.
Když si toho všimla, nemohla chvilku nic říct. "Takže… přece?"
Zamračila jsem se. "Ty jsi to věděla?"
Elena smutně přikývla a posadila se na čistou zem, čerstvě umytou pomocí Jenniného přípravku.
"Tušila jsem to, bylo to očividné, když se vrátila Damonova matka. Za jak dlouho odjíždíš?" navázala hned. Asi mi to všechno chtěla zjednodušit.
"Nevím, ale asi ještě dnes," nakonec jsem se odvážila říct pravdu. Vypadalo to, že tohle ji také nijak nepřekvapilo, i když mírně šokovalo. To ale nečekala to, co přijde hned po tomhle prohlášení.
"Potřebuji se tě na něco zeptat."
"Na co?"
"Víš…" začala jsem opatrně a začala jsem přešlapovat z nohy na nohu. "Víš, přemýšlela jsem… tehdy jsem se vypařila na tři roky, dávala jsem o sobě sice každý týden nebo trošku později vědět, ale skoro jsem zapomněla na to, jak moc jsi mi chyběla. Nechci to zažít znovu. Proto… proto jsem uvažovala s Damonem nad tím, že by jsi možná… no, pokud mě už podruhé nechceš ztratit… třeba by jsi chtěla… jet… s NÁMI?"
Elena se na mě podívala zprvu jako na blázna a potom se jenom zvedla a pevně objala. "To myslíš vážně?"
Přikývla jsem. Upřímně jsem to myslela vždycky vážně, jen jsem nepředpokládala, že to půjde takhle samo. Čekala jsem nadávky, křik, pláč, cokoliv, jen ne hned objetí, radost a "smutek"!
"Ale co Jenna?" napadlo ji po chvilce a starostlivě se na mě podívala. Věděla jsem, na co teď asi tak může myslet. Jenna nebyla rozhodně ten typ člověka, který by mohl bydlet v domě sám, bez nějakých dvou ztřeštěných holek, které by jí kořenily krásný život bez problémů… !
Pokrčila jsem nevědoucně rameny. "Možná je čas zjistit, jak na to bude reagovat."
Elena se usmála. "Koukám že se počet odjíždějících do Itálie rozrůstá!"
Otočila jsem se, když už jsem zrovna byla na odchodu z pokoje a zvědavě odpověděla: "A jak ty o tom víš?"
"Mluvila jsem přece s Mattem. Rozhodli se, že chtějí s Kate také odjet. Spolu. Jsem za ně hodně ráda."
Teď jsem se usmála doopravdy od srdce. Elena měla pravdu, všechno se to rozrůstá. Já a Damon, dva lidé, kteří se nikdy nepřestanou milovat a kteří se vzájemně mění, Elena, kterou miluji jako tu nejlepší a nejkrásnější a nejúžasnější sestru na světě, a nakonec Matt s Kate, dvě osoby, které se úžasně doplňují a začínají poznávat zamilovanost, pravého typu. Zůstaneme všichni spolu. S tímhle jsem nepočítala, ale jsem velice šťastná.
"Pojď, rychle jdeme za Jennou!"

"To myslíte vážně?" Jenna se netvářila nijak zvlášť šťastně. Vím, jak to myslela. Ne že by nás nechtěla pustit, to ne. Nechtěla jsem, aby mi znovu připomínala, že je mi teprve šestnáct let a jsem na to trošku mladá.
"Jo. Promiň, Jenno, nechceme abys tady byla sama!"
Můj pohled spočinul na Rickovi, který se Bůh ví proč usmíval od ucha k uchu. Nechápala jsem ho. Ale ty jeho úsměvy jsem milovala. Jednak proto, že je rozdával skutečně na potkání a jednak proto, že mě vždycky donutily se usmát také.
"Co je, Ricku?"
Zavrtěl hlavou, otočil se celým tělem za sebe, cosi si vytáhnul z kapsy, udělal stejné salto zpátky dopředu a začal si to měřit směrem k překvapené Jenně. Ok, tohle jsem nechápala ani já.
Ale Damon asi ano, vzhledem k tomu, jak se usmíval. "Hele! Ty o tom snad něco víš? Co se to tady proboha děje?"
Damon se jen uculil. Tsss, jako kdyby to něco vysvětlovalo.
"Vím, naplánovali jsme to spolu. Ale ticho, Jenna si to musí plně užít!"
Zmateně jsem zatřepala hlavou a čekala jsem teda na to, co se bude dít, s velikým očekáváním, Bůh ví proč.
Rick přešel před Jennu a pomalu začal klekat k zemi. K překvapení všech vytáhnul ruku s červenou krabičkou a otevřel ji.
Třpytil se v ní stříbrný prsten se zlatým kamenem!
"Jenno Gilbertová, tímto tě žádám o ruku. Vezmeš si mě za muže?"
Měla jsem tisíc tisíců chutí vykřičet do celého světa Huráááá!! Podobně no vlastně stejně se cítila i moje malá dušička. Nabídka k sňatku! Och můj bože! Tohle nečekal skutečně nikdo, ale Jenna byla asi ten poslední, kdo by to by očekával, vzhledem k tomu jak se teď tvářila… a hned po tom přišel úsměv.
"Bože, Bože! Ano!!!!!!" a padla Rickovi dramaticky kolem krku, až se prohnul. Připomenulo mi to tu situaci, kdy jsem to samé udělala já.
Nečekala jsem, že se bude Jenna vdávat takhle brzo. Ale ať už to bylo jakkoliv, byla jsem táák šťastná! Vypadá to, že se ještě uvidíme. Na svatbě!
Damon jí potřásl rukou a stejně tak Rickovi. Pamatovala jsem si ještě moc dobře na to, jací zapřísáhlí nepřátelé to byli. A také si pamatuji to, že posledních pár dní se z nich stávají nejlepší přátelé. Je to zvláštní.
"Vypadá to, že nebudeš tak moc sama, co?" začal si z ní utahovat a políbil jí pravou ruku. Zasmála se.
"Jsem vám všem vděčná. Mám vás ráda!"

O HODINU POZDĚJI
"Dávej na sebe pozor, ať dojedeš za dva měsíce včas a vcelku na svatbu, jasné?"
Pořád dokola jsem kývala hlavou a usmívala se. Jenna nikdy nečekala že se vdá, natož v takovém věku a já jsem jí to mohla jedině tak silně a toužebně přát a zároveň i doufat v to, že jejich manželství vydrží a bude se upevňovat každým dnem.
"Neboj se, Jenno! Budeš mi chybět. Ale neboj, budu ti psát maily!" utěšila jsem ji aspoň částečně a prohrábla jí vlasy. Vždycky to milovala. Dělala to máma.
"No to doufám. Je to jediný způsob jak se dorozumívat co?"
Usmála jsem se a Jenna mě naposledy políbila na tvář, ukápla jí horká slza, kterou hned setřela abych si jí nevšimla (ale samo sebou že já jsem si jí všimla) a poslala mi vzdušný polibek, než se za ní zavřeli dveře.
Podívala jsem se na Ricka a stačil nám jediný pohled, který to všechno dokonale popisoval. "Díky."
Rick zavrtěl hlavou objal mě krátce také. "
"Budeš nám chybět. I Damon. Ozvěte se. A Damone!" zavolal na něj a já jsem se trošku otřásla jak silné to zvolání bylo. Ale každý kdo chce žít nebo se jen přátelit s tímto člověkem, si na tohle musí zvyknout. Co se dá dělat. Byla jsem si ale jistá, že Jenna tohle ještě ani doteď nezaregistrovala.
"Jo, já vím!" odvětil a přiběhl rychlostí blesku ke mně. Podivila jsem se, když se otočil na všechny zde přítomné a zvolal: "Hej, dívat se sem! To co řeknu zopakuju maximálně Maggie dvakrát, ne vám. Máte štěstí že u toho budete!"
Kate se vševědoucně zasmála. Slyšela jsem, jak se jí Matt zvědavě ptá o co v tuhle chvíli de. "Uvidíš, bude to menší překvapení na závěr."
"O čem tu nevím?!" vykřikla jsem do větru protože jsem tady asi vážně byla jediná, kdo o tom o čem se tady po celou tu dobu mluví nemá ani sebemenší páru. A nepletla jsem se v tom ani náhodou.
Ani Damonova matka Jane, která stála asi tři metry vedle mě a Damona, mi nic neřekla, jen se nedočkavě culila a dívala se jak na mě tak na něj, střídavě.
Damon se uculil a začal. Konečně, chtěla jsem ještě dodat, ale to už bych nestihla, protože Damon hned pokračoval.
"Tohle jsem ještě nikdy nedělal, dělám to totiž poprvé v životě a doopravdy naposledy. Myslím, že to není vůbec chyba. Uvažoval jsem nad tím už hooodně dlouho a teď je konečně ta pravá chvíle na to, abych to udělal také. Nikdy v životě jsem si nemyslel, že někoho takového najdu. Je ti sice jen šestnáct, ale to nehraje roli."
Hned po tomto prohlášení si k mému překvapení klekl přede mně a z kapsy vytáhnul zlatou krabičku. Když ji otevřel, uviděla jsem nádherný zlatý prsten s modrým kamenem jako nebe, velikosti hrášku. Lapis lazuli.
"Margaret Anne Gilbertová, chceš si mě vzít za muže?"
Jak by jste se vy cítili po tom, kdyby vám upír nejen nečekaně pře několika lidmi bez ostychu vyznal lásku, ale dokonce vám i slíbil věčnost? To, že mě požádal o ruku jsem nečekala. A byla jsem asi jediná, kromě Eleny.
Začala jsem silně plakat a věděla jsem, že se mi teď musí rozpíjet make-up, ale bylo mi to jedno.
"ANO!" zaburácela jsem a objala ho a bylo mi úplně jedno, jestli ho převálcuji. Potom jsem se narovnala a přijímala gratulace od ostatních.
"Těším se, že budeš patřit o rodiny, Maggie!" poblahopřála mi šťastně a vesele Jane a já jsem ji také objala.
Nic na světě mi už nemůže zkazit náladu. A naštěstí se o to ani nikdo nepokouší…
A potom mi přišla poblahopřát i Kate. "Hodně štěstí, neboj, budu s tebou celou dobu než ti to začne vadit…"
Zasmála jsem se . "Ne, to se nestane."
"Tady!" řekla jako kdyby si právě vzpomněla a podala mi další prsten. Vím, komu patří. Stefanovi. Patřil…
"Skončilo to tak jak mělo…!" dodala.
Přikývla jsem. Damon i já jsme věděli, že je to tak lepší…

Ještě naposledy jsem si otevřela svůj deník skoro popsaný, a začala psát. Naštěstí deníku nevadilo že píšu na chladném koleni a sedím na kořeně stromu.

Milý deníčku,
Dnes to všechno končí. Odjíždím z Mystic Falls. Když jsem sem před nějakou tou dobou přijížděla, neměla jsem s sebou nic jiného, než jen dva kufry, hromadu sarkasmu a kopu lásky. A teď odjíždím a mám také ty dva kufry, které se ani náhodou nezměnily, ale s sebou si beru i svou životní lásku Damona, přítelkyni a dvojnici Kate, jejího přítele a mého přítele Matta, Damonovou znovunalezenou matkou, kterou jsem si hned zamilovala a svou nejbáječnější sestru na světě. Je toho hodně, co? Dost na to, abych to nedokázala ocenit. Ale neboj. Já na to mám čas.
Zanedlouho budu také upírka. Ale to je mi teď úplně jedno. Představ si ; Jenna se bude vdávat! S Rickem! Věděla jsem, že to s nimi nedopadne nijak jinak než šťastně. A já? Schválně zeptej se!
Damon mě asi před… deseti minutami požádal o ruku! Po počátečním veselí, slzách a šoku jsem se konečně odhodlala sem něco dnes napsat, protože netuším, kdy na to budu mít čas příště.
Odjíždíme do Itálie. Budu tam šťastná. Dokázala bych být i pod mostem, kdyby to bylo s Damonem.
Mám dobrou zprávu: zase mám vize. No, vlastně je mám celou dobu, ale touhle dobou se už zase začínají… no, rozmnožovat…
Ale nevadí mi to. Začínám si toho daru vážit.
Celé mi to tu bude chybět. Ale jsem si jistá tím, že jednoho dne se sem stejně ještě vrátím. A ne jen na Jenninu svatbu.
Napíšu, až přijedeme do Itálie. A že to bude dlouhá cesta J
Margaret G.(S.)

Zaklapla jsem deník, zvedla se z kořene a v autě jsem ho hodila do jednoho z trochu obouchaných kufrů.
Najednou jsem na sobě cítila Damonovi ruce a otočila jsem se. Následoval dlouhý polibek, snad jeden z těch nejdelších co jsem s ním kdy zažila. Byl nejkrásnější. Plný energie, vášně, lásky, nesmrtelnosti…
"Miluji tě, Margaret Gilberová!" a znovu mě políbil.
Jen jsem se uculila. "A já tebe. Slibuji, že to tak bude navždy."
Po dalším nádherném polibku jsem došla ke dveřím od auta a otevřela je. Než jsem ale nastoupila, ohlédla jsem se za sebe kamsi do dáli.
Vzpomněla jsem si na mou mámu. I když tady teď není, mám pocit, jako kdyby poslouchala a něco mi říkala. Pamatujete, jak jsem říkala, že jsem nikdy nečetla příběhy až do konce, protože jsem jí to slíbila? Ani teď jsem to neudělala. Víte, někdy je dobré nechávat si zavřené dveře a nesnažit se odhalit, co je za nimi.
Jediné, co vím je to, že láska nakonec vždy zvítězí. A je jedno kdo proti ní je. A tohle mi k životu stačí.
A pokud si myslíte, že tohle je konec a pohádky je zvonec, pletete se. Já a Damon máme čas. Život ještě ukáže, že je to teprve začátek.
Margaret Gilbertová
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kaczi Kaczi | E-mail | Web | 10. března 2011 v 17:58 | Reagovat

Ahoj.
Rozjíždím nový blog s povídkami všeobecně tak nějak o upírech. Chtěla jsem poslat Aprille svoje povídky, ale Aprille asi s blogem skončila a tak jsem založila něco jako vampire-tales. Sběrnu povídek. Kdybys chtěla spřátelit nebo dokonce u mě zveřejňovat svoje povídky, byla bych strašně ráda. Tvoje povídky se mi totiž hrozně líbí
Díky
Kaczi

2 k@rin k@rin | 10. března 2011 v 19:28 | Reagovat

tuto povidku uz jsem cetla na vampire-tales a chybelo mi neco dalsiho .Takze jsem moc rada, ze jsi zalozila stranky. Urcite budu tvoje povidky cist dal :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama