Cold Fire 27

9. března 2011 v 12:40 |  Cold Fire - Danielle
EVERYTHING IS CHANGING
S oddychem jsem pozorovala noční oblohu na zahradě v domě Salvatorových. V penzioně. Bylo to tak nádherné, vidět všechny ty malé žluté hvězdičky, zcela nehybné na nebi, sledovat jak se každých pět minut objeví další a další, tvořit si obrázky podle své fantasie… viděla jsem Velký Vůz!
Na zahradě bylo tak krásně. Nikdo nemluvil, nikde se nepohybovali ptáci a neprozpěvovali si tu jako ve dne, nebylo tady nic co by někoho mohlo rušit v přemýšlení.
Vzpomínala jsem převážně na ten první den, kdy jsem Damona poprvé potkala a zjistila jsem, že díky němu už nic nebude jako dřív. Když přišel do mého života, vše se změnilo. Můj postoj k Eleně, můj postoj ke Stefanovi, ke škole, k celému světu.
Kdybych věděla, že Elenu Stefan ovlivňoval, nebyla bych na ni taková, ale pomohla bych jí. No, jen nevím jak. Bylo to od něj tak odporné, mohl zničit její mysl. Damon mi vysvětlil, že ani tak nesmutní po tom, co se se Stefanem děje, nebo co udělal, ale proto, že si konečně uvědomuje, co jí říkal, co jí vnucoval… ovlivňoval.
Museli jsme jí říct o tom, co se stalo. O Damonově matce. O tom, že ji Stefan, její milovaný a zbožňovaný přítel mučil. Ani si neumím představit, jak ji to muselo ranit. Včera jsem s ní zůstala skoro celý den, byla jsem jen s ní. Dívaly jsme se na televizi, čučeli do počítače, četly jsme si jako dřív, vyšly jsme si na procházku a obdivovaly kluky, kteří na oplátku obdivovali nás… mám chuť se usmát.
Ale Elena se s tím nikdy nesmíří a nesmířila by se s tím ani kdyby jí to všichni omílali pořád dokola. Jen já jsem to věděla. A vzhledem k tomu, že je to moje sestra, nebylo ani zdaleka moc těžké uhodnout, co bude chtít udělat. Respektive co bude chtít, aby pro ni udělal DAMON.
Elena, jak sama řekla, chce žít raději ve lži, nebo v mírném oklamání, ale ne v nenávisti, vzteku, smutku a žalu. Dost jsme si toho užily po smrti rodičích. V tom případě bylo pochopitelné, že chce, aby ji Damon ovlivnil.
Tohle bych já osobně nikdy neschvalovala (leda by se jednalo o mně…), ale když mi to Damon s jeho matkou vysvětlili, musela jsem se s tím smířit. Elena to chtěla. Tohle pro mě teď byla priorita. Vlastně nechtěla nic zvláštního. Abych nezapomněla, domluvili se na zítřek. Zítra to všechno skončí.
I se Stefanem. Nemám ani ponětí, co chtějí udělat. Myslím s ním. Zabít asi ne, ale udělal toho tolik, že by mě to ani nepřekvapilo. On svou matku mučil, takže možná udělají to samé. Ach, chci se tím zatěžovat.
Znovu jsem se vrátila k tomu dni, kdy jsem potkala Damona. Nikdy nezapomenu na to, jak mě vyděsil u toho dřezu! To jsem ho ještě ani moc neznala. Pomatuji si, jak jsem si pomyslela jak je nádherný! To jsem ještě ani netušila, co k němu jednoho dne budu cítit.
Včera jsme se o tom bavily s Elenou. To už se od Stefana trochu odpoutala a myslela raději na něco jiného. Povídali jsme si o tom, co se s námi dvěma děje. Elena je toho názoru, že mě Damon změnil. Jo, má na mě účinky, že se mi teď vůbec, ale vůbec nechce učit. Ani nemusím. Ve škole jsem se domluvila s paní ředitelkou, když jsem jí vysvětlila, že Elena na tom není dobře a já s ní budu jako její opora. Myslím, že mě pochopila. No, nebo se tak alespoň tvářila…
Ale i já jsem Damona změnila. To jsem poznala už za pár dní po tom co jsme se seznámili. Dříve na všechno kašlal, nic mu nebylo dost dobré, pro nic nic neudělal, ničemu se nebránil. No ale já jsem byla první člověk po hoooodně dlouhé době, kterému nemohl odolat, ale odolával. No moc dlouho ne, pomyslela jsem si vtipně.
Neumím si ani představit, jak by to mezi náma dvěma vypadalo teď, kdybych ho tehdy skoro nesvedla!
Ale pořád se mi v hlavě honila jedna myšlenka: Damon je upír, já jsem člověk. Posledních pár hodin jsem si to hodně uvědomila, hodně dobře. Nemůže se mnou být pořád, protože budu… stárnout…. Už jen z toho slova se mi dělalo zle. A on odejde. Teď mě možná miluje, ale jak to bude za dva, tři roky? Mohl by mě sice proměnit, ale to jsem mu ještě nenavrhla… možná by totiž tuhle možnost odmítl.
"Copak se ti honí v hlavě, princezno?"
Vyskočila jsem na lavičce metr do vzduchu a ohlédla se za sebe. Damon. No kdo jiný? Jen on má ve zvyku vždy mě děsit. A to jsem o tom před chvílí uvažovala! Že ten si vždy vybere tu "nejvhodnější dobu" .
Beze slova se ke mně posadil a přisunul si mě blíž k sobě. Usmála jsem se sama pro sebe. Milovala jsem ho. Vždycky když se mě dotknul, projel mnou blesk, ale už jsem to ani moc nevnímala. Cítila jsem se s ním tak moc v bezpečí, jako ještě nikdy. Uměl mě uklidnit jen jediným dotekem!
Položila jsem hlavu na jeho hrudník, který dobře chladil i přes tenkou černou košili. Neuměla jsme si představit, že bych se ho už nikdy nemohla dotknout. Nepřežila bych to. Bylo by to stokrát horší, než kdyby Stefan opustil Elenu, protože i ta teď uznávala, že by to bylo správné. Nechala by ho jít. Dokonce mám i dojem, že ho bude chtít úplně vyhodit ze svého života.
Damon mě pohladil po vlasech a vzal si do rukou několik pramínků.
"Byl to těžký den," konstatoval jemně a já jsem si povzdechla. Kdyby jen to, z toho bych nebyla tak unavená!
"Byl to těžký týden!"
"To ano," souhlasil a druhou rukou mě chytil za tu mou, která teple hřála a vydávala "sluneční paprsky"…
"Kde je Kate? Neviděla jsem ji… skoro dva dny, což je u ní velice neobvyklé!" rozhlédla jsem se kolem, jestli tu někde náhodou není, ale kromě mě, Damona, lavičky, pár květinek, stromů a oblohy tu nic nebylo.
Damon pokrčil rameny. "Však ona se o sebe postará. V tenhle moment asi trochu objevuje nové vztahy a přátelství."
Zamračila jsem se s nechápavým výrazem vepsaným ve tváři. "Matt?"
Přikývl s jemným, ironickým úsměvem. "Jo. Asi si docela dobře rozumí. Jsem za ně rád, pokud to má nějaký smysl. Konečně po dlouhé době potkala někoho jiného než byl Tom a vypadá to, že by s někým mohla mít vztah, i když je člověk."
"Jo, bylo by na čase," souhlasila jsem. Povzdechla jsem si. Kate a Tom určitě byli krásný pár. A také to pár měsíců, nebo let, vydrželo jen jako vztah upír a člověka. Ale potom byl přeměněn… a zabit…
"Děje se něco?" všiml si Damon mého rozpoložení a já rychle zavrtěla hlavou.
"Ne, nic se neděje."
Nadzvedl nedůvěřivě jedno obočí. "Skutečně?"
"Jo."
S povzdechem si mě k sobě přitáhl jeeeště blíž, že by si člověk nemyslel že to ještě jde.
"Víš, že se mi můžeš se vším svěřit."
Přikývla jsem. "Jo, já vím, ale nic moc se neděje. Jen… to na mě teď nějak dolehlo, no, nic víc, Damone!"
"Co na tebe dolehlo?" on si prostě nedá pokoj! Mělo mi to dojít a neměla jsem s tím raději ani začínat, ach!
Pokrčila jsem bezvýznamně rameny. "Nevím. Všechno. Budeme muset vyřešit ještě Stefana, znovu se tu objevila tvoje mamka, odhalilo se vše, co zůstalo po tak dlouhou dobu skryto, Kate a Matt, já a ty…!"
"Já a ty? Mezi námi se děje něco špatného?" chytil se toho hned a probodával mě hned pohledem.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou, "ne, to ne. Ale… víš jak to myslím."
"Ne."
Povzdechla jsem si. Jak jen to Damon říkal? "Víš že se mi můžeš se vším svěřit!". Ale… co když si bude myslet, že zpochybňuji to, že mě miluje? A to by nebyla pravda, já jen že… náš vztah není komplikovaný, ale BUDE komplikovaný.
Pokud to nevyřešíš, promlouval ke mně nějaký hlásek a já jsem v duchu rozhodila rukama a řekla jsem si: "Fajn."
Když to chce vědět, bude to vědět.
"Tvoje mamka je zpátky," konstatovala jsem jednoduše, jako by to bylo to jediné, co to všechno vysvětlovalo.
"A?" pořád asi nechápal.
"A," zopakovala jsem, "to znamená, že spolu budete teď … chtít asi trávit trochu víc času, nebo snad ne?"
Damon přikývl. "Ano, to ano. Ale jaksi pořád nechápu, kde nacházíš ten tvůj problém, Maggie."
"Problém nacházím tam, že když budete vy dva spolu, není důvod abych tu byla já, Damone. Nechci vám brát šanci být spolu. Jste matka a…"
"Tak moment… ty si myslíš, že teď když je máma tady, my dva spolu nemáme šanci a důvod být?"
Přikývla jsem a po tváři mi stekla horká slza nelíčeného smutku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama