Cold Fire 26

9. března 2011 v 12:39 |  Cold Fire - Danielle
MISS SALVATORE
Zrak mi spadl na ženu, která stála na prahu. Muselo jí být jen asi kolem 30, 35… Měla dlouhé hnědé až černé vlasy, spojené do culíku na stranu. V obličeji se trochu usmívala, dívala se do dáli, někam za mně. Měla nádherný, jemný, čistý a bledý obličej. Rty, které se ztvarovaly do jemného, téměř neznatelného úsměvu, byly plné a narůžovělé. V modrošedých očí jí svítily malá světýlka. Na sobě měla černé rifle, modré dlouhé tričko a černou blůzu.
Vyděsila jsme se a zírala jsem na ni doslova s vyvalenýma očima. Už mi bylo jasné, že tohle musela být Ta, žena, kterou viděl Rick a kvůli níž mi volal. Ale srdce mě nutilo pohlédnout na Damona.
Ten si zrovna ze stolu vzal sklenici s podezřelou červenou tekutinou, ale jakmile jeho pohled zavadil o ženu stojící ve dveřích, jeho prsty zkameněly a sklenice spadla na zem, kde se roztříštila na milióny kousků a krev se rozlila po podlaze. Mattovi cukl obličej, ale nepromluvil. Všichni v místnosti jsme měli oči upřené na Damona, který se na ni díval jako na přízrak.
Znala jsem ji, moc dobře. Z fotografie. Tehdy byla s Damonem na malé, černobílé fotografii. Seděli u stromu a ona se usmívala, kdežto on rozhazoval ručičkama a vypadal jako malé spokojené děťátko. Damon mi pověděl, že to byla jediná památka, kterou na ni měl. Všechno ostatní jeho otec spálil a nedovolil mu, aby mu v tom zabránil. A pokud se ptáte PROČ se na ni díval jako na přízrak, odpověď je jednoduchá… musela… být PŘÍZRAK. Protože zemřela už dáávno, dávno. Byla to Damonova matka.
Prohlížela si svého syna s očima plnýma slz a ruce měla rozhozené podél těla, nereagujíc na to, že ji Kate směruje ke svému synovy. Chtěla si ho prohlédnout. Byl tak krásný! Už jako dítě byl nádherný, ale tohle předčilo vše,v co doufala, nebo co snad čekala.
Ale všechna její radost se pomalu měnila v úzkost a smutek a nenávist samu k sobě. Byla to její vina, že ji považoval za mrtvou. Nebýt Stefana, stále by byli spolu, neopustila by svého jediného milovaného syna.
Všimla si ale i toho, že se změnil. Stále zapomínala, že to již není její maličký dvouletý, stále rozesmátý syn. Že už to není malé batole, které mohla vzít do náruče a proplouvat s ním zahradou. Ale je to dospělý, vážný, vtipný a veselý syn jedné matky. Syn, který po dlouhé době zase miloval.
Byla tak krásná! Hned jak na ni poprvé pohlédla, uvědomila si, jak moc se liší od své dvojnice Kate. Margaret se při pohledu na ni tvářila překvapeně, jako kdyby viděla ducha. Damon jí určitě ukázal mou fotografii, napadlo ji v ten moment a povzdechla si. Ta bolest nikdy nezmizí.
Přítomnost Margaret ale muselo znamenat, že se Damon osvobodil od Katherine. Jaká výborná zpráva pro ni. Dříve ji milovala. Obdivovala ji, jako svou dávnou a stálou přítelkyni. No teď tomu bylo jinak. Když se od Kate dozvěděla, že Katherine již nezasahuje do života jejího syna, byla to pro ni jedna z nejradostnějších chvílí jejího života, kromě jejího narození.
Věděla, jak nepřístupný a negativní vliv na něj má, její manžel jí o tom kolikrát vyprávěl. I Stefan… Když si jen vzpomněla na ty chvíle, kdy musela být zavřená v tom hrozném vězení snášet jejich rány, kdy musela žít neustále malou přísunem krve, což ji oslabovalo a ničilo nejen její fyzickou stránku… otřásla se při tom pomyšlení.
Ani po takové době si stále nemohla uvědomit, že už ty doby jsou úplně pryč. Bylo to tak z
těžké. Ale její ponižování, mučení a ubližování skončilo, už neměla jediný důvod proč prodlíval sto padesát let slzy smutku, žalu a bolesti. Její jediné přání stálo přímo před ní… stačilo jen natáhnout ruku a mohla se ho dotknout…
Za tu dobu si totiž ani neuvědomila, že k němu přikročila o hooodně, hooodně blíž.
"Synu?"
Damon vydechl. Necítil pulz, ani kdyby nějaký měl, ale pociťoval, že jeho mrtvé srdce bije na poplach. Stála tu před ním. Přímo teď, v tuto chvíli. Ne, ne, ne! To nebyla ona, nemohla před ním stát ona!
Zatřepal hlavou, stále na ni vykuleně a vyděšeně hleděl a vzpomínal na otcova slova, kdy mu oznamoval manželčinu a matčinu smrt. Bylo to tak jasné, jako kdyby mu to řekl teprve včera.
'Je mi to… líto. Je mi to tak líto!"
Maličký Damon odcupital k otci a vzhlédnul, kde je jeho nový bratr, maličké miminko, které pochová v náruči. Byly mu teprve skoro tři roky, ale uměl už svého otce dokonale napodoboval, uměl plynule mluvit… snaha jeho matky.
"Kde je bratříček?" otázal se Damon a podíval se znovu do náruče svého otce… prázdné náruče…
Otec se na něj skelně zadíval, z jeho očích se stalo moře a to moře začalo vyplouvat na pevninu. Rozbrečel se a sevřel svého syna v náručí, tak pevném, jako že je nikdy nic nezlomí. Už ne…
"Leží v postýlce. Je v pořádku, synku!"
Damon se zasmál a znovu se rozhlédnul. Někdo tu ale chyběl. Jeho matka… ležela snad stále? Byla nemocná? Proč za ním nepřišla, chtěl jí poblahopřát, ona mu určitě také poblahopřeje. Vždyť je to její syn, musí za ní přijít. Nebo ji nějak rozzlobil? Nikdy se na něj nenaštvala, milovala ho.
"Kde je maminka? Chci ji vidět!" smlouval se svým otcem, usmíval se na něj, ale už se mu do obličeje vneslo trochu plného rozčarování.
Jeho otci znovu po obličeji skanula slza. "Ne, Damone. Svou matku už nikdy neuvidíš. Je… je mi to moc, moc, moc líto. Ale z-z-z-z-z-zemřela!"
Damon zavrtěl hlavou. Znal význam slova smrt. A také moc dobře věděl, že je to nenavratitelné.
"Ne! Lžeš! Nemohla!" křičel na svého otce a cloumal s jeho rameny, ten se na něj ale jen bezvládně koukal se slzami v očích, a ani se je nepokoušel setřít. Nepokusil se ani utěšit svého syna, prvního a milovaného. Ani toho druhého, který ležel v postýlce a nevěděl ani, co teď způsobil. Damon ho bude nenávidět…
Tolik ji miloval, tolik ji miloval! Měli spolu žít hodně dlouho, do smrti! Jane si přece nemohla vybrat takový druh smrti, ne, ne, nemohla. On to musel udělat, musel ji zastavit dřív,než bude pozdě, než jeho jediná živoucí neživoucí nehynoucí láska zničí celé město Mystic Falls!
"Neklamu ti, přísahám! Zemřela těsně po porodu Stefana, nedalo se nic dělat!" koktal a třásl se celým svým tělem.
Damon se od něj odvrátil. Stefana… to jeho matka tedy zemřela pro jeho bratra? Toho, na kterého se tolik těšil? Ne, ne, to nemůže být pravda. Měl zemřít on! Ne ona. Mohla mít další dítě, proč za něj položila život?
To její otec. Nepomohl jí. Za všechno může ON!
Začal od svého otce couval s vyděšeným výrazem v obličeji. Celý jeho svět se začínal tříštit na kusy. Jeho srdce se roztříštilo…
"Je to tvoje vina! Nechal jsi ji zemřít! Proč jsi nenechal zemřít JEHO?" ječel na svého otce a často mu uklouznul hlas, ne tím, jak mladý byl, ani jak bystrý za tu dobu už byl, ale tím jak moc ho to bolelo.
"Je to můj syn, Damone. Stejně jako ty," vydechl překvapeně a se zlomeným výrazem v obličeji pan Salvatore. Uvědomoval si co se děje, uvědomoval si, že pomalu ztrácí svého syna…
Damon zavrtěl hlavou a poprvé se mu v obličeji mihl náznak nenávisti. "Stejně jako ona byla moje matka.Slíbila, že mě nikdy neopustí! Ona to slíbila, otče! To ty ale nikdy asi nepochopíš! Už nejsem tvůj syn!"

Damon měl sto chutí si povzdechnout, cítil jak mu vlhnout oči jako tehdy jeho otci. Bůh ví, jestli to náhodou jen nepředstíral…!
Od té doby, kdy se dozvěděl, jak zemřela jeho matka a hlavně ŽE zemřela, se poprvé snažil vyhýbat svému bratrovi, kterého ze začátku miloval. No potom se to ihned změnilo a nic se na tom potom nezlepšilo, spíše se celá jejich situace nazývající se pro některé nezasvěcené "bratrství" kazila den ode dne víc.
Když si Damon uvědomil, že není možné se mu vyhýbat, protože bydlí pod jednou střechou, nasadil jinou laťku. Začal se k němu chovat ještě chladněji, odpudivěji a krutěji než kdy dříve. Pro jeho otce to znamenalo nechutný šok. Myslel si, že bratrova nenávist ke Stefanovi se už více vyhrotit nemůže. No pletl se…
A místo, aby mu říkal Stefane, začal o něm hovořit jako o "NĚM"…

Teď, když se na ni podíval, viděl ji jako dřív. Jeho milovanou matku, kterou by nikdy a za nic na světě nedokázal opustit, no vůbec ne ze světa, jako si myslel že to udělala ona. No ona byla stále na světě. Jak je to jen možné? Otec se dušoval, že zemřela hned po porodu Stefana. Sám ho potom kolikrát obvinil přímo z toho, že už nemá vedle sebe člověka, kterého by mohl oslovit "mami"!
A teď tu stála před ním, živá, z masa a kostí. Ale nepochybně musela být upírkou. Nemohla přežít tak dlouho, 160 let a být stále hezkou bezvrásčitou ženou, jakou tolik zbožňoval! A on nevěděl co říct.

Znovu jsem se ohlédla na Damona. Tohle už je ta nejvhodnější doba na to, abys ksakru promluvil, Damone, promluvila jsem si v sobě a snažila se to nějak donést k Damonovi. Ale musela jsem na druhou stranu chápat také to, že se nacházel v situaci, v jaké se ocitnul jen málokdo. Jen málokdo mohl zažít smrt své matky a potom se před ním po staletí a něco objeví a řekne mu že žije…
Ale ona žije, tohle byla ta divná pointa. Všichni jsme se doteď domnívali, že zemřela! Bože, co se to tady stalo? Už mi docházelo, že to ona musela být ten pravý důvod, proč se Damonova a teď i moje dobrá přítelkyně, dvojnice a upírka Kate vrátila, proč tady způsobila bouři.
CO SE POKAZILO? Muselo dojít k nějakému velikému nedorozumění!
"Matko! Ne!" zašeptal si spíše sám pro sebe, "tohle ne, tohle je jen sen! Nemůže to být skutečné!"
Sledovala jsem, jak jeho matce stekla další slza po obličeji a bylo mi to velice líto. Cítila jsem k ní silnou náklonnost, ale nemohla jsem dělat víc než se na to díval. Sledovala jsem i to, že Kate s Mattem očividně ztratili řeč. U Matta mě to nijak neudivovalo nebo nevyvádělo z míry, ale u Kate? Ta měla odpověď vždy. Možná že teď jen chtěla, aby si to ti dva vyříkali společně. Tady se jednalo jen o ty dva.
Sklopila hlavu. "Věděla jsem, že asi nebude moct jednoduché, aby jsi tomu uvěřil, Damone!"
Damon na ni pohlédnul se svraštělým obočím a dříve, než stihla ještě něco dodat, nebo snad kdokoliv jiný kromě jeho samotného, překonal těch několik málo centimetrů, které je od sebe dělili a objal ji.
Držel ji ve svém náručí a neodvažoval se ji pustit, ani kdyby to snad byl doopravdy jen sen. Byla to jeho matka, matka, kterou tehdy ztratil! Och můj Bože, žije, pomyslel si šťastně, ale nevyrovnaně a usmál se. Jeho matka.
Trochu se od ní oddálil. Pohlédnul jí přímo do očí. "Jak je to ale možné?"
Jane si povzdechla a vymanila se z jeho sevření,chytíc ho za ruku a táhnouc k druhému gauči. Posadila se na něj, těsně vedle mě, a Damon učinil to samé. Obklopovali mě každý z jedné strany. Těžko říct, jestli si to v téhle situaci vůbec uvědomovali…
"Je to dlouhý příběh," pravila na začátek a já jsem konečně zjistila, od koho má tak krásný melodický hlas. Bylo to, jako kdyby předla kočka.
Damon zavrtěl vážně hlavou. "Chci to vědět."
Jane souhlasně přikývla. "Ano, samozřejmě, já to vím. Tehdy… jak… se narodil… Stefan…"
Damon přikývl. "Jo. Ten den jsi zemřela."
Jane si jen povzdechla. Tak přece…!
"Tohle ti tvůj otec řekl?"
Damon souhlasně přikývl. "Řekl, že jsi zemřela hned po tom, jak jsi porodila Stefana. Že se nedalo nic dělat. A potom se o tobě už nikdy nezmínil."
Jane si bolestivě vzpomněla na to, jak jí řekl tu hnusnou větu: "Damon a Stefan jsou MÍ syni. Nikdy se nedozví, jak hluboko jsi klesla. Nejbližší léta si velice užiješ, to ti slibuju, Jane."
Potřepala hlavou a protřela si rukama oči. "V jedné věci měl pravdu. Že jsem po… po Stefanově porodu doopravdy zemřela. Byla u toho ale i Katherine. Tehdy… za námi přišla na návštěvu. Tvůj otec odešel, aby zavolal pomoc, ale Katherine toho využila a pomohla mi, zachránila mě."
Damon kýval hlavou. "Takže jsi to tedy přežila. Ale proč jsi nám to prosím tě… neřekla? Měli jsme na to právo."
Jane zavřela jen oči. "Nemohla jsem. Protože… když jsem se přeměnila, nestihla mě Katherine schovat. Chtěla Guiseppovi namluvit, že mě odtáhli. Ale on se vrátil dřív, když tam Katherine nebyla a odtáhl mě on. Zavedl mě do nějakého odporného domu, kde mě přivázal a krev mi dal málokdy…"
"On tě," vyjekl Damon zuřivě a zasyčel to poslední slovo: "Mučil?"
Jane s bolestivým výrazem přikývla. "Ano. Nechtěl mě pustit ven, nechtěl, abych tě jen jednou mohla vidět. Nechtěl, abych tě a tvého bratra nějak ohrozila. A když se odvážil a řekl to Stefanovi… no, dospěla jsem k názoru, že ti dva byli stejní více, než mohl kdo vlastně čekat."
Damon na ni vyvalil a oči a cítila jsem, jak mi sevřel ruku, kterou jsem ho držela, abych ho podporovala. Bolelo to. Ale určitě o hodně méně, než to, co cítil on.
"Stefan mu snad pomáhal?!!!!" vybuchl Damon a už už znovu stoupal, ale Jane ho zadržela s mojí pomocí.
"Ano. Trpěla jsem, to ano, ale Kate mě nakonec zachránila. Asi před dvěma měsíci."
Damon se na ni nepřítomně podíval. "Stefan to tedy dělal i místo otce? Když zemřel?"
Přikývla.
Damon si odfrkl. "Já jsem mu konečně po těch 160 letech začínal věřit."
Nevydržela jsem to a konejšivě jsem ho objala kolem krku. Zdá se, že mu to přeci jen trochu zklidnilo tep.
"No tak, Damone, klid. Teď tu máš svou mámu, to je přeci to co jsi vždycky chtěl. Zabývej se tím, že jste znovu spolu."
Damon se na mě otočil s nečitelným výrazem, nic neříkajícím, jediné, co jsem v něm zahlédla, byla silná nenávist. Ta nikdy nezmizela, byla by řeč o Stefanovi. Teď se celý jeho dosavadní život měnil a on se musel rozhodnout proti komu se postaví.
"Bál jsem se o něj, Margaret. Myslel jsem si, že potřebuje bratra, co by mu pomohl. Ale jak tak vidím, on nikdy nepotřeboval pomoc, pokud se ovšem nepočítá, že bych ho zabil. Tím bych všechno ušetřil."
"Damone!" pohoršeně jsem na něj vykřikla, až s sebou trochu cukl.
"Margaret má pravdu, Damone. Prosím, vyřešme to klidně zítra, jen ne teď. Jsem neuvěřitelně šťastná a vděčná za to, že tady s tebou můžu sedět. Nekaž tuhle chvíli, prosím."
Damon váhal. Na jednu stranu znovu našel matku, o které byl 160 let přesvědčený, že zemřela. Ale ona je tady a chce být s ním. Stalo se něco, v co doufal každý den po celou dobu, kdy musel trpět jako upír. Ale teď bude o hodně těžší se s tím vším vyrovnat. Našel ztraceného člověka kterého miloval, ale to znamenalo…
Se Stefanem se už nebudou moci scházet u pokeru jako přátelé. A už vůbec ne jako bratři. Byl si plně vědom toho, co to znamená. Návrat matky. Ztráta bratra. Jak jednoduché. Měl milión chutí ho zabít, a věděl, že jednoho dne to udělá. Jeho matka si nezasloužila to, co jí jeho otec se Stefanem udělali. Odsoudili ji. Bylo to asi ještě horší než smrt, kterou by člověk uvítal a ani by se o ní už nedoslechl.
Pomalu teda přikývl. Margaret je jednou z mála lidí, pro které udělám něco takového. A ona to ví, pomyslel si vtipně. I když mu to v téhle situaci moc dobře nešlo. Má štěstí, že narazil na dívku jako je ona. Na tak dobromyslnou, vtipnou, ironickou, krásnou, chápavou, obětavou… teprve teď si začíná cenit nějakých citů…
"Dobře."
Jane se usmála a objala ho. Teď už bude všechno jako dřív. Ale také si lámala hlavu se svým synem, Stefanem. Když ho porodila, měla za to, že se obětuje pro to, aby žil člověk, kterého miluje. Ač její srdce vždy patřilo a bylo pro jediného člověka a chlapce pod sluncem, Damona, odvažovala se doufat, že Stefana bude mít jednou stejně ráda jako svého milovaného.
Ale teď ne. Příliš jí ublížil. A věděla to, co věděli všichni v té místnosti. Stefan bude muset zaplatit. A to, že je její syn, nehraje roli. Pro něj tehdy také nehrálo roli to, že mučil ženu, která byla jeho matkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama