Cold Fire 22

9. března 2011 v 12:29 |  Cold Fire - Danielle
SOUZNĚNÍ
Kate v kuchyni nebyla, jak jsem vlastně zjistila hned po tom, co jsem na toto místo zamířila hned po Damonově žádosti, abych s ní "hodila řeč". Ale došlo mi, kde bude určitě. V pokoji, který kdysi patřil Damonově matce.
Když jsem klepala třikrát na dřevěné dveře, připadala jsem si jako absolutní idiot, jako člověk, který žádá toho druhého o něco, co nemůže splnit. A já přitom chtěla jen tak málo! Chvíli trvalo, než se ozvalo krátké pozvání.
"Můžeš jít sem, neboj!"
Nadechla jsem se a vzala za kliku. Prolétla jsem očima celý pokoj, jestli je v pořádku, a když jsem uznala, že ano, oči mi přelétli ihned k postavě, která seděla na posteli a v rukách třímala nějakou fotografii, jak jsem později poznala díky rámečku.
I z dálky jsem viděla, že je to černobílá fotografie. Byli na ní dvě osoby, nějaká žena, ve které jsem poznala Kate, tehdy ale s kratšími tmavšími vlasy a muž s černými vlasy a okrovýma očima. Kdyby mi Damon neřekl, že Kate někoho ztratila, asi bych si pořádně neuvědomila, kdo to je.
Tom.
"Promiň, že obtěžuji," omluvila jsem se jí ihned. Chtěla jsem jí tak dát totiž možnost vykázat mě z pokoje dříve, než se naštve a já budu mít žalostnou náladu a vztek sama na sebe, což se stávalo tak mizerně často!
Kate se jen pousmála a zavrtěla hlavou. Skutečně nevím, co to do ní najednou vešlo za ducha spravedlnosti. Byla jiná. Ten úsměv patřil mě, dalo by se říci. Nebyla to ta "stará" Kate, jakou jsem před nedávnem poznala. Asi si zase vzpomněla na to, že je její bývalý přítel mrtvý. Musela. Věděla jsem to, protože na to trochu slovně narazila, jen já jsem byla tak hloupá a nevšímala jsem si těch souvislostí.
"Ne, to je v pohodě. To já vás nechtěla rušit. Dobře že jste včera odešli. Máte recht, Margaret!" usmála se na mě a já jí úsměv oplatila. Vypadala… jak to jen popsat? Sklesle? Jak bych vypadala já, kdybych vzpomínala na smrt svého přítele? Ale Damon nikdy nezemře. Nemůže.
Naklonila jsem hlavu na pravou stranu a se zájmem jsem si ji začala prohlížet.
"Ty jsi věděla, že odejdeme?" zeptala jsem se jí a čekala jsem na odpověď. Kate se zasmála a přikývla.
"Ano, věděla. Rozhodně lépe než ty."
Usmála jsem se. Musela jsem. Damon byl někdy tak šílený, že mohl udělat cokoliv a já bych mu na to stejně kdykoliv řekla ano. Říct "ne", to nepřicházelo v úvahu. Jedině, že by chtěl odejít. Ne, tohle musím zahnat. Nesmím na to myslet, ani když mě to poslední dobou tolik děsí.
"Ano, to máš asi pravdu," odpověděla jsem jí a zamyšleně jsem sklopila hlavu. Nedalo mi to, abych nad tím opět neuvažovala. Jestli odešla Kate, proč by nemohl i on, Damon? Koneckonců by mi jen řekl, že odejde a tím by to pro něj skončilo… Proč nad tím vůbec uvažuju? Jsem hloupá! Damon by nikdy nic takového neudělal, není takový. Jen Stefan ano… ten je schopný všeho, to už jsem zjistila…
Kate se podmračila a prohlížela si mě s výrazem, který jasně říkal, že ví více než je potřeba. A více než já.
"Děje se něco?"
Zavrtěla jsem okamžitě hlavou. "Ne."
Její obočí vyletělo do vzduchu rychlostí blesku, že jsem to ani nestihla zaregistrovat a už se na mě dívala nevěřícným pohledem. Nevěřila mi; no jistě, co jiného jsem také mohla čekat? Sama říkala, že s tím má zkušenosti… jen nevím kdy.
"Vážně?"
Povzdechla jsem si a svalila se na její postel. Tohle jsem už nezvládala. "Přišla jsem mluvit s tebou o TOBĚ, ne s tebou probírat moje problémy, Kate."
Kate zavrtěla okamžitě v odporu hlavou.
"O mě můžeme mluvit, ale ne teď. Protože vidím, že tě něco trápí. Ven s tím. Uvidíš, že se ti uleví!" povzbuzovala mě, až jsem se k tomu nakonec odhodlala.
"Víš… jen jsem tak uvažovala…"
Ani jsem nedopověděla otázku, nebo spíš úvahu, když v tom mě přerušila s dvakrát takovým tušením větším než to moje.
"Bojíš se toho, že odejde?"
Se zklamanýma očima jsem přikývla a sklopila oči i celou mou hlavu k zemi. Zlaté rovné vlasy mi padaly přes obličej a já jsem ani nenamáhala ruku, abych je od mého obličeje odstrčila. Kate měla pravdu, ostatně jako vždy. Málokdy se v něčem mýlila. Může mi snad pomoci? Doopravdy mám strach.
"Ano."
Kate zavrtěla hlavou, jako bych se snad chovala nějak nepoučitelně.
"Mýlíš se, Margaret."
"Jak si tím můžeš být tak jistá, Kate?" zpochybňovala jsem její slova zase s MOU jistotou a tentokrát jsem se jí dívala přímo do očí, nebojíc se jí.
Kate pokrčila s jemným úsměvem na rtech rameny. "Znám ho. Vím čeho je schopný a čeho zase naopak ne. V tom je má výhoda znát někoho déle než 150 let, Margaret."
"Já ho neznám!" odpověděla jsem jí v rozporu se vším ostatním, co jsem si myslela, ale ve skutečnosti jsem říkala to, v co jsem z části i věřila. Z té druhé části, která v to věřit odmítala, jsem byla zmatená, ale šťastná. Jenomže teď jsem ani moc nevěděla co to radost ve skutečnosti znamená.
"Další omyl," zakroutila hlavou Kate, narovnala se na měkké posteli a pokračovala ve své řeči.
"Vy dva jste se za pár dní sblížili o hodně víc, než by kdokoliv čekal. Damon má štěstí, že jsi přijela z Londýna."
"Přesto," pokrčila jsem nevědoucně rameny. "Damon mě může opustit kdykoliv. Kdykoliv mi to může oznámit."
"Ne!" vyjekla mírně rozrušeně Kate a skoro se už už postavovala na nohy. "Copak ty tomu pořád nerozumíš? Někteří upíři se vyžívají v tom, že si s někým užijí a potom ho zahodí bez toho, že by se mu ještě kdy vůbec ukázali. Možná tohle Damon někdy doopravdy udělal, ale… teď má tebe. Neopustil by tě. Ne tebe, protože tě miluje."
"Já se bojím, že to udělá!" posteskla jsem si ještě naposledy. Připadalo mi divné, tak zvláštní, že se o něčem takovém bavím s Kate. Nikdy by mi nepřišlo, že by byla ochotná tohle cítit stejně. No vlastně i vůbec NĚCO cítit.
Kate opět zavrtěla hlavou a podrbala se zamyšleně na bradě. Dnes se v ní něco hnulo. Něco, co za posledních několik let zůstávalo utajeno jen v ní.
"Damon takový není. Nevím, kolikrát ti to ještě mám říkat, Margaret."
"Ani jednou. Už ne. Díky. Ujistila jsi mě o tom, že jsem hlupák, když o něčem takovém vůbec uvažuji."
Kate se na mě příjemně usmála. "To jsem ráda. Řekni, proč jsi potřebovala mluvit SE MNOU? Je něco v nepořádku?"
Se váháním jsem mírně přikývla a pokračovala. Narovnala jsem se na posteli do vzpřímené polohy.
"Ano, asi ano. Víš, když jsi přišla… nechci tě urazit, nebo naštvat, ale… přišla jsi mi tak odlišná ode mě, přičemž Damon stále tvrdí, že jsi podobná mému charakteru až moc. Jenomže… víš, je docela těžké tomu teď uvěřit."
Kate naklonila hlavu na stranu a přemýšlela tom, co jsem právě řekla. Já vím, neřekla jsem to zrovna smysluplně, ale snad to "člověk", který žije přes tři sta let, pochopí, nebo snad ne? Koneckonců jsem se o tom teď mohla přesvědčit.
"Já… vím jak to myslíš. Ale v tomhle případě ti tedy Damon musel i říct, že mě zradila spousta lidí, kterým jsem věřila. Které jsem milovala. A věř mi, že není snadné se na to dívat a uvažovat na tím, proč to dělají."
Horlivě jsem přitakala, aby si nemyslela, že jsem to v tom jejím podání nepochopila, nebo jsem snad na celou tu záležitost měla zcela odlišný názor.
"Řekl mi to. Jak jsi to vlastně zvládala, Kate?" odvážila jsem se jí mírně tiše zeptat a doufala jsem, že na mě není naštvaná, a že ve mně má takovou důvěru, aby se mi to odvážila říct.
Kate s dlouhým povzdechem pokrčila rameny. V očích se jí objevila díra bolesti, tak hluboká, že když jsem se jí do nich podívala, viděla jsem jedině bolest a touhu se pomstít. Ta tam byla stále. Byla nezměněná, stále se v to pohybovala.
"Ani nevím. Zjistila jsem to díky Stefanovi."
Přikývla jsem jako že chápu.
"Musíš mu za to, že to díky němu víš, hodně vděčná. Viď?" pronesla jsem, mírně hlasitěji a podrbala jsem se na levé ruce, kterou jsem ráno praštila do zásuvky.
Kate si hlasitě a nevěřícně odfrkla. Celkem brzy mi došlo, že jsem něco mírně popletla. No, mírně asi ne.
"Vděčná? To je jeden z důvodů, proč ho tolik nenávidím, Margaret!" zasyčela.
Odklonila jsem se od ní, znovu jsem v ní pocítila ten chlad. Vzpomínkový chlad.
"Nerozumím."
"To kvůli němu jsem se dozvěděla o tom, že mi lidé lžou a předstírají," vysvětlila, nebo spíše mi zopakovala Kate a ten chlad už opět ustoupil, takže jsem se jí přestala strachovat a dívala jsem se na ni, jak bude pokračovat. Zajímalo mě to, více než by si ONA jen dokázala představit…
"Pořád nerozumím!" trvala jsem na svém.
Kate si povzdechla a v očích se jí zračil smutek.
"Řeknu ti to raději od začátku. Ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš. Nikomu, kromě Damona. Ten to ale ví. Byl to jeden ze dvou lidé, kterým jsem to kdy v životě prozradila. Věděla jsem odjakživa, že se jednou najde i ten třetí. A tady je, sedíš naproti mně. Musíš to vědět. Pochopíš, proč jsem taková, jaká jsem."
Bez zaváhání jsem přikývla a dychtivě jsem se k ní naklonila, vlasy mi přepadajíc přes obličej. Tentokrát jsem je odhrnula na druhou stranu, abych jí viděla do smutného, bolestného obličeje.
"Jistě."
Kate natáhla obě dvě ruce před sebe a mluvila s pohledem upřeným na ně. Netušila jsem, co to znamená. Zajímala jsem s jen o to, co se chystá říct. Byla jsem si jistá, že mě bude její příběh zajímat. Protože mi to totiž zároveň i otevře dveře k tomu, abych poznala. Abych VĚDĚLA!
"Narodila jsem se v Mystic Falls. Bylo to v roce 1693. Netuším, který měsíc. Tehdy se to moc nepočítalo, záleželo na dni a na roce. Vím, že jsem se narodila někdy v zimě v úterý. Matka mi o tom řekla, když mi bylo šest let a já jsem konečně začínala chápat.
Katherine byla vždycky starší. Narodila se o tři roky dříve, v roce 1690. Odjakživa se ke mně chovala jako k pokladu, hodně cennému. My dvě jsme už v deseti letech byly vyhledávané krásky, které chodily po vesnici, obdivovaly krajinu a přírodu, kdežto ostatní obdivovali nás. Záviděli nám. Zpočátku nás to často hodně rozrušilo, ale potom jsme si na to zvykly. Ale každá z nás jinak. Katherine si to užívala a flirtovala s několika muži najednou, když jí to příležitost dovolovala. A já jsem toho nevyužívala, sic jsem to vítala. Chtěla jsem si najít muže, který mě bude milovat pro to, jaká jsem. Jako každá rozumná dívka. Už tehdy jsem ale věděla, že Katherine je to zcela jedno. I tak jsem ji milovala jako sestru a snažila jsem se, aby naše pouto zůstávalo stále stejné.
Když mi bylo sedmnáct let, zemřela moje matka Theodora a krátce po tom ji následoval i náš otec, John. Obě dvě nás to velice rozesmutnilo. Když jsme byly s nimi, měly jsme svůj životní cíl. Katherine milovala knihy a krásu, chtěla se v tom uživit. Já jsem naopak milovala přírodu a malování. Dokázala jsem sedět na židli a malovat do setmění.
V té době jsme ale už neměli kam jít. A řádily různé nemoci. To je jeden z problémů, které se nám postavily do cesty. Nemoc. Všude okolo nás byla chřipka, i za námi a vedle nás. Zdolávaly jsme ji po půl roku, kdy jsme ještě stále truchlily po rodičích, ale nakonec nás také schvátila. Umíraly jsme, nebyla v nás ani jediná špetka života.
Ale najednou to bylo úplně jinak. Všechno se převrátilo na lepší stránku. Objevil nás nějaký muž, jmenoval se Klaus. Možná jsi o něm už slyšela. Byl to půvabný člověk. Vlastně ne, byl to upír. To on nás zachránil, proměnil nás. Díky němu jsme obě dvě přežily a staly jsme se nesmrtelnými. A Katherine se začala měnit. Hodně měnit.
Využila Klause. Začala s ním mít různé aférky, až to přerostlo v milostný vztah a později v lásku. Ale Klausovu. A ta láska nebyla opětovaná. Věděla jsem, že si s ním Katherine zahrává, ale… pořád mi tvrdila, že to dělá pro nás dvě, abychom mohly být spolu. Říkala, že je to důležité, že tím chrání i mě. Ale až po tom, co uvedla ten důvod, že by se na mě rodiče zlobili, kdybych byla proti své vlastní sestře, jsem svolila a jen jsem se na to musela dívat a nic neříkat. Mlčet.
Až potom ale Klaus při jednom našem rozhovoru přišel na to, jak to ve skutečnosti je. Hrozně se rozzuřil. Vyhrožoval mě, vyhrožoval Katherine, všechna jeho láska zmizela do ztracena. Nepoznávala jsem ho. Začali se s Katherine prát. A dopadlo to tak, jak asi tušíš, Margaret. Katherine Klause zabila. Nelítostně. Hodila ho rukama proti kamenné zdi, ale to by nebylo tak strašné, přežil by to, kdyby nenarazil do dřevěného kusu, který trčel z kamene, kam ho hodila.
Katherine z toho nebyla ani trochu špatná. Nic k němu necítila, sama mi řekla o tom, že se jí hnusil. Já ho jako přítele brala. Živila jsem se totiž tím, že mě a mé sestře Katherine zachránil život. Ale muselo se udát ještě něco.
Musel se uspořádat pohřeb. Nechtěly jsme to nechat jen tak. Přeci jen, zachránil nám život, pověděla mi tehdy sestra. Takže jsme si hrály na dvě smutné mladé dívky, které smrt jejich přítele velice zarmoutila.
Ale na tom pohřbu se stala jedna zvláštní věc. Já ani Katherine jsme netušily, že měl Klaus manželku. Ano, on ji měl. Sice zemřela, protože ji už nestihl tehdy proměnit, ale neměl jen manželku. Měl i syna. Toma."
Kate se nadechla a poprvé od doby, kdy jsem ji poznala a věřte, že moc dlouho to vážně nebylo, jí po tváři stekla slza. Několikrát se hluboce nadechla, setřela ji, zarazila jim přístup na její obličej a pokračovala slaběji a hlasitěji dál.
"Klaus měl syna Toma. A on ho nenáviděl. Na pohřbu se vyjádřil tím způsobem, že je mu velice líto, že zemřel, ale že v pokoji mu bude lépe, než na zemi. Klaus toho totiž hodně moc vykonal, mezitím co byl upírem. Tom o tom věděl. O všem zlém, co jeho otec natropil a proto ho nenáviděl. Pohrdal jím a zapřísahal se, že jím bude pohrdat navždy.
Když jsem ho poznala, něco ve mně proběhlo. Něco… hlubokého. Netrvalo dlouho a našli jsme si k sobě cestu. Zamilovala jsem se do Klausova syna Toma. A on moc dobře věděl, že jsem upírka. Trvalo asi dva týdny, než jsem ho přesvědčila, že nejsem zlá, ani mrcha. Vždy, když o mě mluvil, mluvil o mě jako o nějaké křehké květince, i když jsem nebyla tak moc křehká, jako spíš silná. Klidně bych mu mohla během setiny sekundy zlomit vaz a obrousit si při tom nehty.
Ale já jsem to neudělala. Nezabila bych ho, ani kdybych byla neuvěřitelně hladová. Milovala jsem ho. Tak MOC! Odmítala jsem ho proměnit. Nechtěla jsem, aby mě třeba nenáviděl, aby se ode mě odloučil a já ho už nikdy neviděla. Zůstal člověkem. Nevadilo mi to, naučila jsem se ovládat svůj hlad.
Katherine to moc vadilo, obtěžovalo ji to. Ti dva se nesnášeli, věděla jsem o tom. Tomovi jsem o všem řekla, o tom, jak ho využila, jeho otce myslím. Nenáviděl ji, ale když viděl jak mě to bolí, přestal se o tom zmiňovat. A tím to skoro skončilo.
Jenomže potom se stalo to samé, jako se mnou a s Katherine. Znovu se v Mystic Falls objevila chřipka, tentokrát smrtící ihned. Tom se nakazil až ke konci, ale jeho srdce skoro nebilo a já jsem ho tak milovala, že jsem ho požádala o to, abych ho mohla přeměnit. Souhlasil. Přežil to a stal se tím, čím jsem dnes já.
Dalších několik desítek let bylo v pořádku. Až jednoho dne jsme narazili na dům, kde bydlela jedna rodina. Narazili jsme na ně, protože jsme potkali jednoho muže, který celý krvácel a Katherine ho chtěla zabít. Ale tohle jsem já nedovolila a odvezli jsme o pryč z té cesty, přičemž Katherine musel Tom držet, aby se ubránila touze.
Ten dům byl Salvatorů. Šťastné rodiny, které se právě narodil syn. Damon," dodala, když jsem na ni tajemně zahleděla.
Nenechala mě promluvit a už pokračovala zase.
"Požádali jsme je o pomoc, řekli jsme, že jsme vzdálení obyvatelé městečka a že jsme cestovali přes něj, přičemž jsme narazili na ubohého muže, který umíral na cestičce. Pomohli mu. Zemřel až o tři roky později.
Poznala jsem Damonova otce a matku. Byli to tak příjemní lidé. Chvíli jsme zůstali, Katherine se vzdělávala a večer lovila a zabíjela lidi. A já jsem to musela přehlížet. A já s Tomem jsme se s rodinou velice sblížili. Tom s Damonovým otcem a já s jeho… matkou. Byly jsme si tak podobné. Věděla, že jsem upír a přesto jí to ani v nejmenším nevadilo. Nebála se mě. Její manžel to ale ani zpola netušil.
Ale nechtěli jsme tak dlouho tu rodinu obtěžovat a tak jsme odjeli. Katherine s námi nejela, nevěděla jsem tehdy proč. Byli jsme sami. Toulali jsme se, užívali jsme si, milovali se. Pomáhali jsme dokonce i lidem, i když jsme se u toho museli hodně ovládat…!
Potom jsem zjistila, že Katherine se vrátila do Mystic Falls k té rodině, u níž jsme tehdy chvíli přebývali. Zděsila jsem se. Protože jejich otec nás znal a my byly pořád stejné! Ona už tam byla několik měsíců, ale já jsem věděla jedině to, že se seznámila s nějakým mužem, ve kterém jsem potom poznala Stefana, který ji miloval a sblížila se také s Damonem, který ji miloval ještě více, ale o to se ona bohužel nezajímala! Nevěděla jsem to.
Když jsem přijela, předtím jsem jí o tom dala vědět ve snu, připojila jsem se jí do její mysli, tak jsem se snažila o to, aby vše vypadalo důvěryhodně. Něco jsem si musela také zároveň vymyslet, aby nepojali podezření. Tom se mnou nejel, protože musel vyřídit něco neodkladného na severu. Řekl mi ale, vlastně mi to dá se říci slíbil, že se k nám připojí za nedlouho.
Přišlo mi ale zároveň divné, proč nepojal podezření Damonův otec. Zjistila jsem, že ho Katherine ovlivnila. Ani nevím, co mu napovídala, ale muselo to být buď tak věrohodné, že jí věřil, nebo tak hloupé, že by to v životě neudělal.
Krátce potom jsem zjistila, že je do Stefana moje sestra Katherine zamilovaná. Bylo to na nich dvou vidět. Přála jsem jí štěstí, poněvadž lidí vždy jen využívala a nyní přišla i na způsob, jak je milovat a chránit. Musela ale Stefana ovlivnit, protože z ní po tom, co mu pověděla o svém původu, dostal strach.
A já jsem trávila většinu času s jeho bratrem, Damonem. Vlastně jsem s ním respektive byla pořád. Milovala jsem ho stejně jako Katherine. Jako bratra. Chránila jsem ho. Myslela jsem si, že Damona moje sestra miluje, myslela jsem to až do té doby, než je proměnila a než se v kostele uspořádala chytačka na upíry.
Hned když jsem ale přijela, o čemž jsem se jaksi zapomněla zmínit, zjistila jsem jednu věc, která mě tolik…zarmoutila. Zjistila jsem, že Damonova matka zemřela při porodu druhého syna. Stefana. Bylo mi to hrozně líto. Vždy, když jsem se o tom zmínila před mou sestrou, nebo Stefanem, řekli oba to samé: "Muselo to jednou přijít. Je nám to líto, ale nedělej si s tím prosím již hlavu."
O tom, co se stalo, ti řeknu potom.
Když jsem zjistila, co se stalo mé dávné přítelkyni, rozzuřilo mě to. Ale ne natolik, aby to něco změnilo. I když to změnilo moji přízeň k jejich otci. Kvůli Tomovi jsem ho začala nenávidět o to více!"
"Proč?" nevydržela jsem se ji nepřerušit. Mohlo mi to dojít, nemusela mi odpovídat.
Kate setřela slzu, která se jí hrnula po tváři.
"Tom mi napsal dopis, že přijede za dva dny. Řekla jsem o tom jejich otci, byla jsem totiž hrozně šťastná. Ale on už věděl, že Tom je upír. A tak si na něj počkal. A zabil ho. Dozvěděla jsem se o tom od Stefana. Poslouchala jsem, když to říkal Katherine…! Proto ho nenávidím. Protože mu pomáhal, Margaret. Ale prosím, tohle nerozebírejme. Je to bolestivé…!"
Souhlasně jsem přitakala a vyčkávala dál.
"Nebyla jsem tam moc dlouho a už jsem se dozvěděla, že se proti mně Stefan s někým spiknul. Netušila jsem ale s kým! Nechala jsem to plavat a potom jsem zjistila i to, že se jeho otec chystá v kostele uspořádat hon na upíry. Víš, co se stalo. Víš, že jsme my dvě utekly a hned potom jsem se dozvěděla pravdu. Musely jsme tam nechat Damona i Stefana. Na Damonovi Katherine ani za mák nezáleželo, byl pro ni jedině přítěží. Ale já ho měla ráda. Začala jsem je oba dva nenávidět, Katherine i Stefana protože jsem se dozvěděla, že se s Katherine spiknul proti MNĚ! Mě! Její sestře! Nenáviděla jsem je! Jak kvůli jich samotným, jejich povaze, jejich využívání, Damonově matce…!"
"Počkej, počkej!" zastavila jsem ji ve spěchu a zamračila jsem se na ni. Něco tady nesedělo. Něco tady hooodně nesedělo.
"Co s tím má společného Damonova matka? Zemřela, takže se s ním nic nedělo a do ničeho se nepletla, nebo snad ne?"
Kate naklonila beze slova hlavu na stranu a další slova téměř zašeptala. "Jejich matka… všechno obětovala. Takže se i tak… pletla do jejich života."
"I tak?" zamračila jsem se.
Kate se už chystala odpovědět, ale v tom najednou do dveří vpadl Damon a prohlížel si nás. Nevydrželo mu to dlouho a nakonec přešel k tomu, proč přišel do tohoto pokoje on samotný. Protože jsem věděla, že sem moc často nechodí. Už jsem přeci říkala, že jsme se s Kate nacházely v pokoji Damonovy matky. Damon sem prý chodí jednou za uherský rok. Nedivím se mu.
"Promiňte. Ale přišel sem Matt. Chce s tebou mluvit, Margaret. Chtěl jsem ho odehnat, řekl jsem mu, že Elena tady není, protože se na ni ptal. Chtěl mluvit s ní. Ale potom jsem mu řekl i to, že Margaret je tady a že jí s něčím pomáhám a… využil toho, že je tady alespoň někdo od Eleny. Promiň."
Jen jsem zavrtěla hlavou. "To je v pohodě. Půjdu tam. Pokud jde o Matta… Zajímalo by mě, co potřebuje. Málokdy chodí sem do penzionu, asi je to něco hodně vážného, když o tom potřebuje mluvit. Už tam jdu."
Kate se postavila na nohy z postele ve stejné sekundě stejně jako já a když jsem po ní hodila smutným výrazem, vysvětlila.
"Půjdu s tebou, nechci tady být sama. Alespoň poznám tvého kamaráda. To mám vždycky ráda."
Přikývla jsem tedy a společně jsme všichni tři odešly z pokoje ke dveřím od venku, přičemž Damon se odpojil s tím, že jde uvařit něco k jídlu. Nechápala jsem, proč se s tím vůbec obtěžuje. Ale on byl v téhle situaci doopravdy neoblomný. Jakmile nebylo někdy po jeho vůli… no, konec věty znáte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anchadel Anchadel | Web | 9. března 2011 v 12:37 | Reagovat

Hezký den přeji,
chtěl bych Vám pomoci udělat dobrý skutek a tak jsem se iniciativně rozhodl, že udělám něco dobrého pro lidi, kteří to potřebují a tak bych vás chtěl pobídnout, jestli nemáte zájem přispívat na konto pro nevidomé se jménem SVĚTLUŠKA. Přijďte se alespoň podívat co by jste pro tyto lidi mohli udělat.
Více informací na:
http://anchadel.blogspot.com/p/prispivam-na-nevidome-co-ty.html
Pošlete tento vzkaz všem známým a přátelům, protože čím více lidí přispěje tím lépe.
Těším se na vaši návštěvu

Anchadel

Reklama:
Zajímáte se o focení nebo o vše co se ho týká nebo jen tak píšete zajímavé články?
Pojďte spolupracovat                                http://anchadel.blogspot.com/

2 Mimmy Dolly Mimmy Dolly | Web | 9. března 2011 v 12:39 | Reagovat

Pěkný blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama