Cold Fire 21

9. března 2011 v 12:28 |  Cold Fire - Danielle
TA TEMNĚJŠÍ STRÁNKA
Sotva jsem otevřela dveře od penzionu Salvatorových, sesypala se na mě moje malá kopie, Kate. Uličnicky se na mě usmívala a krátce, jemně, mě objala. Na moment jsem ztratila svoji stabilitu, ale to se stejně po pár sekundách ustálilo.
"Kde jste byli, hrdličky? Co, Damone? Nesmíš ji tolik rozvášňovat. Potom nebude schopná nemyslet na nic jiného. Což se v tomhle případě nehodí…!" dodala s jedním pozdvihnutým obočím.
Zívla jsem si a ospale se rozhodla dozvědět se něco nového. Pokud vlastně něco takového bylo. Pomalu jsem začínala uvažovat nad tím, zda jsem v noci vůbec spala. Pravda, s Damonem jsme měli jiné věci na práci…
"A je něco nového? Myslím se Stefanem?" upřesnila jsem pro jistotu a sledovala jsem, jak se Katin obličej zakabonil a v očích jí nebezpečně zablýskalo. Zatnula ruce v pěst.
Ale musela se trošku uklidnit při vědomí, že Stefana báječně vyděsila při jejich předešlém rozhovoru. Musela se za to pochválit, málokdo by ho dokázal tolik vyděsit jako ona a za to jí patřila medaile.
"Jo, je."
Zaradovala jsem se. Bohužel předčasně. "Vážně? A co? Už je na tom lépe? Prosím, řekni že ano, Kate!"
Kate si odfrkla a pustila nás do domu. Zmateně jsem vyčkávala na odpověď, která ne a ne přijít. Až k tomu stejně došlo. Mohla jsem na to klidně čekat roky a roky a stejně bych se nikdy nedozvěděla, jak dlouho to trvalo.
"Mluvila jsem s ním."
"Cože?!" vykřikla jsem a hleděla na ni vystrašenýma očima.
Tohle není dobré, pomyslela jsem si. Jestli se Stefanem, který momentálně další ublížení či újmu nesnesl, mluvila, znamenalo to jediné: určitě nemluvila o počasí nebo o počtu párů na Mystic Fallském plese…
Kate se na mě ohlédla a protočila oči. Teď náramně připomínala mě samotnou, když jsem uvažovala nad něčím, co nemělo žádný smysl, ale mělo to těch smyslů až moc a to nikdy nevěstilo nic dobrého.
"Neboj se, Margaret. Nic jsem mu neudělala. Nezabila bych bratra svého nejlepšího přítele. Nejsem taková mrcha!" dodala a já jsem si v ten moment byla stoprocentně jistá, že tím myslí svou sestru. Katherine.
Přikývla jsem jí na znamení, že rozumím. Damon s tím měl ale očividně nějaké problémy. Já vím, nemělo by mě to nyní moc udivovat. Jeho bratr byl v nebezpečí. Bože, proč mi na tom, aby se vyléčil, záleží trochu méně než by mělo? To ho mám doopravdy v tak malé oblibě? Chci mu pomoci, jen nevím jak.
"Počkej, Kate. Říkal… říkal něco?"
Kate pokrčila rameny. "Ani ne, kromě toho že chtěl abych ho pustila a pořád se omlouval, Damone."
Damon se na svou dávnou přítelkyni zamračil. Omlouval? "O čem jste mluvili, Kate? Proč se ti omlouval? Tohle Stefan nedělá moc často."
Kate se zasmála, ale nebylo v tom ani trochu známky po opravdovém, skutečném smíchu. Jak by mohlo, když na celé té komické situaci nebylo ani zdaleka nic směšného, nebo něco, co by se za směšnost dalo považovat.
"Damone, řekla jsem ti, že ti to povím ale ne teď. Večer. To je ten nejlepší způsob jak to celé udělat."
Damon přikývl, očividně se mu hodně ulevilo. Bylo na něm znát rostoucí napětí. Na někom, jako je Damon, vás to hodně, hodně překvapí.
"Dobře, sejdeme se v obývacím pokoji. Přijdeme tam s Margaret kolem šesti hodin. Souhlasíš?"
Kate přikývla se zamyšleným výrazem. Poté se ohlédla do domu, vystoupala očima po schodech, jako kdyby tam něco hledala, nebo si teď právě něco uvědomila.
"Vlastně ano, ale potřebuji, aby přišla ještě Elena."
Zamračila jsem se. Jistě, Elena je Stefanovou přítelkyní, ale na co tam vlastně bude? Necítí se moc dobře, je na tom trochu špatně a já ji doopravdy nechci zatěžovat ještě víc. Navíc… nic mě nenapadalo. Žádný důvod, aby se dál trápila a užírala se tím, co se kolem děje. Připadala jsem si starší, než je ona.
"Není na tom psychicky moc dobře," svěřila jsem se jí nakonec.
Kate pokrčila rameny, ale bylo na ní značně vidět, že je jí to líto. Zvláštní, poněvadž jsem ji měla za podobného člověka jako její sestru Katherine. Je možné, že se pod tou pomstychtivou maskou skrývá jiná dívka. V tom jsem doufala a snažila se tomu i věřit, i když to moc nevycházelo.
"Já vím, Margaret. Jediné, co ti mohu říct je to, že po dnešku na tom bude ještě hůř. Je mi to doopravdy líto."
Přešla na mou stranu, beze slova mě několikrát poklepala po rameni a potom kamsi odešla. Vypadalo to, že jde někam do kuchyně. Chovala se jinak. Nebyla už taková, jako ten první den. Za nic na světě jsem si ji nepřála vidět v ten moment, kdy se hooodně rozzlobí. Kate je stokrát nebezpečnější než Damon.
"Damone, mě se to nelíbí. Vážně se mi to nelíbí!" postěžovala jsem si smutně a sklesle a tentokrát mě po rameni pohladil Damon, přičemž mě následně objal a políbil na nos. Trochu mi to zlepšovalo náladu. Vědomí, že on při mně stojí.
"Mě také ne," zašeptal potichu, "mě také ne. Něco se chystá, vím to. Vím, že se něco změní. Ale uvidíme. Nemůžeme se na to dívat na základě toho, jak o tom mluví Kate. Možná by sis s ní měla promluvit."
"Proč?" nechápala jsem zmatená tou představou.
Damon pokrčil rameny. "Protože tu nikdy nebyl takový člověk jako ty, který rozumí všem. Skoro všem, tedy. A Kate už 160 let žije s nenávistí. Mě jsi změnila. Kate se změnit nedá, její povaha je jen přetvářka. Věř mi."
Přikývla jsem bez jediného zaváhání. "Já ti věřím. Ale někdy z ní jde doopravdy trochu strach, Damone. To nemůžeš popřít."
Damon mě zhoupl ve své náruči, chladné a pevné, a tiše bublavě se zasmál.
"Někdy ano, já vím. Ale já jsem se jí nikdy nebál. Vím, že se ti to teď moc nezdá, Maggie, ale Kate měla vždy ten problém, že všem věřila. Byla tak křehká! Milovala svou sestru, vzpomínala s láskou na své rodiče, milovala venkov, přírodu a její krásu. Milovala obrazy! Ta Kate, která malovala s takovou péčí a láskou, nikde nezmizela. Teď je někde v kuchyni. Jen… pochop, že když se dozvěděla, jak se k nám dvěma Katherine zachovala, rozzuřila se. Měla nás děsivě ráda, Stefana jako přítele, no mě jako bratra. A Katherine milovala. Ovšem do chvíle, než zjistila jaká ve skutečnosti je. A z nějakého důvodu, který jsem já nikdy nezjistil, se chce pomstít i Stefanovi. Nenávidí ho jako Katherine. Jedině má přítomnost jí brání v tom ho zabít. Ona ale není monstrum. Ne, to není. Stala se obětí náhody, té špatně načasované. Je to jen křehká dívka, která pořád hledá a nic nenachází. Možná proto, že hledání už dávno vzdala…"
"Já se jí nebojím!" řekla jsem hned po tom, jakmile začal Damon nehas uvažovat, abych měla slovo chvíli já. "Jen mi přijde, že je tajemná až moc."¨
Uculil se na mě. "Já vím. Ale ona taková vždy byla. Nesmíš jí to mít za zlé. Hodně toho v sobě skrývá. Máloco řekne někomu jinému, než jen sama sobě. A ke všemu také někoho ztratila."
To, co nakonec Damon vylovil, jsem poznala, že se k tomu zprvu vůbec neměl. Asi přemítal nad tím, jestli by mě to zajímalo, nebo jestli by o něčem takovém měl doopravdy začínat před někým jako jsem já (člověk) ve chvíli, kdy je jeho přítelkyně Kate pryč a nemůže nám to zakázat ani povolit.
Zamračila jsem se. Kate že někoho ztratila? Věděla jsem, že ztratila rodiče, že začala nenávidět Katherine a tím pádem ji ztratila také.
"O koho přišla?"
Damon se ztěžka nadechl a zamnul si ruce. Trvalo to, než jsem se po dlouhé době dočkala odpovědi.
"Muže, kterého milovala. Toma."
Zaskočeně jsem vydechla. Tak proto…
"Cože? Kdy? Kdo…" raději jsem větu ani nedokončila.
Damon jen zavrtěl hlavou a v očích měl zlomený výraz.
"Musíš se na to zeptat Kate. Ona ti odpoví."
"Jak si tím můžeš být tak jistý?" zeptala jsem se ho s nevírou v tóně a dočkala jsem se jeho odpovědi dřív, než jsem domluvila.
"Znám ji. Tobě věří."
To byla tedy novinka!
"Věří mi? Jak to?" vyzvídala jsem dál a chtěla jsem zaplnit alespoň jednu část ohňostroje otázek. Věděla jsem, že ty perly na konec ještě přijdou.
Damon se na mě usmál. "Protože ty věříš MĚ. Takových lidí moc není."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama