Cold Fire 19

9. března 2011 v 12:24 |  Cold Fire - Danielle
DIVNÝ POCIT
Místo ranních paprsků slunce mě probudilo jemné políbení na pravé části tváře a já jsem se se zavřenýma očima protáhla a nepřítomně se usmála. Není nad krásnější ranní probuzení, než jsou tato.
Otevřela jsem oči a pohlédla do krásné, nádherné tváře Damona. Usmíval se na mě a jeho neposedné černé vlasy mu zakrývaly čelo. Vypadalo to, jako kdyby se něco změnilo. Tvářil se… šťastně? Jedno obočí měl nahoře, jako kdyby se nad něčím skutečně hodně podivoval… možná nad mým ranním výrazem?
"Ahoj, Damone. Dneska je táák hezké ráno!" zazpívala jsem si a roztáhla ruce v gestu, že ho vítám.
Damon se na mě uculil a hodil po mě pohledem, přičemž ukázal k oknu naproti mé posteli. Aha…
"Spíš je to hezké odpoledne!" dodal pobaveně a sledoval, jak si mírně zmateně mnu hlavu.
No, je fakt, že mi to světlo přišlo až moc skutečné na to, aby to bylo ráno. Takže se asi podivovat nad mým odpoledním výrazem!
"Nechal jsi mě tu ležet asi o pět šest hodin díl, než jsem původně měla? A…" teprve teď mi něco došlo!
Jak jsem se již zmínila, ležela jsem v posteli, v mé posteli v mém domě. V MÉ posteli? Jak můžu být tady, když si pamatuji, jak jsem… ale kde jsem vlastně byla ve chvíli, kdy mě Damon ukládal do peřin? Byla jsem doopravdy v Damonově pokoji? Bože, musela jsem toho asi hodně vypít, když nejsem schopná si pamatovat, kam jdeme. A v tom byl ten malý problém, poněvadž já jsem nepila nic…
"Moment, moment! Proč jsem ve svém pokoji? Byli jsme přeci v tom tvém!" dodala jsem a ukázala na něj.
Damon se na mě tajemně uculil. Potom mě, trošku silou, zatlačil zpátky na svou hruď a já jsem se mu nevzpírala, když mi začal jemně chladnými prsty přejíždět po těle a zároveň tiše vysvětlovat.
"No, jaksi ti nedošlo, že jsi ve svém pokoji. A já tě při tom nechal. Kate má alespoň celý dům jen pro sebe. Po tak dlouhé cestě je hodně, hodně unavená. A také jsem navíc chtěl být s tebou sám…" dodal neurčitě.
Sladce jsem se na něj usmála. Takového Damona miluji. Damona, který se ke mně chová jako k panence, která patřila samotné carevně! Damona, který mě pořád ochraňoval a nepřestal s tím ani když šlo o nezávažnou věc. Damona, který byl ke mně tak upřímný, jako nikdo na světě. Snad jen matka. Damona, který měl tolik tajemství, že mě to hodně, hodně přitahovalo. Damona, tak nádherného a vtipného, že jsem nikdy nikde nestála o samotě v koutu a neužírala se tím, jak si užívá s ostatními holkami a já jsem zůstala jen na ocet. Damona, se kterým jsem se jako poprvé milovala a bylo to tak nádherné, jako sen. Damona, který mě považoval za jedinou osobu na světě, kromě své matky, komu stoprocentně věří a komu by nikdy nelhal. Damona, který mě vždy dokonale vyděsil, i když to v té chvíli ani neměl v plánu (poslední dobou s tím přestal trochu, což mě mírně popuzuje; klesá mi adrenalin). Damona, kterému jsem mohla věřit a kdykoliv mu říct vše, s čím jsem si zrovna dělala starosti. A Damona, kterého miluji, a on miluje mě.
Aha, dobře! Takže ne že by s tím děšením přestal, ale právě teď se mu to dokonale povedlo. Co by to bylo jinak za život? Doufám, že se příště neprobudím pod mostem s Damonovým vysvětlením, že se mnou chtěl být sám!
"Zasloužil ses o můj mírný šok!"
Pozvednul jedno obočí v komický výraz. Vlastně ne, nepozvednul, už to udělal dávno, jen jsem si toho jako obvykle nevšimla. "Mírný? Škoda, chtěl jsem zapůsobit trošku adrenalinověji!"
Zasmála jsem se a prohrábla jsem pravou rukou Damonovy černé, rovné, husté vlasy. "Damone! Tohle není legrace!"
"Jak pro koho," dodal pobaveně a já jsem svěsila ruce ( v té mé poloze, v jaké jsem se nacházela, to doopravdy jen stěží šlo).
"OK. Nebudu to s tebou už rozebírat. Protože vím, že to stejně nemá cenu. Ty upír, já člověk… To je ale nefér!"
"Říkáš to tím způsobem, jako kdyby sis to uvědomila až teď, Maggie!" zasmál se Damon a přivinul si mě k sobě blíž. Cítila jsem jemnou, ale už velice známou vůni jeho těla. Chtěla jsem ji vdechovat celý svůj život.
"Třeba ano. Jak já často říkám, málokdy si uvědomuji, že spím s upírem, Damone!" uvedla jsem na tu správnější a lepší míru a čekala.
Damon zakroutil hlavou. Stále mu to nedocházelo. Margaret, dívka, kterou miloval snad více než svůj vlastní život a život Stefana a všech, kteří se mu kdy… připletli do cesty… ho miluje také. Dobře, tomu už věřil, ale skutečně jí nevadilo, že to není člověk? Že je to jen hloupá a sadistická napodobenina člověka? Bylo mu to tak zatěžko, na chvíli nemyslet na to, co je. Kým je…
"Měla bys, Margaret."
Zakroutila jsem odmítavě hlavou. Ne, jen tohle chybělo. Nechci, aby kazil tak nádherný den. Všechno to, co se už dělo… Kate, Stefan, Elena, Stefanova minulost, důvod Kate, proč se vrátila …
"Ne, Damone. Nekaž tak magickou chvíli, prosím!" žádala jsem ho se psíma očima a Damonovi se v očích objevil výraz… snad lítosti?
"Obávám se, že musím!"
Sklopila jsem hlavu a odevzdaně přikývla. "Proč?"
"Protože se musíme vrátit. Do penzionu," odpověděl Damon a s jistým očekáváním se mi zahleděl do obličeje, který se právě rozhodoval, jestli se má naštvat, usmívat, brečet, smutnit, smát se, nebo využít té poslední chvíle samoty, kterou jsme si samovolně utrhli pro sebe (zbytečné dodávat, že já jsem o tom neměla ani to nejmenší sebemenší ponětí, samozřejmě, že ano!).
"Nevydrží to bez nás ani chvilku?"
Damon nesmlouvavě zavrtěl hlavou, ale bylo na něm zároveň tak vidět, jak moc ho to štve. Věděla jsem, jak se asi musel cítit. Přeci jen, vracet se někam, kde čeká jeho bratr, v této chvíli bezmocný a nekontrolovatelný…
"Mám obavy o Stefana."
Trefa. Vyslovil to tím způsobem, jako kdyby to bylo něco šíleně, šíleně hloupého. Snad se za to i… styděl? Ale proč? Moc dobře věděl, že já tomu rozumím více než si kdokoliv druhý myslí. Vím, jaké to je. Nikdy jsem neměla sebemenší problémy vcítit se do situace ostatních přátel, hlavně blízkých.
Problém tady ale nespočíval v tom, že by bylo hloupé bát se o bratra, který může každým dnem vysát polovinu obyvatel Mystic Falls. Problém spočíval v tom, že Damon byl až moc hrdý na to, aby si po tolika letech přiznal, že mu na bratrovi opravdu záleží. A vtom, že ho nenáviděl. Respektive se ho celou tu dobu snažil nenávidět. Kdo ale ví, jak daleko to zašlo? Nebo jak málo to zašlo?
"Chápu tě."
"Nechci se o něj bát, Margaret!" sykl na mně rozzuřeně Damon a zatnul pevně pěsti, že jsem se bála, že je už nikdy nenarovná zpět do původního úhlu. Já jsem ale věděla, že ten výraz a hlas nepatřil mě.
Lítostivě jsem se snažila si povzdechnout, ale musela jsem zavrtět hlavou, jako zkušený člověk, který moc dobře vidí, když ten druhý člověk řekne hloupou, nesmyslnou věc, které by později mohl litovat.
"Vaše vztahy se urovnávají. A i kdybys s ním nechtěl mít nic společného, neuděláš nic proti faktu, že je to tvůj skutečný bratr."
Damon se ironicky zasmál. V to, co řekl, nevěřil ani on sám, natož tedy já. Znala jsem ho už moc dobře.
"Naše bratrství skončilo, Margaret. A jsem si rozhodně jistý, že znovu nezačne. Nenávist je stále moc silná, i když se o něj možná bojím. Jen nechci, aby způsoboval bolest mým přátelům, kterých si velice vážím."
Souhlasně jsem pokývala ze strany na stranu hlavou. "Dobře. Nebudeme se o tom bavit, že ne? Víš, původně jsem na to chtěla zapříst rozhovor, nebudu ti lhát, ale… dnešek skutečně nechci strávit špatně, i když mám tušení, že to nedopadne dobře."
Damon zvednul oči k mému vyjevenému výrazu a podivil se.
"Jak to myslíš? Co by podle tebe nemělo dopadnout dobře?"
Pokrčila jsem nejistě rameny, ale s nadechnutím jsem se rozhodla pokračovat. "Já nevím. Ale znáš to… mám podivný pocit, že… dnes ti chtěla říct o tom, proč přišla. Viď že jo?"
Damon přikývl a čekal.
"No…," pokračovala jsem, "a já si myslím … nevím, jak to dopadne. Něco mi říká, že neřekne nic příjemného. Bojím se, že to ještě víc vyhrotí vztah mezi tebou a Stefanem, Damone!"
Damon se nerozumně zamračil. Cože?!
"Margaret, jak by to mohlo vyhrotit vztahy mezi náma dvěma, když už to ani víc nejde? Jo, to by se muselo stát něco hodně, hodně vážného. Ale to se nestane!" ujistil mě potom a pohladil mě po tváři. Hořela mi. Ale horečku jsem neměla, to mi bylo více než jen jasné. Znala jsem se. Ale v tuto chvíli jsem si připadala jako člověk, který se lépe vyzná v ostatních než sám v sobě.
Pokrčila jsem rameny. Fajn, když si tohle Damon myslí, dobře. Ale já mám na to na všechno svůj názor a ten mi prostě nevymluví. Nikdy jsem nebyla holčička, která ostatní poslouchá. Jedině mámu jsem poslouchala. Ale vždy jsem dokázala být dívkou, která umí… naslouchat. A myslela jsem si… tušila jsem… že dnes to bude jiné. Dnes budu MUSET někoho utěšovat. Ne-li snad uklidňovat.
Nevěděla jsem proč. Něco ve mně mi to říkalo, křičelo to na všechny strany a říkalo mi to, ať uteču dřív, než se mi něco stane, a ať sebou vezmu i Damona, protože až se to NĚCO dozví, zničí ho to.
Prosím, prosím, ať to jen není pravda. Proč jen nemohu žít normálním životem? Prostě jen stylem že přijdu domů, najím se , kouknu na televizi a jdu spát? Proč každý den přemýšlím nad Damonem, upírstvím, láskou a smrtí? Proč celý den trávím učením a tím, že si píšu do deníku? Vždyť to už ani není deník, spíš to vypadá jako pětisetstránková kniha, co nikdy neskončí!
"Dobře, Damone. Ale znáš mě; mám své teorie. A většina z nich je i pravdivá!"

To jsem ovšem ještě netušila, co skutečně přijde.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama