Cold Fire 17

9. března 2011 v 12:20 |  Cold Fire - Danielle
NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA
"Jak… Co… Co… Co… Co tady děláš? Kate?" koktal Damon nervózně a překvapeně, až to nevydržela a rozesmála se.
"Chyběl jsi mi Damone."
Byla to opravdu ona? Kate? Jeho tehdejší nejlepší přítelkyně? Ta dívka, vlastně upírka, které je už přes 230 let? Ani náhodou se nezměnila, byla stále stejně krásná. Jen s tím rozdílem, že nyní by ji kvůli podobě s Margaret nerozeznal (kromě jejího úsměvu a pohledů), poněvadž na sobě neměla korzet a krásné šaty, které jí vždycky tak moc padly. Vypadala jako Margaret!
Proč se vrátila? Neviděli se už 160 let a ona se teď tváří, jako kdyby to bylo samozřejmé. Ale ono nebylo. Pokud se vrátila ona, měla k tomu očividně nějaký důvod. Stejně jako Katherine… zahnal vzpomínku na její sestru.
"Ano, ale proto ses asi nevrátila, že ano?" nadhodil.
Kate pokrčila rameny. Damon si copak nechtěl hrát? Asi chtěl přímou odpověď, ale copak mu může říct, že se vrátila kvůli jeho matce? Ne, to nemohla udělat, ne teď. Až si bude jistá, že je ta správná chvíle, vyrukuje s tím. Ale ta chvíle nebyla rozhodně ne teď. Bude si asi muset něco vymyslet.
"Dlouho jsem nebyla v Mystic Falls. Nebyla jsem tady z jednoho jediného důvodu a ty ho moc dobře víš, Damone. Nehraj na mě, že si tím mým důvod nejsi jistý."
Samozřejmě že důvod toho, proč sem nikdy nepřišla, věděl. Nebyl hloupý. Už ne. Došlo mu to a příliš brzo.
"Katherine?" typoval si chytře.
Kate si při zaslechnutí toho jména odfrkla a pohoršeně se na Damona podívala. Už její sestru nemiloval, tohle vyčetla z jeho pohledu. Bylo to více než jen jasné. Musel přijít už dříve na to, jak se věci skutečně měly. I ona na to přišla hned ten den, kdy se její sestra ztratila a zároveň ten den, kdy s ní ukončila všechny své styky!
"Ano, moje drahá sestřička… Bože, myslela jsem si, že se tady nepřestane motat. Pořád tu okouněla. Až teď jsem ji vylákala pryč od Mystic Falls. Vlastně ji vylákalo něco docela jiného, něco, co jsem po dlouhých letech, kdy se to snažilo utéct, pustila ven, Damone. Ani netušíš, jak ji to zaujalo. Ale je to v bezpečí, protože to mám já."
Damon se zamračil. O čem to mluvila? Koho zachránila? Co zachránila? Co bylo to TO, co se snažilo utéct? Nevyznal se v tom. Ale došlo mu hned, že tohle asi byl její záměr. Kdyby mu o tom chtěla říct, nekličkovala by kolem toho. A mohl si být jist tím, že kolem toho kličkovat nepřestane. Co skrývala?
"To o čem mluvíš… to je ten důvod, proč ses vrátila Kate?"
Kate pokrčila nejistě rameny. Na jednu stranu ano a na druhou stranu ne. Doopravdy jí chyběl Damon. Sama nechápala, jak bez něj mohla vydržet skoro dvě století. Ale musela se vrátit. Tak dlouho kličkovala kolem toho místa, kde ji skrývaly. Musela ji zachránit. A ona, chudinka, je teď celá bezbranná a zklamaná, smutná, že nemůže vidět jedinou osobu ve svém životě, kterou kdy milovala.
"Trochu ano, trochu ne!" připustila tedy a dočkala se Damonova ucuknutí očima. To byl tolik nedočkavý?
"Nerozumím."
Kate protočila oči v sloup. "Bože, Damone, jak jinak ještě mám říct, že jsi mi doopravdy CHYBĚL?! Je to pravda. Nemohla jsem se k tobě ani na krok přiblížit, protože kolem tebe a Stefana se stále motala Katherine. A ty víš, jaké vztahy mezi sebou máme. Nemusím ti to vysvětlovat," dodala.
Damon přikývl a upřel na ni smutný pohled. O jejích rozepřích se sestrou slyšel. Sama Katherine se o nich zmínila, když se ti dva viděli naposledy. Doufal, že to také BYLO… naposledy.
"Kdy jste se viděly posledně, Kate?" zajímal se.
Usmála se se škodolibým nádechem.
"V roce 1864, Damone. Od té doby jsem s ní nemluvila ani jednou. Nestojím o to. Nikdy jsem o to nestála."
"Milovala jsi ji!" odpověděl Damon s protestem v hlase a Kate si odfrkla. Samozřejmě, milovala ji jako sestru. Ale tím to končilo. Bylo to přece TEHDY!
"To bylo, Damone. Časy se mění. Myslím, že ty sám to víš až moc dobře. Nemám snad pravdu?" dodala škodolibě a usmála se na něj.
Pokrčil rameny. "Možná, že ano. A co ten druhý důvod?"
Kate si povzdechla. Ne, tohle ne. Ať se hlavně neptá na tohle. Nemohla mu odpovědět, copak to nechápal? Musela ještě počkat, musela! Aspoň dva dny, než se alespoň 50% toho všeho, co se mezitím, už stalo, vyřeší. Protože tím, co mu poví, nejenže, že ho to opět zničí a ona ani netuší, co zase začne vyrábět za nesmysly, ale také ho to donutí nenávidět svého bratra ještě více. A co bratra! Nejen jeho. I Damonova otce.
"Damone, nečekej ode mne, že ti to povím. Rozhodně ne teď. Je to komplikované. Věř mi, prosím."
Damon sklopil hlavu. Věděl, že to něco se ho hodně, hodně týká. Někde na hlavě cítil svědění. Ale vždycky věděl, že pokud se k něčemu jeho nejlepší přítelkyně rozhodne, nemá ani nejmenší smysl snažit se jí v tom zabránit a snažit se i dozvědět, o co jde.
"Ale povíš mi to?" zeptal se jí nejistě, a toužilo odpovědi, v jakou doufal, a jakou zoufale potřeboval. Nechtěl, aby mu dneska kdokoliv kazil den, stačil už Stefan, který se dal na jinou stravu a on z toho nyní má potíže. I když… vlastně by měl Stefanovi potom trošku poděkovat… koneckonců, to díky němu je on a Margaret spolu a jsou, alespoň nyní, šťastní. V což doufal.
Kate váhavě přikývla. Samozřejmě, že mu to musela říct! Co to jen bylo za otázku? Sice nevěděl o čem je řeč, ale… jakmile mu to řekne, všechno zničí! Zničí jeho dobrotu, zničí jeho lásku, a katastrofálně zničí vztah mezi Stefanem a Damonem. Jediné, co v tom nacházela dobrého bylo to, že najde znovu člověka, kterého brzy ztratil… ale to je… pramalá útěcha. Netušila, jak zareaguje.
"Ano. Ale teď na to doopravdy není ten nejlepší čas."
Damon přikývl a natáhnul k ní náhle ruce. "Konečně mě obejmeš? Neviděli jsme se 145 let, Kate!"
Kate se jen několikrát tiše zasmála a rozletěla se k němu s otevřenou náručí. Stáli takhle hodně dlouho. Ani si neuvědomovala jak. Byla táák ráda, že ho má zase po ruce. Tentokrát se ho bude snažit neopustit…
"Musíme to říct Margaret."
Damon přikývl a vzhlédl. Kate spustila své ruce a usmála se na něj, ten den už snad po sté. Damon byl velice rád, že se k němu vrátila. Ale více než nad jejím návratem teď uvažoval nad tím, jak to řekne Margaret. A co udělá se Stefanem… jeho bratr přeci potřebuje pomoc! Je to jeho krev!
"Je v penzioně."
Kate přikývla s chápavým a trošku i soucitným výrazem v obličeji. "Ano, já vím."
Když se tvářil Damon trochu mírně nechápavě, s úsměvem škodolibého rázu dodala: "Slyšela jsem. Nezapomínej, čím jsem."
Damon se bláznivě zachechtal. Tak tohle od ní znělo velice, ale velice zvláštně. Zrovna od ní by čekal cokoliv, jen ne tohle. Kate věděla, že Damon na to, jaký původ jeho nejlepší přítelkyně má, vždycky zapomínal. Protože jakmile byl v její společnosti, zapomínal dočista na všechno. To se ale nyní změnilo, byl upírem také. Takže si vzpomínal na všechno a na všechny a nikdo mu v tom už nemohl zabránit.
"To asi už nejde."

Zaklepala jsem několikrát na dveře od pokoje. Přes ten můj oslepující strach, že nebude vyslyšela, jsem uslyšela tiché: "Dále."
Vzala jsem za kliku a odvážila jsem se vejít do pokoje. Pokoje, který vždycky už od jeho dětství, patřil Stefanovi. Věděla jsem to. Zjistila jsem to velice brzy. Vlastně už čtvrtý den, kdy jsem dorazila po třech letech do Mystic Falls.
Elena ležela schoulená na posteli. Pocítila jsem nutkavou touhu jít k ní a obejmout ji. Byla to sesterská láska, která mě někdy opravdu oslepovala? Asi ano, jinak jsem si tohle nemohla vysvětlit. Byla to moje sestra. Bylo očividně, jaký o ni nebudu mít strach! A nyní měla veliké potíže.
Slyšela jsem, jak se po polštářem snaží udusit vzlyky a chytila jsem ji za teplou ruku. Byla tichá, klidná, jako kdyby si už zvykla na to, že se nemá hýbat a působit jen jako jedna další část sochy z miliónů.
"Elen? Elen, vím jak ti teď je. Můžu tu zůstat s tebou?" zeptala jsem se jí a ani jsem nečekala na odpověď, už jsem usedla na roh postele. Elena ke mně vzhlédla a ve tváři měla horké slzy, které se jí koulely jedna po druhé po krásném, nyní ale rozteklém obličeji od řasenky a ostatního jiného druhu malování.
"Jo. Víš, uvažuju nad tím… jestli bude ještě někdy něco vůbec aspoň trošku v pořádku, Maggie!" posteskla si.
Povzdechla jsem si a pohladila ji po obličeji, přičemž jsem jí ještě úspěšně setřela všechny slzy, ale bylo mi to celkem k ničemu, protože hned poté se na jejím obličeji objevily další a další zbloudilé panenky.
"Bude to v pořádku, uvidíš. Stefan přestane pít lidskou krev a zase spolu budete šťastní!" uklidňovala jsem ji a doufala, že to zní přesvědčeně.
Ale asi jsem to trochu nezvládla. Sama jsem moc dobře věděla, že NEVÍM, jak bude Stefan na sporýš reagovat. Mohl dokonce i umřít… ne, to ne! Na tohle jsem prostě nemohla, nemohla myslet.
Elena zavrtěla odmítavě hlavou. "Ne, nebude to pořádku. Já mluvím… myslím to jinak, Maggie!"
Zamračila jsem se a s nechápavým výrazem jsem jí provrtávala celý obličej. O čem to zase mluví?
"Mluvím o to, že mezi mnou a Stefanem je to v poslední době hodně, hodně divné. Drží se ode mě dál a když se ho zeptám co ho tak moc znervózňuje, řekne, že nechce, aby s tebou měl Damon nějaký vztah."
Můj zamračený výraz se ještě o to prohloubil. Co má vůbec Stefan právo něco NECHTÍT? To já jsem měla právo na to rozhodnout, za kým si budu stát a za kým ne. Stefan má jen jediné štěstí, že je to Damonův bratr, jinak bych se už doopravdy neudržela a nejméně ho přiškrtila. Tohle si nemůže dovolovat. A neomlouvá ho ani to, že se právě napil lidské krve. Je to hlupák, hlupák, hlupák, hlupák, nic víc.
"COŽE?!"
Elena ubrečeně přikývla a utřela si oči do kousku mikiny. "Ano, je mi to moc líto. Nevím, co se to se mnou stalo. Ani nevím, proč jsem se ho pořád snažila obhajovat a pochopit. Ani nevím, proč jsem se naopak tobě snažila Damona vymluvit. Byla jsem na něj v poslední době hodně, hodně hnusná a já ani navíc nevím proč!"
"Byla jsi naštvaná, o nic nejde. Měla jsi o mě starost, já to chápu. Nic se neděje, skutečně, Eleno!" přisvědčila jsem a pořád a pořád dokola ji usvědčovala v tom jediném, co mohla slyšet: jednoduchou pravdu.
Elena náhle ale přestala brečet a upřela na mě vážné oči. Začínala jsem mít opravdový strach. Jen ne další děsivý šok, prosím, prosím ne! Nejsem si jistá, jestli bych to v tuhle chvíli vůbec přežila.
"Mám dojem… možná, že se mýlím, ale bojím se, že mě… zmanipuloval. Víš jak to myslím, ne? Abych… abych ti Damona vymluvila!" zašeptala vyděšeně Elena a já jsem si jednou rukou přikryla ústa.
Byl by tohohle Stefan doopravdy schopný? Ne, ne, ne, nemohl být. Byl to jeho bratr, nemohl pro něj chtít nic hrozného. Ale… jak to jenom říkal Damon…? Řekl o něm, že to nebyl vždycky správňák…! Nebyl správňák, správňák…!
Jenomže zmanipulování mé sestry, s tímhle si už doopravdy nesměl zahrávat. Jestli by tohle totiž udělal, mohl se rozloučit s Mystic Falls a mohl se zároveň rozloučit s tím, že by ho v tomhle městě ještě někdy v jeho dlouhém, nesmrtelném životě, někdo vítal. O to bych se klidně postarala. Nemohl Elenu připravit o část jejího lidství. To byla poloviční cesta do pekla. Pro ni.
"Tohle není možné. Ne to určitě ne. Eleno, uklidni se prosím! Už i tak je to dneska celé zmatené, prosím!" žadonila jsem a stiskla jsem jí silně ruku, až trošku vyjekla. Mohla být ráda, že jí ji nestiskl Damon.
Elena ustaraně vzhlédla, když najednou někdo zaklepal na dveře. S povzdechem jsem se zvedla, a vzhledem k tomu, že moje drahá sestřička nebyla ani náhodu schopná pohybu, otevřela jsem za malou chviličku já.
Ve dveřích mě čekal šok. Dobře, to, že tam uvidím Damona jsem svým způsobem čekala, asi jen velice těžko se tam mohl objevit ten Stefan s mrtvou veverkou v pusy a s vyčuhujícím ocasem, ale… nečekala jsem tohle.
Ve dveřích jsem pohlídla přímo do očí mé stejné kopii, jako vejce vejci podobná mi byla. Stejné dlouhé zlaté vlasy, stejné světle modré oči, stejná postava… a nejhorší na tom bylo, že tohle NEBYL sen! Byla to realita!
"Margaret…," začal po minutce Damon, "tohle… tohle je KATE."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama