Cold Fire 15

9. března 2011 v 11:37 |  Cold Fire - Danielle
ZMATENÁ, ALE NEZMATENÁ
Raději jsem se kolem sebe podívala ještě jednou. Ale doopravdy, byl to jen sen. Ležela jsem v Damonově pokoji, v Damonově posteli a v Damonově objetí.
Hned, jakmile jsem si to uvědomila, usmála jsem se. Byl to jen sen, sen, sen. Nic jiného než pouhá noční můra která přijde vždy, když to člověk nejméně čeká. Ale vlastně… to ani nebyla tak docela noční můra. Vždyť se mi zdálo jen o mé podobizně, Kate. Jen tu byl háček… nevěděla jsem PROČ.
Zavrtěla jsem hlavou a už jsem na to nemyslela. Znovu jsem klidně položila svou hlavu na Damonovu nahou, svalnatou hruď, a poslouchala jsem, jak klidně oddechuje. Bylo to tak zvláštní, nikdy jsem ho ještě neviděla takhle… nenapnutého… jako kdyby o nic neměl zájem, nic ho netížilo.
A byla jsem za to ráda. Jeden pramínek delších černých vlasů mu spadal do obličeje a já jsem se natáhla a odhrnula ho, abych mu do obličeje lépe viděla. Byl tak krásný; stále jsem nechápala, proč si vybral mě! Mohl mít kdejakou dívku v Mystic Falls a jinde, která by si ho usmyslela. Vlastně, kterou by si usmyslel on.
A přesto se rozhodnul pro mě. Příjemně mě to hřálo u srdce. Včerejší noc jsem si uvědomila, že tato událost, která se stala v Damonově posteli a vlastně celkovém Damonově pokoji, se (ne)chvalně zapíše do mé minulosti. Pravda, naše milování už byla jistá minulost. Ale já ji tak nevnímala, stále to pro mě bylo až moc živé.
Pamatovala jsem si všechno. Polibek, který jsem já osobně rozehrála a tak moc jsem se bála… bála, že nebude opětovaný. Ale on byl tak neuvěřitelně vášnivý! Pamatovala jsem si Damonovo chladné objetí, kvůli kterému mi po celém těle naskákalo mravenčení. Pamatovala jsem si jeho horké, nenasytné polibky, které mi klouzaly po celém těle, ústech, krku…
Všechno se tímto dnem změnilo, pomyslela jsem si. Už nic nebude jako dřív. Damon byl prvním člověkem se kterým jsem se líbala z důvodu, že jsem to chtěla JÁ, a nebylo mi to v žádném případě proti mysli. Ale zároveň a to hlavně, byl i člověkem, se kterým jsem se poprvé milovala a přišla o panenství. A někde v hlouby duše jsem věděla… že je to i poslední "člověk", kterého budu milovat.
Z toku mých myšlenek mě vyrušilo chladné pohlazení na obličeji. Ani jsem si nevšimla, že se Damon už probudil. Pohlédla jsem na něj a zazářila pohledem. Všimla jsem si, že nemá ani v nejmenším rozcuchané vlasy.
Ale to nebylo to JEDINÉ, čeho jsem si v tu chvíli všimla. Uvědomila jsem si, že se poprvé od té chvíle, kdy jsem ho poznala, netváří napjatě a nervózně, nebo sarkasticky, a to nespal!!! Udivilo mě to. Jako by to byl úplně jiný člověk. To ho doopravdy naše společná noc tolik, tolik změnila? Usmíval se totiž zcela krásným způsobem, jako kdyby před sebou viděl poklad, který hledal celý svůj život…
"Dobré ráno!" přivítal mě Damon do krásného, krásného, krásného, krásného dne a já jsem mu pozdrav oplatila. Slunce už svítilo, poznala jsem to i přes to, že byly zatažené závěsy. Muselo být už tak sedm hodin ráno. Ale bylo mi to jedno. I když je už Elena asi vzhůru, já jsem se o to ani v nejmenším nestarala. Klidně ať si nás načapá, co už mám dělat?
Protáhla jsem se a dávala jsem si přitom veliký pozor na to, abych ho neuhodila rukou, i když jsem si byla stoprocentně jistá, že by to s ním ani v nejmenším nic neudělalo a připadalo mu to spíše jako pohlazení.
"Čas vstávat?" nadhodil Damon zvesela, ale já jsem se přitom jedině tak vyděsila, svěsila ruce a zabořila svůj obličej do Damonovy hrudi. Bylo to tak, tak uklidňující. Ale já byla skutečně trochu vyděšená; ani v nejmenším se mi nechtělo Damona opouštět. Nechtělo se mi ani vstát z postele. Znamenalo by to, že všechno krásné odejde a my dva se zase budeme muset tvářit jako že se "nic nestalo". To jsem ale já rozhodně nechtěla připustit.
"Copak?" zasmál se mi zvesela Damon. Ale byl to jiný smích, ne ten obvyklý výsměšný, posměšný. Skutečně byl veselý!
Zavrtěla jsem hlavou. "Nehodlám se z téhle postele zvednout!"
Damon jen zakroutil pobaveně hlavou, usmál se, pomalým pohybem mi odhrnul vlasy od krku a začal mě na něm jemně, jemně líbat. Připadala jsem si jako v nebi, i když bych měla patřit s Damonem spíš do pekla. Jak to jen dělal, že ve mně vždy dokázal probudit takové chvění?
Vždycky se na okamžik odmlčel a pomalu na mě promlouval do mého ucha: "Nechce se ti vstávat? … Protože je v kuchyni Elena a stepuje tam, až tě uvidí … nebo proč?"
Zasmála jsem se. "Protože když vstanu, všechno zmizí."
Zavrtěl odmítavě hlavou objal mě kolem těla, přetočil si mě znovu k sobě a já měla zase možnost přitisknout se na jeho nahou, svalnatou hruď.
"Nezmizí!" odpověděl bez váhání.
Pokrčila jsem rameny a dodala: "Obávám se, že ano."
Damo si povzdechnul a spojil mi ruce za zády. To ani nevím, jak to mohl dokázat. Přitisknul se ke mně a zašeptal mi znovu do ucha.
"Jestli ihned nepřestaneš s takovými zápornými věcmi, tak ti … něco… udělám!"
Nadzvedla jsem jedno obočí. "Jo? A co?"
Damon se nadechnul, ale asi nevěděl co říct (jaksi to nedomyslel…) takže se přiznal: "No, to ještě nevím. Ale zjistím."
Rozesmála jsem se bublavým smíchem na plné kolo, ale Damon mě objal kolem ramen a tišil mě hlubokými polibky na rty, při kterým jsem se téměř prohýbala.
"Nedělej mi to," zasténala jsem přerývavým hlasem a Damon vzhlédl, trochu zmatený, trochu rozesmátý.
"A co?"
"Kvůli tvým dotekům se cítím jako kdybych se dotkla elektrického proudu," upřesnila jsem a byla jsem zásobována dalšími a dalšími polibky.
Ty potom přešly do jemným, jakmile se Damon dostal opět k mému krku a potom následovalo prozkoumávání celého mého těla…

I když jsem byla děsivě unavená, po našem včerejším bouřlivém milování a dnešním stejně unavujícím milování, musela jsem se po dalších dvou hodinách, kdy bylo asi tak… deset hodin…? Plus mínus… převléknout a dojít do kuchyně.
Ale moc milé přivítání mě rozhodně nečekalo. Sesypala se na mě pohroma v podobě mé drahé sestřičky Eleny.
"Kde jsi byla? Víš, jaký jsem o tebe měla strach? A co ty Damone?" osopila se na něj Elena a ztěžka se posadila na židli.
Vrhla jsem po Damonovi zneklidněný pohled a pohladila jsem opatrně Elenu po rameni, přičemž jsem si dávala pozor, aby opět nevyletěla a neublížila mi ještě nějak. Rána na ruce se již skoro zahojila.
"Elen, vím, jak tě štve, co se se Stefanem stalo. Ale to bude v pořádku. Určitě. Vyléčí se z toho," snažila jsem se ji uklidňovat ale sama jsem moc dobře věděla, že o tom pochybuji dokonce i já.
Elena zavrtěla hlavou. "Damon říkal, že nepil lidskou krev desítky let. Kdo ví, co to s ním dokáže ta krev udělat? Třeba už to nebude ani on, když se nebude chovat jak šílenec a vrah, Margaret!"
Tentokrát se do toho vložil Damon. Cítil nutnou potřebu ji uklidnit. Byla to jeho dobrá přítelkyně a přítelkyně jeho bratra.
"To neměj strach. Stefan není tak hloupý, možná že v minulosti se nechoval jako správňák, ale to už tak není. Časem se z toho dostane."
Elena si otřela oči a zamrkala. "Jak to myslíš, Damone? Nebyl takový dobrý vždy? A jaký teda byl?"
Damon měl sto chutí plesknout se do čela, nebo se sám osobně probodnout kolíkem. Tohle neměl říkat, tohle neměl, neměl, neměl! Bylo to špatné, Elena se něco takového nikdy neměla dozvědět. Nesmí jí to nikdy být řečeno… to by se jeho bratr s její láskou mohl na sto procent rozloučit.
"Ale ne, tak jsem to nemyslel. S tímhle si teď nedělej starosti. Je tu mnohem něco závažnějšího. Musí se z toho dostat. Snad mu pomůže dostatek sporýše."
Přikývla jsem, řekla jsem Damonovi, že nemám na snídani chuť (upřela jsem na něj i dosti vše říkající pohled ) a odešla jsem na zahradu. Byla jsem tam jen jednou v životě a myslela jsem si, že to bude naposledy.
Posadila jsem se na lavičku. Sledovala jsem, jak padá list ze stromu a v tom jsem zavřela silně oči. Něco se mi promítlo před očima. Viděla jsem to tak jasně, jako dnes ráno, když jsem se z toho snu vzbudila.

Posadila se na lavičku a sledovala, jak padá list ze stromu. Bylo tak nádherné počasí a ona třímala v rukách svého jediného syna, který rozhazoval maličkýma ručičkami a hlasitě se smál.
Byla tak ráda, že ho má. V poslední době je to jediný človíček na světě, který jí přinesl tolik radosti. Když se narodil, bylo to, jako kdyby se narodila podruhé i ona. Milovala ho nade vše. Nikdy ho nechtěla opustit.
Tolik se jí podobal, jak s oblibou říkal její manžel a otec Damona. Všichni sousedé k nim chodili a dávali jim gratulace a oni za to byli nesmírně šťastní.
"Damone Salvatore," promluvila k němu se vší hrdostí ve svém hlase, který se mírně třásl, "ty jsi ten, o kom jsem jisto jistě přesvědčená, že ti život přichystá něco zajímavého. Přeji ti to, synku. A já u toho budu, to ti slibuji. Nikdy tě nenechám samotného, nikdy o mě nepřijdeš. Přísahám!"

Vydechla jsem a znovu jsem zavřela oči. Cítila jsem prudkou bolest.

"Damone, je to tvůj bratr!" domlouvala mu Kate a držela ho za rameno, jak se s ním snažila něco udělat. Katherine vždy způsobila pohromu, ale tohle nyní nebylo kvůli její setře. Což bylo samo o sobě divné!
"Je to idiot a můj nepřítel!" trval na svém a vztekal se. Kate cítila, jak jeho vztek bouře všechno kolem, listí svištělo na všechny strany a stromy šustili pod náporem větru.
"Nevyčítej mu to, že se narodil. Prosím."
Damon na ni pohlédnul, jako kdyby řekla Bůh ví něco ironického, nebo sprostého, nezákonného…
"Že se narodil? Tohle mu ale vyčítám oprávněně. Kdyby si alespoň vzpomněl na to, že jeho matka, která kvůli němu zemřela, má narozeniny!" zakřičel na ni Damon a stěží se ovládal. Nešlo mu to.
Slzy z jeho očí vytryskly a on se je ani neobtěžoval zastavovat. Tolik mu to bylo líto! Jeho matky! Byla to jediná osoba na světě, kterou vždycky miloval, jediná osoba, za kterou vždy stál a ona stála za ním! A jeho hloupý bratr ani není schopný si zapamatovat její narození? Tolik ho nenáviděl, tolik jak to ani nebylo možné.
"Je to od něj sprosté, já vím," přitakala soucitně Kate a pohladila ho po mokré tváři. Tolik ho litovala. Byl to její nejlepší přítel a její nejlepší přítel se tolik trápil!
Damon zavrtěl hlavou. Unaveně si promnul hlavu. "Ne, ne to není. Je to odporné a sobecké…!"
"Damone," snažila se ho Kate znovu utišit, ale on ji zase a zase přerušoval. Vztek jím stále lomcoval, přestože si myslel, že to už utišil.
"Neříkej nic! To on za to může! Kdyby se nenarodil, moje matka by stále žila! To kvůli němu je mrtvá!"
Kate sklopila hlavu. Ne, nemohla mu říct pravdu. Celou věčnost se ji snažila zachránit, ale nikdy to nešlo. Nedovolil jí to. Věděl to o ní. Jeho otec to věděl, věděl s kým se přátelí… ach, chudák Damon. Netušil jaká je pravda. Ona mu ji ale říci nemůže, to ani v nejmenším ne! Možná … netušila, jestli bude muset někdy odejít. Ale věděla, že jednoho dne se bude muset vrátit zpátky…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama