Cold Fire 12

9. března 2011 v 10:57 |  Cold Fire - Danielle
ODHALENÍ
Bene přikývla bez zaváhání. "Ano. Nikdo ještě nikdy v životě nezjistil, jak je to vlastně vůbec možné, ale je to jisté."
"Budeme pokračovat?" navrhla jsem vyhýbavě a pousmála se. Na to ještě budeme mít hodně, hodně času. Tak jsem médium, no to je jedno. Alespoň jsem o kousek blíž k tomu, abych poznala svoje životní poslání.
Bene přikývla a natáhla ke mně pravou ruku. "Jistě. Dej mi ruku!"
Udělala jsem přesně to, co mi řekla, a potichu jsem vyčkávala. Myslela jsem si, že se už začne něco dít, ale to by to nebyla Bene, kdyby ještě neměla nějakou otázku.
"Co všechno chceš zjistit?"
Pokrčila jsem zamračeně rameny. "No… chtěla bych zjistit, kdo to je. Ta Kate. Potom bych chtěla vědět, jestli je to živá bytost. Odkud zná Damona. Jestli jsem to viděla do budoucnosti tedy. A … možná je to trošku hloupost, ale jestli se chystá… vrátit. Chápej, myslím tím Mystic Falls."
Bene bez váhání přikývla a stiskla mi ruku trošku pevněji, než měla. A v tu chvíli se jí něco proměnilo v očích. Jako by nasadila sklený výraz. Podívala jsem se kolem sebe na pozemky, jestli nás někdo nepozoruje. Nikde ani osoba. Bylo to tedy v pořádku. Zatím. Kdo ví, jak dlouho.
A v tom z jejího hrdla promluv tvrdý, podivný hlas, daleko vzdálený, jaký jsem ještě nikdy neslyšela.
"Je tak stará. Tak krásná. Tak mladá! Co ji to přinutilo se vzdálit? Nenávidí ji. Nenávidí Katherine!" zasyčel hlas nebezpečně, až jsem se mírně odklonila, "Ublížila jejím přátelům a jejího nejlepšího přítele přímo zničila a smetla ze své cestičky! Je tak rozzuřená. Ale Katherine je už pryč. Už tu není, aby jí otravovala život, k tomu ještě těm dvěma.
Vrátí se. Musí se vrátit. Slyšela o té druhé, okolo které se motá Damon, ten nenapravitelný hlupáček! Chtěla ji poznat! Vždyť je to její příbuzná, očekává se to od ní. A Stefan…
Tsss! Ten proradný had! Uhnízdil se u její druhé příbuzné, plete jí hlavu, idiot jeden. Možná že by ho měla zabít. Tehdy… tehdy! Tehdy ho bránila, chránila! Myslela si jaký není bezvadný. A čestný. Bože! Proč jen to udělal? Proč zničil Damonovi život?
Stefan je stejný jako Katherine! A je čas to urovnat!"
A hned po tom šokovém projevu začala Bene hrozně kašlat, takže jsem ji musela ohromeně několikrát poplácat po rameni a zádech, aby se její tep a dech zklidnil. Sama jsem se musela uklidňovat. Tohle byla věštba! Bene mi právě prozradila, co se jednou stane. Zdálo se mi o ní. Viděla jsem doopravdy do budoucnosti?
"Je mi to líto. Hrnulo se to z ní a já jsem to nemohla zastavit. Je to zmatené, to co si myslí!" dodala Bene přiškrceným hlasem a já jsem jí znovu pevně stiskla ruku, něco ve smyslu útěchy. Přátelské a vděčné.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou naopak, "ne. To není. Naopak, podle mě je to až moc jasné. Dozvěděla jsem se, co jsem potřebovala. Děkuji. Vím, jak to pro tebe muselo být asi obtížné. A…"
Zazvonilo. Lekla jsem se, ale když jsem chtěla ještě zůstat a povídat si o upírství, magii a všem možném, Bene mě chytila za ruku a silou odváděla do třídy. Tam nás ale čekalo veliké překvapení v předvedení paní profesorky. Odcházela dřív. Tudíííž…
"Hodina se ruší. Jsem si ale jistá, že občanskou výuku si velice rádi připomenete, viďte? Příští týden od vás chci esej na téma: Jak se vyvarovat rodinným problémům. Ty máte určitě všichni, takže to pro vás nebude nic těžkého. Můžete jít domů!"
Třída zajásala a na povel se všichni jako jedna veliká mořská vlna zvedli a začala se linout ke dveřím. Jen já a Bene jsme ve třídě zůstaly.
Povzdechla jsem si. "No bezva! Tohle mi chybělo. Nevím co mám dělat. Damon určitě přijde tak, jak to bylo původně plánováno!"
Bene pokrčila rameny a tak jsme se obě dvě se svěšenými hlavami loudaly směrem k východu.
"Au!" vykřikla jsem, jak do mě nějaký student ve spěchu žduchnul a ani si toho nevšiml, a pocítila jsem na ruce tupou bolest. Z dlaně se mi linula červeně rudá krev, jak jsem zachytla rukou o okno, ze kterého jsem si brala dokument o školní výstavě. Papír jsem upustila na zem. Kruci… pomyslela jsem si přesně.
Bene se zamračila a starostlivě se dívala. "Jsi v pořádku, Margaret?"
Bez váhání jsem přikývla. "Ano, jsem v pohodě. Je to hlupák, ten co šel. No, jdeme, počkám před školou."
"Já taky!" přidala se Bene a usmála se na mě. Tolik jsem potřebovala už tak dlouhou dobu, aby se na mě někdo usmál.
Pokusila jsem se tok krve zastavit, ale nešlo to. Vzdala jsem to, a vyšla ze dveří budovy. Nečekala jsem ale, že tam někoho uvidím, přímo přede dveřmi, tak blízko, že jsem do něho mohla klidně i vrazit.
"Damone, ahoj. Nečekala jsem tě tady tak brzy!" usmála jsem se na něj a chtěla jsem mu podat ruku, on ale vážně kývl, abych od něj trochu poodešla a já tak učinila.
"Nemůžeš si trošku dávat pozor? Myslím tu ruku!" promluvil a když viděl, že nerozumím, vysvětlil mi to.
Pochopila jsem. No jistě, vždyť je Damon upír. A mě teče krev. Měla jsem si to riziko uvědomit hned, jak jsem ho uviděla. Na co jsem myslela?
"Co…?" začala jsem znovu, ale v tu chvíli před Damonem stál Stefan, zjevil se odnikud, až jsem se ho lekla. Abych nezapomínala, nezakrývala jsem si tekoucí krev z mé ruky. Což byla chyba.
"Promiň, přišel jsem se jen…!" začala naopak on, ale potom se celá jeho tvář náhle začala měnit, pod tváří se mu vytvořili černé žíly a oči vypadaly jako dvě velké černé díry. Ucukla jsem.
"Stefane!" vyjel na něj Damon obávaně a postoupil mírně přede mne. Tohle nebyla ta nejvhodnější situace.
Stefan se na mě ale najednou vrhl a už se ke mně natahoval, kdyby Damon nezareagoval tak rychle, nestrhl mě na stranu a nesykl na mně: "Běž do školy. Rychle, Margaret!"
Sebrala jsem se, jak nejrychleji to šlo a spolu s Bene jsme se rozběhly k budově. Bouchly jsme za sebou udýchaně dveře...
"Co to je s ním? Vždyť nepije lidskou krev, jak se mohl takhle přestat ovládat?" vyváděla jsem a prohlížela celou situaci zvenku.
Damon právě Stefana držel pod krkem, ale nevypadalo to, že by se jeho bratr nějak zvlášť uklidnil. Nakonec Stefanovi Damon něco zašeptal do ucha, krátce ho objal a… Bože, on mu něco vrazil do zad!
Vyřítila jsem se ven z budovy a doběhla až k Damonovi, který mě jemně odstrčil rukou a dával si přitom veliký pozor po předešlé události. Ale i já jsem si dávala pozor. Jen jsem chtěla vědět, proč se Stefan skácel k zemi.
"Co se mu to stalo, Damone? Vysvětli mi, co se to tady děje?"
Damon mě uklidňujícím gestem pohladil po rameni a něco mi podal. Kapesník. S díky jsem ho přidala a začala si ošetřovat ruku.
"Damone, co SE STALO?" naléhala jsem stále a ztěžka dýchala. Jeho ruka na mém rameni nyní působila jako lék, něco, co dokáže člověka zchladit i ve chvíli, kdy se cítí tak, jako kdyby byl opařen horečkou.
Damon se zatvářil trochu smutně a nenápadně (takže pro mě nápadně) se ohlédnul na Stefana. Vypadalo to… Bože, vypadalo to, jako kdyby o něj měl doopravdy starost! Smutek, který z něj vyzařoval, se těžko dal popsat. Taková změna v jeho chování bylo něco, co jsem vůbec nechápala. Tedy chápala, ale jiným způsobem.
"Stefan stále pije lidskou krev!" oznámil mi a já jsem zadumaně přikývla. Ano, tohle jsem již tušila. Bylo to až moc očividné. Ale i přes to to se mnou otřáslo. Co by se jen stalo, kdyby mi nezačala téct krev? Proč se to vůbec muselo stát? Stefan teď určitě hodně trpí… a Elena? Určitě to věděla, musela, jinak by mě nenapadlo, jak by se mohla ráno tvářil tak zničeně. Proč mi ale nic neřekla? Proč mi to zase… ZASE… zatajila?
"Píchnul jsi mu sporýše?" informovala jsem se, trochu naštvaně, trochu smutně s lítostí v hlase. O této rostlině jsem slyšela jak od Damona, tak i od Eleny a Stefana. Stefana… nikdy by mě nenapadlo, že sporýše jednoho dne bude muset Damon použít právě proti jemu. Ale teď… bylo vše jinak. Vše se pro nás hroutilo jako domeček z karet. Od toho dne, kdy jsem potkala dva upíry, dva bratry, každý dokonale jiný, a přesto se o sebe navzájem báli. I přes tu všechnu nenávist, která se v nich dvou hromadila po 145 let!
Damon přikývl a potřepal hlavou. "Nebyla jiná možnost, Margaret. Stefan se se mnou a Elenou jen chtěl rozloučit, nečekal jsem že… ani on to nečekal!"
Zmateně jsem mrkala a nyní bych byla ráda, kdybych mohla na jednu jedinou krátkou chvíli vypnout zvuk. Neslyšet. Právě jsem totiž slyšela, opravdu slyšela, jak Damon mluví, bez toho že by si byl svou odpovědí neskutečně jistý a přesný. Bez toho, že by v jeho krásném melodickém hlase byla nějaká ironie, sarkasmus, krutost a podobné jeho tak moc podobné rysy. Byla tam lítost, byl tam smutek… něco, co v jeho hlase dokonce ani JÁ ještě nepoznala. Pokud jsem tedy nepočítala zmínku o jeho matce…
"Je mi to líto!" vyhrkla jsem najednou a po tváři mi chtě nechtě stekla jedna veliká, horká slza. Nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem se za to, že jsem Stefanovi ublížila. Kdyby nebylo mě, pořád by tady stál a pohodě se bavil s Damonem, svým bratrem, kterého měl tak rád. Ale je to jinak.
Damon se zamračil a ihned zavrtěl hlavou, po obličeji se mu mezitím mihnul temný stín. "Není to tvoje vina, Margaret."
"Kdyby mi netekla krev, možná že by to bylo všechno ještě alespoň… trochu v pořádku, Damone!" odporovala jsem mu a ucítila jsem, jak mě chladnou rukou pohladil po jemné, horké tváři, a setřel slzu, která se na ní uhnízdila a nechtěla se toho místa ani na jeden jediný okamžik vzdát.
"Stefan se před třemi dny napil lidské krve. 150 let strávil tím, že se proti tomu snažil bojovat. Ale je tu problém, protože ho to ovládá. A nechce to přestat. Nikdo… nikdo na tom nenese vinu."
"Já ano!" křikla jsem na něj a můj hlas se rozkolíbal jako na kolotoči: na všechny světové strany. Nemůže mí říkat, že tohle NENÍ moje vina. Já vím, že JE. Nevymluví mi to.
"Ty na tom neseš vinu úplně nejmenší," tvrdil stále svou stejně paličatě jako já. Ukázal směrem k penzionu Salvatorů.
"Musíme jít."
"Proč?"
Povzdechl si a vzal Stefana kolem pasu, aby mu v náručí nespadnul. "Protože ho tady nemůžeme nechat. Musíme ho dá do sklepa. Doufám, že z něj ta krev rychle vyprchá. Bude tam muset být hodně dlouho. Ani si neumím představit, co se bude dít. Elena je v penzioně, Margaret, neboj."
Ulehčeně jsem přikývla a vlastně jsem jednu jedinou chvíli uvažovala, zda mám udělat to, co se udělat chystám. Koneckonců, bylo mi špatně. Ne ze žaludku, dokonce mě ani nebolela hlava, ale bylo mi smutno, celé mé tělo se třáslo a já samotná jsem byla k smrti vyděšená, vyklepaná a trochu rozzuřená.
Bez váhání jsem k Damonovi, který si rukou upravoval černou koženou bundu, kterou na sobě měl prakticky každý den, vztáhla ruku a dotkla se poprvé ve svém krátkém životě té jeho. Byla neuvěřitelně chladná, jako kus ledu, ale přitom jsem to ani nevnímala. To, že se někoho dotýkám, to pro mě byla veliká úleva.
Damon na mě se zájmem a nechápavostí pohlédl. Najednou se mi zdálo, že slunce svítí ještě jasněji. Co se mu honilo hlavou, napadla mě úplně ta stejná otázka, kterou jsem se vlastně zabývala po celou tu dobu, kdy se my dva známe. Damonovi moje ruka připadala jako horká koupel, pohlazení. Ale vkládala do něj velikou důvěru, když si myslela, že se bude ovládat. Že to dokáže…
"Riskuješ," oznámil mi tiše. Věděla jsem, proč to řekl. Chytila jsem ho za ruku právě tou, kterou jsem si díky (kvůli) tomu idiotovi, s prominutím, poradila. V první vteřině, nebo v té druhé vteřině, jsem si to vlastně ani vůbec neuvědomila, dokud jsem se nepodívala na svou druhou ruku, dokonale čistou a ničím neposkvrněnou. No, vlastně jediné, co na ní bylo, byl veliký černý šrám, jak jsem se otřela o dveře. Ty, které barvily. Vlastně ani nevím proč barvily. Nikdy jsem si o ničem nezjišťovala podrobnosti. Tedy, alespoň ne ve své první části mého života.
Pokrčila jsem rameny. No co, hlavně že moji ruku neodhodil a nešel si dál po svém. To by hodně bolelo. Ještě víc, než jsem si kdy dokázala přestavit. Neuvěřitelně mi na tom, co Damon dělá, záleželo. Možná to bylo tím, že mě ani tak moc nezajímaly ty jeho činy, jakožto on sám…
Věřila jsem mu. On mi určitě řekne, že je to chyba, nebo že se chyba v co nejbližší době stane, ale já jsem mu stejně v tomto… nevěřila. Bylo zvláštní, jak veliké sebevědomí měl ale přitom si nevěřil při něčem tak… primitivním. Krev skoro zaschla. Jo, pochybuji sice, že by ho to i tak nelákalo, ale i přes to, že se teď a po celou předešlou dobu tak silně a neuvěřitelně moc ovládal… prostě jsem si byla jistá, že by nic neudělal. Byl to můj přítel.
To sis o Stefanovi říkala taky, ozval se nějaký nepříjemný hlásek v mé hlavě a já ho zlostně zahnala do ústraní.
To sice ano, ale jemu jsem nedůvěřovala tolik jako Damonovi! Dodala jsem v hlavě, abych trochu ukojila své představy o tom, co nebezpečné ve skutečnosti je!
Když myslíš… je to upír, nečekej žádnou slávu!
Nesměla jsem odpovědět, prostě nesměla. Jinak by mi hrozilo to, že už nikdy v životě nebudu schopná přestat. Hlásek mi napověděl, já ho odpálkovala, jenomže on si i přes to všechno stejně našel cestu, jak se vrátit, i když jsem si myslela, že jsem jakékoliv možné vchody zavřela.
"Já vím. Vlastně nevím. Možná, že je na čase, aby ses konečně dozvěděl o tom, že přes to, že jsi upír, já ti VĚŘÍM!" řekla jsem mu a poslední slovo jsem zvlášť zdůraznila. Přidala jsem k tomu ještě jedno silnější stisknutí poraněné ruky, kterou nyní třímal v té své.
Věřil jí, opravdu jí věřil, ač mu to působilo značné, hodně značné potíže. Věřila upírovi. Jak mohla? Jak jen mohla? Byl to jen netvor, nic jiného, než neživá živá bytost, která chodí po této planetě Zemi a neslušným, zchátralým, krutým a nenapravitelným způsobem si vybírá své oběti, díky kterým přežívá. Pravda, už dlouho to tak nebylo. To ale neznamenalo, že by se k tomu nemohl v pohodě vrátit. Jenže…
Nemohl. Kdyby tohle někomu řekl ještě před dvěma měsíci, řekl by mu, že by se k tomu vrátil během pěti sekund. Vždy se poblíž něj vyskytovalo několik hodně, hodně krásných a plných obětí. Ale teď už by to nikdy neřekl. Nelhal by, ne v tomto. Margaret by mu to nikdy neodpustila, tím si byl jistý. Ona za to stála. Za to stálé ovládání se ohledně lidí. Sice už to pokušení po těch letech ani moc nevnímal, nebyl jako Stefan, který to v sobě dusil desítky let. Dělal to jakýmsi podivným způsobem kvůli ní? Opravdu? Protože… kdyby ne… Jedna jeho přičiněním mrtvá osoba a mohl se s její přízní rozloučit. Už nikdy by k němu nepocítila takovou náklonnost, takovou lásku…
Potřepal hlavou… Lásku? Asi to bylo tím, jak moc mu slunce svítilo do obličeje. Od Eleniny sestry mohl stěží očekávat jedině jednu malou, malinkatou pusu na tvář, než opravdový vztah. A tohle bylo právě to, co mu tak chybělo. Margaret pro něj něco znamenala… jenomže po tak dlouhém předstírání toho, kým je, si sice byl jistý, co k ní cítí, ale ani náhodou netušil, jak by jí to mohl sdělit.
Nemůže jí to sdělit. Ne teď, ne za chvíli, ani ne v budoucnu. Margaretin život byl do této chvíle velice, velice krásný, až na to neustálé studium. Nemohl jí ho takto zničit. Nemohl to udělat. Třebaže by to chtěla… ne, nechtěla. Je to Elenina sestra, ta by se ke vztahu s ním nikdy… nikdy v životě nesnížila. Tím si byl jistý. Ale bolelo ho to. Poprvé od té doby, kdy mu ublížila Katherine, cítil skutečnou bolest. A nejhorší na tom bylo to, že Margaret o tom ani netušila…
"Ale já sobě ne."
Povzdechla jsem si a rozhodila rukama. A v ten moment… jsem dostala konečný plán. Nejsem žádná hlupačka, ani blondýna (tedy, nic proti no!) , ale vím co cítím. A když se o tom nezmíním do deníčku, nic neznamená. Třeba si nejsem jistá! Jenomže jsem si teď byla jistá. TEĎ ANO. Kdyby ne, nechytila bych ho za ruku a alespoň trošku si všimla, že jsme se zase vydaly na cestu k penzionu. Byla jsem na tom tak divně, že jsem si ani nevzpomínala na Elenu, která tam čeká, určitě smutkem bez sebe.
"Brzy budeš."
Damon se zamračil a zpytavě se na mě zahleděl. "Jak to myslíš, Margaret?"
Tajemně jsem se zasmála. To je doopravdy tak naivní a myslí si, že mu to prozradím? To by to nebylo překvapení!
"Ty, Damone, nech se překvapit. To v životě neuškodí. Kdo se moc ptá, moc se dozví."
Damon se jen uchechtnul, ale přemýšlel nad tím, co řekla. Postavila se mu to do života a on ji nemohl vyhnat. Jak vyhnat člověka, kterého milujete?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama