Cold Fire 11

9. března 2011 v 10:56 |  Cold Fire - Danielle
BENE

Milý deníčku,
Dneska je zase škola. Čtvrtek s sebou nepřináší nic dobrého. Alespoň tedy myslím. Je to tu tak zmatené. Jenna je pořád stejná. Se svým přítelem pořád někam chodí, až, jak se mi včera k večeru svěřila, začíná mít pocit, že tentokrát by jí to možná mohlo i vyjít. Určitě to bude člověk, který má trošku víc rozumu, než Logan Fell.
Damon se tady včera večer zastavil, aby mě pozdravil, protože jsme se k tomu včera celý den nedostali. Ale světe div se! Tentokrát se se Stefanem ani moc nepohádali. Když říkám nepohádali, myslím tím, že jejich vztah je stále stejný, ale přinejmenším jsou spolu schopní mluvit pět minut bez toho, že by po sobě řvali a házeli dýky jeden po druhém. Jsem za to fakt ráda. Myslím že i Elena si všimla toho, že se ke mně Damon chová jinak než k ní a jeho bratrovi. Ptala se mě PROČ, ale já jí řekla, ž NEVÍM. Doopravdy nevím!
S Bene jsme se hodně sblížily. Teď asi doopravdy mohu tvrdit, že je to moje nejlepší kamarádka. Ale zjistila jsem jednu další záhadu. Vlastně jsem odhalila záhadu. Už vím proč se s ostatními moc nebaví. Proslýchá se o ní totiž to, že je to čarodějka a proto se od ní lidé raději drží zpátky. Jenomže nečekala, že když jsem se to dozvěděla já, začala jsem se s ní přátelit ještě o to víc. A víš proč? Věřím jí.
Sama jsem jí řekla o tom, co se stalo. Nikdy bych to však nesdělila ani nikomu jinému, než že bych si to nechávala v sobě, kdyby mi to Damon nepovolil. Řekl, že pokud jsem si stoprocentně jistá, můžu jí to říct. Ale aby přitom nehrozilo nebezpečí.
Jenomže Bene se upírů nebojí. S Damonem se viděla před dvěma dny a Damon dokonce navrhl, že bychom si my tři mohly udělat výlet, kam chceme. Nadšeně jsem souhlasila.
Ale pořád přemýšlím nad tím, co se to stalo ten první den, kdy jsem přijela. Proč jsem viděla Damonovu přeměnu? Je to snad tím, že jsme si poslední dobou velice blízcí? Je to tím, že osud prostě předpokládal, že s námi něco bude dělat? Máme my dva nějakou společnou budoucnost, nebo ne? Existuje vysvětlení a já jsem ochotná ho hledat tak dlouho, dokud neumřu.
Tohle se poslední dobou stalo mým životem. Pořád přemýšlím nad tou smrtí. Vídám se s upírem, který můj hezký život může zničit bez mrknutí oba během pěti sekund. Ale je hodně, hodně zvláštní, že to ještě neudělal.
Obávám se, že k Damonovi něco cítím. Asi bych to neměla říkat, fajn nemůžu to říct, ale nemůžu si pomoci. Kdyby se o tom dozvěděla Elena nebo její přítel Stefan, také upír… neumím si představit, co by se mi zase pokoušeli namluvit.
Ale já jsem se již rozhodla. Nebudu tady jen tak nečinně sedět a přemýšlet nad tím, proč jsem viděla do minulosti. Hned druhý den v mém domově po mém příjezdu se mi zdál také sen. O tom jsem se ale zmiňovala už minule. Zdálo se mi o mě samotné, ale jakýmsi záhadným způsobem jsem to nebyla já, nýbrž někdo, koho Damon hodně dobře zná. Nejmenovala se ani Margaret. Jmenovala se Kate.

Na chvilku jsem přestala psát a podívala se z okna na oblohu. Byla zamračená a vypadalo to, že bude pršet. Damon by se mě v tuto chvíli určitě zeptal, jestli je to zase důsledkem mých reflexů a teorií.
Zasmála jsem se, ale pořád jsem uvažovala nad tím, co jsem napsala jako poslední. Nejmenovala se ani Margaret. Jmenovala se Kate.
Kdo to mohl být? Ta Kate? Vypadala úplně jako já, ale nebyla jsem to já. V myšlenkách se radovala, že Damona znovu vidí. Určitě ho neviděla pekelně dlouho. Prohlížela si ho a radovala se z toho, že ji poznal, ale nebyl si jist. Měl radost z opětovného setkání. Toužila ho vidět už hodně dlouho, ale kvůli své sestře nemohla, protože se pořád potulovala kolem a ona ho chtěla vidět bez přítomnosti své sestry. Teď měla šanci.
Co se mi to zdálo? Jo, fajn, byl to sen, ale vzhledem k tomu, že mě se většinou nezná nic, je to zatraceně divné. Cítím, jako kdyby se to jednou mělo stát. Zná Damon snad pravdu? Ví o té dívce, která vypadala úplně stejně jako já, něco víc? Nebo je to jenom výplod mojí fantasie a ta dívka nic neznamenala? Jenomže něco uvnitř mě si myslí, že to není vymyšlená postava, jako z nějaké knihy nebo filmu. Ne, ona byla skutečná. Ne skutečnější, než já samotná, ale živá.
Zatřepala jsem hlavou a začal opět psát.

Pořád nad tím uvažuji. A právě včera večer jsem se definitivně rozhodla, že už potřebuji pomoc. A jediný, kdo mi v tuto chvíli může pomoci bez toho, že by se o tom dozvěděl ještě někdo jiný, byla Bene. Ona má přeci různé dovednosti a povídali jsme si o jejích schopnostech. Dokáže VIDĚT a SLYŠET.
To je teď to, co potřebuji.

Odložila jsem znovu propisku a zaklapla deník. Došla jsem ke knihovně na pravé straně mého pokoje, vyndala jsem pár knížek s červenými deskami a vložila deník přímo za ně. Vím, nikdo se mi nikdy v životě v pokoji nehrabal, přesto jsem ale byla opatrná. Tehdy v Londýně mnoho nechybělo…!
"Margaret! Nestíháš!" zakřičela na mě z kuchyně Elena a já jsem se s povzdechem zvedla ze židle a došla do kuchyně, kde mě čekal mírný šok.
Víte, od té doby, kdy se Damon se Stefanem tak děsně pohádal, jsem viděla Stefana jedině jednou. A když v tuto chvíli stál přímo přede mnou, bylo to jako by se tady zjevil duch.
Rychle jsem se vzpamatovala a uvítala ho v tomhle domě s přáním dobrého dne. Myslela jsem to skutečně upřímně. Náš vztah se trochu (vážně trochu) zlepšil a já za to byla i ráda. Nechtěla jsem v našem domě žádné rozepře.
"Ahoj, Margaret. Taky ti přeji hezký den!" odvětil a usmál se na mě. Ovládal se. Hm, zajímavé, třeba se tehdy fakt choval jen impulsivně, pomyslela jsem si s určitým zadostiučiněním.
"Díky, Stefane. Je dobré to slyšet hned po ránu. I když bych uvítala být zase doma!" zívla jsem si a protáhla se.
Stefan se zasmál. "Je ráno a ty už mluvíš o odpoledni. Zvláštní!"
Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. "Ne, je to obvyklé. Aspoň u mě, Stefane. Elena by ti mohla vyprávět."
"Odpoledne má pršet. Psala mi profesorka Webrietová, že vám odpadá tělocvik, protože jde odpoledne na nějaké vyšetření. Takže aspoň jedna dobrá zpráva."
Začala jsem div neskákat to metrů do vzduchu a tím jsem rozesmála snad úplně všechny. "To je bezva. To budu doma brzo."
"Jdeš zase pěšky?" zeptala se nervózně Elena a já jsem se na ni záhadně zahleděla. Zase bylo něco v nepořádku, poznala jsem to. Tedy, bylo něco v nepořádku, alespoň podle ní.
"Ano. Proč? Je to problém?"
Stefan odpověděl za Elenu, ale na rozdíl od ní vypadal celkem klidně. Chvilku. Mělo mi dojít, že se o to snaží, protože ví že já si stále pamatuji minulou hádku, která byla kvůli… no, kvůli komu asi myslíte?
"Mám ti od Damona dát tohle!" řekl Stefan a vytahoval z kalhot jeden dlouhý papírek. S překvapením jsem si ho vzala a jala se si ho přečíst. Co mi může Damon psát? A když už, tak proč mi to dává před Stefana?
Ale to byla také první chvíle, kdy jsem si také uvědomila, že se Stefanem něco není v pořádku díval se tak… ostražitě, opatrně, když mi podával ten dlouhý krásný bílý papírek, až jsem se bála, jestli se skutečně něco neděje. Bylo s ním opravdu něco? I Elena se na něj dívala, jako kdyby viděla přízrak. Ale asi to nebylo tím, že je to vzkaz od DAMONA. Něco se dělo. Poznala jsem to. Z Eleniny tváře, která málokdy lhala, jednalo-li se o nějakou závažnou věc, a z jeho tváře. Stefanovy. Byla křečovitá,ovládaná, jako kdyby zatínal pěsti. Před chvíli se tvářil ještě v pohodě. Změnilo se něco? Udělala jsem něco špatně? Protože jestli ne… pohádali se spolu ti dva? Ale ani náhodou na to nevypadali a to by navíc Stefan asi těžko přišel k nám domů.
Rozevřela jsem složený papír. Bylo tam toho napsáno trochu víc, než jsem zpočátku myslela. Zdálo se to jako nemožné.
Obsah mě, dá se vlastně říci, hodně překvapil. Ale místo toho mě i potěšil a vyděsil. Tento den bude ještě hodně zajímavý, pomyslela jsem si a dala se už konečně do čtení, i když mě v tom rušily moje vlastní otravné myšlenky.
PROMIŇ, ŽE TI TO DÁVÁM PŘES STEFANA, ALE DNES RÁNO JSEM S NÍM MLUVIL, TAK JSEM TOHO ROVNOU VYUŽIL. ASI NEUSLYŠÍŠ RÁDA, KDYŽ TI ŘEKNU, ŽE JSME SE HODNĚ POHÁDALI, ALE OPRAVDU SE JEDNÁ O VELICE ZÁVAŽNOU VĚC. JINAK BYCH SE S TĚŽÍ OBTĚŽOVAL BYŤ JEN ZA STEFANEM JÍT. POZNAL JSEM, ŽE SE NĚCO DĚJE. NENÍ TO V POŘÁDKU. NIC NENÍ V POŘÁDKU. NEDĚLEJ SI S TÍM ALE ZATÍM STAROSTI. UVIDÍME SE ODPOLEDNE, ZAŘÍDIL JSEM, ABY VÁM ODPADLA POSLEDNÍ HODINA. ASI JSEM TI TÍM I UDĚLAL RADOST, VIĎ? ČEKEJ NA MĚ U ŠKOLNÍCH DVEŘÍ. PŘIJDU. DAMON.
Usmála jsem se, ale úsměv mi zkameněl, když jsem si znovu přečetla jeho předešlá slova: ALE NENÍ TO V POŘÁDKU. NIC NENÍ V POŘÁDKU. Věřila jsem mu. Pokud si totiž Damon myslel, že něco v pořádku není, vždycky to musela být pravda.
Napadlo mě, že to nějak určitě musí souviset se Stefanem. Ale kdyby opravdu ano, Elena by mi o tom určitě řekla! O tom jsem ani na okamžik nepochybovala. I když… vzhledem k tomu že byla ochotná mi utajit všechno o těch upírech… kdo ví, čeho by mě ještě ušetřila, kdyby věděla, že mě to ochrání? Alespoň Damon mi řekne pravdu. Ale… třeba o té pravdě nemá Elena ponětí…
Uvidíme.
"Stefane… je ti dobře?" ujistila jsem se. Možná jsem se ani neměla ptát. Ale jeho odpověď mi vehnala dalšího brouka do hlavy.
"Ano, myslím, že ano. Přišel jsem jen Eleně říct, že tento týden se asi neuvidíme. Měla vypnutý mobil."
Co to? Stefan od Eleny na nějaký čas odcházel? Ale proč? Asi se mezi nimi doopravdy něco stalo, jenže o tom jsem pochybovala. O tom by jí přeci neřekl. Že bude pryč. Bylo s ním něco v nepořádku? Ne, to ne, ne, ne, ne, ne, ne, to ne. Asi si jen potřebuje něco zařídit, uvědomila jsem si a tím jsem se uklidnila.
"Ty dnes nejdeš do školy?"
Stefan zavrtěl hlavou. "Ne, nejdu, Margaret. Měl bych odejít. Teď budu týden pryč. Asi ještě déle. Musím odejít, prostě tady nemůžu zůstat. Odpoledne se ještě uvidíme, před školou počkám na Elenu a rozloučím se s ní."
"Aha," přikývla jsem srozumitelně. "Jistě. No, já už půjdu. Ahoj."

Celý den jsem vlastně teoreticky přežila v pořádku. Celou dobu jsem čekala, až budeme mít volnou hodinu. Domluvila jsem se s Bene, že mi pomůže. Že se podívá do své mysli a pokusí se něco vyčíst. Měla jsem toho tolik a byla jsem jí tak vděčná, že je ochotná mi pomoci! Pravá kamarádka. Neotočí se ke mně zády, ani když ví, že je to nebezpečné a kdokoliv kdo by nás slyšel, nic by mu už nepomohlo a věděl všechno.
Konečně zazvonilo a já jsem se s Bene vydala na školní pozemky. Posadila jsem se na dlouhou lavičku, ke které byl postavený i malý stolek a spustila jsem na nedočkavou Beneficu.
"Víš, jak jsem ti říkala o tom, že se mi něco zdálo, Bene?" začala jsem opatrně, abych to nevyhrkla už ze začátku.
Přikývla. "Mám problém. Zdálo se mi totiž o dívce o dívce, která šla za Damonem a vypadala úplně stejně jako já."
"Co říkala?" zeptala se mě Bene a zamyšleně si mnula ruce.
Mírně jsem zavrtěla hlavou. Tohle nebyla tak moc… dobrá otázka, jak si myslela.
"Damon řekl: Margaret? A ona mu odpověděla "Zkus to znovu". A potom ji oslovil Kate," odpověděla jsem jí a čekala na její reakci.
Bene pokývala zadumaně hlavou. "Jasně. A ty po mě chceš co? Abych se podívala… do mysli… kdo to je?"
Bez váhání jsem přikývla, ale potom jsem ještě pomalým hlasem dodala.
"Jestli je to pro tebe moc těžké a myslíš si, že to nezvládneš, tak to nedělej. Nechci, abys z toho omdlela nebo tak něco."
Bene hned vrtěla hlavou. "Ne, to ne to se nestane. Na to jsem to dělala už příliš častokrát. Ale první si musíš položit jednu otázku."
"Jakou?"
"Jestli to samé, co umím já… shodou náhod neumíš i ty. Margaret?"
Touto větou mě vlastně nijak nepřekvapila. Také jsem nad tím uvažovala. Jestli jsem doopravdy viděla minulost a ve snu se dívala do budoucnosti… co jsem vlastně zač já? Vědma, nebo něco takového?
"Myslím, že to není možné."
Bene se s nevírou v hlase zasmála. "Margaret, tím snem jsi asi viděla do budoucnosti. Pořád si myslíš, že jsi jen člověk?"
"Nechci být žádná vědma, Bene!" odvětila jsem jí a odmítavě na ni hleděla. Chápala mě. Ale řídila se i instinktem. Ten byl v tuto chvíli velice silný.
"Myslím si, že nejsi vědma, Margaret. Tohle slovo se na to rozhodně nedá použít!" dodala ještě.
"A co tedy jsem?" chtěla jsem vědět.
"Médium. Člověk, který se dokáže bez obtíží napojit na toho druhého, člověk, který vidí do budoucnosti a když je ním ovlivněna minulost, tak i ji."
"Počkej, počkej!" zakřičela jsem mírně, protože jsem v tom začínala mít mírný zmatek. Veliký zmatek!
"Počkej, chceš tím říct, že já mám vliv na něco, co se odehrálo před 150 lety?" zeptala jsem se jí nevěřícně a o to nevěřícněji čelila jejímu pohledu,který říkal všechno.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama