Cold Fire 1

9. března 2011 v 10:35 |  Cold Fire - Danielle
About: Tato povídka vypráví příběh Margaret, Eleniny sestry, která se postupem času stala její "malou" kopií. Poslední tři roky strávila na škole v Anglii a nyní se vrací za tetou Jennou a Elenou do Mystic Falls. Dostane se ale do situace, kdy má její sestra Elena přítele Stefana a v okolí se vyskytuje ještě jeden "člověk"... Damon. S tím Margaret sdílí svůj smysl pro humor a sarkasmus. Jenže Margaret pozná, že nejsou lidmi. Jak je to možné? Ale všechno se mění. Začínají se jí zdát sny, kterým nemůže nijak zabránit a které ji tíží na srdci. Ale hlavně, které se DĚJÍ. . A tak se nakonec se svými obavami svěří Damonovi. Nemůže si pomoci, ale vidí v něm velikou důvěru a během pár dnů si spolu vytvoří docela skvělý vztah. Damona velice zajímá a poprvé po dlouhých letech se začíná starat i o něco jiného než o sebe a pociťuje opravdový strach o milujícího. Jenomže jejich sblížení se občas nelíbí Eleně a Stefanovi. Co se vyvine mezi Margaret a Damonem? Ona ví, jaký ve skutečnosti je. Ublížený, zmatený a osamělý! Jenže je tu ještě další problém: Jak to dostat na povrch?

1.KAPITOLA
"Děkuji!" poděkovala jsem onomu muži v taxíku, který byl tak perfektně ochoten mě odvést z letiště, přičemž spotřeboval asi dvě hodiny. Zaplatila jsem mu určenou částku a vystoupila z taxíku, usmívajíc se na svůj starý domov.
Dům se ani trochu nezměnil. Pořád tam byla stejná malá předzahrádka na pravé straně, úhledně zastřižené zelené vysoké keře, kde jsem si s Elenou dříve hrávala na schovku, lavička nabarvená na čerstvě hnědou barvu, posazená přímo před starým vysokým tisem, kterému jsem si dříve vylévala srdce… jen okna se mi zdály jiné… ano, už vím co je na tom tak divného! Jenna asi pravděpodobně v těchto dobách pečuje o to, aby šlo přes okna trošku vidět na okolní dění venku na ulici.
Zasmála jsem se a vykročila levou nohou směrem k domu, kde jsem toužila být už tak dlouho, jenomže skutečnosti a škola mě nutily, abych se rozhodla. A pro mě bylo vzdělání smrtelně důležitým krokem v životné dráze.
Ve dveřích bylo vloženo malé zrcátko. Prohlédla jsem se v něm. Ano, byla jsem krásná, všichni ve škole mi to říkaly, jen já si to nikdy v životě neuznala. Dlouhé zlaté rovné vlasy mi splývaly do obličeje a zakrývaly tak jedno z nádherných tmavomodrých očích, orámované hustými černými řasami. Usmála jsem se do zrcadla. I když jsem nebyla celý den naladěná do růžova, poněvadž jsem za sebou měla dloooouhou cestu, přesto jsem chtěla na svoji tetu a sestru zapůsobit co nejlépe.
Z přední kapsy dlouhé modrobílé mikiny jsem si vyhrabala klíče od domu a vešla dovnitř. Nic se nezměnilo. Tedy kromě toho, že Jenna asi nechala vymalovat chodbu a proto vypadalo vše trochu veseleji a živěji. Lépe, než když jsem odjížděla…
A už to bylo tady. Hned jak Elena zaslechla to dřívější hlasité bouchnutí dveří, věděla že přijela její dlouho očekávaná sestřička. Rychle seběhla schody a objala ji medvědím stisknutím. Tolik se změnila! Vypadala tak nádherně! Dříve neměla tak nádherné vlasy jako nyní. Byla tak ráda, že ji má zase doma, že úplně zapomněla na Stefana, který dosud seděl v jejím pokoji. Snad bude mít tolik inteligentnosti, aby sešel dolů, když zaslechl ten hrom, co tu začal bít.
"Margaret! Jsi tak nádherná! Bože, ani nevíš jak ráda tě tu vidím! Musíš mi vše povyprávět. Jaké je to v Londýně? Co tvůj prospěch? Asi budeš trochu lepší než já, viď? Tolik jsi mi chyběla. Teta už si dělala starosti, myslela že přijedeš už včera!" spustila na mě rychle a já jsem ji musela s bublajícím smíchem rušit.
"Klid, Elen. Já vím, měla jsem přijet už dřív. Ale okolnosti si vyžádaly, abych se v Londýně trochu zdržela. Jedna moje spolužačka měla menší problém… a já jí potřebovala pomoci. Také jsem tady znovu ráda. Aspoň že už skončil letošní rok. A ano, můj prospěch… doopravdy jsem lepší než ty, protože jsem prospěla se samými. A teď budeme chodit do školy spolu!" radovala jsem se.
"Ehm…!" odkašlal si náhle někdo a já jsem spatřila za Eleninými zády na schodišti vysokou postavu. Mladík, kterému mohlo být asi nějak kolem sedmnácti let, tedy stejně jako Eleně, si levou rukou pročesával trošku delší světlehnědé vlasy a zelenýma očima pozoroval naše radostné vítání. Ale on se neusmíval, jako ona. Byl trochu podmračený a v obličeji se mu zračil zmatek a šok.
Ne, tomu nemohl uvěřit. Vypadala úplně jako… Bože, ta podoba s Kate je až… matoucí. Ne, to nemůže být ona. Nemůže. Je to přeci Elenina sestra! Ale je tak krásná, úplně stejně jako Kate dříve…
Usmála jsem se na něj, ale rozpaky byly silnější. Kdo to je? napadlo mě a začala jsem na plné obrátky zvažovat, jestli si teta Jenna nenašla milence. No pravda, byl trošku… mladší… ale u ní by mě to ani nepřekvapilo. Jenna byla natolik střelená, že by něčeho takového schopná klidně i byla. A vlastně jsem si už uvědomila, že moje teta mi psala o novém objevu, silně se vyvíjejícím. Její vztah s Alaricem Saltzmanem narůstal a ona byla šťastná.
Zasmála jsem se a klepla se do hlavy, jak mi to všechno najednou došlo. Tréma zmizela a nahradilo ji přátelské uvítání.
"Promiň, ahoj, promiň. Ty budeš asi Alaric, viď? Jenna mi o tobě povídala. Ráda tě poznávám!"
Elena se najednou rozesmála taktéž na plné kolo. Bože, pomyslela si, dvě minuty v tomhle době a už je tu jeden menší trapas! To, že si splete Stefana s Alaricem považovala za dokonale bezvadný žert.
"Ne, Margaret. Tohle je Stefan. Je to můj přítel. Alaric tady není, protože právě on… je s Jennou v kině na nějakém historickém filmu."
Stefan se usmál, sešel schody a napřáhl ke mně ruku. Ta se mu nervositou klepala. Když jsem mu ji stiskla, pocítil úlevu. Ne, není to Kate. Katina ruka byla vždy dokonale chladná, naopak ta její krásně teplá a hebká. Začínala mu být sympatická.
"Ahoj, jsem Stefan. Elena mi neřekla, že má tak krásnou sestru. Navíc tvoje vlasy… na fotkách vypadáš úplně jinak!"
Zazářila jsem úchvatně bílými zuby. "Ano, to je asi pravda. Jenomže sestřička se zapomněla zmínit, že jsem se za poslední tři roky a něco, hodně změnila. Vlasy mi zesvětlali. Netuším jak je to možné, ale líbí se mi to. Za ten omyl ohledně představování… se omlouvám. Víš, zmátlo mě to. Elena se nezmínila, že… no, tvrdila mi, že jste se již rozešli…!"
Stefanovi se v obličeji něco mihlo a on náhle potemněl, dlouho mu to ale naštěstí nevydrželo a zase nahodil obvyklý neutrální úsměv. Kdybych jen věděla!
"Opět jsme se dali dohromady. Byl to jeden veliký omyl," ujistil mě ještě a zase sledoval můj rozzářený obličej. Jak mohl být někdo takhle šťastný? On úsměv předstíral, ale ona? Ne, ona ne. Někdo jako je Margaret pro ně bude v tomto domě bezvadným spestřením.
"Aha. To jsem ráda. Nerada vidím Elenu nešťastnou."
"Za ty tři roky jsi trochu dospěla, viď?" nadhodila zvesela Elena a šla se posadit do obývacího pokoje na gauč. Vypnula televizi, kterou nechala běžet teta Jenna, když v rychlosti posbírala všechny své věci, zapomněla si kabelku i mobil a vyrazila s Alaricem do kina, přičemž se ještě dvakrát vraceli.
"To tedy ano. V Londýně byla ze začátku tvrdá morálka. Sama jsem ti to přeci psala. A ano, zapomněla jsem ti napsat e-mail, který by neobsahoval jen deset slov posledních pět měsíců, ale měla jsem co dělat, abych udělala zkoušky. Nemám na to sto let, víš?" zavtipkovala jsem zvesela a dívala se na to, jak Elenina tváře pobledla a Stefan se zatvářil mírněji rozpačitěji než předtím. Měla jsem za to, že to zapůsobila shoda náhod a dál už si toho nevšímala, pouze jsem zavrtěla hlavou.
"Ano, to naštěstí nemáš!" podotkl Stefan dřív, než ho už Elena stihla zadržet. Podmračeným pohledem, který jsem nasazovala málokdy, jsem na něj pohlédla. Co se tu dělo? Něco divného, jo, to mi došlo. Ale něco se tady vznášelo ve vzduchu a já o tom nevěděla vůbec, le vůbec nic.
"Vy dva s Elenou jste se hledali až jste se našli. No, asi si teď půjdu vybalit věci. To mi připomíná… Bože, nechala jsem je venku! Staré zvyky z Londýna, bože, tohle je můj trest. Tam jsem byla zvyklá na to, že mi je školník nosil až do pokoje. Vlastně musel a já si je odnášet samotná nemohla. Ale co už; zvyknu si rychle tohle je přece můj domov!" a odběhla jsem si otevřít dveře pro svoje věci. Naštěstí stále ležely v poklidu na zemi a nebyl tam nikdo, kdo by mi je odcizil. Mystic Falls se ani nápadem nezměnilo. Stále stejně čestné.
Stefan vrhnul po Eleně nervózní pohled. Teď bylo tím pádem v sázce úplně všechno. A všechno se také během pár vteřin mohlo i zvrtnout. "To není dobré. Poznala na nás, jak se navzájem okukujeme. Nic netuší, že ne?"
Elena se na Stefana dotčeně zahleděla. Tohle jí chybělo, aby ji podezíral i on, stejně jako jeho bratr Damon. Jenomže s tím je to v poslední době celkem v pořádku. Stali se z nich přátelé.
"Ještě ty začínej. Samozřejmě že ne. Nejsem hloupá a i když ji mám nadevše ráda, jen stěží bych pro ni vlastnoručně začala kopat hrob."
Stefan zvednul ruce v usmiřujícím gestu. "Promiň, Eleno. Nechtěl jsem…"
"To je v pohodě," přerušila ho a pokusila se znovu nahodit úsměv. Margaret nemůže nic poznat, přikazovala sama sobě, i když tušila, jak těžké to bude. "Hlavně nedat nic najevo, Stefane. Ani slovem. Před chvílí mnoho nechybělo!"
Stefan asi chtěl ještě něco dodat, ale v tu chvíli jsem zrovna vešla do obývacího pokoje znovu já a celý jejich předešlý rozhovor ustal. Ničeho jsem si ani nevšimla, jen Elena stála, místo seděla.
"Půjdu si vybalit. A bude mi to trvat docela dlouho, ano? Takže očekávejte, že mě znovu uvidíte až tak za… hodinu, dvě. Nějak tak. Myslím! Pokoj nebude zas tak děsný, abych ho upravila podle sebe!" dodala jsem sebejistě a odkráčela si to po schodech do druhého patra, pokoje úplně na konci chodby.
Prohlédla jsem si dveře. Vypadaly, jako by je nikdy nikdo neotevřel. Tedy s tou výjimkou, že jsem ho čas od času otevírala já. Když jsem tady ještě žila. Nadechla jsem se a zabrala za kliku. Musela jsem několikrát zakašlat, poněvadž se do mě pustil hustý výr prachu. Přivřenýma očima jsem zapátrala pokojem. Bylo to, jako bych se vrátila. Do starých časů, kdy jsem tu ještě žila a radovala se jako celá moje rodina. To, proč jsem tak náhle odjela do Londýna studovat, byl možná i ten důvod, že ta moje slavná rodina… se rozpadla.
Všechno pokrývala tlustá vrstva prachu. Co jsem tedy čekala? Překročila jsem opatrně přes práh, jako bych se snažila vetřít do jakéhosi cizího pokoje. Jenomže jsem věděla, jaká je to hloupost, poněvadž ten cizí pokoj, byl můj. Tmavočervený koberec bych skoro ani nepoznala, jeho barva byla mírně (dobře, fest) zakrytá prachem. Dávala jsem si při chůzi veliký pozor na to, aby se mi prach nenalepil na boty. Na levé straně byl přes moje krásné (dříve) stříbrné křeslo přehozen bílý igelit, podobný spíš stanu, pokrytého šedým sněhem, stejně tak moje modročerná postel, bez prostěradel a peřin, za tím chumlem skoro nebyla vidět. Televize, počítač, knihy… všechno nešlo vidět, takže jsem nakonec usoudila, že to potrvá trošku déle, celé to uklízení, otevřela jsem opatrně, abych se opět nerozkašlala, dveře a zavolala jsem do obývacího pokoje na Elenu a Stefana, poněvadž jsem si byla docela dost jistá, že tam stál ještě sedí a o něčem možná také diskutují.
"Fajn, asi to potrvá díl než dvě hodiny. S večeří na mě nečekejte, možná si ji donesu do… ani nevím jak to nazvat. Můj pokoj vypadá trochu jinak! Eleno! Ten koberec jsem měla hrozně ráda, to mi ještě budeš muset vysvětlit!" a s těmito slovy jsem za sebou opět zabouchla a otevřela další dveře, které mimoděk vedly do koupelny.
Původně jsem jí chtěla projít a ani se nepodívat jaká spoušť tam je, ale moje všetečnost to stejně nevydržela, musela jsem oči znovu otevřít. A… také jsem se musela silně podržet rámu dveří, tak silně, až se mi jeho hrany postupně zařezávaly do ruky. No, tomu říkám spoušť, proklela jsem se naposledy a došla k umyvadlu, přičemž jsem si nebyla jistá, či to skutečně umyvadlem je.
Nic v téhle místnosti nebylo ničím pokryto, takže jsem celou tu ničivou sílu viděla bez předstírání. Umyvadlo, vana i držák na ručníky na oblečení nebyli bílé, jak tomu většinou bývá, ale děsivě šedohnědočerné. Zem vypadala jako po výbuchu atomové sopky a to… jsem ji popsala ještě slušně. Měla jsem sto chutí zeptat se Eleny, jestli se v mé koupelně nepořádala druhá světová válka!
"Ach," ujelo mi. Ok, tady si asi jen stěží mohu napustit vodu. Sebrala jsem svých pět švestek, promnula si ruce, abych v nich získala po tak dlouhé době aspoň trošku citu, neopovažovala jsem se znovu podívat na svůj "krásný" pokoj, potichu zaskřípěla dveřmi a hupky šupky dolů po schodech.
Elena se na mě zamračila. No jo, křičela jsem na ni že budu zpátky tak za tři hodiny, možná víc, a přitom jsem se vrátila za… tři minuty? Možná víc.
"Nějaký problém?" odtušil po vteřině dvou Stefan.
Odfrkla jsem si. Ne uraženě, nýbrž směšně a Eleně se ihned vzbudili koutky u úst. Směj se mi, pomyslela jsem si v duchu.
"Nějaký problém? Jo, to je teda dobrý. Ne nějaký problém, ale "velký" problém! Když jsi mi, drahá Eleno, psala na email, že je všechno v pořádku, vysvětli mi proč ses zapomněla zmínit o tom, že v mém pokoji a koupelně zuřil hurikán?"
Stefan se mírně uchechtnul a já zamířila o kousek dál ke kuchyňskému koutku. Vzala jsem si malý kbelík, napustila ho vodou, a mezitím co jsem to všechno dělala, mi Elena odpovídala. No, nebo se snažila vymyslet nějaký slušný důvod. Tsss… já na jejím místě… Fajn, udělám to samý!
"No… víš… ono… Jenna. Víš? Znáš ji; všechnu práci dělá polovičatě, nevydrží u toho, Margaret!"
Moje ruce se zastavily a hlava jako náznakem přejela ode dřezu k Elenině nervózní tváři a Stefanovu usmívajícímu se obličeji. "No jistě. Jen mi řekni, Eleno, odkdy tě tak fascinuje házet špínu na moji tetičku? Jak ji znám, Jenna by stěží hnula jen prstem, aby něco udělala, a ten, kdo je tady proslavený polovičatostí jsi spíš ty, že?"
Elena se teď usmála opravdově. To je celá moje sestra, proletělo mi tupě hlavou. Ne, nelhala mi. Ona to stejně ani neumí. Jen si z Jenny dělala legraci. I já to tak dříve dělala. Ale to jsem byla mladší.
"Máš pravdu. Obávám se, že koupelna je možná v horším stavu. K té jsem se moc nedostala!" uvedla na pravou míru drahá "sestřička".
"A já se obávám, že je určitě v "trochu horším" stavu. Co jsi tu dělala, Eleno? Měla jsi na to přes tři roky! Co? Připravovala jsi veverkám zásoby na zimu?" řekla jsem, ale to jsem ani nevěděla, že tato slova tak často používal někdo jiný.
Elena a Stefan se po sobě podívali se zatajeným dechem, já jsem si mezitím vzala znovu kyblík do ruky a stoupala ironicky nabubřele po schodech znovu do mého pokoje. Jediné mé štěstí spočívalo v tom, že doma nebylo na rozdíl od školy místo dvaceti schodů tři sta.
S nohou na posledním schodě jsem se mírně pozastavila, otočila se a neodpustila si mírnou narážku: "Jak krásné je být zase doma, viďte? A jen aby jste si nemysleli, že je vše v pohodě! Měli by jste se po sobě dívat méně okatě. Budí to dojem, že něco skrýváte. Sbohem, holubičky!"
Stefan si oddechl a Elena se svezla do Stefanova náručí. Tohle ji doopravdy zničí. Nejenže se jí vrátila sestra, která nikdy v životě nesmí zjistit, že její přítel je jaksi taksi upír, ale dokonce musí dávat i na to, kam se dívá! Ne nadarmo se Margaret říkalo bystrá Liška.
"Tohle není dobré," odtušil ještě Stefan. Fajn, asi končí jejich krásné časy, kdy si nemuseli dávat pozor na nic jiného, než na to, aby se o něčem shodou náhod nedozvěděla Jenna. Alaric to též úspěšně tajil. Otázka: jak dlouho jim to všechno vydrží?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 karolina karolina | 2. dubna 2011 v 19:13 | Reagovat

ninaaaaaaaaaaaaaaa dobrev ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama