Březen 2011

Never Say Never Ever! 7

25. března 2011 v 16:34 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
OMLUVA A HRYZAVÉ SVĚDOMÍ
Ráno jsem se probudila přímo královsky, musím poznamenat. Víte, je to sice děsně, děsně zvláštní, když se probudíte v posteli, kterou jste si ani moc neprohlédli a už jste to zalomili, ale zato tak krásné, až se vám chce spát ještě déle a postel si vychutnat. Nicméně jsem věděla, že nemohu vylehávat celý den, čekají mě i povinnosti. Bydlím v tomhle domě na nějaký čas, takže musím pomoci s jeho chodem!
Vylezu jako mátoha z obrovské postele a navleču na sebe nějakou černou látku, kterou najdu přehozenou na židli u ozdobně vyřezávaného dřevěného černého nočního stolku. Hm, prohodím v myšlenkách uznale, ten, kdo navrhoval tuhle košilku, měl vážně styl, to se musí nechat.
Hlasitě zívnu a připadám si jako neandrtálec, takže si hned rukou ústa přikryji a přistiženě se rozhlédnu kolem sebe. Naštěstí nevidím nikoho, ani nic zvláštního. Žádný nečekaný a nechtěný pozorovatel mého hrubého chování.
Z okna vidím na tu překrásnou nádheru, která se rozprostírá na Salvatorovic zahradě. Asi jsem v životě neviděla nic tak kr…
CING! Celým domem se rozlehne zazvonění (překvapuje mě, že Stefan v tomhle domě vůbec nějaký zvonek má) a já div neuklouznu na mokré podlaze v koupelně. Ulevím si pár naštvanými sprostými slovy a bez ohledu na to, že mě velmi zajímá kdo do penzionu směřuje takhle brzy ráno, si to spokojeně a s pobrukováním kráčím do obrovské koupelny s naleštěnými modrošedými kachličkami, světlým sprchovým koutem, se staromódní, ale zato bohatě ozdobenou vanou, s podlahou, která je tak naleštěná, že spíš připomíná led k bruslení, stejně klouzavá a hladká je. Bodne ve mně při pomyšlení, že se té podlahy a sprchového koutu dotknu a znečistím jej. Jsou tak… nevím, bezchybné! Nevypadá to tu jako v rodině upírů!
Shodím ze sebe oblečení a pustím proud vlažné vody. Je to tak příjemné, když na vás dopadá těch pár kapek vody! Vlasy si rozhodím po ramenech a užívám si ten nezvyklý pocit čistoty a svobody, ta lehkost, s jakou zaplavuje voda moje horké tělo, ze kterého ještě stále sálá horko! Nakonec si umyji i vlasy a zaplaví mě divoká vůně mandlí a čerstvých jahod. Vůně, která je napsaná na šamponu.
Usměji se blaženým způsobem a vůbec netuším, proč. Vlastně ani nevím jak je to dlouho, co jsem se takhle bezvadně sprchovala. Ta voda ke mně promlouvá, říká mi, že se nemusím bát mít znovu nějaký domov, ve kterém bych se takhle mohla sprchovat věčně a nemusela bych mít strach, že mě načapá někdo z opravdových vlastníků domu. Ani si nepřipustím situaci, kdy by mě načapal třeba Stefan, nebo Damon, hlavně Stefan ne!
Zavrtím hlavou a vypnu proud vody. Obtočím kolem sebe černý ručník s vyšitým písmenem D a hned mi v mysli vytane jméno toho člověka, který tento ručník kdysi používal, ale žádný pocit ve mně nezanechá.
Povzdechnu si a v pokoji na sebe hodím svoje včerejší oblečení alias Černá Kráska. Cítím se o hodně lépe, než včera. Vlastně jsem odhodila polovinu svojí povahy a duše, takže je mi volněji a je to, jako kdybych už neměla na zádech 100kilové břemeno, ale jen 50kilové. Ta druhá polovina spočívala v něčem neměnném a jiném.
Budoucnost měníš každou vteřinou, vzpomenu si na oblíbené moudro mé opatrovnice. V jistém smyslu měla i pravdu, jenomže já mám tu nevýhodu, že nemohu změnit absolutně nic. Jak bych mohla jít třeba za Stefanem chtít si s ním popovídat, protože po tom tolik toužím? Protože chci od někoho slyšet něco jiného, něco, co se netýká mého života a mých problémů, mých nedostatků a mé minulosti. Se Stefanem je to vždycky úplně jiné, cítím se jako by ta tíha, která mě celý život stravuje, utekla. Jako kdyby zmizela a objevila se až tehdy, kdy už Stefan není přítomen.
Zaženu ihned všechny takové myšlenky z hlavy, ale nedá mi to, zvědavost nade mnou vyzraje.
Hluboce si povzdechnu a opatrně, co nejpomaleji, otevřu dveře. Na chodbě neslyším žádné zvuky něčí přítomnosti, avšak přísahala bych, že ještě před půl hodinou, ve sprše, jsem zaslechla nějaký hovor, přicházející z obývacího pokoje. Asi se vrátil Damon a mluvil se Stefanem…
Stefan zaslechne zvonek, který se rozlehne celým domem a zadoufá, že se Mariana nevzbudila. Seběhne tiše jako myška ze schodů a otevře vchodové dveře. Jaké je jeho překvapení, když za nimi stojí Elena.
"Ahoj, Stefane," pozdraví a v obličeji zčervená. Sklopí hlavu. Hanbí se za ta slova, která jí včera vyletěla z úst, aniž by to chtěla, nebo to mohla nějak ovládat.
Stefan se opatrně pousměje, ale není to ten plnohodnotný úsměv, který na ni vrhal tolikrát! Není.
"Ahoj, Eleno."
"Je mi to líto!"
Přikývne s vážným výrazem. "Já vím. Mně je to také líto. Nechtěl jsem se s tebou tolik pohádat. Vyděsila jsi mě, jak jsi začala křičet a… chci jen říct, že Damon to nemyslel nijak…"
"Špatně," dodá Elena výstižně a zacukají jí koutky úst. "Jo, já vím. Přes noc jsem si to nějak uvědomila. Večer, hned po tom, co jsi odešel, jsem za tebou chtěla běžet, ale nějak jsem… já nevím. Styděla jsem se a byla naštvaná. Už ne na tebe, protože jsem si uvědomila, kde jsem udělala chybu, ale na sebe, protože jsem pokazila co se dalo a teď toho lituji a strašně moc doufám, že už to bude opět zase tak, jako dřív a my dva budeme mít nějakou budoucnost, Stefane."
Jakmile dokončila svůj hodně obsáhlý proslov, odmlčela se a čekala na Stefanovo vyjádření, ale ten zatím jen mlčel. Hned jak skončí, řekne si v hlavě, že už nikdy nic nebude jak dřív, ale nahlas neřekne raději nic. Jednu chvíli.
"To je v pořádku," odpoví tedy nakonec, i když to tak vůbec, ale vůbec necítí. A není to jen tím, že se jeho přítelkyně změnila k nepoznání, je to něčím v ovzduší, něčím, co nedělá dobře on, něčím, co by neměl dělat po nocích, kdyže je jeho přítelkyně mimo penzion a nikdo neví o tom, kudy se toulá…
V duchu zavrtí hlavou a tuhle myšlenku zamítne, stejně jako milion dalších, které se teprve derou na povrch. Je to od něj hloupost, takhle uvažovat. Jak si to jen vůbec může dovolit? Je to od něj neuvěřitelně sobecké, ještě sobečtější, než když si myslel Damon, že by o něj Elena někdy mohla stát.
"Není," vyjádří Elena závěr, ke kterému v duchu došel i Stefan a přiblíží se o centimetr blíž k němu, čím dál tím více odvážněji. Nakonec je od něj vzdálena pouhých deset, patnáct centimetrů a tváře obou dvou se neustále přibližují, až se spojí v polibek. Stefan se musí přemáhat, aby se do něj zapojil aktivně.
Elena líbá stejně jako vždycky, jemně, něžně, ale je tam i jiný prvek, ten, který by jindy a za rozhodně úplně jiných situací přiřadil k Damonovi. Protože v Eleně nikdy nebyla ani trocha divokosti a nyní… je všude v jejích polibcích!
Něco se mezi nimi změnilo. Něco je jinak a jeho to rozčiluje, protože nemá tušení CO. Proč ho najednou Eleniny polibky nevzrušují tolik jako dříve? Proč se cítí jako v pasti, ze které vede pouze jeden východ a ten je zablokován? Proč mu přijde, že cestu a cíl života, který hledá, nemůže najít v osobě naproti jemu?!
Seberu se a po schodech seběhnu rychlostí blesku, tak, že by to nikdo pouhým lidským okem asi nestihnul zaregistrovat. Tedy, poprvé v dějinách upířího lidstva jsem asi zaznamenala, že můj příchod nezaregistroval ani upír. A že to, co jsem uviděla, byl pořádný šok, který mě po ránu probudí lépe než sprcha, o tom jsem se přesvědčila hned na to, co jsem vypustila z úst jediné písmenko, než jsem se trapně zarazila.
"S…!"
Stefan si všimne mojí přítomnosti hned, jak …stojím jako solný sloup. Zaraženě se od Eleny odtrhne a promne si ruce. Vidím na něj, jak se snaží situaci zvládnout, ale jak zatraceně těžko to zvládá. A sama na tom nejsem nejlépe, protože do této doby jsem měla ještě nějakou… naději?? Dá se to tak nazvat? Jenomže naději na co? Co jsem si proboha myslela? Že bych mohla něco cítit k upírovi, který je po uši nenávratně zamilovaný do člověka tak krásného, milého, pravdivého a inteligentního, se kterým se já nemohu ani omylem srovnávat? Byla jsem tak hloupá!
"Ehm, pardon," vyletí ze mě a rychle couvám zpátky po schodech, aniž bych si to uvědomovala. Všechno se ve mně bortí a stěny opatrnosti a citů, které skrývám, se bortí na miliony kousků.
"Ne-ne-nechci otravovat, jen jsem-jen-jen jsem chtěla… no, to je jedno. Ahoj… Eleno…!!!"
Vyběhnu po schodech rychlostí toho nejrychlejšího blesku a jsem si jistá, že bouchnutí mých dveří slyší jako tříštící se porcelán, přestože roztříštěně se cítím spíš já.
Proč mám chuť plakat? Vždyť jsem pouze přistihla, jak se můj kamarád líbá se svojí oficiální přítelkyní, tak proč… vlastně to ani není můj kamarád, jen někdo, ke komu jsem se nacpala a on teď určitě využívá toho, že mě může psychicky ničit!
Nezmatkuj, napomenu se v duchu a tvrdě dosednu na postel, která mi nyní přijde jako železná oprátka. Bouří se ve mně několik citů najednou, což jsem upřímně v životě nezažila a netuším, co mám dělat!!
Stefan se zaraženě dívá za odcházející Marianou a mísí se v něm pocity jako smutek, trapnost, vztek na sebe samotného a ještě jeden neidentifikovatelný cit, o kterém VÍ, že ho musí vymazat ze svého srdce!
"Mariana je strašně unavená, asi by se měla ještě vyspat," zavrní vesele Elena, která si jejího vyděšeného a zaskočeného výrazu vůbec nevšimla, přestože se to v její tváři zračilo dokonale průhledně a přestože přesně tak, jako ona, se tvářil i Stefan, se kterým se zrovna líbala.
Elena okolo Stefana obtočí ruce, jenomže ten je tak zmatený a nerozhodný, že ji setřese a když po něm hodí uraženým a vraždícím pohledem, omluvně se zašklebí a neurčitým hlasem pokračuje.
"Promiň, ale musím něco vyřešit s Damonem. Přijdu zítra k večeru, ano?" usměje se na ni a falešně se zasměje. Cítí se jako kdyby ho někdo napínal na kříž, jako Ježíše Krista.
Elena se zamračí a založí ruce v bok. "Tak pozdě? A proč?"
"Protože potřebujeme něco vyřešit, jde o Marianu. Chceme zjistit, kde je Katherine a neplést tě do toho. Ale přijdu. Slibuji," dodá a je mu na smrt jasné, že lže jako když tiskne. Neměl ani potuchy kde se jeho bratr potuluje a jen doufá, že až potká Elenu, neřekne pravdu a to tudíž tu, že Stefan je s kýmkoliv jiným, jen ne s Damonem.
Elena pokrčí rameny, ale nechce aby se opět pohádali, takže ho políbí a s úsměvem blaženosti na rtech opustí dům Salvatorů.
Fajn, fajn, opakuji si už tak po sté a štráduji po místnosti jako hotový uragán. Jsem plně zabraná do svých myšlenek, takže když mě vyruší jemné zaklepání na dveře, vyděsím se skoro k smrti a přidušeně vykřiknu.
"Mariano? Mariano! Mariano, otevři!" zaslechnu Stefanův neústupný hlas a zamračím se. Jo, jasně, to tak! Co čekáš? Že ti otevřu tyhle dveře, abys mohl vidět, jak mě zničil pohled na vás dva? Kruci, znám tě jen dva dny, ale už mi děláš v hlavě takový zmatek, že by to nedokázal nikdo jiný, jen ty! Chci odejít! Nechci tady pořád tvrdnout a čím dál tím více se dostávat do lásky, ze které by nebylo úniku! Tohle všechno bych si tak přála, abych mohla vyslovit nahlas. Ale copak to svedu? Nesvedu! Protože…
"Mariano," zopakuje důrazně, ale stále mírně klidným hlasem Stefan. "Otevři ty dveře, vím, že tam jsi! Chci si jen promluvit."
Nevydržím to, zvědavosti mi vážně nedá, takže ze mě vypadne něco v tomhle smyslu: "Jo, ale já ne."
Za dveřmi zaslechnu povzdechnutí. "Mariano… Chci si JEN promluvit. Pár věcí musíme vyřešit."
"Není na nich nic k řešení, Stefane. Absolutně nic!" zakřičím přes dveře a ruce se mi začnou třást tak silně, že se otřásá celý dům až v základech. Bojím se. Dobře, znávám, že se bojím. V životě jsem se nedostala do konfrontace s člověkem, u něhož jsem cítila něco jiného, než jen nenávist, nebo jen přátelství. Nikdy jsem si nedávala tolik záležet na tom, co řeknu a jak to vyzní. Prostě jsem nikdy v ničem nebyla tak po uši, jako teď a strašně mě to štve, protože si to nechci přiznat, nechci!!!
Stefan má ale jiný názor na moji odpověď. "Otevři ty dveře. Slibuji, že se na tebe klidně ani nebudu dívat, můžeš stát čelem k oknu a nebudeš vidět mou tvář! No tak, buď jednou rozumná!"
Jednou? Jednou? A rozumná? K sakru, copak on vážně nechápe, že to je zrovna to, oč se snažím? Být rozumná? Rozhodovat se správně? Co bych udělala, kdybych nakonec otevřela ty dveře? Co bych řekla? Že se omlouvám? Že jsem se jen procházela rychlostí závodního koně po domě a načapala je při romantické chvíli, která se mi ani náhodou nelíbila, protože prostě nesnáším, když je v jeho přítomnosti nějaká žena, která nemá nic společného se mnou?! Musela bych se podívat do tváře "člověku", který je zadaný a jeho láska k milované osobě je tisíckrát větší a silnější, než má láska k němu. Kruci. Vždyť já ho přeci nemám ráda, o čem to mluvím!!??!
"Lžeš," vydechnu a zastavím se. Potom se rezolutně postavím přede dveře a klidným, trpělivým hláskem prohlásím: "Odejdi, já s tebou mluvit nechci. Mám právo odmítnout. Jdi pryč, jdi za Elenou!"
Jenomže když už se otáčím k oknu, abych z něj jako myška tiše vyklouzla, Stefan na mě přes dveře zakřičí.
"Mariano! Otevři, nebo ty dveře vyrazím."
"Za prvé o tom pochybuji a za druhé mě to nezajímá!" oplatím mu křik a dám nohu přes okenní parapet. A skoro z okna vypadnu, protože se ozve rána jako z lodního děla a já jen pozoruji, jak dveře, které mě bezpečně a nenapravitelně hlídali a oddělovali od nebezpečí, dopadají na zem a třískají jako dusot koně. Víte, vždycky jsem si myslela, že je Stefan hodně odvážný. Ale skutečně mě nenapadlo, že by sám sebe vzal za slovo a ty dveře vážně vyrazil!!!!
Teď jsem mu zírala šokovaně a vyděšeně zároveň do očí a neměla páru o tom, co říct, nebo co udělat.

Never Say Never Ever! 6

21. března 2011 v 16:35 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
UBYTOVÁNÍ
Stefan přišel jen o necelou hodinu později, než já. To už jsem byla tak unavená, že jsem skoro neviděla a usínala jsem vsedě. Nezdá se to, ale když hodinu a půl sedíte na jednom a tom samém místě a jste upír, slunce vás oslabuje a ničí i když máte prsten, nebo náhrdelník, díky kterému můžete být venku. Cítíte se, i přes všechny tyhle vymoženosti, slabší a přichází na vás otupělost. Vážně inteligentní nápad sednou si na slunce a ne místo toho pod nějaký slušně rozvětvený strom.
Zívla jsem a to byl ten okamžik, kdy ke mně došel Stefan s neutrálním pohledem vepsaným ve tváři. Opatrně jsem se na něj usmála, znovu na mě doléhala ta nemoc v podobě osamělosti. Nebyla jsem štěstím bez sebe z toho, že jsme spolu osaměli a nikdo kolem nás dvou nebyl, nebo po sobě aspoň neházel sklenice.
Oplatil mi úsměv nazpátek a mlčky jsem se zvedla, abych spolu s mým tichým společníkem zamířila do penzionu Salvatorů.
Bylo to divné. Teda, mám na mysli to, že bydlím momentálně v domě někoho jiného. Cítila jsem se strašně nepatřičně, jako kdybych někoho prostě… obtěžovala. Ale… bylo mi to nabídnuto a třeba se moje pocity někdy uklidní. Já se uklidním… v duchu dodám, že o tom pochybuji, ale nic nenadělám.
Vstoupíme do rozlehlé haly, kterou lemují po obou stranách staré obrazy, na kterých jsou různí lidé v jezdeckých, společenských, večerních a obyčejných šatech, několik jednoduchých zátiší, jako třeba jablko na červeně zbarveném stole s bílým ubrusem, který je na několika místech pocákán modrou barvou s příměsí zelené, zpustošená krajina, kterou namaloval nějaký Johann a dál už si nemohu vzpomenout, rozbouřené nebe s klikatým černo šedožlutým bleskem, který dokonale vystihuje moji náladu.
Na pravé straně jsem viděla ještě několik mahagonových skříněk a na nich pár rámečků s fotografiemi. Trochu nostalgické, uvědomím si zasmušile. Poznám, že je to Stefanova rodina. Hm, já nemám žádnou, polička na mých skříňkách by byla prázdná a jediné, co bych na ní našla, by byl centimetrový prach.
"Máte to tu hezké," pochválím zařízení v domě, ale to jsem ještě neuviděla to nejhlavnější a tedy obývací pokoj.
Královský hnědočervený koberec s tučnými černými neznámými vzorky okolo rohů, černé skříňky z dubového dřeva a nabarvené, obrovský měkký a na pohled příjemný oranžovo červený gauč, na kterém by byla radost poležet, naproti gauče na vyvýšeném schodu velká plochá televize, DVD a video. Napravo od toho všeho stála obrovská knihovna s nejméně dvěmi stovkami regálů, úhledně seřazené a různobarevné a různě tlusté knihy, ze kterých i na tuhle dálku bylo cítit teplo a fantasie a vůně starých a nově vytisknutých knih, které ještě nikdo nikdy neotevřel. Zhluboka nasaji tu neuvěřitelnou vůni a mám chuť se do nich zavřít navěky a už nikdy nevylézt.
Stefan sleduje moji reakci a neujde mu jak toužebně vzdechnu. Pobaveně se zachechtá a trochu mě probudí z transu, přestože jeho hlas je příjemně zabarvený a takový jemný, nenaléhavý.
"Nechceš nechat o samotě?"
Zavrtím hlavou a nepřítomně se zahledím na jednu černou obálku neznámé knihy, která mě začne neodolatelně přitahovat.
"Samoty jsem si užila dost."
Stefanovi se v očích zablýskne a pochopí. Omluvně ke mně na okamžik vztáhne ruce, ale jako kdyby si uvědomil, co že to vůbec dělá a zase se rychle stáhne. Viděla jsem to u něj už jednou, ale ani trochu nechápu proč něco takového dělá, když si to hned potom uvědomí a neučiní tak to, co chtěl udělat a už se k tomu chystal.
"Promiň, nechtěl jsem…"
Zvednu ruku v gestu připomínajícím nějaký pozdrav a umlčím ho. Odmítavě se usměji. "Ne, to je v pohodě."
Nečekám na jeho slova, či snad dokonce reakci a popojdu trošku blíž ke knihovně. Skoro vidím, jak kolem mě vzlétá atmosféra, teplo tetelící se u knih, které doposud čekaly na to, až je někdo přečte.
"Mám ráda knihy," řeknu a je to skutečně pravda. "Vždycky, už od dob, jak jsem byla ještě hodně malá, mě prostě tyhle mnohostránkové pokladnice přitahovaly. Myslela jsem vždy na to, jak úžasné musí být, když znáš jejich obsah. A jakmile jsem se naučila číst, byl to pro mě nedocenitelný zážitek. Zamilovala jsem si tu vůni tiskoviny, vůni knih, které se teprve narodily… Knihy… když si to uvědomíš, nikdo je pořádně neocení, nikdo si jich neváží. Ale v nich je také život. Je v nich poznání, které pramení z duše každého člověka. V knihách najdeš pravdu a mnohdy to tak bývá, že v příbězích najdeš kolikrát i samu sebe. Přistihneš se, jak myslíš na to, jaké by to bylo být někým jiným, mít jinou minulost, mít přátele, kteří o tebe stojí a nevymění tě, mít člověka, kterého miluješ.
Ale stejně," proberu se transu a poklepu hlavou, poněvadž se mi, stejně jako při každém dalším takovém ožehavém tématu, nahrnou ničivé a pálivé slzy do očí a já tak moc toužím po tom neplakat před Stefanem!
"Nezáleží na tom."
Stefanovo obočí vyletí v nepředvídatelném a překvapeném úžasu vzhůru a já poznám, že nic nehraje.
"Proč?"
"Proto!"
"Proč?"
"Protože to tak prostě je…!" vzdám to a pokrčím rameny, jako kdyby to bylo něco, co by měl chápat tak vysoce nadprůměrný člověk, nebo spíš upír, jako je on. On rodinu má, pro něj je to lehčí. I když ho jeho bratr nenávidí, nebo to alespoň předstírá, pořád ho má strašně moc rád a kdyby ho někdo zabil, asi by za to vraždil. Alespoň si to myslím, je to můj (ne)(mylný) dojem, kterého se asi jen tak nevzdám.
"Tohle není vysvětlení," poznamená filosoficky Stefan a posadí se na gauč, který toužím vyzkoušet i já, tudíž učím to samé co on a užívám si pohody a klidu, který tahle věcička přináší…
Protočím oči a nehraně si povzdechnu.
"Stefane, nemá smysl vysvětlovat to někomu, jako jsi ty."
"Jako jsem já?" nerozumí a hledí mi do očí tak úpěnlivě a rozmyšleně, že prostě nemůžu jinak a musím uhnout pohledem, skoro to totiž hraničí se slušností. A alespoň někdo musí být slušný. Z nás dvou.
Zavrtím hlavou a Bůh ví proč smutně dodám: "Neřeš to. Poslyš, jsem unavená a zmatená, protože… Tedy, je mi trochu nevolno, takže půjdu. Kde mám…spát?"
Stefanovi zacukají koutky úst a přisahám Bohu, že nemám skutečně ani trochu pár o tom PROČ.
"Po schodech nahoru, zabočit doleva, třetí dveře vpravo. Druhý pokoj je hned můj. Takže kdybys něco potřebovala, stačí zaklepat, ano?"
Ušklíbnu se na něj a to už jsem na cestě do svého… ehm, pokoje. Ani mi neřekl čí vlastně je, nebo byl…?
"Díky, postarám se o sebe. Tak… ahoj. Nebudu už rušit."
A vyběhla rychlostí blesku po schodech do pravé chodby. Stefan za ní ještě chtěl křiknout, že jí to přece sám nabídl a chce, aby tady byla, že neobtěžuje, ale nebyl si jistý, jestli by ho slyšela. Upír a zmatený? To ještě neslyšel. Ke všemu neslyšel o tom, že by nějakému bylo špatně.
Zabouchla jsem za sebou dveře a ani si neprohlédla svůj přidělený pokoj, už jsem sebou švihla do postele s nebesy a během několika sekund, během kterých jsem si ani nebyla jistá, která bije, jsem usnula…
TEN SAMÝ DEN - 23:29
Stefan nemohl usnout, převaloval se v posteli z jedné strany na druhou a snažil se nepřemýšlet pořád nad samými hloupostmi. Tím, že se ve městě objevila Mariana, se samozřejmě všechno změnilo, jenomže kvůli tomu se přece nemusel měnit a vyšilovat celý svět, no ne? Hlavně ne Elena…
Elena… tohle jméno má v paměti už velmi, velmi dlouho. Přesto by o ní nikdy nesmýšlel jako o někom, kdo se tak snadno rozčílí. Mariana se alespoň kontroluje, zatím, ale Elena. Připadne mu to jen tak z Bůh darma, nebo se doopravdy změnila a on by tak slepý, že si toho nevšiml?!
Stefanovi v hlavě stále vězela ta její věta. Prý že je zmatená…! Ale z čeho mohla být zmatená? Vždyť o stojí rodině všechno věděla a o všem ostatním také. Navíc on jí aspoň doufá, nekřížil nijak cestu, takže mohla být úplně spokojená a žít si svůj život, jelikož jej má docela neomezený…!
Stále mu to vrtalo hlavou. V hlavě mu proletěly další nenápadné myšlenky: Co když není v pořádku? Co když jí bylo moc špatně a teď leží v pokoji na zemi a volá neúspěšně o pomoc?!
No tak, Stefe, napomenul se a měl chuť vrazit si facku.
Přesto mu to nedalo a pod záminkou, že se jen podívá, jestli je v pořádku a spí, se zvedl opatrně a potichu z postele, jak to měl nacvičené, když tady spávala Elena a neslyšně vyšel z pokoje. Bylo mu jasné, že vzhledem k tomu, že Mariana je stejně jako on upír, uslyší každé slovo a každý krok, který udělá trochu více než nahlas.
Pomalu otevře dveře jejího pokoje a proklouzne dovnitř, neslyšně jako pouhá tichá myška. Do pokoje vůbec neproudí žádné světlo a Stefan si všimne toho, že Mariana spí oblečená v tom, v čem odcházela z knihovny.
Přiblíží se až těsně k ní. Mariana klidně a spokojeně oddechuje, nic ji neruší a pravděpodobně se jí zdá nějaký hezký sen, protože se culí jako měsíček. Jako panenka, která dostala svůj první obleček a zamilovala si ho.
Je tak krásná, probleskne Stefanovi hlavou a on jen stěží ovládá touhu dotknout se jejích černých a lesklých vlasů. Dokonce by řekl, že ve spánku je ještě krásnější než kdy jindy. Tak bezbranná a slabá…
Odejdi, napomene se a ohlédne se okolo, jako kdyby ho někdo mohl vidět v takové nezáviděníhodné situaci.
Pocítí příval neznámého citu a chce odejít, ale nohy mu zarostou do podlahy a on se ani na okamžik nepohne. Napřáhne opatrně a co nejpomaleji ruku a konečky prstů se dotkne Marianiny tváře. Je tak hebká, jemná, čistá, stejně jako její povaha a duše. Úplně odlišná od Eleny…
Odejdi, napomene se znovu a tentokrát se doopravdy pohne směrem ke dveřím. Nedá mu to ale a ještě jednou se otočí, aby si prohlédl tvář toho anděla, který je pro něj navždy neodvratně zakázaný.

Selena alebo Delena? 3

17. března 2011 v 15:41 | Bayuska |  Selena alebo Delena? - Bayuska

Danielle's opinion:
Tak tahle kapitola se mi vážně hodně líbila. Musím uznat, že to byl skutečně dobrý nápad a uvidíme jak se bude rozvíjet:))



3.kapitola
Je sobota ráno a mňa čaká jeden z mojich najúžasnejších dní v mojom živote. Nikdy som nechápala keď niekto povedal frázu " Chodí s hlavou s oblakoch ". Teraz tomu už rozumiem, a sedí to do poslednej slabiky. Cítim sa, akoby mi niekto držal dušu niekde vysoko nadomnou na šnúrke a pokiaľ by ju pustil, iba by som sa tak poskladala ako spadnuté leporelo...
Po rannej sprche, do ktorej som vchádzala s nádejou, že ma horúca voda aspoň trocha skľudní, som sa už prestala snažiť a nechala som nech minúty ubiehajú.
8:30
8:45
9:00
9:15
Rozhodla som sa že je najvyšší čas ísť sa najesť, no ak mám pravdu povedať, vôbec som nebola hladná, ale vedela som že by mi tento pocit dlho nevydržal tak som si dala aspoň malú misku cereálií. Keď som konečne dojedla a umyla za sebou riad, bolo 9:45 a začala som blázniť. sadla som si do predsiene s bundou na kolenách, mobilom v ruke a každú minútu som sa pozerala na hodinky. Presne keď odbilo 10:00 zazvonil zvonček a ja som v tú istú chvýľu stála pri dverách, pripravená otvoriť. Keď som ho zbadala, mala som čo robiť aby som neodpadla. Stefan predo mnou stál v rozopnutej polokošeli a žiarivo sa na mňa usmieval. "Dobré ráno Elena," pozdravil ma, " si pripravená?" " Ahoj, áno, môžeme ísť." Zabuchla som dvere, skôr než som z nich stihla výjsť no našťastie sa mi to nejako podarilo. Lúka od môjho domu nebola až tak veľmi ďaleko, no keďže sme potom mali ísť k Bonnie tak sme šli autom. "Ako si sa vyspala?" spýtal sa ma len čo sme nastúpili do auta. " Skvelo," odvetila som, " a ty ?" " Ja som spal dobre, no pár krát som sa prebudil. Damon niečo stváral s naším karaoke setom. Dúfam, že to tá mašina prežila." autom sa teraz rozliehal len náš hrdelný smiech. Keď sme dorazili na lúku, Stefan rozložil kockovanú fleesovú deku a ľahli sme si na ňu. Rozprávali sme sa o všeličom možnom: o mojej minulosti, o jeho minulosti, o plánoch do budúcnosti a potom sme došli na moju obľúbenú hru 5 viet. V tej hre ide o to, že sa môžem spýtať toho druhého hocakých 5 otázok, na ktoré mi musí pravdivo odpovedať ale ja musím odpovedať na tú istú otázku tiež. Aby to bolo fér, tak sme sa v otázkach striedali: " Aká je tvoja najobľúbenejšia farba?" spýtala som sa ho, ani neviem prečo, ale takéto detaily ma dosť zaujímajú. " Ja mám rád béžovú a ty?" "Ja mám rada farby zeme, takže hnedú a zelenú. V podstate mám rada všetky farby ale pri týchto farbách sa cítim dobre." usmial sa na mňa a položil mi svoju otázku: " Aké je tvoje najobľúbenejšie jedlo?" tou otázkou ma trošku zaskočil, mám veľa obľúbených jedál, ale momentálne fičím na cestovinách..." Milujem syrové tortelliny s paradajkovo-olivovo-bylinkovou omáčkou :D a tvoje?" smial sa somnou " No... ja mám najradšej asi zajacov.. Ou, ty si myslela ľudské jedlo, tak to bude asi všetko čínske :P " "Čínu mám rada, no zajacov veľmi nemusím..." a zas sme sa smiali. Takto to pokračovalo ďalej. On má rád akčné komédie a neznáša filmové rozprávky, ktoré sa každoročne opakujú ako napríklad Mrázik a tak. Ja mám rada komplet všetky žánre filmov až na horory, z tých môžem len pár a s tými rozprávkami to mám podobne. Mám rada fantasy, scifi, romantické knihy a knihy so zvieracími hrdinami on má rád klasiku, Romeo a Júlia, Búrlivé víšiny..... On lipne na BMW ja na všetkom športovom. Mňa rozčuľujú malé obrazovky na netbookoch jeho zas obrovské obrazovky na najnovších televízoroch. A takto sme pokračovali a ž kým neodbilo 3:00 poobede. Medzitým sme vytiahli aj jedlo a pomedzi odpovede sme si pochutnávali na ovocí a chlebíčkoch. Z 5 otázok.... sa zrazu stalo nekonečno. Niekedy medzi to sme len tak ležali, alebo sedeli a pozerali sa na seba. bolo to úžasné a tak sme sa dobre bavili. Pomaly sa blížil čas, kedy sme museli ísť k Bonnie, tak sme začali baliť a pri tom sme sa navzájom doberali z novonadobudnutých vedomostí.
Pokračovanie nabudúce :)

Never Say Never Ever! 5

13. března 2011 v 12:11 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
NERVY
Odešli jsme se Stefanem asi o hodinu později. V té jedné hodině jsme diskutovali o tom, že ho prosím, aby nic z toho, co jsem řekla, nevyžvanil Eleně, ani Damonovi. Moc mi na tom záleželo. Stefan mi to slíbil. Zavázal se slibem, což bych od něj nikdy nečekala, ale což mě hlavně utvrdilo v tom, že bych mu věřit skutečně mohla. Osvědčil se už jako hodně dobrý přítel v nouzi…
Jeho oslovení květinou mě velmi zaujalo, ale raději jsem se k tomu už nevrátila. Ani on to neudělal. Cítila bych se… trapně, nevím. Nepatřičně. To oslovení mě zaráželo a zaráží i nyní, asi na to nezapomenu, alespoň dnes ne. Netuším jak to myslel, asi v žádném kontextu, než jak to mělo původně vyznít, i když to, co si budeme nalhávat, vyznělo trošku… divně…!

Selena alebo Delena? 2

12. března 2011 v 23:43 | Bayuska |  Selena alebo Delena? - Bayuska
Danielle's opinion:
Druhá povídka snad naláká ještě víc, nemyslíte? Nevím jak jinak ji ohodnotit než jako perfektní


2.kapitola
Je piatok večer. Projekt z biológie mám už skoro hotový, už mi chýbajú len zdroje čo bude menší problém, pretože som si nechtiac vymazala históriu internetu ale nejako to už snáď zvládnem . Moje obavy z Bonnieiných slov "nie je toho veľa" sa naplnili... v sms-ke som si našla asi 3-stranový zoznam vecí na oslavu ako napríklad jednorázove taniere a príbory, balóny a potom plno maličkostí , bez ktorých by sa vraj jej pokrmy nezaobišli . Asi 15 minút som zháňala v supermarkete vanilkový struk...

Selena alebo Delena? 1

12. března 2011 v 23:36 | Bayuska |  Selena alebo Delena? - Bayuska
About: Táto poviedka je o vzťahoch medi Elenou, Stefanom a Damonom.
Odohráva sa iba v 3 dňoch. 1. deň má Elena rande so Stefanom, 2. deň
má rande s Damonom a 3. deň si všetko vysvetlia. Na konci je pár
riadkov z neskoršieho obdobia, keď sa všetko ukončí, alebo ešte len
začne ?...
Postavy: Elena, Stefan, Damon, Bonnie, Jeremy

Vítám zde Bayusku!

12. března 2011 v 23:32 | Danielle |  Novinky pro autory, návštěvníky i čtenáře!
Ahojky,
Je mi strašným potěšením, že mohu na tomto blogu uvítat novou autorku, Bayusku!! Její povídka má grády, popřejme jí tedy plno úspěchů v dalších povídkách, které bych byla ráda, kdyby napsala a hodně odvahy, aby se časem pustila do něčeho odvážnějšího=)
Danielle

Never Say Never Ever! 4

12. března 2011 v 18:32 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
STARÉ ČASY
"Cože?" projeví svůj údiv a zájem zároveň Stefan a poposedne si na lavičce, kterou drží pohromadě …ani nevím co. Možná to raději vědět nechci.
Povzdechnu si. Možná jsem to mělo nějak zaobalit, abych nemusela říkat CELOU pravdu. Za chyby se platí, to mě přece Elijah moc dobře učil. A jak usuzuji ze Stefana a jeho výjevu, asi tohle jméno neslyší poprvé.
"Znáš Elijaha?" zeptám se ho opatrně a s dychtivostí v hlase, kterou nezapřu. Odpověď znám, jen prostě toužím nějak odehnat tu hroznou pravdu. A to tu, že mu to prostě budu muset říct. On mi o Katherine pověděl vše, co věděl. A to samé očekává také ode mě…
Stefan pomalu a krátce kývne hlavou a jeho delší vlasy se ve větru zavlní. Fascinovaně sleduji jeho vlasy, čehož si samozřejmě všimne, ale nekomentuje to. Jeho komentář je usazen na jemných, hebkých rtech, jež jsou v této chvíli zvlněny do pobaveného úsměvu.
"Znám," dodá s nechutí v hlase a já se přestanu soustředit jen na chmýří na jeho hlavě. "Měli jsme tu trochu menší problémy. S ním a s Elenou. Pokazili jsme dohodu, kterou nám stanovil a on pokazil tu, kterou jsme jemu naopak stanovili my. Je to na dlouhé vyprávění. Probereme to někdy později."

Názory - další povídka!

12. března 2011 v 13:45 | Danielle |  Novinky pro autory, návštěvníky i čtenáře!
Zdravím,
Děkuju moc za vaše příspěvky. Vaše názory ohledně párů v další povídce se mi hodně líbili a potěšili. TAKŽE... Nechci udávat nějaké spoilery, ale jak řekla Kath, o páru Elena/Damon psát budu. Spoiler je to v tom případě, když řeknu, že tento pár bude obsažen v mé současné povídce NSNE!, ale víc vám toho neřeknu, tak se omlouvám!
Caroline/Tyler je v současné době velmi oblíbené a omílané téma, což je, nebudeme si nic nalhávat, dobré. Osobně by mě velmi zajímalo, jestli se ještě někdy do seriálu vrátí, ale na jednom českém webu se objevila spekulace o tom, že to mají režiséři v plánu kolem devatenácté, dvacáté epizody, tak uvidíme=) Povídku, kde budou jako hlavní role oni dva budu možná také zvažovat, ale určitě přijde trošku později, ale ne zas tak moc :)
K@rin mi vnukla další nápad, na který jsem vzhledem k "ohromné síle mého mozku" nepřišla :) Katherine a Damon... Hm... Ale ano, taky jsem to zvažovala, něco se mi rýsuje, hlavně abych teď dopsala tuto povídku :)
Hele, lidi, neuvažovali jste třeba o páru Stefan/Caroline? Přijde to kruci jenom mě, že by mezi nima mohlo aspoň něco být? Osobně bych to uvítala, Stefan se za poslední dobu hodně změnil, v seriálu.
P.S= Tak uvažuju, jestli pro vás mám první dopsat povídku NSNE! a nic víc, aby se to některým jedincům nemotalo (i když si osobně myslím, že se to nemůže stát nikomu, když se to nestane mě)nebo přidat i tu druhou, které je zatím jen jedna kapitola. Zase díky za Váš názor, záleží na čtenářích a autorech, pokud nějací budou
Díky a ahoj, Danielle

Never Say Never Ever! 3

11. března 2011 v 18:59 | Danielle |  Never Say Never Ever! - Danielle
NOVINKY
"Tak co chceš vědět, Stefane?" vypálím na něj hned, jak se za námi zavřou dveře a my se vydáme směrem k supermarketu, jak se domnívám, jelikož v dálce vidím jeho jasný název… Zajímá mě čím Stefan začne!
Ale on se jen zadívá na oblohu, která se postupně začíná čím dál tím více mračit. Jestliže nyní poznamenám, že to nebude trvat nijak dlouho a začne pršet, budu mít nejspíše pravdu.
"Proč to chceš říct jen mně?" vysloví Stefan a zelenýma očima pátrá v těch mých. Nevím co na to povědět. Snad jen, že… cítím z něj podivné vlny a teplo, které mi svým způsobem dovolují Stefanovi důvěřovat. A ačkoliv bych to jemu nikdy, nikdy nepřiznala, mám strach. Strach z toho, že jakmile se to dozví všechno až do konce, vyloučí mě ze svého života, zlomí nade mnou hůl a nechá mě stát opuštěnou v uličce. A co teprve až se to dozví Damon a Elena… Stefan si to určitě nenechá pro sebe, vždyť si ti dva důvěřují jako pes pánovi! Určitě se jí se vším svěřuje. Což mi moc nepomáhá, opět si uvědomuji skutečnost, že on je na rozdíl ode mne otevřený a čestný.
"Protože," marně hledám slova, kterými bych to všechno vysvětlila. Moje schopnosti mi dovolují vidět do lidí a do upírů, vždy poznám zda mi ten dotyčný lže nebo mluví pravdu… VÍM, že Stefanovi mohu důvěřovat. Jistým způsobem, tedy. Znám ho jen pár minut, člověk si za ně nemůže být jistý vším.
"Hmm?" pobídne mě jemně a trpělivě a v očích mu zatančí veselé hvězdičky. Ve skutečnosti se nebaví až takk moc. Mariana je dcera Katherine, ozývá se mu v hlavě varovný hlásek, který bije na poplach, ale on jen v duchu zavrtí hlavou. Co na tom záleží? Katherine si myslí, že je ztracena, neví že je tady, uběhlo přece už tolik let! Katherine Stefanovi říkala, že se o ni kdysi zajímala, že toužila po zjištění místa bydliště své dcery, kterou od ní násilím odtrhli. Litoval jí. Tehdy poprvé na ní bylo vidět jak moc ji něco dokáže roztrhnout a bolet. Tehdy poprvé pocítil, že city, které k té dívce chovala, ačkoliv ji neznala a snažila se pocity pečlivě ukrývat, byly skutečné…
"Nevím," přiznám po pravdě a svěsím bezradně ruce. Po mém prohlášení zůstane napjaté ticho, takže je jasné, že atmosféra by se dala krájet, ale udiví mě, že Stefan nic nenamítá. V klidu si jde po své straně uličkou,jakmile je někde odbočka, odbočí a na mě se ani nepodívá. Cítím z něj, že je ztracen ve svých vzpomínkách.
Ovšem dlouho to také netrvá. "Můžu se tě na něco zeptat?"
Němě přikývnu.
Stefanovi zacukají koutky jeho jemných a na pohled hebkých rtů . "Jestliže jsi Katherinina dcera, musela jsi se narodit tak před dvěma stoletími. Jenomže jsi se NEMOHLA narodit jako upír, Mariano, tohle možné už stoprocentně není. Jak jsi to přežila? Katherine měla za to, že jsi po smrti."
Vykulím na něj vyděšeně oči. Tak tohle… tohle byla přesně jedna z otázek, které nikdy nikomu prozradit nechci… Co na tom, že se mi snaží pomoct? Dvě stě let jsem to byla já, kdo pomáhal sobě samotné a nijak mi to nevadilo. Kruci, tak proč se to nyní tak mění? Proč cítím, že s každou další sekundou kterou trávím v jeho přítomnosti a v přítomnosti Mystic Falls všeobecně, jsem k tomuto městečku více a více připoutaná?
"Aha," hlesne a dokonce se ozve bublavý smích vycházející z jeho hrudi. "Tohle je také zakázaná zóna, dobře. Takže něco jiného. Jak dlouho Katherine hledáš, Mariano? Odkud jsi zjistila jak se jmenuje, kdo byla a tak?"
Povzdechnu si. Na ten den si pamatuji úplně přesně. Byla to středa, roku 1827. Slavila jsem své sedmnácté narozeniny, jen tak o samotě v přírodě, obklopená stromy, keři, rostlinami a pár neviditelnými, ale zato hlasitými živočichy. Narozeniny jsem slavila každý rok jinak, protože jsem nikdy nezjistila, který den jsem se narodila. Ani který měsíc. Zůstalo to pro mě záhadou.
Tehdy přišel. Uviděla jsem jej stát u nedalekého stromu, ležérně se o něj opíral a čekal, až si všimnu jeho přítomnosti, ze které jsem nikdy necítila nic dobrého a která mi nebyla příjemná. Vypadal tam tak majestátně. Dlouhé černé vlasy svázané do jednoduchého copu, dvoudenní strniště na bradě, které jsem v první chvíli sotva zaznamenala, hluboké a nepřístupné tmavě hnědé oči, které z dálky vypadaly téměř jako černé, nos nahnutý na pravou stranu, asi jak byl někdy v minulosti silně udeřen něčím silným, velkým, pevným a tupým. Ústa, na kterých vykouzlil něco jako úsměv, ale šlo jen o úšklebek, ze kterého člověka mrazilo v zádech a na těle mu naskočila husí kůže. Vypadal jako nějaký starodávný kníže, nebo dokonce i vévoda. Hlavně jeho oblečení k tomu zavádělo, ale nyní, když jsem v trochu jiném století, vnímám vše jinak a pečlivěji. Černé kalhoty, které na něm trochu visely, ale naopak dodávaly dojem jako kdyby pod nimi měl silně vypracované nohy, bílá košile z nějaké jemné a průsvitné látky, přesto jsem nemohla vidět jak pod ní vypadá jeho svalnatá hruď, která svaly jen oplývala. A dlouhý světle hnědý kabát s postraními kapsami a zvednutým límcem u krku. Tehdy, když jsem jej spatřila poprvé, jsem neváhala a šla k němu. Nebála jsem se ho, nevěděla jsem o tom, co je zač, netušila jsem ani o tom kým jsem já a co bych jednoho dne ve svém ponurém, zhnuseném a upuštěném životě mohla udělat já.
Zatřepu hlavou a snažím se odehnat vzpomínku, která se mi v hlavě vyloudila tak jasně a zřetelně, jako kdybych tam opravdu byla a šla k němu přes vysokou trávu a křoví. Jako kdyby se to stalo teprve včera a ne před dvě stě lety.
"Je to moc dlouhý příběh, Stefane," odbudu to a v duchu se musím trpně usmát. Takhle ze mě nic nedostane. Neřekla jsem mu mezitím vůbec, ale doslova vůbec nic. Tyhle otázky byly uzamknuty hluboko v mém srdci a já na ně měla klíč. Jenomže jsem jej odhodila velice daleko, tak daleko, kam se rozhodně nevydám. Co kdybych tam na toho majestátního muže narazila znovu?
Stefan pokrčí rameny. "Máme času dost."
"Čeká na tebe Elena a stoprocentně se bojí abych tě nějak… neodlákala!" zasměji se krátce a nesmyslně nad tím, co jsem zrovna vyslovila. Stefan nepatří mezi ty nečestné a hloupé lidi, kteří by kvůli hezké holce opustili dívku, do které jsou zamilovaní. A já bych to po něm ani nechtěla, uvědomím si s jistým zadostiučiněním.
"Elena se o sebe umí postarat, ty jsi momentálně důležitější!" sám se podivil tomu, co řekl. Mariana a důležitější než Elena? Jeho Elena? Ta, kterou vždycky pečlivě ochraňoval, miloval a respektoval? Hm…
"Aha," hlesnu a v duchu se mlátím za to, jak ledabyle to znělo! Nenapadlo mě nic rozumnějšího, co bych mohla říct nahlas a nepřipadala sobě ani mému společníkovi jako totální idiot.
Dlouhou chvíli ještě pořád mlčíme, jen se tak procházíme po Mystic Falls, obejdeme park, kde sedí kolem desíti lidí: jeden si čte nějakou tlustou knížku, podobnou Bibli, druhý leží na lavičce se sluchátky v uších , třetí spí v polosedě na pravém kraji lavičky vedle nízkého ostružinového keře a ti ostatní dělají jednu věc pro teenagery typickou: kouří a smějí se tak nahlas, že kdyby bylo po desáté hodině večer, určitě by na ně nějaký rozumný soused zavolal policisty kvůli rušení nočního klidu.
Nechci pořád pochodovat a mlčet, připadám si jako pták, který nemá křídla a nemůže vzlétnout. Je připoután k zemi, ale on chce tam nahoru, chce vidět svět v rozmazaném obraze: všechny ty stromy a tráva jako zelená políčka, rybníky, řeky, moře jako modré tahy umělcem, stovky a tisíce obchodů jako pouhá pestrobarevná mozaika…
Zastavím se uprostřed vylidněné uličky a ignoruji Stefanův zmatený výraz. Jemu asi nevadí, když mrháme drahocenný čas prozkoumáváním města a mlčíme u toho jako kdybychom oba dva chtěli vyhrát bobříka mlčení.
Posadím se na lavičku, kterou jsem zaregistrovala díky perifernímu vidění. Jsem štěstím bez sebe, že jsem se i s lavičkou neprobořila do země, poněvadž její vzhled a stáří k takovému dojmu rozhodně přispívaly.
Stefan učiní to samé a opatrně si lavičku nejdříve prohlédne, aby se ujistil, že nenapáchá nějaké extra velké škody. Panuje mezi námi divné ticho, takové mrtvolné, ale zároveň energické a pomalé…
"Můžu se tě na něco zeptat?" zopakuji jeho předešlou otázku a trpělivě čekám na odpověď. Stefan mi ji dá téměř za dvě sekundy, zatímco já mám ve zvyku lidem a upírům odpovídat po dvou minutách.
"Ano."
Nadechnu se a vysypu to ze sebe. "Řekni mi jaká Katherine je. Jaká je ve skutečnosti. Co si o ní myslíš, proč ji nenávidíš, což jde krásně poznat, proč ji nenávidí Damon, proč z ní má Elena strach, proč tu není. Řekni mi její minulost. A já ti řeknu o tom proč jsem to přežila. Kde jsem žila, s kým jsem žila a kdo mi řekl o tom, že jsem upírem a že bych toho mohla využít."
Stefan není jediným překvapeným. Jsem jím i já. Myslela jsem na to. Že bych s ním udělala dohodu, takzvanou něco za něco. Třeba se mi uleví. A zjistím to, co potřebuji vědět o své matce. Třeba si o ní udělám jiný obrázek než ten, který mám. A sice ten, že mě nikdy nehledala…
Nakonec se mu podaří překvapení zastínit a normálním hlasem odpoví. "Dobře. Řeknu ti všechno co vím. Ale ty mi na oplátku řekneš všechno o sobě. Mariano, nemohu ti vážně pomoci jestliže nechceš, nemůžeš, nebo… nebo se přes něco prostě nemůžeš i přes všechna ta léta dostat."
Uhnu rychle pohledem. "Tak mluv, poslouchám tě, Stefane."
Nadechne se k dlouhému vypravování, které mě asi čeká a spustí. Jeho hlas je takový jako vždy; krásný melodický, podmanivý, středně hlasitý, který k vám promlouvá. Avšak je podbarven napětím a vzpomínkami z minulosti.
"Poprvé jsem se s Katherine setkal tady, v Mystic Falls. Bydlel jsem v našem bývalém domě se služebnictvem spolu s bratrem Damonem a otcem. Naše matka zemřela, když jsem se narodil. Porodila a hned nato zemřela. Byl to Damon, kdo na ní hrozně lpěl, protože já ji neznal. Miloval ji i po tom, jak umřela. Nikdy se s její smrtí nevyrovnal.
Tehdy bylo hodně teplo, pamatuji si, že byl asi červen nebo červenec. Ano, určitě to byl červenec. Otec nám oznámil, že máme návštěvu. Damonovi se nikam nechtělo jít, potřeboval si ještě něco dodělat. Tak říkal tomu, když honil děvčata z jiných domů po městečku a v lese. Sešel jsem po schodech dolů před náš dům a uviděl ji.
Vždycky byla strašně nádherná, v tom jsi stoprocentně po ní. A byla… úchvatná. Její chování a vyjadřování na veřejnosti naprosto převyšovaly naše zvyklosti. Moje a bratrovy. Chovala se ke všem jako sladká princezna. Vážila si jich. Pořád se jenom usmívala a koketovala s námi.
Ale byla to jen přetvářka. Katherine byla, je a bude navždy manipulativní mrchou. Určitě už ti došlo, proč jsou vztahy mezi mnou a Damonem trochu komplikovanější a nezvyklejší než se na bratrství zdá.
Zamilovali jsme se. A problém byl ten, že do Katherine. Oba dva jsme v ní viděli bohyni, nejkrásnější ženu na světě, nejmilejší… Já nevěděl nic o Damonových citech, on zase netušil nic o těch mých.
Pamatuji si, jak jsem s Katherine sedával u jezera a povídali jsme si hluboko do noci. Vypravovala mi, jak jí bylo v její bývalé zemi, v Rusku. Jak s otcem chodili každý den na procházky, jak milovala svou matku a své rodiče.
S Damonem to bylo… jinak. To, že je upírkou zjistil o hodně dřív než já, Mariano. Díky jeho lásce ke Katherine se toho strachu musel zbavit a dokázal to, jenomže ona ho nutila pít její krev, aby byl silný a aby jej mohla proměnit do upíra. Využívala jej. Nevím proč, to nám nikdy nevysvětlila.
Mně neustále tvrdí, že mě milovala. Já byl prý její opravdovou láskou. Mužem, který dokázal rozehřát chladné srdce, které měla ona.
Jednoho dne bylo kvůli mému otci a otci Eleny, panu Gilbertovi, povstání. Roznesli po městě, že v Mystic Falls jsou upíři a měli kompas, díky kterému je mohli najít a zabít. To už bylo dávno po tom, co nás oba dva Katherine kousla. Mě a Damona. Já se s tím nemohl vyrovnat, bál jsem se. Bál jsem se toho, co se ze mě jednoho dne stane. Damonovi to nevadilo. Potřebovali jsme krev člověka, abychom se stali upíry a zrovna propuklo to spiknutí.
Mysleli jsme si, že to nějak zvládneme, ale měli jsme strach o Katherine. Odvezli ji a my tomu nijak nemohli zabránit. Do minulého roku jsem měl za to, že zemřela při požáru v kostele, kam byli upíři, kteří se našli, přivezeni na spálení. Jenomže ona se domluvila s nějakým strážným a… utekla.
Já a Damon jsme od ní nikdy nedostali zprávu, že žije. Přišla až minulý rok a všechno obrátila vzhůru nohama, vydávala se za Elenu, využívala toho a… To je jedno.
Jednou, když jsem ji ještě miloval, nebo jsme si to alespoň myslel, mi o tobě povídala. Když byla člověkem, zamilovala se do nějakého muže, Nathana. Otěhotněla s ním, jenomže její rodiče a tehdejší zvyky a tradice ani zákony nepovolovali mít dítě bez souhlasu rodičů. Hned po porodu ji od tebe odtáhli a tebe odvezli někam pryč, nevím kam. Ty si myslíš, že se na tebe vykašlala a nikdy v životě si už na tebe nevzpomněla, že jí nebylo líto toho, že ztratila dceru. Ale ona tě hledala. Tak usilovně, jak se to jen dalo. Propátrala celou Evropu, Ameriku, Asii, dokonce i Rusko. Nikde po tobě nebyla ani památka a to ji tak rozčilovalo! Když potkala nás, byla zrovna na cestě do Austrálie.
Nikdy tě nenašla, Mariano."
Hledím na něj neschopná slova. Tak ona mě skutečně hledala a zajímala se? Myslela si, že žiju? Proč mě nenašla? V Rusku jsem žila celou dobu svého života!
"A ty?" otáže se mě přátelsky se usměje. Asi mě chce povzbudit, protože to k dalším slovům budu potřebovat.
"Já?"
Jeho úsměv se rozšíří. "Jak jsi to přežila? S kým jsi se seznámila, že ti řekl o tom, kým jsi, Mariano?"
Zabodnu do něj bolestný pohled. To jméno, které vypustím z úst, bude hodně bolet. O tom jsem přesvědčena.
"Elijah!"