But what about second chance? 8

17. června 2011 v 22:26 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 8
VZPOMÍNKY BOLÍ!
Před 450 lety, Mystic Falls, dům Millainových
Ten den byl chladný a o to chladnější večer. Zapsal se mi do vzpomínek jako ten nejchladnější a nejsmutnější den na světě. Den, jenž nepředčil ani samotný mor. Pršelo a já poslouchala bušení kapek o okna domu mé paní a mého pána.
Klaus stál přede mnou a nevypadal nejšťastněji. Jeho smutné oči připomínaly oči smutného psa, který právě přišel o svoji oblíbenou hračku, nebo o to hůř - o svého pána, kterému důvěřoval a který byl pro něj vždy zárukou, že se pokaždé vrátí domů. Od tohoto dne nemohl mít Klaus nikdy jistotu, že ho ještě uvidím, natož pak s ním budu bydlet v jednom domě pohromadě.
Byl šílený strachy, neustále se kolem sebe otáčel, jestli se něco neděje. Pořád se zmítal v touze, ale já mu viděla na očích, jak moc se tomu snaží ubránit.
"Tak na to budeš muset zapomenout. Nechci udělat to, co musím. A ty víš, co to je, Alexandro!" vyhrožuje mi a já se v očekávaném strachu, zklamání a nebezpečí přikrčím. Chápu, o čem mluví.
"Neudělal by jsi to."
"Vážně?" zapochybuje a v tu chvíli se mi pevně zadívá do očí. Mozek se mi naplní vůni vanilky a zároveň pachem hlíny… Přemýšlím nad tím co udělá, ale někde v hlouby duše to vím, nikdy jsem nebyla hloupá. Má inteligentnost občas předčila i Klausova vlastního otce, který měl... nevím kolik let.
Osudná chvíle byla v tom momentě, kdy jsem mu pohlédla do očí a pach vanilky a hlíny ještě o to zesílil. Moje hlava se proti tomu tlaku toužila zburcovat a uhnout očima, ale nešlo to. Chtěla jsem křičet, ale můj hlas náhle jako by oněměl. Chtěla jsem vzít nohy na ramena, aby neudělal to, co stejně udělá, ale neměla jsem na to ani trochu odvahy. Nebylo jí dost na to, abych něco udělala. Ani jsem vlastně nechtěla. Každá sekunda, kterou jsem s ním strávila, byla nekonečná a já ji vždycky chtěla ještě o to prodloužit.
"Já musím," zašeptá nešťastně a zaboří levou ruku do svých hustých vlasů, až mám strach, že si je zvládne všechny vyrvat z hlavy. Chová se jako šílený.
Zavrtím hlavou. Ne, ne, tohle přece nemůže dávat smysl! Nemůže, nikdy to nebude dávat smysl! O čem to mluví! Vždyť včera bylo všechno v pořádku, dobré, úžasné, užívali jsme si slunečný den a byli... šťastní.
Déšť zesílil a já si vzpomněla na tu říkanku, kterou mě učila matka. Vyprávěla mi ji každý den před spaním a varovala mě, že nikdy nesmím slevit ze svých cílů, byť jsou téměř nedosažitelné. Nyní bych ji potřebovala, aby byla tady se mnou.
Hvězdy zlaté na nebi září,
ty pláčeš a smutníš,
Tvé sny se rozpadly na dva velké kusy,
musíš je slepit dohromady.
Nevzdávej své sny, nevzdávej sebe samotnou,
jednou přijde den, kdy budeš procházet tmou.
Ten den nastal dnes. Cítím to jako nic na světě a nejhorší na tom je, že to nedokážu zastavit...!
Vezme mou tvář do dlaní a zahledí se mi hluboko do očí. "Alexandro, poslouchej mě. Zapomeneš. Moc dobře víš, že tě miluji, vždycky jsi to věděla. A proto tě musím opustit. Musím od tebe zmizet co nejdál, aby ti nemohl ublížit."
Slza mi skane po tváři. "Cože?! Nemůžeš odejít, Klausi, ne teď!"
Klaus jen potřese hlavou. "Kdybych neodešel, zabil by tě, ublížil by ti, možná to udělá a já toho nemůžu a nechci být svědkem, drahá!"
"Kdo?"
"Elijah," zašeptá ustrašeně. Vidím ho tak poprvé v životě, nikdy strach neprojevil, nikdy nebyl tak neodvážný, vždycky všechno vyřešil, jedno jakým způsobem. V tuhle chvíli jsem si najedou přála, aby se ten nebojácný Klaus vrátil zpátky. Věděla jsem kam náš rozhovor a diskuze, která nabírá na síle, směřuje, ale v žádném případě jsem nebyla ochotná se s tím jen tak smířit! Matka říkala, že boj je důkazem lásky a cti!
Klaus se rozhlédne kolem sebe a zatlačí mě do rohu do úplného kraje místnosti, přičemž zadělá závěsy na oknech. Pomyslím si, že se chová jako blázen.
"Elijah má šílený plán, chce být zrůdou, kterou je jen napůl! Je to upír, je to vlk. Alex, musím to zastavit. Musím ten kámen najít. Když ho nenajdu, Elijah se stane netvorem stokrát horším, než jakým je nyní."
Zamračím se v náhlém poznání. Něco jsem o tom přece četla...
"Je to snad tvoje vina?"
"Je to můj bratr, Alex."
"Ale," namítnu chabě, "to on za to může, Klausi. Proč by si měl odcházet? Půjdu s tebou, to je snad jasné."
Klaus zavyje, čímž mě vyděsí k smrti a zavrtí prudce hlavou.
"To nesmíš!!"
"Klausi, já mám strach. Nikdy bych to nepřiznala nikomu jinému, ale bojím se. Když odejdeš, už se nevrátíš! Neuvidím tě už nikdy, rozumíš tomu vůbec? Ztratím tě navždy a nezabráním tomu! Nechci být takto bezmocná, chci bojovat za naši lásku. Copak je to s Elijahem tak zlé? Je to milý a čestný muž, ne zlý!"
Klaus pokrčí rameny a já cítím, že jeho srdce bije pomaleji. Srdce... pomalu si uvědomuji, že on žádné nemá!
"Elijah je můj bratr, znám ho, Alex. Dokáže mít dvě tváře, vždycky to tak dělal. Prosím tě jen o to, aby jsi odsud dostala Katherine. Je ve stavu, kdy si neuvědomuje jak moc ji má rád a mohl by jí velmi snadno ublížit, to mi věř. A mě na ní také záleží, beru ji vlastně jako sestru.
Odejdu a ty víš co ještě předtím musím udělat, co už dělám."
"Ne."
"Ano."
"Ne!" zakřičím a Klaus mi zacpe ústa dlaní.
Klaus si smutně a zklamaně povzdychne. Po tváři mu stečou dvě slané slzy. "Alex, lásko. Ovlivňuji tě už teď. To, co jsem řekl, si nebudeš pamatovat. Bude to někde v tobě, budeš si na to pamatovat, ale nebudeš to vědět. Nikdy se to nedozvíš."
"Ale...!" pokusím se chabě namítnout, jenomže nemám příležitost. Moje ústa zaplní rychlý příval slz.
"Jestliže se ještě jednou setkáme, vrátím ti to. Ty vzpomínky. Jenomže nyní ne. Je to moc nebezpečné. Sbohem. Uteč odsud kam nejdál to půjde a vyhýbej se Elijahovi!"
A dříve než stihnu něco vykřiknout, mě prudce a divoce políbí, tak divoce, že mě vyděsí k smrti a já nohama snad zarostu do země. Užívám si poslední polibek, protože já moc dobře vím, že je poslední. A potom je pryč. Dřív, než stihnu otevřít oči a naposledy se podívat do jeho krásných zelených očí!
 

But what about second chance? 7

16. června 2011 v 17:36 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 7
HRANICE LÁSKY A POŠETILOSTI
Stál tam, prostě se opíral o rám dveří a usmíval se tím svým klasickým Klausovým způsobem. Vlastně jsem zprvu nemohla jak popadnout dech, tak uvěřit tomu co vidím. Jeho obličej a smějící se oči jsem neviděla před 450 let a najednou mi jej osud naservíruje přímo na stříbrném podnose. Je to moc divné a zvláštní na to, abych mohla uvěřit tomu, že tohle všechno byla pouhá náhoda, která se děje každý den.
"Alex," zopakoval stejné slovo jako včera při našem opětovném setkání a mně se málem podlomila kolena. Stále na mě platila jeho šarmantnost a nádhera, se kterou vystupoval a které si byl velmi dobře vědom.
Uvědomovala jsem si, že bych mu neměla znovu podlehnout, ale copak to bylo tak jednoduché? Tedy, ono to vlastně bylo celkem jednoduché, když jsem si tuhle situaci 450 let představovala v hlavě a ve fantasii, ale v realitě je to něco úplně jiného, těžko srovnatelného…!
"Klausi," přistoupila jsem na jeho hru a skoro jsem se za to praštila do obličeje. Toužila jsme samu sebe uhodit, abych se vzpamatovala. Neustále jsem si připomínala a varovala se, že se musím mít na pozoru a nedívat se mu příliš často do očí, aby mě stejně jako tehdy neovlivnil.
"Už nebudeš utíkat?" zeptá se mě a nejde dál ke mně, stále stojí na tom samém místě, čímž mě nepochopitelně dohání k šílenství.
Zavrtím prostě hlavou, aby šlo vidět, že to myslím absolutně vážně. "Ne. Už utíkat nebudu, Klausi."
"To je dobře," usměje se a nakloní hlavu na pravou stranu. Všimnu si, jak se mu zablýskne v očích. Jsou tak krásné…
"Stejně by to bylo k ničemu, co?" opáčím a klidně mu hledím do obličeje, i když se soustředím na nos a očím se vyhýbám. Vždycky mi prostě způsobovali hotová muka a nejlépe to věděla Thea. Jenomže ta je už teď po smrti…
Klaus mírně vážně přikývne. "Ano, to bylo."
"Co tu děláš?"
Ta naléhavá otázka přišla zčista jasna, že jsem ani ve svém mozku nestihla postřehnout jak si ji v hlavě formuji a dávám jí význam. Vypálila jsem ji z nevím jakého důvodu. Asi jsem to prostě už jen nedokázala vydržet.
Tentokrát se ke mně trochu přiblíží a já si najednou uvědomím svoji očividnou nahotu. Nikdy mě neviděl nahou, to se musí uznat. Tehdy byl čestným mužem. No, nebyl to vlastně muž, kterého jsem poznala. Ne úplně. Člověk, který je upírem, nemůže být úplným mužem. Ale on tak vždycky působil a vystupoval a to se mi na něm nejvíce líbilo. Lákal mě do svých spárů dokud mě nezískal a dokud si nevybojoval moje vlastní srdce, které jsem mu tehdy ochotně odevzdala. Tehdy…
"Mám tu nějaké záležitosti se svým bratrem."
Přikývnu a ihned to rozvedu. Dávám si přitom pozor, abych ho svojí otázkou trochu "proklepla". Podle jeho jednání, očí a odpovědi poznám jestli lže, nebo mluví pravdu. Jistě, nemůžu sice vědět jak moc se za tu dobu změnil, jenomže… Něco o něm stále ještě vím. A je toho dost.
"Snažíš se na něj shodit vinu, že?"
Klaus se kysele ušklíbne. "Vidím, že tě už Stefan naverboval proti mně…?"
Zavrtím prudce, možná hodně prudce hlavou a snažím se v duchu nevysmívat svojí hlouposti.
"Mluvila jsem s ním o tom. A vyjádřil se ohledně názoru, který má. Ale neříkám, že jsem mu uvěřila. Ani, že jsem neuvěřila. Je spousta věcí, kterých jsi schopen a já o tom postupně zjišťuji pravdu."
"Jako třeba?"
Pokrčím rameny a posadím se zpátky na postel, ze které jsem předtím kvapem vstala. "Nevím, Klausi. Jsem si jistá, že jsi mi svoje činy hezky osvětlil v ten den, kdy jsi odešel a opustil mě i svou rodinu. Ale pokud si na ten den ještě vůbec pamatuješ, samozřejmě, víš také to, že já mám polovinu z něj v mlze."
Klaus si povšimne výčitek v mém hlase a nevím proč se temně usměje. Tak temně, že se zachvěji a pocítím náhlý příval zimnice. Pořád ještě si pamatuji, že v něm odjakživa bylo něco, co mě děsilo.
"Takže o tohle jde?" zeptá se jemně a začne se ke mně přibližovat. Necouvnu, protože očividně nemám kam.
Pokrčím nechápavě rameny. "O co?"
"O to, že jsem tě ovlivnil!" odpoví klidně, jako kdyby mu na tom vůbec nic nevadilo. A třeba ani nevadí. Co já vím. Vlastně ho ve skutečnosti ani neznám. Vytvořila jsem si o něm mylnou iluzi, kterou nesplňoval.
"Přiznáváš to?"
"Ano," přikývne na souhlas a v očích se mu zaleskne bývalý smutek a touha a žal, který nikdy nedokázal úplně smazat.
Napětím téměř ani nedýchám. "Proč jsi to ale udělal, Klausi? Udělala jsem něco špatně? Byla jsem pro tebe prostě moc… špatná partie? Nebo proč jsi mě donutil zapomenout na to, co jsi mi řekl, co se stalo a kam jsi nakonec po tom všem stejně odešel? Proč jsi tehdy nechtěl, abych zjistila pravdu? Proč na tebe byl Elijah naštvaný? Tak naštvaný, že kvůli tomu zničil moje lidství do poslední kapky a udělal ze mě tuhle stvůru, v jejímž těle se každý den probouzím a nejhorší na tom všem vždycky bude to, že to už prostě nikdy nezměním? Miloval jsi mě vůbec někdy? Upřímně."
Po tomto náhlém rozsáhlém komentáři jsem se vyděšeně skrčila, protože se Klaus najednou přikrčil těsně ke mně. Ani jsem si nevšimla toho, že během mého monologu přešel až těsně k mé posteli. Nevšimla jsem si vlastně hypoteticky ani toho, že Fillip opustil můj pokoj a zbyli jsme tu jen my dva…
"Tolik otázek," zašeptá něžně a posadí se na postel, přičemž mi z čela odhrne pramínek vlasů. Vzpomínám si na to, že to vždycky dělával. Pokaždé, když se mi zrovna chystal říct něco důležitého.
"Nezodpovězených," dodám netrpělivě.
Klaus se mi zadívá do očí a já v nich opět uvidím toho muže, kterým kdysi býval. Šarmantní, milý, přátelský, obětavý, romantický, zamilovaný, vzdělaný, nebojácný…
"To, že jsem tě ovlivnil, jsem udělal z jednoho prostého důvodu: z bezpečí. Ty jsi pro mě tehdy znamenala daleko víc, než celá má rodina dohromady. Nechtěl jsem prostě, aby se ti něco stalo. Takže jsem ti řekl všechny důvody proč odjedu a ovlivním tě. Musel jsem opustit Ameriku, protože jsem potřeboval najít nějaké lidi, kteří by mi pomohli zničit Elijahův plán…!"
Zamračím se na něj. "Elijah měl copak nějaký plán?"
Klaus vážně přikývne a pokračuje ve vyprávění a já nenadělám nic jiného, než že poslouchám o sto šest.
"Jo, měl. Byl strašně zamilovaný do Katherine, pamatuješ? Ale to nebylo všechno. Probouzela se v něm veliká stvůra. Byl spojením vlka a upíra, odjakživa, stejně jako já. Ale já to potlačoval díky Emily, kterou absolutně nemůžeš znát. Kdyby získal jeden kámen, tak by mohl být upírem i vlkem a to on strašně chtěl. Proto jsem odjel. Potřeboval jsem pomoc čarodějů, aby se mnou zničili ten kámen."
"Našel jsi ho?"
"Ne," zavrtí hlavou. "Protože je někde tady v Mystic Falls. Nezáleží na tom, co řeknu, ty si budeš dál věřit tomu, čemu věříš. Nebudu se tu omlouvat za činy, které jsem udělal, protože byli ve tvém zájmu, na to nikdy nezapomenu a ty to tady nedělej. Vzpomínky ti můžu vrátit, jestliže chceš."
Bez váhání přikývnu, nezáleží na tom jak moc bolestné budou. "Chci."
A Klaus mi řekl jen: "Na viděnou večer!" a dotkl se rukou mého čela, čímž odstartoval tobogán. V hlavě se mi vyrojilo 16.století a já se dívala sama na sebe a na Klause, jak se… loučíme!

But what about second chance? 6

10. června 2011 v 21:14 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 6
PŘÍPRAVA
"Nevypadáš nejlépe, Alex!" poznamená co nejšetrněji Fillip a podá mi šálek horkého černého čaje. Pozoruji malé chomáčky mlhy, které z něj vycházejí a následně se rozptýlí vysoko ve vzduchu. Vděčně přijmu a usrknu malý doušek. Cítím, jak se celé mé hrdlo zalévá příjemným teplem.
Dnes už je to druhý den, který trávím v tomto městečku, v tomto domě, v tomhle pokoji a v téhle posteli. Do téhle doby nebylo CO vypravovat. Oddechla jsem si a šla do postele v osm hodin, což je na mě v těchto dnech poměrně veliký rekord. Přestože to tak nevypadá, jsem čím dál tím více unavenější, než dříve. Asi na tom má veliký podíl i ten stres a nervy, které z nového bydliště a z Klause mám. Moje psychika je nyní značně ohrožena a to se mi nelíbí.
Podívám se na digitální hodiny, které jsou postaveny na dřevěném nočním stolku z osmnáctého století, který je hned vedle mé postele. Stoleček je vlastně jediná věc, která se mi z osmnáctého století dochovala. Protože později přišla povodeň, která znamenala obrovské potíže pro podnebí i pro obyvatele. Většinu svého oblečení i nábytku jsem ztratila a neobjevila.
"To je v pohodě, vážně!" usměji se na něj a šálek položím na stůl. Překvapuje mě, že už nejsem tak unavená, jako včera. Asi mi ten patnáctihodinový spánek trochu prospěl.
Fillip se starostlivě posadí na roh mé postele a prohlíží si mě s vráskami na čele. Ten pohled, který po mně vrhá každou sekundu, nebo dvě, se mi ani trochu nelíbí. Naznačuje totiž, že něco není v pořádku.
"Nedívej se na mě tak, prosím," požádám ho a uhnu rychle pohledem na šálek čaje.
Nevidím to na vlastí oči, ale probodne mě pohledem a ne jednou. Cítím, že mám v zádech sto nožů, mečů, seker a já nevím čeho možného ještě. Stočím pohled znovu na Fillipa a setkám se s jeho dotčeným a zamračeně kyselým úšklebkem.
"Mám pro tebe novinku," oznámí mi zčista jasna a já jen pokrčím rameny, jako kdyby mi na tom nijak zvlášť nezáleželo. Je mi to vlastně jedno, chci si jen užívat krásného dne a pokud možno bez problémů. Jenomže já je neustále přitahuji. Ty problémy, samozřejmě! Snad nic jiného.
"Jakou?"
"Je tu Klaus!" vyhrkne triumfálně a já se vyděsím tak moc, že skoro sletím ze své postele. Narovnám se na ní a vykřiknu: "Ne, to ne!"
Jenomže se brzy, velmi brzy ukázalo, že já se nemohu ani vyspat. Pořád mě něco pronásleduje a když to není moje minulost nebo moji bývalí známí, je to Klaus. Škoda, že mě s ním Thea seznámila. Neměla bych teď tolik problémů! Jak jen toho lituji! Jak moc bych si to přála vrátit.
V myšlenkách se vrátím na ten první den, kdy jsem ho potkala. Tehdy se to všechno zatočilo, vše se změnilo do toho divného, zakřiveného tvaru a já cítila, že už nic nikdy nebude moci být stejné. Bylo to tak očividné.
Tehdy byla v jejich domě nějaké oslava. Elijah měl 1689. narozeniny. Samozřejmě, že na veřejnosti něco takového říci ani nemohli, takže si vymysleli, že oslavuje teprve jednadvacáté narozeniny a všichni mu to uvěřili. Já také. Ale to je jiný příběh.
Thea se na mě trochu vyčítavě podívala a ukázala na bohaté lustry, nádherně zdobené gobelíny a poháry vystavené na policiích na zdech, které byli vybarvené z čerstvě rudé barvy, na některých místech zčernalá zeď dávala na vědomí, že už tu žijí trochu delší dobu.
Všude okolo tančilo několik dvojic, tolik pestrobarevného oblečení jsem snad nikdy neviděla pohromadě. A kolik jen muselo stát!
"Alexandro, buď trochu příjemnější! V tomto sále se na tebe budou upírat desítky očí. Nehledě na to, jak vypadáš!"
Pokusím se hlavu vyklonit tak, abych na sebe viděla, ale moc to nejde.
"A jak vypadám? Moc jako usedlá dívka, moc jako nějaké panička, nebo děvka?"
Thea se tajemně usměje. "Něco mezi tím, tím i tím. Vypadáš nádherně, protože jsem ti ty šaty vybrala já a navíc jsem tě i upravila já. Jsi krásná. A v tom je nyní ten háček. Krásných dívek tu není moc, je tu přeplněno hezkými dámami. Ty jsi krásná. Všichni tě tak budou vnímat, budou čekat, že tak krásná dívka jako jsi ty, bude dělat jednu chybu za druhou, Alexandro."
"A proč?" zeptám se a ještě předtím se na sebe podívám do malého zrcadla, kolem kterého zrovna projdeme. Nedá se vlastně říci, že bych toho zahlédla nějak hodně, ale alespoň jsem si pořádně uvědomila, o čem to mluví.
Thea mi vybrala nádherné tmavě modré šaty z hedvábí a saténu s obrovskou sukní, která vypadala velice jen díky tomu dřevěnému nesmyslu, který nemám ve zvyku nosit. Jsou to krásně jemné a hebké šaty, kterých se skoro bojíte dotknout. Nemám rukávy, místo toho jde vidět moje poprsí, protože výstřihem to trochu přehnali. Třeba jim ujela ruka. Šaty mám až po paty, takže asi nikdo nevidí moje černo stříbrné střevíce, ale na tom mi nijak nezáleží. Na krku mi visí diamantový náhrdelník a tmavě rudé vlasy, dlouhé po konečky zad, mám vyčesané dovrchu, přičemž několik pramínků je navlněných do obrovských vln, několik jich jen tak nepatrně povlává a pár pramínků Thea zapletla do copánků a všechny je propojila. Dokonce trochu i upravila obočí a oči. Všechno jen pro to, abych se cítila dobře a abych dobře zapůsobila na jejího přítele.
"Protože krásné ženy dělají veliké chyby. Vždycky to tak bylo. Och můj Bože, podívej!" ukáže najednou na nějakého muže, který zrovna mluví s nějakým politickým přítelem. Neznám ho. Vlastně tu neznám nikoho.
"Kdo je to?" zeptám se ledabyle a prohlédnu si ho. Není nijak moc krásný, má dlouhé vlnité černé vlasy, které mu volně splývají po ramenou, nepatrně vystouplé lícní kosti, jednodenní strniště hnědých vousů, tmavě hnědé oči rámované světlými řasami. Je oblečen do světle modré róby se stříbrným opaskem kolem pasu a na krku mu visí řetízek ve tvaru E. Pravda, není to Bůh ví jaký krasavec, ale něco v jeho obličeji je děsně divoké, zajímavé, působivé, nekonečně půvabné…
Thea se zasměje a jakmile si všimne toho, že na ni upírá zrak, skloní zahanbeně hlavu. "Ty to nevíš?" šeptne mi zklamaně, "tohle je přeci Elijah, člen rodiny Millainových! Je to bratr Fredericka, pro Krista Pána! Ale omlouvám tě, protože jsi tu nová a nic nevíš o šlechtě, která tady vládne."
Zamračím se a to už je ten neznámý Elijah u nás. Na obě dvě se podívá a následně se usměje a políbí ruky.
"Dámy," osloví nás formálně, "jak se vám líbí bál? Snažili jsme se jej vyzdobit co nejlépe na dnešní oslavu."
Ještě jednou se ukloním a obdaruji ho jemným úsměvem. "Opravdu děkuji za to, že jsem se toho mohla zúčastnit. Je to obrovská čest. Blahopřeji vám k narozeninám. Tuto oslavu si užijte co nejvíce."
Elijah se usměje a vysekne mi úklonu. "Děkuji, slečno. A nyní bych vám chtěl někoho představit. Klausi…!"
Překvapeně se otočím za sebe, protože přímo za moji hlavu dopadal Elijahův pohled a setkám se pohledem s očima muže, který mě okouzlil hned v první chvíli.
Byl to přímo božský a nádherný muž. Takový, jehož krásu by nikdo nezvládnul ani vytesat, ani vložit do obrazu. A kdyby ano, byla by to nedocenitelná hodnota. Na sobě měl černou róbu, na tehdejší dobu velmi obvyklou a na bohaté šlechtice šité na míru a zvláště dobře vypracované. U pasu měl zlatý pásek a všimla jsem si, že na krku mu, stejně jako jeho bratrovi, visí řetízek s písmenem K, jako Klaus. Měl dobré vlasy; dlouhé po ramena, rovné a blond, což bylo na tu dobu obzvláště zvláštní. Ale nejvíc, nejvíce mě zaujaly jeho oči. Byly tak nádherné. Čerstvě zelené, jako právě utržený čtyřlístek! Oči měl orámované na rozdíl od Elijaha hustými černýma a dlouhými řasami. Nemohla jsem z něj spustit oči. Tak moc mě udivil a zmátl, že jsem se mu skoro zapomněla uklonit.
"Pane," pozdravím a stále se mu pevně dívám do očí.
Blonďák se usměje a políbí mi ruku, tu druhou, než tu, kterou políbil jeho bratr. "Velice rád vás poznávám, slečno Alexandro. Mohl bych i říci, že vás mohu od nynějška uvítat v našem domě a v naší rodině."
Vykulím na něj neslušně oči, což dokazuje, že jsem prostě dívka z vesnice a nikdy se toho přízviska nezbavím a on se jen pobaveně zasměje, čímž odhalí krásné bílé zuby.
"Vždyť mne znáte necelou minutu!" podivím se.
Elijah se pokloní a usměje. "Klaus člověka nepotřebuje znát dva roky, aby ho mohl zaměstnat. Stačí mu minuta a bedlivé oko, aby zpozoroval, jestliže ten dotyčný za něco stojí, slečno."
"A u vás jsem dospěl k názoru, že stoprocentně!" dodá Klaus a blýskne se znovu svými zuby. Dodá mi to trochu odvahy.
"Děkuji."
"Není zač," uměje se znovu a já cítím, jak…
"Alexandro!" probudí mě ze zasnění Fillip a ukáže na dveře. A tentokrát je mi jedno, že jsem jen v krátké noční a navíc černé upnuté košilce, která zvýrazňuje moje tělo. Protože ve dveřích stojí muž, který mi zničil život. A zároveň žiji díky němu. Paradox.
A opět mě upoutá těma očima. Je mi jasné, že tentokrát nebudu chtít utéct…
 


But what about second chance? 5

8. června 2011 v 20:44 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 5
VZPOMÍNKY NA KAŽDÉM ROHU!
"Asi ano," usměji se a pohlédnu na digitální hodinky na mém zápěstí. Po pravdě řečeno jsem si ani neuvědomila, že už je tak pozdě. Musím si zařídit ještě hodně věcí, vzhledem k tomu, že jsem přijela teprve před nedávnem a nestihla se tu ani ubytovat, ani si zvyknout na poměrně jiné prostředí, ani jsem se neseznámila s novými sousedy, i když velmi pochybuji o tom, že oni by se chtěli seznámit se mnou.
Prudce se zvednu ze židle a podle slušných mravů ji za sebou zasunu. Stefan nechápavě stočí pohled z výhledu z okna a podívá se mi do tváře. Asi čekal a doufal v to, že tady pobudu trochu delší dobu. Jenomže jemu se to řekne. Je tu už dva roky. Já přijela plus mínus před... dvěmi, třemi hodinami?!
"Už odcházíš, Alex?" zeptá se mě s tom neomylnou nadějí, s jakou pokládá otázku, která směřuje na mě.
Pouze krátce přikývnu a vycením zuby. "Jo, už musím jít. Nestihla jsem se ani zabydlet, takže... A navíc se dnes dokonce mohu těšit na návštěvu, Stefane."
Nepohodlně se na židli zavrtí a následně se zvedne také. Pravděpodobně mu přijde trochu blbé, že já stojím a on sedí. Stále si pamatuje na osmnácté století, kdy bylo slušné vstát ve stejnou chvíli jako žena.
"Jakou návštěvu?"
"Klause," pokrčím rameny a vyjdu opatrně ze dveří. Jakmile je zavírám na kliku, docela nepříjemně zavřískají, jako kdyby je někdo natahoval na ostnatý drát.
"Pověděl ti to? Že přijde?"
Zavrtím hlavou a ještě naposledy vyhlédnu z okna. Líbilo by se mi, kdybych tady mohla bydlet a žít s rodinou. Stefan ani nechápe pravý význam slova bratři. Já rodinu nemám, ztratila jsem ji hodně dávno. Ale on? Měl by být šťastný, že má někoho, kdo sdílí stejnou krev jako má on. Jenomže ta jejich zaslepenost a nenávist k tomu druhému je postupem času zničila. I jejich pouto a přátelství, kterého jsem kdysi dávno ještě byla svědkem. Možná už jsem jediným člověkem, který věří tomu, že by se ti dva mohli vzájemně chápat. Ovšem kdyby to tak chtěli oba dva a ne někdo třetí.
"Ne, neřekl mi to přímo. Jenomže... vzhledem k tomu, jak jsem ho odbila, se mnou bude chtít mluvit tak dlouho, dokud k tomu nesvolím, Stefe. A já už jsem s tím smířená," dodám, pouze jakoby nic.
"Opravdu?" zeptá se mě podruhé a je nad slunce jasné, že tomu ani náhodou nevěří. "Zase ti bude měnit život, Alex."
"Tohle už není můj život. Skončil ve chvíli, kdy mě proměnil Elijah. A ty to víš. Sám jsi to zažil, starý příteli."
Starý příteli. Hm... dlouho jsem jej takto nenazvala. Vlastně po pravdě jsem ho spíš dlouho neviděla. Uběhla taková doba! Jak je možné, že jsem si na něj vzpomněla každé dva dny, ale neměla jsem odvahu za ním zajet? Nechtěla jsem ho ani pozdravit. V momentě, kdy se znovu přestěhoval do Mystic Falls, jsem to věděla. Něco ve mě, v mé hlavě, v mém podvědomí, to vědělo. Něco mi do hlavy vyslalo signál a já věděla, že se můj starý a velmi dávný přítel vrátil do Mystic Falls, do městečka, ve kterém jsme kdysi žili svoje vlastní životy a chtěli si splnit své vlastní sny, ve které jsme tehdy věřili a chtěli je uskutečnit.
"Já vím, ale myslel jsem... Měl jsem jen za to, že jsi se přes to už trochu dostala, Alexandro!" dodá ke konci a ani si nevšimnu, že jsem mezi tím sešla už po schodech a stojím právě v tu chvíli před vchodovými dveřmi od penzionu.
"Nebudeme to řešit, ano?" přeruším ho jemně a na krátkou chvíli mu položím ruku na pravé rameno. "Stavím se třeba zítra. Až budu vědět něco nového o Klausovi, dobře?"
Stefan souhlasně přikývne. "Dobře. Ale přijdeš, ano?"
"Samozřejmě, že ano! Proč bych neměla přijít?" zamračím se a sama si otevřu. Nepřijde mi normální stát před dveřmi a jen tak si podívat v hlavolamech o něčem, co mi ani moc nedává smysl.
"Tehdy jsi také odjela a nic jsi neřekla. Přišel jsem do vašeho domu a zeptal se Thei, kde jsi. Ani ona to nevěděla. Postupem času jsem si zjistil, že jsi v Chicagu. Přestěhovala ses zpátky do Itálie, potom do New Yorku, krátce do Egyptu, kam jsi skutečně utekla a určitě se perfektně skryla. Kde jsi vlastně ještě byla? V Praze, Berlíně, Londýně, Dublinu, Mexiku, Paříži, Německu, Mnichově, ve Venezuele...!"
"Utíkala jsem," potvrdím mu jeho vlastní a dobře potvrzenou teorii a raději se mu nedívám do obličeje, abych neviděla jeho výraz. Nemohla bych v noci spát, vím to moc dobře.
"Přede mnou?"
"Ne," zavrtím hlavou.
"Před Elijahem?" zkusí znovu.
"TO také," přitakám mírně vyhýbavě.
"Takže jsi utekla před Klausem!" řekne mi s finálním rozhodnutím, o kterém nepochybuje. Vždycky to věděl. Vždycky věděl, že utíkám.
"Hlavně před sebou, příteli. Už musím jít."
A bez toho, že bych se s ním rozloučila, za sebou zavřu vchodové dveře a vydechnu. Spadnul mi velice veliký kámen ze srdce. Teď můžu v klidu odejít a začít se doma trochu zabydlovat. Snad se mi to podaří.
Naproti v ulici projelo červené auto. Trhla jsem s sebou. Tyhle vzpomínky by zabili každého, jen je škoda, že už nemůžu žít. Život je stejně na nic, jen to nikdo zatím nepochopil. Červená barva byla vždycky barvou Klause. Jeho vlastní pokoj měl vždy červenou a rudou barvu. Možná proto, že mu tolik připomínala krev. Jenomže po čase přešel na jiné barvy. Zamiloval si černou, modrou, zelenou a potom se znovu, překvapivě, ustálil na červené. Nikdy ho to neopustilo. Svoje vlastní zvyky si nikdy nezměnil, alespoň ne natrvalo. Já to vím. Byla jsem toho svědkem poměrně dlouho ...!
Vzpomínky se na mě splavují ze všech stran. Už od té doby, co jsem sem znovu přijela. Bylo to mizerné rozhodnutí. Mizerné rozhodnutí jedné hloupé, naivní dívky, která chtěla minulost hodit za hlavu. Tss. Taková hloupost. Jakoby si snad neuvědomila, že to nejde. Minulost nikdy nikdo nevymaže. Neměla jsem to dělat. Proč jsem byla tak hloupá, zaslepená a naivní? Proč jsem se vrátila na místo, které mi tolik ublížilo? Proč musím neustále za něco platit a ani nyní to u mě nebude výjimkou?
Máma mi kdysi říkala, že zapomenout jde. A snadno. Jen musíme z mysli dostat věci a lidi, na kterých nám záleželo a také ty, ke kterým jsme měli jakékoliv vazby a vztahy. Zapomenu jednou na Klause? Možná ano. Jenomže bych si zrovna nyní strašně moc přála vidět znovu jeho tvář, dotýkat se jeho obličeje znovu a znovu a chtěla bych znovu políbit jeho rty. Tehdy jsem to milovala. I jeho.
"Tady jste!" vykřikne náhle někdo za mnou a pevně mne chytí za namožené rameno. Klaus má docela sílu. Ten den podruhé se překvapeně otočím a přímo před sebou spatřím stát Filipa, jak si ještě tře pot z čela.
Zasměji se. "Promiň, zapomněla jsem trochu na čas. Omlouvám se."
Mávne rukou. "To je v pořádku, jen jsem… Prostě jsem o vás měl poměrně velký strach. Za těch pár let jsme se neoddělovali tak často. A nyní mi jen přijde, že jste čím dál tím více v jiném světě a ten můj vám už nic neříká. Možná se pletu, jen… Chtěl jsem se ujistit, že jste v pořádku, Alexandro."
"To jsem," přitakám, v duchu však pravdu velmi dobře znám. Nejsem ani trochu v pořádku. A i když bych to neměla chtít, strašně moc si nyní přeji setkat se s ním. Setkat se s ďáblem, který děsivým způsobem poznamenal můj život a já se z toho nedokážu jen tak poučit. Vždycky udělám tu stejnou chybu…

But what about second chance? 4

7. června 2011 v 19:00 | Danielle |  But what about second chance? - Danielle
BUT WHAT ABOUT SECOND CHANCE?
KAPITOLA 4
KLAMY A HLAVOLAMY
"A jak to chceš zjistit, Alex?" zeptá se mě se smíchem Stefan a bezradně si promne ruce, které se mu třesou jako po dvoudenní zimnici. Neměl jsem s tím ani začínat, napomene se v duchu, ale v realitě je mu velmi dobře jasné, že už nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Třeba mu Alex pomůže.
Pokrčím rameny a pak se náhle usměji, i když moje nálada i aura je najednou tak černá, že by jste v ní nemohli najít cestu ven.
"Klause jsem potkala," přiznám neochotně a zamračím se, až se dvě vrásky na mém čele spojí do jedné a vytvoří tak jednu kolmou.
Stefan se lekne. "Cože? Jak to? Kdy?"
Částečně hystericky se zasměji a vycením krásné bílé zuby. Když si vzpomenu co všechno už ty zuby překously a jsou pořád stejně bílé… no…!
"Asi před patnácti minutami. Dalo by se říci, že jsem utekla. Nepotřebovala jsem ho poslouchat."
"A co ty?" zeptá se mě, bez jakékoliv další reakce na má slova o Klausovi. "Co si myslíš ty? Kdo mluví pravdu?"
Pokrčím rameny. Doopravdy to nevím. A to mu také řeknu. Jako vždycky, když něco vysvětluji, se rozpovídám. "Záleží na tom, čemu chceš věřit.
Klaus je úplně nejstarší z nejstarších, Stefane. Je to upír, o kterém si všichni myslí, že je to jejich stvořitel a pán světa. Co znám těch pár upírů, kteří měli to štěstí a zároveň i smůlu, že se s ním setkali, nikdo by si nedovolil pochybovat o něm a jeho pravdě. Nikdo by si nedovolil mu byť jen odporovat. Protože moc dobře vědí, že by je bez mrknutí oka zabil.
A Elijah… Ty moc dobře znáš můj současný názor na něj.
Dříve, ještě než se stalo to, co se stalo, jsem ho měla ráda skoro jako bratra. Znali jsme se jen dva měsíce a cítila jsem, že se mezi námi ono bratrské pouto doopravdy vytvořilo a my jsme příbuzní, jsme dva lidé, kteří by si nikdy neublížili. Měl tehdy děsivě rád Katherine. Pamatuješ, jak jsem byla tak moc překvapená, když jsem ji v osmnáctém století viděla u vás v domě? Už to ti tehdy dalo na vědomí, že my dvě jsme asi trošku staré známé. I Katherine byla jiná. Nebyla to taková manipulativní mrcha jako je nyní. A navíc měla Elijaha ráda. Hodně ráda."
Stefan se překvapením zachmuří. "Cože? Ona - Katherine - měla ráda Elijaha? Mluví tu o stejných upírech, Alex?"
Mlčky přikývnu a následujícími slovy ho téměř odrovnám, tak, že není schopen dále mluvit. "Ano, je to pravda. Řeknu ti jak to tehdy bylo. Ale… opravdu to chceš slyšet? Nevím, jestli se ti to bude líbit."
Stefan jen mávne rukou na znamení, že je mu už úplně jedno, co uslyší. Nečekal asi, že se rozhovor se mnou takhle… změní. Nečekal a nedoufal v to, jaký směr naše konverzace nabere. Ani já ne. Přišla jsem sem jen za tím cílem, abych si popovídala s přítelem a seznámila se s jeho dívkou. Snad to nakonec jednou všechno stihnu dřív, než odjedu zase jinam. Ale… odjedu?
"Zapleť do toho i tebe a Klause. Nikdy jsi mi to moc neřekla. Vždycky jsi od téhle konverzace utekla…!" namítne skoro dotčeně Stefan a následně se mi ještě omluví za to, že mě tak psychicky ničí, když si na to musím vzpomínat.
"To nevadí. Řeknu ti jak to skutečně bylo. A nebudu ti lhát.
V roce 1544 jsem přijela do Itálie, do hlavního města za účelem, že si najdu práci jako uklízečka nebo služka. Neměla jsem totiž žádné vzdělání, chápej. Byly jiné doby, mnohem těžší, než jsou nyní. A je to o tolik lehčí, že jsi je nikdy nemusel poznat. V malém obchůdku u řeky jsem se seznámila s jednou ženou. Jmenovala se Thulia a byla to velmi přátelská a milá žena, kterou mi Bůh určitě musel seslat z nebe, protože jsem tam neznala vůbec nikoho. Chodila se mnou po městě, po památkách, po pracích, dokud jsem si alespoň pár tras nezapamatovala. A nakonec mi nabídla práci v domě Millainových."
Stefan se nechápavě zamračí a napne v ramenou. "Millainových?"
Přikývnu a vyprávím dál. "Ano. Přivedla mě do rodiny, do které patřil i Elijah a Klaus, tak i jeho matka a otec a ostatní bratři, které postupem času zabil mor."
"Počkej, počkej," zastaví mě s nechápavostí tažného koně Stefan a zvedne ruku do vzduchu. "Upíři nejdou zabít ničím kromě slunce a dřevěného kolíku, natožpak Původní. Jak je mohl sklátit MOR?!"
Usměji se trochu cynicky. "Jednoduše. Protože mor byla tehdy jediná zbraň, která se na všechny upíry dala použít. Mor a dýka, o které jsi už určitě slyšel, protože jak znám Klausova bratra, už ti ji nabídl. Nebo to mohl být John. Ale o to nejde. Mor upíry zabije vždycky. A promiň, Stefane, ale mohl zabít i tebe v osmnáctém století, když se v Americe objevil. Vlastně jsem se tehdy divila, že ještě žiješ. První lidé, kteří jsou morem zabiti, jsou vždycky upíři. Tohle vědí všichni,jen v tehdejší době to bylo úplně jinak. Zabili je jako člověk mouchu. Nic víc k tomu nebylo potřeba.
A právě mor byl tehdy tím důvodem, proč jsem i s nimi, krátce po tom, co jsem se s nimi seznámila a oni mě přijali k sobě do rodiny i přes to, že jsem patřila k lidem, které neměli tehdy zrovna v lásce, musela odjet do Ameriky. Tehdy se ještě pochopitelně nejmenovala Amerika, ale úplně jinak.
Odjela jsem tedy s nimi. A přestěhovali jsme se právě sem, do Mystic Falls. Měli tady zapuštěné své kořeny, takže bylo tehdy úplně jasné kam směřujeme, i když to nikdo z nás tehdá neřekl nahlas.
Usadili jsme se a hned jsme tehdy pořádali ples na náš návrat. Přišlo tehdy tolik lidí, že by jsi tomu snad ani nevěřil. Millainovy byli velice váženi, slavná rodina, která se do tohoto městečka také zapsala svojí důležitostí a kouskem lidskosti. Na tom plese… Thulia mi půjčila šaty, abych se ho mohla zúčastnit. Strašně moc jsem po tom totiž toužila a kupodivu mě k tomu, abych na ples přišla, vybídl i Klaus. Spřátelili jsme se a on mě tehdy na plese vyzval k tanci. Byla jsem tak šťastná, ještě stále si to pamatuji… Jeho úsměv, když mi vyprávěl jak mám nádherné šaty a jak jsme šlechetná a krásná. Poslouchala jsem na sebe chvalozpěvy několik hodin, protože to nebyl první a poslední tanec. Bylo jich několik. Měla jsem původně za to, že jejich matce a otci se to nebude zamlouvat, ale strašně moc jsem se pletla. Oni se do jejich životů, do životů svých synů a dcer, skoro vůbec nepletli. Brali mě jako jejich služebnou, i jako přítelkyni Klause. Brali na vědomí, že jsem se s ním dobře spřátelila, Stefane.
S Elijahem jsem se ten ples seznámila také. A právě na něm se účastnila i Katherine. V té době byla šlechtičnou, velice váženou a Elijah se na ni poprvé podíval a já to prostě věděla; věděla jsem strašně dobře, že se do ní na první pohled zamiloval. Bylo to tak očividné. Všude ji doprovázel, nosil jí kytky, skládal poklony, brával ji na vycházky. Občas jsem na ni dokonce i žárlila, věřil bys tomu? Zrovna já, která si mohla po většinu svého času muže vybírat a neměla bych jich rozhodně málo!
No… Katherine a Klausův bratr se spřátelili, nejprve. Potom spolu začali mít romantický vztah. Který nakonec zničili oba dva, protože se zamotali do lží, které okolo sebe tvořili. Jeden tvrdil různé věci, které nebyly pravdivé a druhý to samé. Katherine se s ním rozešla a… udělal to, co určitě čekala. Učinil z ní upíra a ona před ním začala utíkat. Poštval proti ní i Klause a on na ni vydal… zatykač.
Já a Klaus jsme se stali velmi dobrými přáteli a také jsme si mezi sebou později vytvořili milostný a romantický vztah. Hned ze začátku mi řekl, co je zač a dal mi týden na to abych se s tím buďto vyrovnala, a nebo utekla. Byl kvůli mně úplně jiný, než je určitě dnes. Byl… pozorný, přátelský, romantický, obětavý… Pro to, co chtěl, si šel hodně daleko. Jenomže se to zkomplikovalo.
Jednoho dne, zrovna když jsme si naplánovali krásnou noc, jsem k němu přišla do pokoje a on na mě začal křičet ať uteču, dokud je ještě čas. Chtěl, abych ihned vypadla z jeho pokoje, domu, z města, země, prostě z planety, ale to možné nebylo. Nepamatuji si nic, co bylo po tom. Nepamatuji si jak jsem se s ním rozloučila, jestli vůbec. Ovlivnil mě a já si na to nemohu vzpomenout i když jsem upír. Protože mě ovlivnil Původní.
A potom si zase vzpomínám na ten okamžik, kdy ze mě udělal Elijah upíra."
"Cože…?!"
"Udělal ze mě upíra… No a já jsem od té doby utíkala a utíkala a utíkala. Elijah… ten starý přítel by tohle nikdy neudělal. Moc dobře věděl, že pro mě lidství znamená něco jako dar od Boha, čímž lidství skutečně bylo. Ten starý by to neudělal, tamten… to byl někdo, kterého jsem neznala. Klaus se tím, že jsem člověk, také trápil, to mi věř. Ani netušíš jak. Sžíralo ho to, trápilo, nedokázal se zprvu ani trochu vyrovnat s tím, že jednoho dne budu muset zemřít a já byla přitom jediný člověk, kterého miloval a kterého neuvěřitelně moc chtěl, se kterých chtěl strávit celý život a byla jsem zároveň jediným člověkem, kterému by nikdy v životě neublížil a kterého nikdy nechtěl proměnit v upíra, protože by si to vyčítal.
Takže jestliže chceš vědět můj objektivní názor… Mám pár teorií. A… i když Klaus mi velmi ublížil a nechápu, proč tehdy odešel… Asi pořád věřím jemu."
"Opravdu?"

Kam dál